Rychlá zpověď - Radek Banga: Na lidi křičím, abych z nich dostal to nejlepší

Co máš s hlasem?

Já pořád řvu, točili jsme totiž videoklip Život jde dál. O mně se všeobecně ví, že jsem hodně zlý režisér. Díky tomu se nám ale vždy podaří natočit to nejlepší. Když tam není někdo, kdo pořádně řve, obvykle to nedopadne nejlíp, ještě když tam máš deset dětí, je to chaos. Opravdu jsem se tam vyřval, ještě bude pár dní trvat, než hlasivky zase naskočí.

Bojí se tě lidi?

Ne, já řvu proto, aby v daný moment dělali to, co mají. Chci z nich vytřískat to nejlepší.

O čem bude ta písnička a videoklip?

Nebudu ti prozrazovat úplně všechno, ale ten videoklip má víc smyslů. Písnička je o tom, jak chceš být jako malá velká, najednou vyrosteš a zjistíš, že to není takové, jak sis to představovala. Pak je ti 37 a najednou začneš vzpomínat na to, jak některé věci byly krásné a bezstarostné, když jsi byla malá. A teď je to plné starostí. Je to o tom, jak malí lidé koukají dopředu a velcí dozadu.

Pronájem Luxusního mezonetu, 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Ve videoklipu máme hromadu dětí, má to víc významů. Já se vždycky snažím udělat něco jednoduše, ale nakonec je to hrozně složitý, nevím proč. Princip toho videoklipu je, že spolu soupeří dva tábory. Jeden tábor jsou děti, druhý dospělí. A hrají spolu hru, jejímž jediným cílem je získat prapor protivníka. Odkazuje to na takové ty hry jako četníci a zloději, které už dneska nikdo nehraje. Videoklipem jsme chtěli ukázat tu hru i generaci, která už to asi vůbec nezná.

Během natáčení se mimochodem stala spousta zajímavých věcí. Zjistili jsme, že většina těch dětí vůbec nechápala, o co jde. Začalo je to ale hrozně bavit, takže už to pak pro ně nebyl jenom scénář, ale pojaly to jako hru. Proto to vypadá tak autenticky.

(videoklip: https://www.youtube-nocookie.com/watch?v=QPoUcBLQMZk&app=desktop)

Jak dlouho jsi to vymýšlel? Je ti 37, to ještě není tolik, aby ses takhle otáčel zpátky do dětství, ne? Kdy tě to napadlo a proč?

Není to úplně o mně, spíš to vychází z toho, jak moji vrstevníci vzpomínají na dětství, které bylo úplně jiné. Jsem z generace, která ještě neznala internet. Měli jsme sice videohry, ale moc toho neuměly, byli jsme zvyklí chodit ven. Je to vzpomínání mojí generace, proto mě to napadlo. Na druhou stranu musím říct, že můj život byl natolik pestrý, že toho mám za sebou v mnoha ohledech víc než nějaký šedesátník.

Jak vzpomínáš na StarDance? A jak se cítíš, když přijdeš mezi ostatní tanečníky, kteří s tebou byli v řadě?

Česká republika je malý rybníček, tam se zná každý s každým. Vždycky to prožívám s nimi, vím, jaké to je tam stát. Tu nervozitu cítím, i když sedím doma na gauči, když se rozjedou ta světla smrti, jak tomu říkáme. Nedýchám, prožívám to i u té televize. V tom přímém přenosu to samozřejmě nikomu nepřeješ, i když někdo vypadnout musí.

Zatancuješ si ještě občas?

Občas si malinko zatancuji, když jsou charitativní večery, třeba s vozíčkáři mě to vždycky moc baví. Občas někde něco „vystřelím“, ale už moc ne. V tanci, se přiznám, jsem se moc nevzhlédl. Jsem muzikant a zpěvák, a to je hlavní, co dělám.

Co tvoje žena? Nechtěla by s tebou někdy tančit?

