Rychlá zpověď - Bára Nesvadbová: Několikrát jsem se zasnoubila, i když jsem svatbu nechtěla!

Sedíme v kavárně, která je s vámi úzce spojená. Nejen, že jste ji založila a věnovala jste sem knihy po vašem zesnulém otci, ale prý tu dokonce občas prodávají vámi upečený perník. Prý umíte profesionálně připravit kávu. Zvládnete i obrázek na cappuccinu?

To ne a ani takové ambice nemám. Jsem dooost nešika. Pracuji pro spolek Etincelle, jehož posláním je pomáhat lidem s lehkým mentálním postižením začlenit se do běžné společnosti. Snažíme se sbírat peníze na nové pracovní příležitosti. Tahle společnost, kterou založil můj spolužák ze základky Jakub Knězů, patří vlastně pod stejné snahy, jako můj Fond Be Charity, ty aktivity se prolínají.

Věřím tomu, že tohle zaměstnání je kruciální. Když ti lidé vyjdou z ústavů nebo chráněného bydlení, dostanou práci a dostanou se mezi lidi, najdou absolutní smysl života. Bez patosu. Na straně druhé si zas většinová společnost uvědomí, že tihle lidé nejsou jiní. Ta změna, která nastává, když mají lidé s postižením práci, je obrovská. Kaváren funguje už sedm, k tomu úklidová služba, mandl, máme pekárničku a pracujeme na pražírně kávy.

Jací jsou zákazníci, kteří sem chodí? Rekrutují se třeba z řad herců, spisovatelů a podobně?

Neřekla bych, že je tady jen určitý typ zákazníků. Navíc mám vypozorováno, a to je super, že sem lidé nechodí ze sentimentu, ale opravdu proto, že se jim tady líbí. A to je vlastně to, oč tu běží, že ta jinakost by neměla být vůbec rozpoznatelná, neměla by být téma. V tom je to celé kouzlo.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Když jsme u kávy, vzpomenete si na moment, kdy a kdo vás k jejímu pití přivedl? Většinou se stává, že se lidé naučí pít kávu třeba v práci, když si ji jde vařit kolektiv…

To je krásná otázka, takovou mi ještě nikdo nedal. Jdu zrovna ze hřbitova, takže je možná zrovna i vhodná chvíle na to vzpomenout. Kávu mě naučila pít babička. Já jsem měla nádhernou babičku, krásnou duši. S dědečkem měli až dojemný vztah a vždycky po obědě, když se všichni najedli, šel děda na procházku natrhat babičce luční kvítí. Mezitím si babička vychutnávala kávu s mlékem a jednoho dne ji uvařila i mně. A obávám se, že mi bylo třeba sedm let. Byla jsem v rámci lehkých návykových látek zkažená hodně brzo. (smích)

Později jste měla i období vína a pražených mandlí. Jak je to dnes? Dáváte přednost kavárně, nebo vinárně? Nebo holdujete něčemu úplně jinému?

Dnes už mě dávno na vinárny neužije. Bývala jsem hodně flámovací typ, ale jen do doby, než se mi narodila dcera. Dělala jsem hodně zábavných věcí, než se mi narodilo dítě. Ale od té doby, co jsem mámou, tak nejdůležitější je její život. A ačkoliv je jí už sedmnáct, tak jsem si nedávno uvědomila, že sedmnáct let večer vůbec nikam nechodím, pokud to není práce, a i v rámci práce maximálně jednou za měsíc. Prostě mě těší být s ní. Začíná se ale stávat, že mě Bi vyhazuje, aby neměla výčitky svědomí, že jde večer za zábavou a já zůstávám sama.

Vy ale určitě nejste sama… Dlouhá léta ale máte mediální obraz single ženy. Jste feministka?

Já jsem feministka první vlny. Jsem přesvědčená o tom, že ženy mají mít volební právo, mají mít pas, smějí chodit do školy, cestovat a takhle to má podle mě většina žen. A tím pádem jsme feministky skoro všechny. Jen to slovo má bohužel zavádějící a pejorativní konotace. Lidé si pak pod tím slovem představují nějaké „modré punčochy“, které nesnáší muže.

