Rychlá zpověď - europoslanec Tomáš Zdechovský: Vyhrožovali mi, že mě oběsí na lampě

Když jste se poprvé stal europoslancem, tak vám prý občas místo životopisů na pozici asistentek přicházely fotky dívek v plavkách. Opakovalo se to i loni, kdy jste ve volbách uspěl podruhé?

Ano. Zrovna nedávno jsme hledali stážistku a jedna zájemkyně si vykrojila fotku odněkud z pláže. Zachytila to vedoucí kanceláře a už se ke mně nedostala. Nicméně můj tým se tím docela bavil. (směje se) Řada dívek se snaží udělat si konkurenční výhodu a posílají podobné fotky nebo narážky na to, jak vypadají.

Myslíte si, že je láká to, že jste známý politik, který má navíc vysoký bruselský plat?

Vždycky říkám, že politická funkce je nejlepší afrodiziakum. A ono to občas takto funguje. Lidé si myslí, že když jste známá osobnost v politice a budou vám hodně lichotit, tak si tím výrazně pomůžou sami k nějaké funkci. Ale většinou to tak nefunguje.

Takže fotky v plavkách se u vás rovnou skartují…

Dneska to bereme více s nadhledem a snažíme se ty lidi kontaktovat a pozvat je do druhého kola. Přemýšlíme, proč to tak poslali. A někdo v tom druhém kole zjistí, že přestřelil. Já jsem byl také mladý a měl jsem jiné představy… Prostě někomu nedojde, že je nevhodné poslat při výběrovém řízení takovou fotku.

Pořád o europarlamentu platí, že je to budova plná mužů, převážně vysloužilých politiků?

To se úplně změnilo. Po posledních volbách je 61 procent lidí úplně nových a ženy jsou tam mnohem častější, konkrétně je to už 41 procent. Dominují i v těch vyšších pozicích, kdy je 8 místopředsedkyň Parlamentu (57 %) a 12 předsedkyň výborů (55 %). I věková struktura mnohé překvapí, protože průměrný věk je 49,5 roku, mám i 21leté kolegy.

Vnímáte to pozitivně?

Vnímám. Ženy patří do politiky i všech částí našeho života. A vyváženost prostředí vede k tomu, že téma genderu už se tolik neakcentuje.

Patříte mezi europoslance, kteří se v Bruselu neflákají. Jak se vám to daří kombinovat s rodinou, když jste tak vytížený?

Je to hodně těžké, rodina se musí přizpůsobovat mně jako politikovi. A já se potom naopak snažím svůj volný čas trávit s rodinou. Takže když jsme s dětmi, snažím se být s nimi, co nejméně beru telefony a rodina má se mnou spoustu zážitků, které by s „běžným“ člověkem nezažila. Takže je to těžké a jsem rád, že to rodina akceptovala. Kdyby ne, tak tu práci nemůžu dělat.

Už jste asi zmeškal spoustu besídek ve škole…

To víte, že jo. Děti se těší, že vám ukážou, co se naučily, a pak vám to jen vyprávějí. A to je blbé, přicházíte o čas s dětmi. Ale prostě to musíte brát, jak to je. Když jsem byl já malý, tak můj taťka chodil do práce na nějakých 9 hodin, byl učitel a odpoledne byl doma. Ale protože jsme neměli moc peněz, tak chodil na brigády. Mamka byla lékařka a sloužila pořád na pohotovosti. Takže jsme se také až tolik neviděli. Každé povolání má něco a my jsme se rozhodli pro tuto cestu.

Snažím se být s dětmi hodně. Třeba nedávno jsme byli ve Vídni v Prátru. A málokterý otec projde s dětmi všechny atrakce, na které chtějí. Já jsem navíc velmi akční tatínek, můj nejmladší syn má rád všechno kolem vojenství, tak se s ním oblékám do uniformy a podnikáme různé blbosti. 

Byt na pronájem Nové Město - Praha 1 - 42m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak staré máte děti?

Nejstaršímu synovi bude 16 let, dceři je 13 let, mladšími synovi 8 let a nejmladší dceři jsou 3 roky.

