Herečka Denisa Pfauserová: Herectví je pro mě droga, ale Hollywood pro mě není reálný. Už v Česku je to dost těžké

Deni, ty už jsi jako malá byla talentovaná holčička. Chodila jsi do dramatických kroužků a účastnila se recitačních soutěží. Také jsi tančila závodně latinskoamerické tance, od street dance až po balet. Skoro tvoje celá rodina jsou ekonomové. Pověz mi, ty jsi vždycky jako malá toužila jít tímto směrem? 

Tak já jsem si vždycky představovala být zpěvačkou, byť zpívat úplně neumím. Nejideálnější varianta pro mě byla: Jak už bych nemusela do té třetí třídy a začne ten zářný, slavný život. Ale je fakt, že mě rodiče podporovali ve všem, co jsem dělala. Byla jsem velmi mnohostranná. Každý den jsem ve škole měla dva kroužky a rodiče mě nechali vybrat, co mě bude bavit. Já jsem nechtěla být vždycky herečka. Mě bavilo všechno možný. Když jsem šla na gympl, chtěla jsem být novinářka nebo spisovatelka, protože mě bavilo psát. Na gymplu jsem začala chodit do „dramaťáku“ a zjistila jsem, že mě to baví. Ta paní, co to vedla, mi řekla, že jsem šikovná a ať si dám přihlášku na DAMU. Tam to vyšlo a takhle začala ta moje herecká kariéra.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

A jak to pokračovalo? Musela jsi chodit na castingy, potom co jsi vystudovala tu školu. Nebo už jsi chodila během studií a během školy už začala herecká kariéra?

Musím ještě říct, že mě v první ročníku na DAMU vyhodili, ale já se tím nijak netajím. Byl to dlouho můj strašák ve skříni, ale já jsem si ty studia potom dokončila na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Samozřejmě jsem to hodně řešila, protože o to více musíte dokazovat, že na to máte talent a že máte na to získat tu roli. Než přišla nějaká první práce, nebo nějaké úspěchy, tak jsem se za to dost styděla. Dost mě to srazilo, ale nesrazilo mě to natolik, že bych začala dělat něco jiného. Za to jsem velmi vděčná. Za to, že jsem to vydržela a vytrvala.

Jak ses tedy dostala k nějaké první roli?

I když to člověk dělá jako koníčka a chce si zahrát jen v reklamě nebo nějaké epizodní roli v seriálu, tak se spoustu lidí zapisuje do castingových agentur a tam řeknete, jestli jste profesionál nebo nejste. A tam vás zvou na castingy, ať už na reklamy nebo menší role. Potom ty profesionály i na ty větší role. Jediný casting, co jsem vyhrála, byl film Na střeše. Byl to film mého kamaráda Jiřího Mádla, ale opravdu to nebyla „tlačenka“, protože tam byly samé Jirkovy kamarádky (smích). Jirka ale vybírá opravdu pečlivě, protože je velký profesionál a puntičkář. Tohle je opravdu jediný casting, co jsem vyhrála, jinak nikdy. Už mám i pocit, že jak věřím na sílu přitažlivosti, tak si to už přivolávám a to nesmím! Každopádně se mi často stávalo, že jsem nedostala tu roli, na kterou byl casting, ale dostala jsem jinou, nebo v příštím projektu. Nějak jsem se zalíbila a zapůsobila a oni si na mě pak vzpomněli.

Deni, ty říkáš, že jsi ráda, že nejsi „zaškatulkovaná“ herečka. Měla jsi totiž hodně různých rolí. Jaká role si vybíráš nebo které tě nejvíce baví?

Já bych moc ráda říkala, že si ty role vybírám. A řekla bych: „Moment, počkejte, já si ten scénář přečtu a pak se rozhodnu.“ (smích). Nemohu ale říct, že beru vše, zase mám nějakou soudnost. Když vidím, že to není dobře napsané, nebo co je to za produkci. Každopádně si vybírám podle toho, jestli mě to baví, jestli se mi to líbí a zaujme mě to. A jak se říká, jestli tam je co hrát. Pak je tam důležité, co je tam za lidi, kdo to režíruje, jací jsou kolegové. Zkrátka vše dohromady. Když si to sedne, tak to potom funguje.

Deni, tvoje role jsou hodně pestrobarevné, hrála jsi například Sofii ve filmu Prázdniny v Provence, v pohádce Řachanda zas princeznu Markétku... Bavila tě role princezny?

Nejvíc! Koho by nebavila. Tahle princezna byla skvělá v tom, že to nebyla taková ta klasická princezna. Hodná, pomáhající…Holčičky takové princezny milují, ale to mě nebaví. Tahle byla rozmazlená, takový ten fakan. Taky zákeřná a zlá. Líbilo se mi, že se princezna ale potom změnila a mohla jsem si užít i to, co my holčičky milujeme.

