Na první pohled to vypadá, že je Roman Šmucler takový supermuž. Věnuje se stomatochirurgii, je prezidentem stomatologické komory, přednáší o medicíně, vlastní kliniku estetické medicíny a ještě si občas „odskočí“ moderovat pořad do televize. V rozhovoru pro LP-Life.cz jsme s ním hovořili hlavně o aktuálních trendech v plastické chirurgii, o laserových operacích stydkých pysků i o zachraňování dětí s cévními nádory. Nemocné děti jeho klinika léčí, přestože jsou tyto zákroky ztrátové. „Kdyby člověk jen pořád někomu píchal botulotoxin na vrásky, byl by z toho jen unavený,“ vysvětluje Šmucler v rozhovoru.
Vznikly mi tři horní jedničky. A poté, co se lékaři snažili, už mám jenom jednu. (smích) Takže se to nepodařilo úplně dokonale vyřešit a provokuju tím kolegy zubní lékaře. Všichni říkají, že bych měl jít příkladem a nechat si rovnat zuby, vytrhnout zuby, upravit věci. Ale já si myslím, že zuby mají být hlavně zdravé.
Nejsem propagátor estetiky za každou cenu. Což zní paradoxně, protože Asklepion je institut estetické medicíny. Ale hodně to souvisí s tím, že jsem víc doktor, než abych řešil jen estetiku. Když řešíte jen estetiku, řešíte i peníze, a někdy prodáváte lidem i to, co nefunguje.
To, že se „narodí“ tři jedničky, není extrémně vzácná záležitost. U nás je to dáno i tím, že to máme v rodině. Dcera má pro změnu devět zubů. Je to nějaká genetická záležitost. Já vždycky říkám, že jsme vývojově zaostalí. Dnes se totiž více a více lidí rodí se sedmi zuby, no a my jsme rodina s devíti. To je špatný. (směje se)
U nás lidi mnohem více dávají peníze do zubů, což možná souvisí s tím, že jsme německá enkláva. Někde ukazují peníze autem nebo nemovitostmi, to je typicky Británie. Češi chtějí vypadat uspořádaně, chtějí mít zuby rovné, bílé a v pořádku. A zároveň nechtějí být moc extravagantní. Pak je třeba Rusko, které je úplný ráj pro estetickou medicínu. Tam mladí kluci a mladá děvčata dají své poslední peníze právě do estetiky.
To je pravda a nejen v Koreji. Hezčí lidi mají lepší život, tak to prostě je. A platí to, budeme teď sexisti, hlavně u žen. Hezčí žena to má v životě o hodně jednodušší.
Ale pokud jde o Koreu, tam je to i trochu jinak, oni chtějí vytvořit individualitu. Plastická chirurgie v USA a částečně v Rusku směřuje k ideálu krásy, a když to doktoři udělají dobře, všichni vypadají stejně. V Koreji je naopak snaha lidi esteticky odlišit, podtrhnout individuální detaily. Je to dáno masami lidí v Asii, mladí už nechtějí být součástí anonymního davu jako jejich rodiče.
Plastická chirurgie má v Koreji neuvěřitelnou úroveň, dokážou výkony jako nikde jinde na světě. Jsou v tom světová jednička, mají ohromný medicínský turismus a v Soulu dokonce mají celou čtvrť, která se tomu věnuje.
To je úplně nejčastější. Čím máte světlejší kůži, tím jste výše v hierarchii. Lidé se totiž opálí prací venku, typicky na poli. Kdo je bílý, tak je zjevně úspěšnější… Pokud je někdo tmavší, automaticky ho mají za příslušníka nižší třídy. A druhá rovina je v tom, že tam máte – zjednodušeně – původní Korejce, pak trochu Číňany a Japonce. A lidi se chtějí zařadit do některé z těch skupin. Takže chtějí, aby se třeba více podtrhly jejich japonské nebo čínské rysy. To je u nás něco nepředstavitelného.
Souvisí s tím také jedna ošklivá věc – oni jsou ohromní rasisti. Speciálně v Číně, když patříte k nevhodnému „typu“ Číňana, je to vážně problém. Je to asi podobné, jako když jste v Česku Rom.
