Rychlá zpověď - Lenka Krobotová: Přeju si mít radost ze života

Leni, co vám přinesl minulý rok?

Mám za sebou především půl roku práce na minisérii s názvem Zrádci, kde hraji policejní analytičku, která se zaplete do různých nečekaných událostí, a to i nelegálního charakteru. Manžela mi zde ztvárnil kolega David Novotný, se kterým jsme se na natáčení v minulosti již párkrát setkali, také se dobře známe z bohaté spolupráce i v Dejvickém divadle, takže to byl opravdu skvěle strávený čas. Navíc jsem tu hrála s Vaškem Neužilem a ve velké roli se zde objeví i Cyril Dobrý.

Pro mě jako pro herečku to byl krásný rozptyl různých hereckých poloh, byla jsem velmi nadšená ze scénáře Mira Šifry. Momentálně točím audioknihu a od února bych měla začít zkoušet novou inscenaci v Dejvickém divadle. I přesto, že máme jen dvě premiéry ročně, tak často jezdíme na zájezdy, a účastním se třeba scénických čtení, křtů knih a tak dále. V současné době se ale věnuji hodně postprodukci Zradců. A také samozřejmě dětem. Neustále se něco děje.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Dozvěděla jsem se o vás, že máte ráda severské detektivky…

Ano, velice. A vlastně se dá říci, že touto rolí komisařky v onom zmiňovaném seriálu se mi i z části splnil sen. Byla to obrovská odměna – být součástí takového projektu.

V čem pro vás byla role komisařky náročná? Musela jste projít i nějakou fyzickou průpravou?

Z části ano, mluvili jsme třeba o tom, jak se kdo zachová v kritické situaci, co je třeba při tom konkrétním zásahu. Naučila jsem se také zacházet se zbraní. Ale nejvíce mě těšilo především zkoušet různé herecké situace. S režisérem a s dalšími herci jsme se opravdu hodně věnovali scénáři, rozkrývali různé charaktery postav a zamýšleli se nad možnostmi výkladů jednotlivých situací. Tato práce je vždy velmi zajímavá a pro mě osobně je to i zábavný proces.

Dovedete si představit, že se nevěnujete herectví a děláte jiné povolání?

Ano, dovedu. V rámci dlouholetých zkušeností – a to i z hlediska rodinného provozu–si myslím, že bych byla například dobrá produkční. (smích) Také by mě bavilo například pracovat v odvětví žurnalistiky nebo bych se věnovala cizím jazykům.

Vnímáte v naší společnosti velké rozdíly v postavení mužů a žen? V čem nejvíc?

Vnímám především fakt, že čím větší prostor žena ve společnosti dostává, tím častěji se muži „odkopávají“ a vychází na světlo jejich chování. Tím mám na mysli, že lze sledovat více jejich charakter, nezávislost, ale třeba také jejich zranění a sílu. Někdy je tato skutečnost usměvavá, někdy i dost smutná.

Jste perfekcionistka? Jak třeba vnímáte kritiku?

Jak v čem a jak kdy. Dost taky záleží, jak se vyspím. (smích) Kritika je ale zajímavá věc, dost se na ní dá naučit. Záleží ale, od koho přijde, také v jaký čas. A hlavně jakým způsobem je podaná. Učím se ji vnímat ke svému prospěchu.

Jak relaxujete?

Popravdě se přiznám, že s postupem času na sobě pozoruji, jak je především důležitá role spánku. Moc ráda si zaběhám nebo zacvičím nebo se podívám na nějaký film.

Během pracovního zápřahu toho ale asi moc nenaspíte, že?

Ne, to opravdu ne. Ale já během pracovního nasazení mám tělo i mozek úplně v jiném módu fungování a jednoduše přepnu. (smích)Podobně jako se tvrdí, že někteří vrcholoví sportovci „jedou ze vzduchu“, tak na podobné bázi dokáži fungovat i já. I když mi spánek během natáčení chybí, moje tělo prostě ví, že musí, a zvládne to. Navíc když se k tomu všemu přidá veliká motivace, jako jsem měla třeba teď… Tak to jde úplně samo.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Když kolem sebe máte skvělý tým lidí, pracujete na skvělém scénáři a máte prostor na propracování své role, tak to, že spíte čtyři hodiny denně, je pak vlastně už vedlejší. A vy se těšíte na každý den natáčení. Samozřejmě se snažím jíst zdravě a po plném pracovním nasazení si ten dostatečný odpočinek dopřát.

Jak náročné je během tak velkého pracovního shonu vychovávat dva dospívající syny?

Ano, to máte pravdu, za chvíli už pomalu půjdou do puberty. (smích) Provozně je to občas velmi napínavé, ale naštěstí mám kolem sebe hodné babičky a vypomáhá nám s hlídáním i dědeček. Navíc děti jsou už schopné dojet samy do školy i ze školy a dovedou se navzájem postarat samy o sebe. Nicméně ve volném čase se snažím se jim co nejvíce věnovat. Máme pořád nějaké společné aktivity – teď jsme společně třeba dost lyžovali.

Pozorujete u nich nějaké herecké geny?

Určitě, myslím si, že oba dva v sobě něco mají. V současné době sleduji, že se to objevuje právě u toho staršího syna, který je nadaný i hudebně. S otcem založili kapelu Sun and Dead, kde hraje na bicí, pořádají koncerty a objíždí minifestivaly. Vidím na něm i to, že ho baví i divadlo a vnímá jeviště a charisma herce. Dokáže vycítit vztah mezi divákem a performerem.

