Rychlá zpověď - ekonom Pavel Ryba: Zlato nemá v Česku 98% populace, to je chyba
Peníze. To je, oč tu běží. Hlavní ekonom a zakladatel společnosti Golden Gate CZ Pavel Ryba podniká přes 20 let. Přestože sám nevlastní nemovitost a doslova ani boty, protože je znám tím, že chodí bos, penězům rozumí. V rozhovoru LP-Life.cz vysvětlil, proč je dobré investovat do zlata nebo stříbra, kdy přijde ekonomická krize nebo proč jsou byty tak drahé a kdy drahé přestanou být.
Proč chodíte bos, když je venku zima?
Chodím bos, protože se cítím svobodněji. Víc mi to myslí, jsem zdravější.
Jak dlouho to děláte?
Začal jsem chodit úplně bos před dvěma lety. Předtím jsem chodil pět let v takových bosých botách, barefootech. Nebyly to five fingers, vypadaly ještě jakž takž společensky. Jeden klient mi přišel na schůzku bosý a zeptal se mě, proč si to z těch nohou nesundám. Tak jsem je sundal a šli jsme spolu na oběd. V zimě, bosí.
Stýkáte se s různými lidmi a klienty. Nekoukají na vás divně, že jste bosý?
Já si myslím, že většinou divně nekoukají. Samozřejmě se nemůžete líbit všem, tak už je to dané dávno rozložením společnosti. Chodím ale slušně oblečený, lidé vnímají jen jiný rozměr toho, že tyhle věci jsou v pořádku.
Je to vědecky prokazatelně významně zdravější způsob života a bytí. Není v tom žádný vesmír, energie, spirituální věci. Je fakt, že od té doby mám významně menší problém se zády oproti stavu předtím, zlepšilo se mi zažívání, víc mi to myslí, jsem čilejší, nikdy jsem od té doby nebyl nemocný.
Ale chodit bos po Praze, to šlápnete do exkrementu nebo injekční stříkačky…
Nešlápl jsem do ničeho z toho, co jmenujete.
Co na to žena, když chce jít do pěkné restaurace nebo na ples?
Boty si vezmu, když jdeme do Národního divadla, tam vás bez nich nepustí, to respektuju. To je samozřejmě utrpení v těch svěrákách být. Když jdu na nějaký extrémní sportovní výkon, tak si boty vezmu, protože když chcete běžet dlouhou trať lesem, nemůžete dávat pozor na to, jestli drknete palcem o kámen nebo ne. Tak si minimalistické boty vezmu. Jinak je ale paní úplně v pohodě. Děti se to snaží přirozeně nějak napodobit, zejména mladší dcera. Často chce chodit bosa, až s tím mají někdy problém, protože chce chodit i ve škole bosa. A to ne vždycky ještě všichni chápou.
Je s tím problém u učitelek?
Je. Holt si boty sundávají jenom někdy.
Udělal jste si jako ekonom takovou vizitku „to je ten, co chodí bos“?
Říká se o mně, že jsem „boss, který chodí bos“. Tím, že jsem založil společnost, která má obrat dvě miliardy korun, mi tak říkají. Lidé to velmi kvitují. Navíc když se potkáváte s inteligentními lidmi a ne těmi, kteří mají předsudky, zjistíte, že ve většině případů u lidí, kteří mají vyšší inteligenci, klesá míra předsudků ve společnosti. Je to nějaká kauzalita, je to něco prokázaného.
Tito lidé nemají předsudky. Kolikrát se třeba zeptají, já jsem schopen jim to vysvětlit a oni ocení, že máte názor, postoj, že dokážete obhájit něco, co děláte. A vnímají vás jako člověka, který se nebojí být jiný. Podle mě je potřeba být jiný, protože pokud budeme pouze stádovití, průměr stáda nás potáhne dolů. Kvituji to. I okolí to kvituje, vědí, co ode mě mohou čekat a vědí, že nejsem nástroj někoho nebo něčeho, protože si dokážu stát za svým postojem a názorem.