Co děláte s rodinou nejčastěji?

Různé výlety, stále něco podnikáme. Moje děti jsou zvyklé, že vždycky vymyslím nějakou blbost. Dlouhou dobu třeba bojuju za práva malých zoologických zahrad, a tak si mohly pohladit krokodýly nebo si vlézt do klece s opicemi. Nebo si sedly do policejního a hasičského auta. To je zase taková výhoda, kterou můžu dětem nabídnout.

Nedávno jste měl těžké období, zažíval jste drsnou šikanu na internetu. Dokonce jste kvůli tomu i s rodinou byli pod policejní ochranou. Bál jste se o rodinu?

Bál jsem se hlavně o rodinu, o sebe ani ne. Když lidé vidí mě, mých 184 centimetrů, tak si na mě fyzicky nedovolí. Ale na ty děti, které jsou malé, pokřikovali nebo jim vyhrožovali. Mému 8letému synovi, který se jmenuje stejně jako já, psal někdo výhrůžky, protože si myslel, že jsem to já. Nechtěl jsem, aby to, že mi někdo nadává, odnášela rodina.

Co se vlastně stalo?

Začalo to tím, že pan premiér Babiš při oficiální tiskové konferenci vlády opakovaně uvedl, že dva europoslanci, Zdechovský a Peksa, jsou vlastizrádci. A od té doby nám začaly chodit desítky až stovky zpráv denně. Lidé psali, že jsem vlastizrádce a měli by mě pověsit nebo zastřelit. Někteří si to se mnou chtěli osobně vyřídit, byl to takový klasický hate speech „kdybych tě potkal v Praze, rozbil bych ti držku“. A nepsali jen mně, ale začali právě psát i mým dětem.

Když je to v jednom okamžiku, nabudí to pocit, že pro vás opravdu není bezpečné procházet se volně ulicemi. A s tím jsme museli něco dělat, policie na to rychle zareagovala. V Praze to řešil odbor extrémismu a terorismu a musím říct, že policie je v tomto oboru naprosto profesionální. Byl jsem překvapen, kolik těch lidí se podařilo dohledat, a dneska jsou někteří trestně stíhaní.

Jak se žije pod policejní ochranou? Jak to působí na rodinu?

Je to velmi složité. Je složité udělat pro rodinu program, říct, kam půjdeme, domlouvat se. Pro mou ženu to bylo hodně důležité, věděla, že se může na někoho spolehnout a obrátit v případě, že by se něco dělo.

I řada lidí kolem nás měla strach, protože viděli vzkazy, které nám chodily. A když jste si rozklikl profily těch lidí, někteří tam byli s automatickými zbraněmi, prezentovali se tam jako neonacisté. Nikdy nevíte, kdy těmto lidem přeskočí a co budou dělat.

Měl jste chuť politiky nechat? Neříkal jste si, že to za ty nervy nestojí?

Určitě. S ohledem na děti. Když začala koronavirová krize, tak jsem měl jako bývalý krizový manažer tolik nabídek na práci, že bych se uživil, a to ještě výrazně lépe než europoslanec. Ale na druhou stranu jsme si s rodinou řekli, že zlu se nemůže ustupovat. To byl i hlavní důvod, proč jsem si řekl, že v tom budu pokračovat. Zůstal jsem ve své pozici a dále se podílím na rozkrývání střetu zájmu českého premiéra i dalších podvodů s evropskými dotacemi.

Jak jste dětem vysvětloval, že vám za vaši práci někdo vyhrožuje?

To je nevysvětlitelné, malé dítě to většinou nechápe. Je spíše překvapené, že někdo může být takový debil a něco takového napíše. Děti to možná paradoxně vnímají jako způsob nátlaku a výsledkem bylo, že to rodinu stmelilo.

Můj nestarší syn se nyní navíc rozhodl vstoupit do politiky na základě toho, že vidí mou práci. Není to jen o tom, že hlasuji jako europoslanec, ale vidí, kolika lidem jsem pomohl zachránit život nebo jim pomohl ze složitých situací, kolika lidí jsem se zastal.

Co na všechno říkala vaše paní?