Prodej luxusní vily, Praha 6 Hanspaulka – 748, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Herectví tě tedy naplňuje.

Ano, herectví je hrozná droga. Vždycky si na to vzpomenu, když hraji. Obvzlášť v divadle. Tam máte zpětnou vazbu okamžitě. Například, když se jedná o komedii, to se pozná hned, jestli se to povedlo, nebo ne. Tam vidíš, jestli se smějí nebo ne. Můžeš předávat ty emoce, příběh a vidíš, že to ty lidi chytilo…a i na té „děkovačce“ vidíš ten výraz. Je to opravdu droga.

Máš raději divadlo, nebo filmy v televizi?

Obojí. V divadle můžeš pustit takovou tu uzdu, uvolnit se. To kamerové herectví je takové hodně detailní a tam ty emoce můžeš zahrát více opravdově…To jsou takové niance, nerada bych se do toho zamotala.

Co je u herectví nejtěžší?

Představit si, nebo zahrát extrémní situace, které jsem nezažila. Neumím si upřímně představit, že bych byla schopná přesvědčivě dobře zahrát třeba maminku, které umře dítě. Já jsem srdcem spíše komik, mně je v této disciplíně lépe. Občas u mladých herců, kteří hrají tu dramatickou roli, tak to není tolik věrohodné. Nerada se do tohohle pouštím. Když se ale lidé ptají na text, jak si to můžeme zapamatovat…Je to zkrátka o tom trénování mozku, ten si to zapamatuje. Ještě jsou dvě části paměti. Krátkodobá a dlouhodobá. Když zkoušíš představení a 10 let ho nehraješ, tak si ho stačí přečíst a můžeš ho hrát znovu. Takhle to stačí mně. Potom je ta krátkodobá, která je na seriály, že si to zapamatuješ na tu chvíli a odehraješ to. Kdybych se k tomu měla vrátit další den, musím se to naučit znovu.

Herec musí mít ale talent…

Ano, určitě. Nemůže to hrát každý. Ono je to tak, nakolik se dostaneš do té situace…Natolik tomu uvěříš, že je opravdová. A když třeba křičíš na hereckého partnera a hrajete, že jste partneři, tak si řeknu a představím, jaká ta postava je, co se jí stalo, zkrátka si to nějak vysvětlím a představím si tu emoci. Jestli jsem ublížená, naštvaná nebo zhrzená. Je to opravdu hodně zajímavé.

Prolínají se negativní role psychicky? Jak moc se to prolíná tobě?

To byste se měli zeptat mého partnera. (smích) To tě dokáže „vytočit do běla“, když na něho začnu doma křičet, a on mi řekne, že jsem hysterka a že to na něho hraji. A já říkám: „Ne, nehraju.“ Nebo když třeba začnu brečet. To je opravdu zajímavé v tom osobním životě…Ale to opravdu zahrát nejde. Na mně to každý pozná, když lžu. Koktám a tikám očima. Já opravdu v osobním životě hrát neumím. To nejde, že jako tohle jsem dnes hrála, tak si to doma zkusím, to, co jsem se naučila. Je ale pravda, že se hercům často stává, že když si to zkouší každý den dva měsíce, tak se to často prolíná s tím osobním životem. Je to fakt děsivé. Říkáš si, kdybych tu samou hru zkoušela před rokem, tak se to nebude tolik týkat mého života, jako teď. Někdy vidíš ten text, když jdeš na tu „čtenou“ a říkáš si, že to není možné, to jsem ráno říkala doma. Je to zvláštní. Já ale věřím, že se vše děje z nějakého důvodu a v tuhle tu chvíli a že to tak má být. Musíš se na to ale podívat z jiného úhlu pohledu.

Je to ale těžké ne? Já herce fakt obdivuji…Vžít se do té role a potom jít domů zpátky jakoby nic…

Jasné. Musíš to zkrátka uzavřít, utřít slzy a jít dál.

Co ty a milostné scény? Jak to zvládáš?

Dobře.

Nemáš s tím tedy problém? (smích)

Záleží s kým. (smích). To bylo teď hnusné. Promiň, Martine…Jednou mi na to odpovídala moje kolegyně. Říkala, že má žárlivého přítele a vysvětlovala mu, že pro ni není rozdíl, jestli ve svém povolání pláče nebo se svléká. Já tedy naštěstí žárlivého partnera nemám, ale zkrátka ukazuje tu emoci a příběh. Pro ni je stejné, jestli někoho uhodí nebo políbí. Bere to stejně. Takhle se na to musí pohlížet.