Z toho, co jste říkal v Rychlé zpovědi, jsem pochopila, že se nemáme úplně nejlíp, jak bychom se mohli mít. Trochu mě vyděsilo, že by měly být dražší hypotéky, a také že i chleba bude drahý.
Máme se velmi dobře a měli bychom si toho vážit. Ale mohli bychom se mít výrazně lépe.
Co se týče chleba a hypoték, to jsou dvě odlišné věci, které spolu nicméně do určité míry souvisí. Když se vezme prostředí posledních sta let, nějaká přirozená tržní úroková míra má být výrazně výš než okolo nuly, kde ji dnes centrální banky uměle nastavily. V takovémto extrému, kdy některé státy mají i záporné úrokové míry, se nacházíme až s příchodem moderního centrálního bankovnictví a s jiným nastavením měnového systému, který máme právě nyní. Patent na to, jak mají vypadat úrokové míry a další mechanismy v nastavení měnové politiky, má centrální banka, což v podstatě znamená rada pánů, u kterých předpokládáme, že jsou moudřejší než všechny svobodné tržní mechanismy v dané společnosti a ekonomice. To vede k tomu, že dnes s úrokovými sazbami hýbají, jak uznají za vhodné. Do jisté míry to umožňuje stav, kdy nemáme peníze vázané na nic reálného, hmatatelného a máme fiat měny, postavené pouze na důvěře a dluhu. Měnovými komoditami v historii většinou bylo zlato nebo stříbro.
V tomto prostředí, kdy centrální banka a zejména komerční banky mohou tvořit téměř neomezené množství měnových jednotek ve společnosti, to v ekonomice logicky vedlo k tomu, že dnes jsme extrémně přebujelí dluhy na všech úrovních. Všichni jsme zadlužení – státy, firmy, občané. Aby ta dluhová zátěž byla únosná, tak snižovaly úrokovou míru z počátku 80. let z 20 % až na dnešní nulu. To matematicky vychází, pokud budou dlouhodobě klesat sazby. Jestliže platíte z milionu dvacet procent, což je 200 tisíc úroku, tak pokud vám někdo sníží úrokovou míru na půlku, na deset procent, tak vy si můžete vzít dvojnásobný úvěr a pořád platíte stejné úroky.
Ale jsme na konci nějakého pomyslného dluhového cyklu, kdy už dlužníkům ulevit nejde, protože sazby v ekonomice jsou už na nule nebo blízko nuly, všichni jsou extrémně předlužení a způsobuje to nerovnováhy na trzích, které se poměrně významně projevily před deseti lety v hypoteční a nemovitostní krizi, což bylo velmi podobné dnešnímu stavu. Nízké úrokové míry, přespříliš levné hypotéky, které si nabralo neskutečné množství lidí. Logicky došlo k nárůstu inflace v takto uvolněném měnovém prostředí a centrální banka musela zvednout úrokové míry a největší ekonomická krize od 30. let byla na světě.
Úrokové míry na hypotékách jsou dnes v České republice okolo dvou a půl procent, to je na hony vzdáleno nějakým 6 až 7 %, což by měla být zdravá mediánová úroková míra na hypotéce za posledních dvacet let. Je to na hony vzdáleno tomu, jaké byly úrokové míry ve starověké Mezopotámii, Egyptě nebo Starém světě. Tím chci říct, že máme strašně levné hypotéky a spousta lidí si nabrala mnoho dluhu, který už dnes sotva splácejí. Jsou na hraně, nejsou schopni si třeba čtyři nebo pět tisíc korun dát stranou na nějaký spořicí účet, na rezervu, aby až přijdou o práci, klesne jim cena nemovitosti nebo až vyrostou úrokové míry na hypotéce, byli schopni bez potíží dále splácet.
Ti lidé to mají na krev a tito lidé by neměli mít hypotéky. Jestliže si je vzali, podstupují riziko, které nemají plně pod kontrolou. Proto říkám, že úroky hypoték by měly růst a ne klesat, z hlediska toho, aby banky neměly přespříliš mnoho špatných úvěrů a přespříliš rizikových portfolií a klientů.