Nejvíc právě tancuji s manželkou doma, pokoušíme se o to, ale já už si to moc nepamatuju. Většinou to dopadne blbě. (směje se)

Jak dlouho už jste spolu?

Deset a půl roku. To je na dnešní dobu myslím úctyhodný výkon.

Mám pocit, že jste neustále spolu. Nelezete si na nervy?

Mám na to novou odpověď. Dřív jsme říkali „proč bychom si měli lézt na nervy“. Dneska říkám, že to je to, co tvoří ten vztah. Neustálá interakce, zasmějete se spolu, naštvete, najíte, probudíte se spolu. A o tom to je, což spousta lidí nechápe. Pokud říkáš, že s někým jsi, ale vidíš ho jednou týdně, tak s ním nejsi.

Plánujete děti?

Už jsme ve věku, kdy nám děti přijdou dokonce i roztomilý, přitom před pěti lety bychom je maximálně vyhodili před dveře a nechali před barákem. (směje se) Teď už jsme určitě pokročili, chtěli bychom je, ale neženeme se do toho. Máme dokonce takové chvilky, měsíce, kdy si skutečně říkáme, že bychom to dítě mít mohli. Pak ale vždycky potkáme nějaké bizardní současné rodiče, kteří mají takové ty rádoby aktuální modely výchovy. Já to vidím patnáct minut a zase mě to na další půl rok odradí.

To si ale uděláš potom sám podle svého přeci…

No jo, mě od toho odrazují i někteří dnešní rodiče, protože z těch dětí lezou hrozný parchanti, to mě strašně štve.

Jsi aktivní ohledně vyjadřování se k politice. Není to i tím, že nechceš dítě přivést do současného světa?

To je další věc. Samozřejmě všechno pozoruji, z hlediska vědy, ekologie, přelidnění. Je tam tolik faktorů, že si fakt kolikrát pokládám otázku, jestli je rozumné pořídit si dítě. Těžko říct, to samé si mohli říkat lidi za druhý světový, a přesto se rodily děti. Popravdě, já bych to dítě strašně chtěl, ale máš pravdu, že občas se toho bojím i z tohohle důvodu. Asi všichni cítíme, že to není úplně dobrý, situace je opravdu velmi vážná.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Co na to Verunka?

Veronika: Když to přijde, tak to přijde.

Lidi tě hodně šikanují za tvůj původ, jsou sprostí. V jednom případu jsem četla, že odešli u soudu bez trestu. Je to ještě aktuální?

Ne. Musím říct, že jsem v tomhle ohledu psychicky hodně zeželezněl a už to vůbec neřeším. Když mi někdo napíše a vidím, že je to fejkový profil a píše stupidní věci, zablokuju ho a absolutně už to neřeším. Musím ale říct, že jsou z toho dokonce zajímavé obraty. Spousta těch hejtrů, kteří mi nadávali, mě začali sledovat a teď už si spolu píšeme. Nakonec pochopili, že to vlastně není tak, jak si mysleli. Možná jsem spoustu z nich přesvědčil o tom, že se mýlili, což mě těší.

Další věc je, že jsem se tím přestal zabývat také proto, že nejenže tresty nepadly, ale během těch prvních dvou let, kdy jsme ty kauzy řešili, padaly směšné, bizarní tresty. Když to srovnáte s jinou kauzou, jiným trestným činem, kde člověk dostal tři roky natvrdo, třeba ten Rom, který psal v rámci té Žatecké kauzy… Napsal něco, co bylo jen lehkým odvarem toho, co někdo napsal mně, a ten v mém případě dostal jen pokutu dvě stě korun. Takže mi došlo, že co se týče soudů, je to hodně zvláštní.

Když jsme uspěli u Nejvyššího soudu s tím, že přehodnotili náš případ a uznali mě za poškozeného, považoval jsem to za největší vítězství, kterého jsme mohli dosáhnout. Otevřeli jsme dveře pro další takové případy. A od té chvíle jsem si řekl, že už to víc nepotřebuji, protože vím, že individuální případy těchto lidí… To fakt skoro nemá smysl. Akorát to člověka zdržuje.