Tomu se vyhýbáme. Říká se, že asi 15 procent lidí má spíše psychické problémy, a když chce někdo vypadat jako Michael Jackson, pošleme ho spíše za psychiatrem. Ale v Koreji ty „Jacksony“ vyloženě vyrábí. Donesou si fotku a snaží se jí co nejvíce přizpůsobit. Což se pak projevuje i tím, že děti nejsou podobné svým rodičům.
V Česku jsme velmi konzervativní, až na jednu věc. Celému světu velmi těžko vysvětluju, že operací číslo jedna je zvětšování prsou a úprava prsou. V české módě jsou často prsa, která by už třeba ve Francii brali jako vulgární. Prsa, která Francouzi zmenšují, se v Čechách ještě bohatě zvětšují. U mladých žen tady frčí taková velká sexuálnost.
Naopak se tu velmi málo dělají operace jako facelifting. Starší muži v New Yorku to pomalu absolvují jako takovou součást hygieny, ale tady se toho muži i ženy hodně bojí. Je to i tím, že v minulosti u nás někteří plastičtí chirurgové dělali tyto výkony hodně extrémní a spousta slavných zpěvaček nebo hereček se po operaci tak změnila, že se toho lidé děsí. Ale my se snažíme vysvětlovat, že to může být mnohem šetrnější.
Úplnou „jedničkou“ ve světě je pak liposukce, což zase v Čechách tolik není. Lidé chápou, že se mají spíše hýbat.
Nevyšlo. Češi dobře chápou rozdíl mezi hubnutím a modelováním postavy. Máme řadu přístrojů, pomocí kterých dnes dokážeme tuk rozpustit, ale když člověk nespaluje, tak se mu tuk přesune jinam. A to se týká i liposukce, když odsajete kilo nebo dvě kila, tak to snadno doženete.
Často k nám přijdou muži s takovou pivní vanou a říkají, že by si to nechali uříznout. Ono by to určitě šlo, ale potom jsou tito muži v šoku, když jim ukážeme nápravné cviky, a oni zhubnou. Hodně lidem břicho visí, protože ho nemají vytrénované.
Estetická gynekologie je něco, co mě překvapilo. Operace stydkých pysků zná lidstvo už dlouho, ale dělaly se jen v extrémních případech. Pak ale přišly operace laserové, které jsou podstatně méně invazivní, a získaly neskutečnou oblibu. Každý den jich děláme ohromné množství. Souvisí to s tím, že jakmile není riziko operačního výkonu, lidé na to rádi chodí.
A ukazuje se, jak moc je to důležité. Pro ženu je sexuální stárnutí často stejný problém jako stárnutí v obličeji. Nejprve projdou šetrným laserovým výkonem na vagině. Pokud jsou spokojené, přemýšlejí o radikálnější operaci stydkých pysků. A jsou pro ně mnohdy důležitější tvary stydkých pysků nebo věci související s erotikou než obličej. Ještě před pár lety bych já osobně řekl, že když už si žena našla milence přes obličej, tak na těchto „věcech“ nezáleží. Ale záleží moc.
Věk se na genitálu projevuje, má to rovinu medicínskou i estetickou. Ženy mívají úniky moči, uvědomují si problém a chtějí to řešit. Únik moči v kombinaci se sexem je hodně nepříjemný. A druhá rovina je tvar vnějšího genitálu, který se dříve neřešil, protože bylo ochlupení.
Nechirurgické výkony, to znamená, že laser působí teplem na genitál, mají neskutečnou úspěšnost, a díky tomu jsme pacienty „zavaleni“. Ženy to sdělují dalším ženám a prakticky to nepotřebuje reklamu.
Ono se to nezdá, ale třeba i obyčejný botulotoxin. Ukázalo se, že když zmenšíte tenze v obličeji, je to významným psychickým fenoménem, teď nedávno byl dokonce schválený jako lék na deprese. Pak je řada korekcí v obličeji, třeba jizvy. Elegantně odstraňujeme ohromné množství benigních nádorků na kůži.
A taková nejslavnější věc, kterou jsme převzali z klasických nemocnic, je léčba cévních novotvarů u dětí. Tím, jak jsou maminky s prvním dítětem starší a starší, objevuje se více cévních poruch u dětí. Dříve relativně vzácná onemocnění jsou dnes poměrně běžná.