Takže byste synovi dráhu herce doporučila? Když se ohlédnete zpátky za svou prací, cítíte, že vám divadlo spíše dalo, nebo vzalo?

Myslím, že asi obojí. Vždy je to něco za něco. Samozřejmě u mě je zřejmé, a to si s pokorou uvědomuji, že jsem měla velké štěstí. U mého syna by ale asi ten start kariéry byl jiný a to jak tím, že je chlap, tak tím, že vyrůstá v době, kdy má mnohem více možností, než jsme třeba měli my. Bude moci navštěvovat různé dílny, workshopy a poznávat různé propojování divadla s jinými směry… Myslím, že v dnešní době už není tak důležité nebo prioritní být někde ve stálém angažmá, jako tomu bylo předtím.

Což mě vede osobně k otázce – kam se divadlo bude v budoucnu vyvíjet? Naše Dejvické divadlo se v inscenaci Honey propojilo s La Putykou, ale třeba před patnácti lety by tato spolupráce nebyla asi myslitelná. A vrátím se k vaší otázce, synovi bych určitě divadlo nezakazovala, ale možná ani nedoporučovala. (smích)

Myslíte si, že je výhoda vyrůstat v herecké rodině?

Do určité míry ano, do určité asi ne. Je to zajímavé ve smyslu nějakého specifického stylu života. Když jsem třeba byla v pubertě, tak jsem spoustu věcí vnímala i jinak. Za rodiče jsem se i styděla, říkala jsem si, že jsou vlastně trochu trapní. (smích)

Líbilo se mi třeba, že spolužačky otec byl zubař a její maminka pracovala na úřadě, to mi přišlo mnohem lepší. Ale to bylo mé období puberty. Teď zpětně musím říct, že to bylo velmi zajímavé a mé dětství bylo hodně pestré. Nevyrůstala jsem ale v herecké šatně, jako to měly některé děti herců, rodiče na toto byli dost obezřetní. Táta si speciálně hlídal to, aby nám společně s mými sourozenci nezpůsobil třeba nějakou psychickou újmu. (smích) Ale můj největší divadelní zážitek, který se mě dotkl, byl ten, když právě táta v pražském Realistickém divadle režíroval inscenaci Merlin aneb pustá zem, kde hrál tehdy asi dvacetiletý Ivan Trojan.

Je ale také pravda, že když se otec dozvěděl, že chci zkusit studium na DAMU, byl dost v rozpacích. I když jsem se hlásila na činoherní obor, abych se s tátou ve škole potkávala co nejméně, stejně jsme se spolupráci v budoucnu nevyhnuli a naše cesty se po mém hostování propojily právě později v Dejvickém divadle. V dnešní době je docela těžké zvolit si tu správnou cestu, herec musí hlavně něco vyzařovat, být zajímavý a mít osobnost.

Dívali se na vás ostatní jako na protěžované dítě?

Myslím, že kolegové ze souboru vnímali fakt, že opak je pravdou – táta na mě byl dost přísný. A jestli to někdo viděl jinak, tak to nevím. Nepamatuju si ale, že by se na mě koukal někdo skrz prsty. Zároveň jsem ale cítila a vnímala, že je samozřejmě čistě na mně, abych ostatním ukázala, že na to doopravdy mám a že na jevišti vystupuji sama za sebe a díky sobě. Začátky lehké rozhodně nebyly.

Minulý rok jsme slavili třicet let od Sametové revoluce, vám bylo tehdy dvanáct let. Vnímala jste tu přicházející změnu nějak?

Zrovna nedávno jsem někomu říkala, že i přesto, že třeba moji rodiče to v té době neměli lehké a museli si svobodu „vybojovat“, tak jim na jednu stranu tu dobovou euforii a nadšení z nastupující demokracie docela závidím.

Co se týče mě, tak jako dítě si kolem listopadu 1989 vybavuji atmosféru strachu, který tehdy hlavně v Praze panoval. Pamatuji si otce sedícího v křesle, jak pronesl větu: „Dneska to přijde, dneska se to semele.“ Když se otec začal angažovat do politických událostí, nevěděli jsme nikdy, jak to dopadne, jestli ho nezavřou do vězení. Byla to velmi nejistá doba.

Máte na kabátě připnutý odznak organizace Milion chvilek pro demokracii. Zapojujete se aktivně do současného politického dění?

Ano, snažím se. Vnímám rozdělení společnosti a mám i docela strach z toho, co bude dál, v čem budou vyrůstat moje děti. Zúčastnila jsem se nedávno i demonstrace na Letné, protože si myslím, že tato setkání jsou důležitá. Vyjádřit svůj názor ohledně toho, co chceme, co nechceme, mluvit o tom, připomínat si hrůzy minulého režimu a také poselství Masaryka i Havla.

Leni, jaký byste si přála, aby byl váš rok 2020?

Samozřejmě bych si přála,abychom byli všichni zdraví. Také bych si přála, abych měla radost ze života, a to jak v osobní, tak pracovní sféře. A aby lidé v naší zemi měli konečně slušného a důstojného premiéra, který nelže. A prezidenta, za kterého už by se nemuseli stydět a mohli si ho vážit.

Já vám moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů!