Rychlá zpověď - neurochirurg Jiří Chrobok: Karel Gott vynikal skromností, pokorou a obrovskou vůlí po uzdravení

Je krátce po Vánocích. Co pro vás jako pro předního neurochirurga Vánoce znamenají? Vnímáte nějak toto období?

Ne, moc ho nevnímám, protože práce je pořád hodně. Operujeme pořád naplno, jako kdyby Vánoce nebyly, protože hodně lidí se v poslední době soustředí na to, nechat se odoperovat přes svátky, aby nemuseli vybírat nemocenskou. Hodně firem má samozřejmě zredukovanou práci, my zredukovanou práci během svátků rozhodně nemáme.

Vás se tedy jakožto manžela a otce sedmi dětí vůbec netýkají přípravy jako pečení nebo nakupování dárků?

Pečení určitě ne, to by nedopadlo dobře, v mém případě by to dopadlo velmi tristně. Nakupování dárků už jsem velmi zredukoval, postupuji velmi prakticky a cíleně. Všem dětem samozřejmě udělá velmi radost obálka s dostatečným obnosem. (směje se)

Jste legenda svého oboru, kolik už je to let?

38 let.

Kdy neurochirurgové končí kariéru?

Asi hodně záleží na pracovním prostředí, kde se člověk pohybuje. Jaký je pracovní kolektiv a jak dlouho tam chce toho staršího člověka ještě akceptovat, než se s ním rozloučí. Samozřejmě záleží na tom dotyčném, jak je na tom fyzicky a mentálně. Pokud udrží tempo a skalpel, pokud vykazuje dobré výsledky a nemá komplikace, tak může operovat. O tom to je, je to individuální.

Vila k pronájmu Průhonice - 991m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Nepřemýšlíte o tom, že už byste chtěl odpočívat?

Ne, nechce se mi zatím odpočívat.

Nejste typický důchodcovský typ?

Určitě ne, určitě se na důchod netěším, mám z toho hrůzu.

Kolik je vašemu nejmladšímu dítěti?

8 let je nejmladšímu.

Vnímáte to tak, že když máte takhle malé dítě, musíte pro něj být v kondici?

Jsem pořád mentálně infantilní, naopak mi její věk vyhovuje a jí to vyhovuje taky. Určitě si s ní tatínek pohraje daleko lépe než mnohem mladší maminka.

Vy jste také dědeček. Jak vnímáte tu linii mezi tím být špičkový neurochirurg, otec, manžel a dědeček? Chováte se třeba jinak k vnoučeti než ke svým dětem? Dědečkové vnoučata rozmazlují…

Ne. Mám dojem, že obecně se chovám velmi laskavě ke všem zmíněným a nijak to nediferencuji. I ta nejmladší už poznala, kdo je nejslabší článek řetězce v rodině. Tatínek všechno dovolí, všechno koupí.

V práci ale naopak musíte být ten, kdo drží tu pevnou ruku.

Ano. Ale myslím, že nejsem despotický nebo diktátorský typ.

Co byste za osmatřicet let své kariéry vypíchl jako to úplně nejvíc?

Určitě taková challenge jsou za mě těžké stavy, kdy pacient přichází už hodně postižený, napůl ochrnutý. Samozřejmě hrozí to, že pokud nebude okamžitě a správně odoperovaný, skončí na vozíku – buď totálně nehybný od krku dolů, nebo od pasu dolů. A to je velká výzva. Největší radost není z toho, že člověk udělá dobře ten výkon, ale jak probíhá pooperační průběh, protože to se často nedá predikovat.

U některých pacientů to probíhá neuvěřitelně dobře, a to člověka zahřeje neskutečným způsobem. Záleží hodně na individualitě, osobnosti, vůli a psychice. Může mít sebelepší rehabilitaci a nedostane se z toho. To největší upokojení je to, když se z toho dostane. To je radost.

Operoval jste mnoho slavných osobností. Vím, že byl mezi nimi i Karel Gott, Aleš Valenta…

Ze sportovců to byl Jan Železný, Aleš Valenta, Radek Štěpánek, pan Brückner, to byl trenér národního fotbalového manšaftu. Pak Theodor Pištěk, Vlastimil Harapes, pak to byl třeba Pepa Laufer, se kterým se velmi dobře kamarádím od jeho operace. Přes dvacet let jsme přátelé.

Když máte na sále takto známou osobnost nebo ikonu, jste víc nervózní? Je na vás kvůli tomu často vytvářen mediální tlak. Jak to zvládáte?

Ano, určitě. Je to větší díl strachu, ne zodpovědnost. Ta je u všech stejná, ale strachu je víc.

