Říká se mu Mach. Makhmud Muradov je uzbecko-český profesionální bojovník smíšených bojových umění. Střídavě žije v Praze, v uzbecké Buchaře a nevadském Las Vegas. Svými výkony si vysloužil smlouvu v UFC, což z něj dělá žhavou hvězdu tohoto nebezpečného a oblíbeného sportu. Nedávno se stal otcem dcery Rumii, jejíž matkou je zpěvačka Monika Bagárová. V rozhovoru pro LP-Life.cz se svěřil, v jaké životní fázi se nachází, jak se mu stýská po rodičích, kteří kvůli koronaviru ještě nespatřili vnučku, a jaké jsou jeho plány v zápasení i v životě.
Mach. Říkají mi Mach, protože u nás Makhmud zkráceně Mach.
Hodně lidí mně říkalo, že se nevyspím a budu měnit smradlavé plínky. To největší, co v životě zažívám, je tohle, a myslím, že každý by si to měl zažít. Rozhodně mi nevadí dceři vyměňovat plínky nebo ji koupat. Je úžasná a baví mě úplně všechno, co s ní můžu dělat. Nedá se to ani slovy popsat.
Nemám. Jsem šťastný, že máme malou doma. Když brečí, je mi špatně, chtěl bych to, co ji trápí, vzít na sebe. Je to moje dcera, takže bych pro ni udělal cokoliv.
Málo. Buď přes den, když mám pauzu, nebo večer. Bohužel nemám moc času. Když jsem ale doma, chci být s malou. Nechci si nechat utéct její dětství jen proto, že musím pracovat. Opravdu dělám maximum, abych s rodinou byl.
Je to práce jako každá jiná. Ráno vstanu a jdu na trénink, potom mám nějaké schůzky, oběhám sponzory, do toho mám firmu a večer další trénink. Takhle žije většina profesionálních zápasníků. Náš život je v podstatě hlavně o tréninku, jídle a regeneraci.
Ráno máme silový kruháč a večer wrestling, box a podobně. Někdy jsou tréninky lehčí, jindy náročnější, ale jistota je, že dva nebo tři denně mám.
Šikanu jsem nikdy nezažil, byl jsem spíš takový hajzlíček a hodně se rval. I teď se peru vlastně pořád. Akorát teď je to domluvené dopředu. (směje se)
To jo. U nás to ale není jako tady… Ve škole tam musíš být trochu tvrdý, pokud nechceš být šikanovaný. V soukromí jsem ale úplně jiný než v kleci. To jsem takový hodný medvídek. (směje se)
V osmnácti letech jsem jím chtěl být, ale neměl jsem tu možnost a Česká republika mně nabídla to, co mně nenabídla žádná jiná země. Přijel jsem sem, dostal jsem se k Petrovi Monsteru Knížeti a začal jsem bojovat. Já si nevybral MMA, MMA si vybralo mě.
Táta v mých patnácti letech naboural a potom už se do mého života nemíchali. Já musel pracovat s bráchou a živit rodinu. Okolnosti si to žádaly. Velmi rychle jsem musel dospět. Rodina je nejdůležitější, takže podle toho jsem jednal a rodiče věděli, že dělám, co můžu, takže mi do ničeho nemluvili.
Uklízel jsem, dělal na stavbě dělníka, cokoliv.
V Uzbekistánu, v Rusku, tady v Čechách, abych měl nějaké korunky na jídlo. Není to jednoduché se dnes uživit. Navíc když jsi cizinec.
Kluci z Uzbekistánu říkali, že to nevyjde a smáli se mi, když jsem říkal, že se tím sportem budu živit. Kde jsou ale teď oni, a kde jsem já…
Jo.
Někdo ano, někdo ne. Vypadá to, že fandí, ale nevíš, co si doopravdy myslí. Hodně lidí je falešných a závistivých. Neříkám všichni, ale hodně z nich. Já ale nemám s nikým problém. Ať si každý dělá, co chce. Razím teorii, že se k lidem chovám tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně. Nikomu nedělám nic zlého a očekávám, že mě každý nechá na pokoji.