Ne každý partner to ale zvládá…

Je to hodně o té důvěře. Často se stává, že na place k určitým sympatiím a antipatiím dojde. Milostné scény se dělají hned na začátku, než k těm sympatiím nebo antipatiím dojde.

Stalo se ti při hraní někdy, že sis opravdu s tím hercem nesedla? Ovlivňuje to ten herecký výkon?

Nestalo, ale dokážu si to krásně představit. To si asi musíš představit toho svého partnera. Ale nevím, zatím se mi to nestalo. Já si představuju toho svého. Je to tak, že hraješ tu scénu, že se vžiješ do dvou partnerů, kteří spolu mají sex. Buď jsou spolu 5 let, nebo je to na jednu noc. Zkrátka si představíš tu situaci. Představíš si postavy, charaktery a ty okolnosti, proč to dělají. To se tak nějak dostaneš do té nálady a emoce a do toho druhu pohlavního styku.

Nestydíš se tedy?

To víš, že se stydím. Teď třeba u jedné scény v seriálu ZOO, kdy jsem se svlékala do spodního prádla. Tak tam byla zvláštní scéna…Ale ano, stydíš se, cítíš se nahá...Sice vnímáš ty okolnosti, že jsi tam za tu postavu, ale pořád tam jsi sama za sebe.

Je mezi herečkami velká rivalita?

Všechny říkáme, že ne, ale je. Je to těžké. S většinou kolegyň se máme rády. Některé jsou spolužačky a některé jsou opravdu mé blízké kamarádky. Přesto jsme obě hnědovlasé, je nám oběma stejně a jsme herečky, takže se pravděpodobně sejdeme na jednom castingu. Ty to té kamarádce opravdu přeješ, ale zároveň ti je líto, že jsi tu roli nedostala ty. To je emoce, které se nemůžeš ubránit a je to v pořádku. Je jasné, že to chceš hrát.

Jaká je tvoje vysněná role?

Já vždycky říkám, že vysněná role si říká o zklamání. Kdybych si přála, že budu hrát Julii od Shakespeara a pak ji nehrála, tak budu zklamaná. A mám ji celý život vysněnou. Jak mám ráda komedii, tak být ráda hrála „echt“ dramatickou roli. Neřeknu ti typ, ale zkrátka dramatická role by mě bavila. Je to výzva.

Máš ráda výzvy?

Ano.

Herectví je jedna taková velká výzva…

Ano.

Umíš si představit Hollywood?

Ne, neumím anglicky. Já jsem trošku mamánek a mám to tu ráda.

Je to pro tebe moc velký svět?

Ano. Nemám tyto ambice. Už tady je to těžké. V Hollywoodu je to tisíckrát těžší.

Deni, už jsme si řekly dost k herectví. Ty ale ráda holduješ sociálním sítím, ano? Na TikToku máš velkou základnu fanoušků. Kde je ta hranice se soukromým životem?

Přemýšlím, přemýšlím, kde je ta hranice. Asi bych se jim neukázala nahá a že mám doma „bordel“. Myslím si, že obrazně řečeno se nemám problém odhalit docela dost, ale ptám se třeba i svého partnera nebo rodiny, jestli když třeba tohle natočím a oni tam půjdou vidět, jestli je to v pořádku. Vím, že lidi hodně zajímá, i mě to zajímá, jak to u koho vypadá. Zrovna když mám uklizeno, tak to ukážu. Já jsem trošku "bordelář". Spíš se snažím, aby to bylo o obsahu, než o tom co jim odkryji z osobního života. Snažím se je pobavit a předat něco zajímavého. 

Nevadí ti přidat z toho osobního života? Někdo to nemá rád...

Já to naprosto chápu. Někdy to slyším i v rozhovorech, že nechápou některé lidi, co to takhle sdílí. Mně to ale nevadí.

Deni, věříš, že věci jsou tak jak mají být a jsou spojené s vesmírem?

Třeba před deseti lety jsem neměla úplně lehké období. Nic se mi nestalo, ale byla jsem taková ztracená a zmatená. Nebyla jsem šťastná a budila jsem se s pocitem, že nevím, co se sebou a měla jsme pocit, že nic nedokážu a že ta snaha je marná. Měla jsem nízké sebevědomí a trápila jsem se. Dokonce jsem dostala i trombózu. V knize jsem si přečetla, že každá nemoc má psychosomatický důvod. Přesně tam psali, že to je důvod trombózy. Že se bičuješ. To byl opravdu zdvižený prst!

Ty ses hodně bičovala?

Šlo to tak nějak samo. Pořád jsem se o něco snažila a nepřicházely žádné výsledky. Měla jsem období, kdy jsem si říkala, že když nevylezu z postele, tak se nic nestane. Užírala jsem se v té sebelítosti...Začala jsem hodně s kamínkami, andělskými kartami a úplně jsem tomu propadla. Pak jsem to ale přeháněla. Ve svým životě teď volím zlatou cestu úplně ve všem, protože jednu dobu jsem fakt jezdila jenom na masáže čaker a zapomněla jsem normálně žít.