Jak se s tím dá bojovat, když víte, že vás pak novináři a veřejnost „sežerou“? Jak se s tím psychicky vyrovnáváte?

Nedá se nějak cíleně si nařídit, co by měl člověk udělat. Nějak se s tím musím vnitřně poprat sám.

Luxusní byt na pronájem Nové Město - Praha 1, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jací jsou slavní pacienti? Dávají najevo, že jsou slavní a požadují jiné zacházení? Mluví vám do léčení?

Většina jmenovaných v ambulanci ani v nemocnici absolutně neměla žádné takzvané manýry slavných, když jde o operaci, plně se soustředí na průběh léčby, aby se co nejdříve vrátili do aktivní formy. Když má chirurg jejich důvěru, rozhodně do léčení nemluví. Třeba Karel Gott navíc vynikal neobyčejnou skromností, pokorou a obrovskou vůlí po uzdravení.

Máte před vstupem na sál nějaký rituál?

Ano. Než říznu, tak hodím držáky na lampy, a musí se nejmíň dvakrát otočit ve vzduchu. Takový žonglérský kousek, dělám to s oběma už mnoho let. Říkám si, že když ten držák spadne, tak to špatně dopadne. Když mi někdy upadl, tak mi pro jistotu podali nový. (směje se)

Takže to zkoušíte několikrát?

Teď už ne, teď už je to vždycky na poprvé. Operovat umí skoro každý, ale házet držáky ne. (směje se)

Školíte si za sebe už další špičky oboru?

Určitě. Kolega Roman Kučera, který se mnou pracuje, je skvělý páteřní chirurg a jsem na něj velmi hrdý. Myslím si, že v tuto chvíli operuje líp než já, operuje excelentně. A jsou tu i další kluci, které taky zaučuji.

Děláte box. Nebojíte se, že si zlámete ruce?

Ne, už jsem zvyklý. Když to člověk dělá už od třinácti let, tak ho nebolí ruce ani klouby. Znám mnoho kolegů, kteří s tím začali později a nemohli v tom pokračovat, protože je bolí třeba zápěstí, nemají ho zpevněné. Když jsou dejme tomu dobře fyzicky disponovaní, mají sílu a začnou mlátit do toho tvrdého pytle, tak je to logicky začne bolet, protože na to nejsou ty klouby zvyklé. Když to ale děláte tolik let, tak tam probíhá nějaká přestavba a tím pádem jsou samozřejmě rezistentnější. Pak to ani nevnímáte.

Může to být ale náhoda, přijdete do ringu a někdo vám tu ruku omylem zlomí. Jste pojištěný?

Určitě, to jsem. A v ringu se ruce nelámou, ty se lámou v kleci v MMA. Kondiční box je  bezpečný sport, to říkám všem svým kolegům, co padají z kola. Teď si tady náš mladý utrhnul Achillovu šlachu při squashi, včera ho operovali, ještě jsem kvůli tomu volal do nemocnice, aby ho dělal nějaký zkušený chirurg v této problematice.

Říkal jsem mu: „Vidíš, kdybys chodil se mnou boxovat, tak se ti nic, chlapče, nestane.“ Tam tu ruku prostě zvedneš, když už nechceš být bitý. Mě už samozřejmě v ringu nebijí, mám individuálku, chodím jenom s trenérem.

Musel jste vy sám někdy jít pod kudlu kolegy?

Byl jsem.

S čím?

Nefrolithiasa – ledvinové kameny.

A bojíte se?

Určitě.

Bojíte se narkózy?

Ano.

Proč?

Člověk už má instinkt, respekt před tím.

Já třeba narkózu miluju…

Neuvědomujete si určitá rizika nebo situace, které člověk na sále zažil. I u zdánlivě banálního zákroku může narkóza vyvolat komplikace. Je to samozřejmě vzácné, nechci tím nikoho strašit, ale člověk si to hned převede na sebe, že on bude zrovna ten extrém, kdy dojde k nějakému průšvihu.

Čeho se ještě bojíte?

Třeba skoky, toho se strašně bojím, base jump nebo padák. Můj kolega kamarád, který je ještě starší než já, mimo jiné skočil Andělské vodopády, jako asi jediný Čech zatím žijící, protože všichni už asi zemřeli. Dělá base jump, skáče s křídly a v určité fázi musí vyhodit padák. Tam to musí být úplně přesné, není tam možnost si to nacvičit. Když to špatně rozevřete, jdete o traverzu, hotovo konec. Nebo když ho rozevřete pozdě, tak se rozmlátíte o zem. Jde tam o sekundy bez předchozích zkoušek.