Neměl jsi strach?

Měl jsem strach zezačátku. Dokonce jsem měl několik konfrontací s lidmi, ty ale byly vždycky. Jednou za čas se vždycky najde hňup, co přijde na koncert, je ožralej, pořvává, povětšinou jsme to vyřešili policií. Pak člověk zjistí, že se tyhle konkrétní individua bojí, a to, co ti říkají na Facebooku, by ti v reálu nikdy neřekli. Když se někdo takový najde, okamžitě od něj dávám ruce pryč, předám to policii a už se o to vůbec nezajímám. Teď už je na koncertech klid. Občas někdy někdo něco pořvává, ale já už to ignoruju.

Chystáš se na 17. listopad? Jak to oslavíte a budeš zase na Letné?

Stále považuji kauzu našeho současného premiéra pana Babiše za extrémně vážnou a rozhodně tam budu. I když mezi lidi na demonstrace nerad chodím, cítím občanskou povinnost. Je to už hodně za čárou.

Brzy budou Vánoce. Co plánujete?

Přiznám se, že trpím extrémní láskou k našemu baráku, mám ho strašně rád. Asi je to proto, že jsem v životě nikdy neměl opravdový domov. A tohle jsem poprvé za svůj opravdový domov pojal. Proto se vždycky snažím, abychom s rodinou ideálně trávili čas tam. Samozřejmě objedeme rodiny, brácha, ségra, sestřenice a tak dále, to se vždycky potkáme. Ale na Štědrý večer chci mít stromek v obýváku a trávit ho s nejbližšími.

Jsi ten typ, že sháníš dárky na poslední chvíli, nebo už jsi připraven?

Jsem ten typ, co si každý rok říká „tentokrát to nepodcením, nebudu to shánět na poslední chvíli“. Vždycky to sháním na poslední chvíli, ale každý rok si to slibuju.

Víš už za těch deset let, co udělá tvojí ženě radost?

Popravdě, když jste spolu takhle dlouho, je hrozně těžké najít něco, čím překvapíš. Poslední dobou to děláme tak, že si v podstatě řekneme, co bychom potřebovali a chtěli. Je to super, každému to doporučuji, protože pak nedojde k takovým těm faux pas, že člověk dostane něco, co mu není nebo mu nevyhovuje.

Když jste spolu takhle dlouho, stejně to asi jinak nejde. Mně ty věci stejně udělají radost, když to jsou ty, které potřebuji. A obvykle mi udělá nejvíc radost něco s hudbou. To, co potřebuji k hudební tvorbě.

V rychlé zpovědi jsi řekl, že nejošklivějším dárkem bylo, když jsi nedostal nic. To se ti vážně stalo?

Abych to upřesnil. U nás doma kvůli tomu, jak to u nás bylo, to bylo dost nepěkné. Jako děti jsme měly Vánoce asi dvakrát a od osmi let do smrti maminky jsme nikdy neviděly žádné dárky. Maminka se poslední dobou malinko snažila, že nám něco málo dala. Neměli jsme moc peněz, takže to chápu, u nás se ale prostě neslavilo. Tatínek to holt viděl jako příležitost pít, tak se u nás neslavilo.

Zvykli jsme si na to a já jsem Vánoce začal slavit až v sedmadvaceti, teprve s mojí Verunkou. Jo, když jsem měl bývalou přítelkyni, tak jsme to taky trochu slavili, ale nebrali jsme to moc vážně.

Na co se těšíš nejvíc v příštím roce?

Příští rok budeme vydávat novou desku, po hodně dlouhé době. Prožíval jsem kritickou třicítku a táhlo se to se mnou až doteď, takže se strašně těším na to, až to vydáme a zase budeme aktivní na hudební scéně. Strašně se na to těším.

Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí.