Šéf pražské pobočky Naděje Daniel Svoboda: Problém bezdomovectví by pomohl vyřešit zákon o sociálním bydlení

Přibývají u nás v důsledku aktuální ekonomické situace lidé bez domova?

Situace podle statistických údajů, které si vede Naděje, je taková, že v roce 2021 jsme zaznamenali nárůst klientů asi o 7 %. Dalo se to asi očekávat, v době covidu mnoho lidí v určitých odvětvích ztratilo práci. Teď jsme v roce 2022 očekávali další nárůst, ale v prvním pololetí ve srovnání mezi roky 2022 a 2021 jsme jej zatím ještě nezaznamenali. Čísla počtu lidí bez domova, se kterými spolupracujeme a kterým pomáháme, jsou za první pololetí 2022 stejná, jako za první pololetí 2021. Což ale neznamená, že vzhledem k ekonomické krizi a zvyšování cen nárůst ještě nenastane… 

Už jste to trochu naťukl v první odpovědi – jak se na nárůstu podepsala přímo pandemie covidu?

Jak jsem naznačil, odrazila se v asi sedmiprocentním nárůstu lidí bez domova, takže trochu méně, než jsme očekávali. Teď je situace taková, že počet lidí bez domova stagnuje, ale tempo nárůstu po nějaké krizi mívá zpoždění. Ekonomická situace je jiná, než byla například v roce 2009, kdy byl nárůst v roce 2010 a 2011 poměrně vysoký. V současné době si myslíme, že lidé mají více peněz, takže nárůst, který očekáváme, pravděpodobně nebude tak vysoký, jak bychom si mysleli podle zkušenosti z minulých období. 

Byt na prodej na Praze 2 - 29 m², Praha 2

Zobrazit nemovitost

Ovlivní podle vás nějak situaci lidí bez domova přistěhovalecká vlna z Ukrajiny?

Už dnes zaznamenáváme to, že přicházejí do našich zařízení ukrajinské ženy. V našem azylovém domě Naděje ve Vršovicích jsme za období války na Ukrajině poskytli pomoc asi dvaceti těmto ženám. To není velké množství, ale pokud tu lidé, kteří sem přišli z Ukrajiny, zůstanou a budou pracovat, tak se jejich počty mezi našimi klienty určitě budou zvedat. Už nyní máme náznak, že do našich zařízení přichází více zahraničních klientů, než tomu bylo v loňském roce. Mezi nimi jsou nejen Ukrajinci, ale i lidé z různých jiných postsovětských nebo postkomunistických zemí. 

Co znamená, když se řekne, že je někdo v bytové nouzi a kolik takových lidí u nás v současné době je?

Bytová nouze vlastně není bezdomovecký stav. V bytové nouzi je i člověk, který je třeba v azylovém domě, na ubytovně nebo bydlí v nějakém společném sdíleném bytě z důvodu toho, že nemá finanční prostředky. To by mohl být velmi obecný popis. Počítá se, že lidí, kteří jsou na ulici, je v Praze do čtyř tisíc. Tato čísla jsou ovšem velmi komplikovaná a těžko se získávají. Těch, kdo jsou na ubytovnách a nemají na standardní bydlení nebo jsou v nějakém společném bytě, který nemá optimální parametry pro bydlení, jsou desetitisíce.

Je to právě tato skupina, ze které se potenciálně mohou stát lidé bez domova, kteří skončí na ulici?

Cesta do bezdomovectví nebo na ulici je pro každého člověka jiná. Objevuje se tam většinou ale to, že dochází k rozvodu nebo ukončení vztahu, a proto člověk opustí byt, ve kterém standardně bydlí a jde do nějaké ubytovny. Tam pak třeba ztratí práci, přerušuje vztahy v rodině a odtud už vede cesta na ulici. 

Během pandemie covidu měli lidé bez domova po dva roky možnost ubytovat se v pražských humanitárních hostelech. Ty od července končí. Kolik klientů tyto služby využívalo a co s nimi teď bude?

Jedná se o stovky lidí, kteří byli ubytovaní v těchto hostelech. Tato možnost skončila k 31. červnu. Magistrát, respektive skupina lidí, kteří s nimi pracovali, se snažil o to, umístit jich co nejvíce do dalších zařízení, například městských ubytoven. Ještě těsně před koncem otevřel další ubytovací kapacitu. Lidé, kteří byli v hostelech, jsou tedy dnes v převážné části na městských ubytovnách, ve standardním nájemním bydlení nebo v komerčních ubytovnách. Dopadlo to relativně dobře. Na ulici skončilo v řádu desítek lidí, což nebylo velké množství. Čekalo se, že situace bude horší, ale tým pracovníků, kteří pracovali s těmito lidmi na hostelech, s pomocí magistrátu docílil toho, že většinou tito lidé nezůstali na ulici. 

Jak se daří vracet lidi bez domova zpět do normálního života? Jaký čas průměrně stráví na ulici a jakým způsobem se pak začleňují zpět?

Pokud člověk, který je ohrožen ztrátou bydlení nebo bezdomovectvím, začne tu svou situaci řešit dříve nebo se zachytí jeho stav relativně brzy, tj. v rámci týdnů nebo měsíců, pak je cesta zpátky do standardního života velmi nadějná. Tento člověk velice rychle naváže na to, kde pracoval nebo žil v minulém, tedy v tom svém dobrém období a cesta zpátky je rychlá. Pokud člověk na ulici zůstává déle – měsíce nebo roky – tak je cesta zpátky komplikovaná, protože se cyklí ve službách, azylových domech nebo denních centrech. 

Jaká část těch, kteří se ocitnou na ulici, se do normálního života vrátí? 

Nedá se to takto vyčíslit. Můžeme říct, že z lidí, které v jejich situaci zachytíme co nejdříve, tedy v řádu týdnů nebo měsíců, se až 50 % vrátí zpátky do svého běžného života. 

Mění se v průběhu času způsob, jakým na bezdomovectví pohlíží společnost?

Myslím si, že naše společnost už je v tom trochu trpělivější. Společnost nahlíží na bezdomovectví jako na určitý fenomén, kterého se jen obtížně zbavíme a bude tu s námi v nějaké míře stále. Bezdomovecký stav vnímá v současné době s vyšší mírou tolerance. Je to vidět i na tom, jakým způsobem spolupracujeme s městskými úřady nebo s magistrátem. Město Praha si tuto situaci uvědomuje a finančními prostředky se podílí na tom, že podporuje organizace jako je třeba Naděje. Takže postoj společnosti vidíme lehce optimisticky. 

Je pravda, že se i díky pandemii covidu zvýšila solidarita vůči sociálně slabším nebo znevýhodněným? Sledujete to na výši darů?

Sledujeme. Máme fundraisingový tým a za poslední rok až dva vnímáme, že lidé jsou mnohem citlivější na naše výzvy a prosby na podporu našich projektů. V posledním měsíci jsme měli výzvu na jeden menší projekt v Malešicích, kde jsme ubytovávali lidi bez domova, které jsme našli na ulici s nějakou nemocí. Toto zařízení bylo určeno k doléčení jejich choroby. V rámci tohoto střediska jsme potřebovali podporu v určité věci a v krátké době se vybrala relativně vysoká částka v hodnotě 50 tisíc korun. Vnímáme, že dopad na společnost v tom, že jsou lidé otevřenější a ochotni něco darovat, tu za poslední dva roky je a vidíme to právě na finančních darech.

Necílí v poslední době pomoc lidí, kteří jsou ochotni darovat, spíše na Ukrajinu?

Právě při našem posledním projektu jsme byli dost skeptičtí a čekali jsme příspěvky v řádu tisíců. Velmi nás ale překvapilo, že lidé jsou stále připraveni pomáhat i cílové skupině, jako jsou lidé bez domova. Možná že právě proto; mnozí si uvědomí, že je tu velká podpora běžencům z Ukrajiny – což je v pořádku – a tak ví, že musí pomoci i jiné cílové skupině, která je v nouzi. 

Které legislativní změny by mohly pomoci s řešením problému bezdomovectví? Máme nějaký příklad ze zahraničí, který bychom mohli následovat?

Pomoc bezdomovcům zahrnuje určitá síť sociálních služeb, to znamená azylové domy, noclehárny, denní centra nebo zdravotní podpora. Ale pokud tito lidé nebudou mít vizi, že by mohli bydlet ve standardním bydlení, tak se tato pomoc cyklí v základních službách prevence. Nám by velmi pomohlo, kdyby se v legislativě zakotvil zákon o sociálním nebo o podporovaném bydlení – je už jedno, jakým způsobem ho nazveme. Aby se vytvořila možnost dostupnosti bydlení pro lidi v nouzi. Magistrát hlavního města Prahy se o něco takového pokouší posledních několik let, ale jsou i další města jako Plzeň nebo Písek, která pojem podporovaného nebo sociálního bydlení zavádějí do své praxe a mnohé projekty už začínají realizovat. Dobrý zákon o sociálním bydlení by naší práci pomohl.

Pražská pobočka Naděje funguje už 31 let, vy jste do jejího vedení nastupoval před dvěma lety. Jaké jste měl tehdy priority a změnily se nějak od té doby?

To byla doba, kdy začal covid v plném rozkvětu. Náplň posledních dvou let byla, že jsme s kolegy reagovali na situaci kolem covidu. Vize naší pobočky má několik důležitých momentů. Je to především zdravotní podpora lidem bez domova. Už dneska máme ordinaci praktického lékaře, kde poskytujeme i zubní lékařství nebo gynekologii. Toto bychom chtěli udržet a rozšířit, protože praktický lékař je v naší ordinaci jen část týdne a je potřeba, aby byl přítomen celý týden. Dále bychom chtěli mít zařízení, které by pomohlo lidem bez domova se zdravotními potížemi v situaci, kdy je hospitalizovaný v nemocnici a potřebuje takzvané doléčení. Běžný člověk se poté, co ho propustí z nemocnice, ještě doléčí doma, ale člověk bez domova tuto možnost nemá. My jsme takové zařízení měli, ale bohužel jsme ho teď museli na nějakou dobu uzavřít. Vnímáme jeho velkou potřebu hlavně tady v Praze, kde je lidí bez domova mnoho. Zdravotní péče pro lidi bez domova je náš velký cíl v nejbližších letech. S magistrátem se pak chceme podílet i na projektu „housing first“, nebo-li zabydlování lidí bez domova do nájemních bytů. 

Co vám při vaší práci ještě činí překážky?

Přichází doba, kdy se nám rozevírají nůžky mezi financováním nevládních organizací a běžných státních nebo městských organizací. My můžeme nabídnout nižší mzdy než ony. Věříme, že se tato situace nerozjede ve větší míře, protože bychom pak neměli kvalifikovaný personál, čehož se teď trochu bojíme. Dochází ke zdražování a uvidí se, jestli proběhne ekonomická krize v plné výši. A my vnímáme, že naši zaměstnanci - ačkoliv většina z nich svoji práci vnímá jako poslání - se musejí dívat na svoje finanční možnosti. Máme trochu obavu, aby nám lidé neodcházeli do jiných sfér ekonomiky. To jsme zažili už v roce 2014, kdy jsme obtížně sháněli personál. 

Tak budeme držet palce!