Já mám naopak muže nesmírně ráda, jedním jsem naprosto okouzlena. A jsem v jejich společnosti spokojená. Mám pět skvělých klučičích kamarádů, kteří jsou moji životní přátelé. Za nic bych je nevyměnila. Naopak nejsem příliš nadšená s třetí vlnou feminismu s extrémním a až násilným prosazováním jakéhokoliv genderu.

Zmínila jste, že jste zamilovaná. Dovedete si ještě představit, že byste se vdala?

Nesmírně dlouhou dobu jsem si to neuměla představit a říkala jsem, že to je zbytečné. Ale  když je člověk okouzlený, tak si umí představit spoustu pohádek. Teď se vdávala moje kamarádka Táňa Kovaříková. Vdávala se v 53 letech a měla nádhernou svatbu. Stály tam dospělé děti obou novomanželů a měly takovou radost, že jsou rodiče šťastní… Bylo to tak dojemné.

A byla jste požádána o ruku?

Několikrát! (smích) A dokonce jsem se několikrát zasnoubila. Snad pětkrát. Vždycky ale jen na chviličku. (smích) A to i přesto, že jsem si toho člověka vlastně vůbec nechtěla vzít. Ale bohužel neumím říkat ne…

Víte, jak je to hloupé, když si před vás někdo klekne a ještě k tomu na veřejnosti? Copak ho, když tam klečí s tím prstenem, můžete ztrapnit a říct mu ne? No to neuděláte. Takže si ten prsten vezmete a pak vysvětlíte, že to nebyl úplně dobrý nápad. Ale to už je vážně dávno. Posledních mnoho let si hodně dávám pozor nejen na vlastní city, ale i na vzbuzování pocitů u jiných lidí, které bych neuměla vyplnit.

Jaké muže považujete za osudové?

To je s dovolením mé soukromí.

Dobrá, zpět k vám. Zajímá mě, jak vás vlastně lidé nejčastěji oslovují. Říká vám někdo vůbec Barbaro?

Ano, hodně lidí mě oslovuje Barbaro. Ale co je pro mě teď strašně zvláštní, že mi po čtyřicítce čím dál víc lidí říká Barunko. Vůbec nevím, co s tím mám dělat. (smích) Už na to tedy slyším, ale je to zvláštní v mém věku.

A když jste byla malá, neměla jste s tím jménem trable? Přece jen bylo netypické…

Ne nějak výrazně. Občas si jen někdo myslel, že tam je chyba, že jsem Barbora. Ale já jsem to nijak neprožívala. Tatínek jen nahlásil, že mi nebude dávat dárky k svátku, ale on byl obecně takový „ulejvací“. Například ani nevěděl, kam chodím do školy. (smích)

Jaká jste byla jako malá holka? A byla jste ta, se kterou chtějí všichni kamarádit?

Vůbec. Naopak jsem měla krásnou kamarádku, se kterou se chtěli všichni kamarádit, a já jsem jí dávala všechny svoje voňavý nálepky, protože byla prostě nejhezčí. Já byla šprt. Mě totiž bavilo se učit. Přešlo to až na gymplu, když jsem objevila spoustu lepší zábavy.

Čím jste chtěla být jako malá holka? A chtěla jste být slavná?

Milovala jsem Vlastimila Harapese, tak baletkou. Pak chvilku režisérkou, protože mě rodiče pořád tahali do divadel, což mi zbylo dodnes, také Bi neustále nutím na všechna možná představení. Pak dlouho nic. Dlouho jsem nevěděla, co mám či chci dělat. Vlastně i dnes mám mnoho profesí. Potřebuji v životě rozmanitost, různé společnosti, různé lidi.

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Přiznám se, že jsem nikdy nedělala rozhovor s novinářkou. Říkáte si někdy při poskytování rozhovorů, že byste je sama se sebou vedla jinak?