A ten chleba? Jeho cena poroste s inflací, kterou cílují centrální banky na 2 procenta, ale momentálně máme inflaci vyšší. Růst cen je pouze symptomem toho, co se děje s měnovou zásobou. Ceny potravin rostou rychleji než statistickým úřadem zveřejněná inflace okolo 3 procent. Znáte to každý, kdo chodí nakupovat. Před 30 lety stál v roce 1989 chleba 1 kilogram 4,40 korun, dnes stojí okolo 35 korun. To je téměř osminásobný nárůst ceny. Touto optikou a vzhledem k tomu, jakým dynamickým změnám budeme v blízké době v ekonomice čelit, jsem byl s oněmi 150 korunami za 30 let možná ještě při zemi.
Dneska si ale nikdo nemůže dovolit koupit byt, je to strašně drahé. Kde je ta vyváženost?
Když budeme uvažovat právě o těch jednoduchých principech, tak proč jsou ty nemovitosti tak drahé? Jsou tak drahé, protože byly zlevněny hypotéky. Kdyby hypotéky byly za osmiprocentní úrokové míry, tak kupujících by bylo o dvě třetiny méně než v posledních letech. Za těchto podmínek by velké množství lidí neprošlo skóringem banky a nemohli by si koupit nemovitost, na kterou nemají a na kterou jim nikdo ani nepůjčí, protože mají malé příjmy. Tím pádem by nebyla velká poptávka po nemovitostech, bylo by mnohem méně kupujících, takže by nemovitost nestála čtyři miliony, ale například dva, tedy polovinu a možná i méně.
Vysoké ceny nemovitostí jsou dány téměř výlučně ohromnou expanzí měnové, úvěrové zásoby. Centrální a komerční banky nízkými sazbami způsobily, že explodovaly ceny nemovitostí. A ano, jsou dnes pro normálního člověka nedostupné. Když se podíváme na bohatý svět, je zajímavé, že jedna z nejbohatších zemí v Evropě a na světě, Švýcarsko, má nejmenší poměr lidí v Evropě, kteří bydlí ve vlastním, je to pouhých 44 procent populace. Ti lidé jsou zvyklí bydlet nájemně. A chudáci rozhodně nejsou.
Já také bydlím v nájmu, nebudu kupovat předraženou nemovitost. Počkám si na to, až přijde ekonomická recese, která přeroste v krizi. To je ekonomicky i historicky jisté, že k ní dojde, bavit se můžeme ne o tom, jestli k tomu dojde, ale kdy. Zda to bude za rok nebo za pět let. Nemovitosti klesnou, mé investice, které mám v proticyklických aktivech, například ve zlatě a ve stříbře, několikanásobně cenově vzrostou a já si vyměním své v budoucnu nadhodnocené zlato a stříbro, které jsem teď levně koupil, za nemovitost, kdy si ji budu kupovat doslova za nižší desítky kilogramů stříbra. K té nemovitosti se dostanu. A bez dluhu, svobodně. To, co bych dnes kupoval za deset milionů, si koupím díky rozmnoženým penězům ve stříbře nebo zlatě velmi pravděpodobně za dva miliony dnešních peněz, samozřejmě dnes uložených v drahých kovech.
To si děláte legraci, že se tohle stane…
Takhle to funguje, načtěte si historii a knihy, takhle to fungovalo vždycky. Jako ekonom říkám, že to takhle fungovalo vždycky, komoditně akciový cyklus funguje, komoditně nemovitostní cyklus funguje. Dokonce o těchto cyklech přednáším třeba na VŠE pro veřejnost a vše dokazuji na historických a ekonomických principech a zákonitostech. Používám 150leté grafy a data, ne že si vyberu například posledních deset let, které mi do mé teorie zapadají co nejlépe.