Pro ni je to hodně těžké. Když jsme před třemi lety čelili něčemu podobnému poté, co něco podobného řekl Tomio Okamura, tak si na mě nějaký borec počkal před barákem a začal mi vyhrožovat, že mě oběsí na lampě. A to jsou situace, kdy můžete slušně reagovat jen velmi těžko.

Myslím si, že tyto věci do politiky nepatří. Můžete v politice nemít někoho rád, ale říkat, že je vlastizrádce, což je nejhorší trestný čin, kterého se můžete vůči své zemi dopustit, je úplně za hranou. A premiér to tehdy naprosto přehnal. Měl se za svá slova omluvit a měl se od těchto neonacistů jasně distancovat. Jen ale na Twitteru utrousil, že to „asi přehnal“, což opravdu za omluvu chlapa s rodinou nebereme.

Někde jsem si přečetl, že jste i básník a spisovatel. Máte tendenci se z této špatné nálady vypsat?

Vypsat, vyběhat, vysportovat. Prostě udělat všechno, aby na to člověk nemusel myslet. Já se dokážu velmi často pro něco zapálit. A v době koronakrize jsem se hodně i vypisoval psaním různých článků.

A píšete stále i básně? Mně to připadá skvělé, být politik a básník…

Básně píšu, ale teď spíše do škatulky, protože publikace básní v momentě, kdy jste politicky činný, je vnímána jinak, než když politicky činný nejste. Takže nevím, jestli teď něco vydám. Ale je to takový způsob mentálního tréninku.

V rychlé zpovědi jste zmínil, že rád vyjídáte ledničku. Ale teď jste hodně zhubl…

Já jsem specialista na to, že si vybírám věci jako šunku, ovčí sýr a podobně. Jsem takový gurmet, není to o tom, že bych se „napral“ množstvím, ale těmi specialitami.

A zhubl jsem proto, že jsem byl na výcviku aktivních záloh. Zhubl jsem čtrnáct kilo a musím říct, že to bylo neskutečné.

No tohle! Máte teď vůbec nějaké oblečení, které vám „sedí“?

Nemám! Měl jsem dvaadvacet obleků, teď visí ve skříni a ani jeden na sebe nemůžu vzít, protože vypadají jako po starším a hřmotnějším bráchovi. Takže jsem si musel koupit dva nové obleky. A má to jednu výhodu – konečně mám konfekční velikost. (směje se)

A jaká bude strategie? Přiberete do těch větších obleků, nebo dokoupíte další?

Strategie je nepřibrat a udržet to. (směje se) Na podzim mě čekají nějaká vojenská cvičení, také hodně sportuju a snažím se posunout laťku v běhu výše, chci zaběhnout tři kilometry do 12 minut, deset kilometrů za 55 minut. Snažím se všechno posouvat dále. Chci, abych se sportovně i mentálně posouval.

Byt s terasou na pronájem Praha 10 - 73m, Praha 10

Zobrazit nemovitost

Jak vás napadlo jít do aktivních záloh?

Moji pradědečci, z jedné i druhé strany, byli legionáři. A můj dědeček byl voják, který byl po nástupu komunistického režimu z armády vyhozen. Armáda se prolínala celou naší rodinou, Zdechovští byli český šlechtický rod, vždycky byli velcí patrioti. Můj pradědeček byl Masarykovec.

Dlouho jsem o tom přemýšlel, i z důvodu toho, že jsem politicky aktivní. Bylo mi to nabízeno před volbami, ale bál jsem se, že by to bylo vnímáno, jakože si na tom dělám politickou kampaň. Takže jsem to nechal na rok po volbách. Mezitím jsem si udělal zdravotní testy, pak se našel termín a vyšlo to přesně v době koronavirové. A musím říct, že to byla super zkušenost, jsem hrdý na to, že jsem to vydržel. Není to tak lehké, jak se to možná zdá.

Zvláště když jste tam šel z kanceláře…

Ano. A zvláště ve 40 letech, kdy nejsem zvyklý na ten dril. Je to velmi přísné, musíte mlčet a podřídit se. A to řada lidí v dnešní době nedokáže. Já jsem začínal v družstvu, kde nás bylo dvanáct, skončilo nás šest. Řada mých kolegů to nedokončila proto, že se nedokázali  podřídit. Měli pocit, že musí všechno okomentovat, ale o tom to není.