Já už dělám novinařinu velice málo. Sice jsem sedmnáct let dělala Harper's Bazaar, ale ten časopis jsem stavěla. Nepsala jsem do něj. Byla to spíš manažerská práce. Právě jsme si s Jakubem Knězů, což je můj bývalý spolužák, který léta pracoval v televizním zpravodajství, říkali, jak dlouho jsme novinařinu nedělali. A tak jsme teď připravili knížku s dvanácti českými lékaři a jejich názory na morálku, život, smrt, eutanázii, víru jako takovou… Není to úplně jednoduchá kniha, ale moc mě to bavilo. Vychází, tuším, koncem měsíce.

A na co byste se coby novinářka ráda zeptala sama sebe?

To vůůůbec nevím. Ale někdy mě mrzí, že jsem některé věci nevěděla dřív, když jsem byla mladší. Například jsem si hodně dlouhou dobu neuměla vážit vlastního světa, a to je myslím obecně specifikum českých žen. Dost se podceňují, nemají se moc rády a jsou extrémně sebekritické.

Sanjiv Suri, můj životní přítel, mi často říkával: „Proč se nesoustředíš na těch 99 kostek svého domu a vidíš jen tu jednu kostičku, která vypadává?“ Mě to vážně nešlo. Až pak se najednou v určitém věku něco stalo. Jako by mi někdo protočil kolečko v hlavě a úplně zmizela ta Alenka z říše divů a najednou jsem skutečně ráda na světě. Jen někdy je mi líto, že jsem na to přišla až po čtyřicítce.

Jste žena mnoha profesí. Novinářka, moderátorka, modelka, šéfredaktorka, filantropka… Čím se cítíte být nejvíc?

Nejvíc jsem samozřejmě máma. Ale profesně se určitě cítím být hlavně spisovatelka. Pamatuji si, že když jsem byla na „fildě“, volala tátovi jedna paní, aby jí napsal povídku. On ale nebyl doma, tak jsem to napsala za něj a tehdy to začalo. Závislost na psaní a na tvorbě. Napsala jsem pak další fejetony a povídky a nesmírně mě to těšilo a těší dodnes. Je to moje největší láska. Teď jsem začala psát román a nemůžu se od toho odtrhnout. I teď už se těším, že vyzvednu Bi, dojedeme domů, vyvenčím psy, udělám večeři a pak budu psát.

Nestýská se vám dnes po místě šéfredaktorky? Přece jen to byla dlouhá životní etapa.

Bylo to moje čtvrté šéfredaktorování po Xantypě, Playboyi a Cosmopolitanu a také nejhezčí.  Lidé z redakce byli mou druhou rodinou. Dodnes se tolik milujeme. Povedlo se nám dát dohromady kolektiv lidí, co se ctili a měli skutečně rádi. Ale po té práci se mi nestýská vůbec. Už jsem se neměla co naučit, kam posunout. A také máme s Pavlínkou Saudkovou Page. Připravovat literární časopis je mnohem kreativnější.

Zmínila jste Playboy. Předpokládám správně, že se kolektiv v tomhle médiu skládal převážně z mužů?

Byli tam jenom muži a byla to opravdu nejhorší pracovní zkušenost. Bylo mi pětadvacet a vydržela jsem to přesně třičtvrtě roku. Každý večer jsem vykouřila krabičku cigaret, abych to přežila. (smích)

A nenapadlo tehdy někoho, že byste mohla být i dobrým objektem pro focení?

Stalo se mi ještě něco mnohem horšího. Jednou jsem letěla na konferenci do Chicaga na centrálu a tam byli všichni ti padesátiletí šéfredaktoři, ti bonviváni. A já jsem vstoupila do místnosti a oni mi říkali, že fotostudio je támhle. Mysleli, že jsem ten jejich zajíček.

Přijala jste někdy nabídku na focení erotických fotek?

Nikdy jsem se nesvlékla, jsem extrémně stydlivá. Ale přiznám se, že když jsem se rozvedla, neměla jsem ani korunu. Vrátila jsem se do dětského pokojíčku ke svým rodičům s miminem a s velkým psem. Tenkrát jsem přijala nabídku nafotit spodní prádlo a plavky, kalendář to byl, velmi hezký, vkusný, takový zamlžený, dělala ho se mnou moje přítelkyně Anička Kovačič.