Stalo se mi to. Někdo mi píše na sociálních sítích, proč zvedám dvě vlajky, že nejsem Čech. Jiní jim zase nadávají, že by to měli respektovat, že reprezentuji Českou republiku. Já respektuji to, co všechno mně Česká republika dala, tuhle příležitost, ženu a kamarády. Miluju Česko a Prahu, tak proč bych českou vlajku nezvedal? Myslím si, že by to byla neúcta, kdybych zvedal jenom uzbekistánskou vlajku, i když nějací Uzbekistánci mně zase píšou, proč zvedám českou vlajku. Nemůžu se holt zavděčit každému. (úsměv)
Vzít se kvůli papíru není podle mě to hlavní. Já si užívám život, beru ji jako svoji ženu, matku mého miminka. Papír není důležitý. Důležité je to, co máš v srdci.
U nás je doteď karanténa. Je nás 35 milionů lidí, takže je to trochu těžší než tady, ale zvládají to. Všichni jsme to měli těžké, tady, tam i jinde. Musíme to ale společně zvládnout. Přes sociální sítě jsem je vyzýval, ať dodržují karanténu a jsou doma, protože lidi u nás moc nedodržují pravidla. Takže jsem zvědavý, jak dlouho to tam ještě bude trvat, než se to dá do pořádku.
Rodiče se mají dobře. Mají dvoupatrový byt, starám se o ně, mají všechno, co chtějí a potřebují. Dlouho jsem pracoval, abych se mohl postarat o rodiče natolik, aby měli všechno, co chtějí.
Brácha se stará o můj byznys.
Ne, ten je v Uzbekistánu. A neptej se mě, co je to za byznys, musím mít také nějaké tajemství. Ale neboj, není to nic nelegálního. (smích)
Viděli ji přes telefon. Čekáme, až otevřou hranice, pak určitě přijedou.
Až malinká trochu vyroste. Koupil jsem tam luxusní byt v devatenáctém patře, byl to jeden z mých snů. Až tam udělám rekonstrukci a pokojíček pro malou, můžeme jet. Moc se na to těším.
Na sociálních sítích se něco rozjelo, vypadá to, že budu zápasit s Angličanem, ale dokud nebude podepsaná smlouva, tak nic neříkám.
Minulý rok jsem měl šest zápasů. Letos myslím, že budu mít minimálně tři až čtyři.
Není to málo, někdo se může třeba zranit. Když jich je hodně za sebou, jsi náchylnější ke zraněním. Musíš mít řádnou přípravu a ta trvá dlouho. Takže je to otázka, co je pro koho hodně a málo, každý to má individuálně. Někomu stačí příprava měsíc, někomu tři, ale já vím, že nechci jít do zápasu s tím, že nejsem dostatečně připravený, to je téměř jasná prohra. A nikdo nechce prohrávat.
Měl jsem zlomenou klíční kost. Ale jinak nic vážného. Modřiny, monokly, natržené svaly už ani nepočítám.
Já moc nedostávám, takže je to v pohodě. Ale chápu to, miluje mě. Já bych si nedovedl představit, že by moje holka bojovala. To nemám rád na holkách.
MMA bojovnice jsou skvělé, občas dělají lepší zápasy než chlapi, není to ale holčičí věc, bez urážky.
Každý prý umí zpívat, já ale radši nebudu. (smích)
V pohodě. Kolem ní se motá hodně chlapů, kolem mě hodně holek. Oba to chápeme, ale víme, na koho večer doma čekáme.
Nežárlím, já jí věřím. Důvěra musí být, bez toho nemůže projít žádný vztah.
Pivo nepiju, ale kámošíme spolu, občas zajdeme na jídlo. Kamarádím se všemi.
Mít krásnou rodinu. Dceru mám, možná ještě jednu nebo kluka, hlavně zdravé dítě. Mít šťastné rodiče, ať jsou zdraví, šťastní a mají všechno. To samé moje děti. Dát mé rodině život, který si zaslouží a který jsem já neměl. Postarat se prostě o rodinu. To je můj sen a můj cíl.
Proto musím bojovat a vyhrávat. Chci se postarat i o Moniku, i když ona je samostatná. Kromě rodičů a dětí taky o kamarády. Když jsem neměl nic, tak mně pomáhali. Když jsem chodil do Albertu, měl jsem sto korun, neměl jsem co jíst a oni mně pomáhali. Takže jim to chci taky nějakým způsobem vrátit.