Lidé si musejí rozšiřovat rozhled o obecné informace, o ekonomické souvislosti, základy investování. A to nemyslím s finančním poradcem. Ten je ve většině případů prodejce nějakých produktů. Setkal jsem se ve své profesi doslova se stovkami finančních poradců, kteří souvislostem příliš nerozumí a mnohdy je ani nezajímají. Ve své podstatě nejsou živi z poradenství, ale z provizí, které utrží na prodaných produktech. Poradce vám ve většině případů neporadí, to je bohužel smutná realita dnešního investičního poradenství. Pokud si budete hledat vlastní názor a vlastní cestu, budete číst a vzdělávat se, tak díky tomu budete mnohem svobodnější a budete vědět, jak se kdy máte chovat a hlavně proč.
Po 10letém nepřetržitém růstu akcií, kdy jsme svědky nejdelší expanze ekonomiky v historii USA, nejdéle nepřetržitě roste ekonomika, máme nejdražší akcie, nejdražší nemovitosti, nejdražší dluhopisy v historii lidstva. Vraťme se ale do nedávné historie. Při poslední krizi zachránily centrální banky ekonomiky tím, že natiskly peníze a snížily úrokové míry. Když půjdeme do podstaty krize před deseti lety, tak ta byla způsobena velkým množstvím peněžní nabídky, velkým množstvím dluhů a nízkými úrokovými sazbami. Politici a centrální bankéři se rozhodli tuto krizi, která byla zapříčiněna těmito třemi příčinami, vyřešit ještě větší záplavou peněz, ještě větším množstvím dluhu v ekonomice, a ještě nižšími sazbami. V podstatě „vyhnali čerta ďáblem“. Je to jako kdybyste člověka závislého na drogách léčili tím, že mu zvýšíte a budete zvyšovat dávky jeho drogy. Krátkodobě to zafunguje. Nebude mít abstinenční příznaky a bude se cítit lépe. Dlouhodobě jej však nevyléčíte, ale naopak postupně zabijete.
Po krizi v roce 2008 a 2009 rostla prudce cena zlata a stříbra. Když bylo jisté, že krize je zažehnána, zlato a stříbro začalo klesat. A od roku 2011 do roku 2016 klesalo stříbro v zásadě až do loňského roku. Opět se nám dotváří komoditně nemovitostní a komoditně akciový cyklus. Zlato a stříbro se stává historicky velmi podhodnoceným vzhledem k akciím a nemovitostem a v budoucí ekonomické krize se vše obrátí. Drahé kovy nahoru, akcie a nemovitosti dolů a tento cyklus se dokončí. Tam budu z drahých kovů vystupovat a budu dokupovat akcie a nemovitosti.
Za jak dlouho krize přijde? Kdybych dnes koupila byt za 4 miliony, podle vás za rok či za pět let bude stát 800 tisíc?
To si nemyslím, nebuďme katastrofisté. Umím si představit, že nemovitosti v Praze budou klesat v rozmezí 20 až 40 %, v poslední recesi klesaly nemovitosti v Praze o 21 procent. Nemyslím si, že k tomu o čem se bavíme, dojde v roce 2020, protože centrální banky už letos snížily sazby, americký FED třikrát, Evropská centrální banka začala tisknout peníze, aby oddálila propuknutí toho problému.
V USA jsou na konci roku 2020 volby a Donald Trump udělá cokoliv, aby měl možnost znovu vyhrát, to znamená, že sníží sazby. Zatlačí na FED, aby spustili kvantitativní uvolňování, aby to ještě udrželi rok pohromadě. Takže si myslím, že je to otázka roku 2021 nebo 2022, kdy to vypukne. A bude trvat od propuknutí několik let.
Buď bude ekonomická krize mělčí a kratší, to za podmínek, že ji centrální banky nedovolí proběhnout přirozeně, to znamená všechno a všechny se pokusí za enormní záplavy peněz zachránit. Tím však nic nevyřeší a zadělají v budoucnosti na kolaps celého systému, pokud nenastane již při této epizodě, což si také dokáži představit.