Můj profesor mi řekl, abych se zabýval lasery, tak jsem to rozjel. Řada těch laserů, které jsem chtěl na léčení cévních nádorů, měla svou rovinu také v estetické medicíně. A abych si na ně vydělal a mohl dělat výkony, kterými jsem chtěl zachraňovat život, tak jsem začal dělat estetickou medicínu. Původně jako vedlejší větev. Ani jsem nechtěl mít soukromou kliniku, plánoval jsem ty lasery koupit do státní nemocnice. Možná proto na to mám stále takový doktorský pohled.
Doktoři, kteří „jdou“ po penězích, hodně vydělají, a pak zase hodně prodělají. V Americe jsou nejbohatší neurochirurgové nebo kardiochirurgové. Ale je známá věc, že se penězi nejvíce zabývají plastičtí chirurgové a zubní lékaři. A ti jsou zároveň nejčastěji v bankrotu. Protože si ty peníze moc „berou“ a třeba investují do něčeho, čemu nerozumějí. Stále přemýšlejí o penězích, a to není dobře.
Já jsem nikdy nevydělával peníze, abych si je užil. Možná žiju až extrémně skromně na to, kolik peněz jsem vydělal. Peníze beru jako výrobní prostředek, někde je vydělám a pak dám jinam. Spoustu lidí u nás léčíme i se ztrátou. Mohli bychom více růst, ale tohle jsem nikdy nechtěl.
Dělám medicínu tak, aby na konci ta „kupa“ peněz byla stejná. Rozumím poučkám, že bychom některé ztrátové výkony neměli dělat, ale my se to dělat snažíme. Ty děti přijdou sem, léčíme je a máme z toho dobrý pocit. A to je také důležitá část života. Kdyby člověk jen pořád někomu píchal botulotoxin na vrásky, tak by z toho byl jen unavený.
Jsou to hlavně cévní malformace, nádory, které jsme schopni řešit našimi lasery, na které nám ale pojišťovny nedaly smlouvy. Je to bizarní, když je maminka s dítětem čtyři dny ve státní nemocnici a lékaři nic neudělají, tak nemocnice dostane dost peněz, kdežto u nás by to ošetření stálo zlomek.
Ale smlouvu nemáme, tak se to snažíme dělat za nějakou symbolickou cenu. Pak ale přijdou i maminky, které nemají vůbec nic, jsou třeba na sociálních dávkách. A co vy? Necháte to dítě trpět nebo dokonce umřít? To byste nebyl doktor. Tak se snažíme těm lidem pomoct. Ty děti za to nemůžou.
Některé ty příběhy jsou velmi dojemné. Měli jsme tady děti, u kterých bylo ještě před pár lety „určeno“, že umřou, a ten život se bude jen prodlužovat. A dneska už u těch dětí řešíme třeba to, jestli jim po léčbě zůstane jen nějaká malinká jizvička. Jsou to ohromné skoky a dělá mi to ohromnou profesní radost. Jsem rád, že umím píchnout botulotoxin, ale také jsem rád, že vyléčím lidi z rakoviny, nebo dám šrouby lidem bez zubů a oni pak znovu koušou. To je pro doktora emočně důležité.
Vždycky říkám, že odpočívám v ten den, kdy operuji. To je den, kdy člověk neřeší všechny ty konflikty nebo politiku (Šmucler je prezidentem České stomatologické komory, pozn. red.). Najednou někomu pomáháte a ti lidi jsou šťastní a vděční, vidíte jim to na očích.
Já nevím, jestli mě padesátka změnila, neuvědomoval jsem si to nějak bolestně. Cítím, že některé věci už díky zkušenosti řeším rychleji, a pak už jsou některé věci, za kterými se mi nechce honit. Člověk se postupně snaží využívat to, co má. Když jste mladý, je dobré využívat nadšení. A když jste starší, je dobré jít se zkušenostmi za věcmi, které ještě můžete dotáhnout.
V osobním životě hlavně doufám, že to zůstane dobrý. A v tom pracovním jsem zjistil, že když si něco přejete a hodně za tím jdete, ne vždy se to stane. Mám takovou zenovou zkušenost. Když mě naopak někdo k něčemu vyzval, a já jsem nevěděl, jestli je to ono, tak jsem do toho šel. A bylo to nejlepší.
Možná to souvisí s tou padesátkou – jdu raději do projektu, o kterém mi někdo řekne, abych ho dělal, než do projektu, který sám chci. Lidi o vás často vědí víc než vy sám.