Balanc je to nejlepší, co v životě můžeme najít...

Přesně tak. Ten pragmatismus je taky super. Někdy je to ale zvláštní u mužů, když řeknu nějaký ten ezoterický názor, tak si řeknou: "Jasně... A co sis přitáhla tentokrát?" A já říkám: "Věř a víra tvá tě vyléčí." Člověk na tom ale nesmí úplně lpět a držet se toho zuby nehty. Člověk pro to musí i něco dělat. Není to, že budu čekat v koutě a někdo mě objeví. To se stává jenom v pohádkách.

Jsi snílek?

Ano.

Máš nějaké motto?

Ráda bych, ale nemám. 

Deni, je ta ezoterika spojena i s jógou?

Ano, myslím si, že je to spojené s tou úměrností. Ta mentalita, psychika a fyzično. Všechny jsme jedno, ale není to zfanatizované. 

Vypínáš tedy u jógy. Jaké další sporty děláš?

Běhám, lyžuju, hraji tenis a golf. Na to nás táta driloval. Na to jsem sbalila všechny kluky. Nevím, jestli jsem tak dobrá herečka, ale umím lyžovat. (smích)

Jsi tedy šťastně zadaná a chlapi teď nemají šanci?

Ne, nemají.

Sleduje tě přítel v televizi?

Ano. A samozřejmě, že chceš slyšet nějaký feedback. U něho je super, že on mi umí dat konstruktivní kritiku. Vím, že když mě pochválí, tak se mi to povedlo. Když začínám něco nového, chci, aby mi řekl svůj názor.

Měl někdy negativní názor?

Spíše mi řekl prostor pro zlepšení. To je ta úplně nejlepší varianta. Kdy tě opravdu baví na tom pracovat.

Jak přijímáš kritiku? Někdy je to těžké přijmout...

Já musím říct, že se s kritikou tolik nesetkávám. Vím, že to může znít namyšleně, ale ani z branže nebo od fanoušků nemám nějakou kritiku. Ano, někdy, jednou za čas, přijde nějaká děsivá zpráva. A tu větu ti napíšou všude. S mnoha hrubkami, ale to si řekneš, že tyhle lidi za to nestojí a neberu si to osobně. Příjemný to samozřejmě není. Ale mám jednu kamarádku, která mi, jak se říká, nemaže med kolem huby. Šla mi dokonce za svědka na svatbu a donesla mi krém na vrásky. A já si říkám, to je recese, protože mi je 30. Ona ale přišla ke mně a říká: "Viděla jsem tě zblízka a měla bys začít". (smích). Od ní to ale beru.

Koukáš sama na sebe v televizi?

Ano. Není to tak, že vím, že bude ten díl, kde jsem já, tak řeknu ticho ticho, ale koukám. Kate Blanchett říká, že neviděla svůj jediný film, protože ona tím svým herectvím vypráví nějaký příběh a tím, že už ten film je natočený, tak ona tu svoji práci odvedla a nemá potřebu se na to koukat. Pro mě je to ale dobrý feedback. Nějak to v tu chvíli vnímáš, ale nevíš, jak to vypadá vizuálně a jak to působí. Někdy i režisér nabídne, ať se jdu podívat "na kopr".

A koukáš na sebe ráda?

Neadoruji se, ale jako normální holka umím říct, že se umím pochválit. Hlavně, že mám teď bahno na botě...(smích)

Deni, tak ty už jsi prozradila, že jsi "bordelářka" (smích). Jsem princezna...

Ano, to jsem dlouho měla na autě. Ještě se mi líbilo: "Ani vařit neumím."

Mam na tebe takovou zvláštní otázku. Prý umíš otáčet jazykem ze strany na stranu.

Ne, nebudu to ukazovat (smích). Ano, jednou jsem to někde napsala, protože jsem si chtěla udělat legraci.

Řekni, mi, jaká je tvoje superschopnost?

Umím lidi pobavit. To si myslím, že už od dětství. Teď jsem si vymlátila zuby... Ne, vážně. Mně zase vadí, že my tady v Čechách jsme takoví: "Ne, já nic neumím, já jsem až ten poslední v řadě..." Ne, já se chci naučit být si vědoma svých kvalit a nebát se naučit si říct, že je mám.

Někdy se lidé berou moc vážně.

Přesně tak.

Dobře, musím říct, že jsi mě fakt pobavila. (smích)

Já už jsem se bála, že to neřekneš.

Deni, mockrát děkuji za rozhovor a držím ti palce v životě.

Já děkuji.