Nebo bude krize hluboká, kdy dojde k očištění ekonomiky i společnosti. Kdo se choval rizikově nebo nezodpovědně, ten zkrachuje a zbankrotuje. V ten moment by došlo k očištění ekonomiky od nesprávných dluhů a od subjektů, které na tom trhu nemají co dělat, protože jsou závislé na nízkých sazbách, fiskální stimulaci, dotacích nebo něčem podobném.
V tomto případě bychom ale poté měli prostor na mnoho desítek let pro udržitelný, rychlý ekonomický růst a následný růst vyšší životní úrovně. Krátkodobě bychom však více trpěli. Je to opět podobné jako s oním drogově závislým pacientem. Naše i světová ekonomika je oním pacientem životně závislým na tisku peněz a neustálé dluhové expanzi. Politici a centrální bankéři se chovají jako gambleři, kteří háží do onoho dluhového stroje stále více a více peněz a doufají, že jim jednoho dne z hracího automatu vypadne vyšší ekonomický růst, kterým splatí staré dluhy.
Nefunguje to tak. Díky úrokům, které jsou nedílnou součástí dluhů a nastavení našeho měnového systému, neexistuje na světě dost měnových jednotek, které by stačily k zaplacení všech dluhů. Celková výše dluhu ve světové ekonomice je vyšší, než kolik existuje peněz na jeho zaplacení. Hrací automaty jsou také nastaveny tak, že statisticky prohrajete. Dokud se nezmění systém a přístup jeho tvůrců k němu, budeme prohrávat. Zaplatíme to ztrátou životní úrovně, vyšší inflací a nevyhnutelně dospějeme jednoho dne k přenastavení systému, který se pojí s měnovou reformou. Tam se oněch dluhů ekonomika z velké části zbaví. Bude to ovšem velmi bolestivé a drahé.
Co tedy radíte lidem? Co mají teď dělat?
Mají diverzifikovat, mají do svého majetku přidat zlato a stříbro, nemá ho tam 98 % české populace. I ekonom, který nenávidí zlato, říká, že 5 a někdy i 10 % majetku byste měli ve zlatě mít. Lidé by měli zlato mít a vzhledem k tomu, jak blízko se nacházíme před krizí, do jakých nepoměrů vyrostly ceny akcií, dluhopisů, nemovitostí vůči zlatu, díky uvolněné měnové politice si myslím, že byste tam měli mít i více než deset procent majetku.
Těch 10 % je pojistka, zároveň je to nějaká investice s vysokou pravděpodobností toho, že v negativním scénáři na trzích a v měnovém uspořádání cena prudce vzroste, drahé kovy umí vzrůst velmi prudce. Při poslední krizi zlato vzrostlo o nižší stovky procent, stříbro téměř o 600 procent mezi lety 2009 a 2011. Takže se nebavíme o nárůstu o 50 procent ale o řád výše. A právě oněch deset, dvacet někdo možná třicet procent majetku, které si dneska někdo schová za dostupné ceny do zlata či stříbra, použije o tři nebo pět let později k tomu, aby si koupil nemovitosti bez hypotéky, akcie s vysokou dividendou bez nějakého dluhu. A aby profitoval už jako investor a potažmo rentiér.
Jak je možné, že zlato a stříbro je tu po staletí a je pořád takhle cenné?
Protože ho nelze natisknout, namnožit, nelze ho uměle vyrábět. Je stále nákladnější ho dobývat, byť náklady na těžbu nejsou tím, co určuje cenu zlata. Ten důvod je ten, že je to pořád alternativa k dolaru a jiným světovým měnám, kdy je historicky jisté, že tyto světové měny selžou nějakou formou měnové reformy, hyperinflace, kolapsem měnového systému. Protože pokaždé, když měna začala být kryta pouze přísliby státu, že budou splácet své závazky, to bylo neudržitelné dluhové schéma. Zatím ve 100 % případů v historii lidstva tyto „státní“ peníze, které dnes používáme, selhaly. Není zdokumentován jediný případ, že by fungovaly vyšší desítky let. Průměrná životnost tohoto systému je historicky něco okolo 40 let. Od rozpadu Brettonwoodského systému máme již 48 let. Náš měnový systém začíná statistiky přesluhovat.