Ten kolega skočil ve Venezuele Andělské vodopády, přežil a teď pořád skáče všechno možné. Chodí na dolomity do Švédska a chodí skákat ze skal. Z toho týmu, ve kterém se vzájemně znají a takhle vídají, vždycky každý rok někdo ubude, protože je mrtvý. On pořád skáče, i v tomhle věku, strašně ho to baví. Opakovaně mě přemlouval skočit si aspoň padákem. To ne.

V autě se nebojíte? Jste známý tím, že milujete extrémní rychlost. Přitom v autě umírá nejvíc lidí.

Bohužel asi ano, tam jsem ale nějak odbržděný, v autě v sobě nemám adekvátní sebereflexi.  Já jsem ještě pořádně neboural, sice jsem boural vícekrát, ale byly to jen banální bouračky, zaplaťpánbůh.

Jak to mají lékaři takového kalibru jako vy s rodinnými příslušníky?

Rodinné příslušníky si rád „pořežu“ sám. Manželku jsem operoval dvakrát, při první operaci jsem se s ní seznámil.

Jako na sále?

Na sále. A předtím, když přišla na ambulanci na indikaci. To už je patnáct let zpátky. Teď jsem ji operoval před rokem podruhé tam, kde je přístup k páteři přes břicho. Není to úplně jednoduchý výkon, navíc pokud se operuje stejnou přístupovou cestou podruhé. Je to relativně riskantní přístup a taky tam může dojít k průšvihu, ale dali jsme to. To jsem věděl stoprocentně, že ji budu operovat já, nikomu bych ji nedal. Také jsem operoval tchána, manželky babičku, z její strany ještě strýce. Nemám s tím problém.

Nemáte větší strach?

Ne, naopak, jsem více soustředěný.

Váš syn pracuje s vámi na Homolce. Co dělá?

Je chirurg, dělá hlavně endoskopickou chirurgii, také operuje na robotickém noži.

Je ještě někdo v rodině, kdo půjde ve vašich stopách?

Ještě druhá dcera, podle čísla, protože mám sedm dětí. (směje se) Takže druhé nejstarší dítě, vyženěné, ale vychoval jsem ho. Dcera je lékařka, očařka ve Vojenské nemocnici.

A nosí brýle? O očařích se říká, že všichni nosí brýle.

Nenosí, má korekci dělanou laserem, už má operované oči. Ale máte pravdu, v té době ještě nebyla doktorka a nevěděla, že bude dělat oční. Teď už by si to asi nenechala udělat.

Když se sejdete celá rodina, to musíte být jak Hujerovi.

To jsme vyjeli jednou takhle vlakem do Starého Smokovce a obsadili jsme celý lehátkový vůz. Děti už mají samozřejmě své partnery, takže byl celý vagon plný nás, všechna auta byla naše, protože to byl autovlak, který jede do Smokovce.

Na recepci to bylo velmi zábavné, protože i děvčata se pořád jmenují Chroboková, takže se na recepci všichni hlásili jako Chrobok. Recepční se už naštval a na celou tu partu vypálil, jestli je mezi námi někdo, kdo není Chrobok.

Je něco, co vás dokáže naštvat?

Určitě se naštvu na takové ty ženské řeči… (směje se)

Co si přejete do nového roku? Co byste chtěl stihnout a dokázat?

Už jsem v té věkové kategorie, kdy to zdraví jednoznačně preferuji, protože vím, že není vůbec samozřejmé. Z pracovních aktivit – tam pokoukáváme po nějakém novém přístroji. Měla by to být nová investice na naše oddělení, to je několik desítek milionů. Je to O-arm, CT přístroj, pod kterým se dá operovat a zavádět šrouby, je to dokonalé zpřesnění naší operativy, to už je top provedení výkonů. Na to se těším a chtěl bych se to ještě naučit.

Kdy hodláte napsat nějakou knihu?

O tom už jsem hodně přemýšlel, ale pořád na to nemám čas. V tom mě nejvíce naladil scénárista Miloš Macourek, kterého jsem také operoval. Byl to neuvěřitelně příjemný pán, opakovaně jsme si spolu povídali. Když slyšel některé ty příběhy z medicínského prostředí, tak říkal: „Já vám tak závidím, vám se to nabízí samo, k vám to přímo chodí. Já to musím pracně vymýšlet, až mě z toho bolí hlava, a vy to můžete jenom psát. Já vás prosím, vezměte si papír a tužku a pište si to, protože to za pár let zapomenete.“ Měl boží pravdu, protože už teď nedokážu z hlavy vydolovat všechny ty zážitky. Dokonce ani ty, které jsem mu tehdy  vyprávěl.

Moc děkuji za rozhovor.