Nejsem na to nijak pyšná, protože ke spisovatelské profesi se tohle vážně nehodí, ale ta spousta peněz, které mi za to tenkrát dali, mi pomohla postavit se na vlastní nohy. Dceři jsem mohla koupit kočárek a bundu na zimu. A hlavně začít rekonstruovat dům. Neměla jsem tenkrát vážně vůbec nic, i auto bylo půjčené takzvaně na obličej od Renaultu. Kdyby mě nepodrželi Pavlínka Saudková s vydavatelem Harper's Bazaar Antonínem Herbeckem, myslím, že bych to neustála. Tatínek umíral, rozvod nebyl hezký. Takže, kdybych se měla rozhodnout znovu, neudělala bych to jinak.

Patříte k ženám, které jsou pro ostatní inspirací. Co děláte pro svůj vzhled? A řešíte svůj věk?

Já se bojím plastik jak čert kříže a doufám, že ustojím stárnout přirozeně. Ale člověk nikdy neví. Já jsem tak dlouho žila v rámci módního časopisu, že jsem přesycená péčí o vzhled. I módě už se dnes věnuji víc ve smyslu charity, jakou jsou třeba naše Be Charity bazary. Teď jsme měli třináctý ročník na Žofíně a vydělal postiženým dětem 1 260 000 korun. Máme ve fondu zásadu, že veškeré prostředky rozdělíme postiženým.

Takže mě moc těší, že právě tyhle bazárky, které šíří myšlenku filantropie a při kterých může pomoct úplně každý – ne jako u gala večeří, kdy jsou to skutečně velké částky – začínají organizovat různé ženy v jiných městech. Vždy za nimi jedu a té energie a dobrého nastavení, kolik tam vidím, to je vždy jak infuze štěstí.

Dnes má vaše jméno i přívlastek „filantropka“. Jak jste se k filantropii dopracovala?

Rodiče byli oba doktoři, tak tam už byl nějaký základ. Jedním z prvních počinů byl právě zmíněný bazar a nějakým záhadným způsobem byl víc a víc úspěšnější a navazovalo na něj víc a víc projektů. Navrhování vlastních kolekcí, krásný projekt Tamary Kotvalové Pařížská dětem, filantropické večeře, plesy… Najednou mi došlo, že šedesát procent mého pracovního času zabírá neziskový sektor.

A upřímně, po čase mi začalo vadit dávat ty peníze fondům, skrz které protečou a nemám nad tím úplně dozor. Zjistila jsem, že nám věří hodně lidí, což mě hodně potěšilo. A tak jsem založila vlastní fond. Ale i dnes si říkám, jaký je to zázrak. Jsme schopni vydělat postiženým lidem třebas až osm milionů korun, sama ty částky nechápu, protože můj vlastní rozpočet je o úplně jiných číslech. (smích) Od ostatních se lišíme tím, že získané peníze do koruny rozdělíme. Děláme to srdcem. A když vidím, jak děti, které byly jen upoutané na lůžko, jdou s asistentem poprvé do školy, reálně brečím radostí s jejich rodiči. To stojí úplně za všechno.

Blíží se konec roku, bilancujete v tomhle období?

Ne, na konci roku ne. Ale někdy mě dostanou moje narozky, takže se je snažím ignorovat. Ale kamarádi mi stejně různě věší kytky na kliky nebo mi dělají různá překvapení. Takže mne dojmou, i když se bráním.

Jak u vás vypadají Vánoce a co byste si přála od Ježíška?

My máme Vánoce plné tradic. Pouštíme ryby do rybníka, s Táničkou lejeme olovo, házíme botou, chodíme do kostela, krmíme zvířata v lese, sama nevím proč, ale právě tyto svátky potřebuji tradiční. Také máme otevřený dům, že když je někdo z přátel zrovna sám, může u nás zůstat. A přání? Nevím, mám ta klasická, jako zdraví mých bližních. A pak ta soukromá. A, ta jsou jenom moje. (smích)

Tak ať se Vám vyplní. Děkuji za rozhovor.