Zlato a stříbro bylo něco, k čemu se z části nebo zcela měnové instituce, vlády nebo centrální banky vrátily. Je to nejlepší zajištění, krytí vůči systémovým rizikům, která nás čekají. A protože si to všechny banky a instituce uvědomují, tak zlato drží svoji kupní sílu. Za celých šest tisíc let lidské historie se nikdy nestalo bezcenným a nikdy neztratilo atribut peněživa. Dnes centrální banky až na pár výjimek, například České národní, po celém světě zlato drží nebo ho přikupují. Je to důkazem toho, že i ty velké instituce to vnímají tak, jak říkám.
Když má někdo 30 tisíc čistého, za kolik by měl nakoupit zlato? Kdyby se teď rozhodl, že se chce připravit na krizi, ale nemůže vzít několik tisíc a nakoupit zlato…
Musí si říct, jak uřídí své finance. Jsou lidé, kteří nevyjdou se 30 tisíci, jsou lidé, kteří nevyjdou ani se 150 tisíci, a jsou lidé, kteří vyjdou s 20 tisíci. Je to hodně o tom, jak dokážeme být skromní, protože řada lidí nedokáže vyjít s jakýmikoliv penězi. Je to o tom, jak dokáží být ukáznění.
Neříkám, že máme žít jako poustevníci na rohlíku s vodou z kohoutku, ale měli byste si říct, že pokud mám třicet tisíc čistého a nemám žádné úspory, měl bych je začít tvořit. Jinak se budu mít špatně v penzi, možná se nepostarám o děti, nejsem například připraven na propuštění z práce. Člověk by měl alespoň 10 % ze svého příjmu odkládat stranou do nějakých investic, optimálně více vzhledem k tomu, že pravděpodobně na akciích, dluhopisech a nemovitostech utrpí v horizontu jednoho roku až pěti let významnou ztrátu. Větší část v dnešní fázi ekonomického cyklu by měla tvořit rezerva do zlata. Existuje spoření do zlata, komoditní účet, kam si měsíčně můžete posílat od pětistovky, tisícovky. Dostáváte za to fyzické cihličky zlata a stříbra. I normální člověk, který během dvou až tří let přesune do zlata vyšší desítky tisíc nebo nižší stovky tisíc prostě v budoucí krizi stabilizuje svůj majetek, může dokonce paradoxně zbohatnout. Kdo má nabrané dluhy a půjčky a s příjmem sotva vychází, musí upravit své výdaje a hlavně zvýšit své kompetence, prostě začít vydělávat více peněz. Přibrat si druhou práci, změnit obor, začít podnikat. Prostě nečekat se založenými rukami, kdy si pro něj v ekonomické krizi přijde exekutor.
A toho času nemáme mnoho nazbyt. Já touto optikou můžu za další čtyři nebo pět let bít na poplach, abyste už nekupovali zlato. Poměr ceny zlata a ceny akcií bude v nějakém nadhodnocení zlata k akciím, ne k podhodnocení tak jako je to dnes. Naopak budu za pět let bít na poplach – už prodávejte zlato, vybírejte z něj zisky a běžte si koupit levné nemovitosti a akcie. A můžete profitovat z té znalosti komoditní akcelerace, o kterém přednášíme.
Co byste k tomu chtěl říct na závěr?
Zajímejte se o svou budoucnost a sami o sebe. Nevěřte informacím, které si někde přečtete, ale ověřujte si, jestli jsou pravdivé. Tvořte si vlastní názor na všechny věci ve vašem životě a nebojte se podle toho, co zjistíte, jednat. Nejděte se stádem. Stádo historicky chudne, vzdává se svých svobod, plní sny a vize někoho jiného, často politiků, diktátorů nebo svého zaměstnavatele. Když tento vzorec změníte, budete svobodnější, šťastnější, zodpovědnější a tím i bohatší lidé.