Vy také nejste zrovna ten typ, který mlčí. To muselo být těžké!

Na tom mě málem zlomili. Asi po sedmi dnech jsem také zvažoval, že to zabalím na základě toho, že na mě pořád řvali „vojíne Zdechovský, mlčte“. Když jste vojín, nejste nic. Pochopil jsem, že někdy je potřeba o věcech nepřemýšlet a dělat je.

Máte obavu, že někdy opravdu budete muset bránit Česko při napadení?

Už jsem si prošel několika válečnými konflikty, ve 20 letech jsem vezl humanitární pomoc do Kosova, potom jsem byl několikrát jako politik ve válečných nebo poválečných státech. Takže kdyby to mělo být bránění mé vlasti, dokážu si to představit. Ale běžně tyto nebezpečné situace nevyhledávám.

Máte strach, že ta chvíle – obrana země – opravdu hrozí? Přece jen máte do světové diplomacie a politiky velký vhled a vnímáte vše v kontextu.

Strach nemám, ale musíme udělat všechno pro to, aby ta situace nenastala.

Jaké je největší riziko pro Česko?

Nekontrolovaný příliv lidí, kteří s tou zemí nemají nic společného a potom tady nebudou schopni pojmout českou kulturu a žít tady. Jsou to skupiny, které jsou různě koordinované nebo jsou to příznivci různých fanatických hnutí. Ti jsou největším rizikem pro naši zemi.

Žil jste i s rodinou v Bruselu v době, kdy se tam staly velké teroristické útoky. Bylo to hodně stresující?

Měl jsem štěstí, že jsem měl mezi belgickými policisty přátele a měl jsem možnost je navštěvovat a hovořit s nimi. O řadě problémů jsme věděli, řekli nám, že tam existují komunity, které nejsou probádané a nikdo neví, jak budou reagovat a co budou dělat. A to bylo důležité při přemýšlení o naší bezpečnosti. Moje rodina se po prvním velkém útoku vrátila do Česka a já sám jsem potom hodně přemýšlel o tom, jak a kam pojedu.

Byt na pronájem - Praha 1 - Nové město - 96m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Z čeho máte v životě největší strach?

Už od malička je to strach, že někoho zklamu a neudělám to, co v životě považuji za smysluplné. Mám rád podobenství o hřivnách, kdy jeden dostane jednu hřivnu, druhý dvě a třetí tři. A ten, kdo má tři, vrátí šest, kdo má dvě, vrátí čtyři, a kdo má jednu, ten ji zakope a vrátí jednu.

Dostalo se mi takových možností, vystudoval jsem vysoké školy, dostal jsem možnost mít a rozvíjet skvělou firmu, mám velké množství známých a kamarádů… V 18 letech mi umřel táta a já jsem v té době dostal obrovské množství věcí, třeba jsem studoval v Itálii za peníze německé nadace. A mám strach, že společnosti nevrátím to, co bych jí nejen měl, ale hlavně mohl dát.

A co vám dělá naopak radost?

Když se něco povede a vidím, že se věci posouvají nebo mění. Nedávno se třeba podařilo vyjednat propuštění dvou Čechů z tureckého vězení. Měl jsem neskutečnou radost, že jsou zpátky ve vlasti. Nebo mi teď napsal jeden řidič kamionu, že mu díky mé pomoci byla snížena likvidační pokuta 8400 liber, tedy 250 tisíc korun na jen 448 liber, tedy zhruba 13 tisíc korun, protože mu do vozu násilně vlezlo 14 ilegálních migrantů. A za jednoho původně dostal pokutu 700 liber, později už jen 32.

A pak děti. Měl jsem třeba radost, když můj osmiletý syn vzal nůžky a šel se mnou pracovat na zahradu. Koukal jsem, s jakou vervou a jak šikovně je s nimi schopen nakládat. (směje se)

Děkuji moc za rozhovor.