Rychlá zpověď Roman Šebrle: Sázka se synem za tisíce

Když jsme se viděli naposled, tak to bylo před tím, než jsi nastupoval na post moderátora zpráv na Primě. Tehdy jsi mi říkal, že doufáš, že budeš mít čas na golf. Máš ho?

Asi bych toho času potřeboval víc, ale nedá se nic dělat. Snažím se to udělat tak, abych si ten čas našel. Je to složité hlavně v zimě, aby měl člověk kam vyjet a mohl trénovat.

A co jiné sporty?

Na ty mám docela čas. Fotbálek si občas zahraju a také chodím běhat a posilovat.

Tím, že jsi začal dělat “sedavé zaměstnání” za moderátorským pultem a méně se hýbeš, dřeš o to víc?

Musím. Když jsem skončil s vrcholovým sportem, tak ještě nějakou chvíli se to drželo. Osm měsíců jsem nemusel nic nedělat. Pak to bylo ale znát. Teď je to znát ještě víc, protože přeci jen je to už nějaký ten pátek. Za chvíli už to bude čtyři roky. Teď už si to hlídám. Už zase běhám a posiluju a snažím se dobře jíst, abych se z toho dostal.

Počkej. Aby ses z toho dostal? To je trošku přehnané, ne?

Asi je. V rámci normální populace to je v pohodě, ale když je člověk na něco zvyklý, tak mu to pak vadí. 

Já jsem si všimla, že sis někde stěžoval, že jsi přibral. To bylo období kolem Vánoc?

Dá se to tak říct, ale já jsem celkově špatně jedl a moc jsem neběhal, protože jsem nenašel čas a ani chuť. Teď už jsem zase zpátky. Skočil jsem do toho a navíc mám sázku se synem.

Jakou?

Já už ani nevím, jak to vzniklo. Byla to trošku legrace. Říkal jsem, že budu mít znovu pekáč buchet a syn řekl, že maximálně tak buchet se šódó. Tak jsem řekl, že do července ho budu mít. Vsadili jsme se, že když ho mít nebudu, tak mu dám pět tisíc, když budu, tak on mi dá pět set. Ještě jsem to ale podmínil tím, že musí mít prospěch maximálně 1,8. Je v osmé třídě, tak to je snad docela dobré.

A bude na ten prospěch muset dřít, nebo to zvládne v pohodě?

Nevím, jestli jsem neměl být ostřejší, protože teď měl 1,7 a měl jenom čtyři jedničky. Hudební výchova, výtvarná výchova, tělesná výchova a občanská. 

Ten tělocvik tě může těšit. Aspoň je po tobě.

No počkej! Kdyby neměl jedničku z tělocviku, to bych mu dal! Když trošku zamaká v angličtině, tak by si mohl zlepšit skóre.

Sportovci jsou většinou disciplinovaní. Když si dají cíl, jdou si za ním. Dokážeš se někdy také utrhnout se ze řetězu?

Dokážu. Spíš ale tak, že to člověk podcení a najednou zjistí, že to je špatně. Zase ale mám opravdu tu výhodu, že když si řeknu: "Tak, teď to opravdu dodržím a půjdu si za tím", většinou to opravdu dodržím.

Za čím si jdeš teď?

Asi nejde říct, že bych si teď za něčím šel. V současné době je to tak, že se spíš soustředím na to, co dělám, abych to dělal dobře. V golfu měním trenéra, aby to bylo ještě lepší.

Luxusní byt s terasou 100m Praha 1, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Ten původní trenér byl špatný?

Nebyl špatný. Byl výborný. Trošku jsme se ale domluvili s mým týmem, který chtěl, abych to změnil. Tak jsem si řekl, že třeba mě to posune dál. A co se zpráv týče, tak jsem si našel na internetu nějaké cvičení a od té doby, co ho dělám, se tam cítím zase o něco komfortněji. Ono je ale stejně pořád co zlepšovat. Ve zprávách, tam ty cíle kromě zlepšování asi jiné být ani nemůžou, ale u golfu, jakmile se zlepším, tak budou vidět výsledky.

Ty jsi říkal, že se ve zprávách cítíš už komfortněji. Máš nějaký recept, jak toho komfortu dosáhnout, když se dobře necítíš? Například ve zprávách. Na začátku to byl, co se tvého moderování týče, tak trošku hon na čarodějnice. To asi člověka trochu rozhodí. Byl jsi o to víc nervózní?

Já jsem nebyl nervózní z toho, co lidi psali nebo říkali, protože nejsem slepý a hluchý, abych věděl, že to na začátku opravdu nebylo dobré. Ta příprava byla ale strašně krátká. Začal jsem s něčím, o čem jsem nevěděl vůbec nic. Bylo to, jako by hodili doprostřed rybníka někoho, kdo neumí plavat. Buď plav a nebo se utop! Tak já zatím plavu.

Pokroky jsi určitě udělal.

Tam to bylo hlavně o tom, že za sebou nemám žádnou průpravu v rádiu, kde bych se vymluvil nebo reportážích, kde bych zjistil, co mi vyhovuje nebo nevyhovuje. A to třeba i před kamerou. Ta posloupnost mi tam chyběla. Na všechno jsem si musel přijít sám a stále ještě přicházím. 

A co ve sportu? Taky tě v něm někdy někdo hodil do vody?

Ve sportu ne.

Tam se to asi moc nedá, že?

To, co jsem zkusil v moderování, tady nejde. U moderování jsem vlastně z okresního přeboru šel rovnou na olympiádu. Ve sportu, když jsi na okresním přeboru, tak nemáš výkon na olympiádu a nikdo tě tam nevezme. Ve sportu ta posloupnost musí být.

Já teď malinko odbočím. Jsi považovaný za idola žen. Jak se ti to líbí?

Já si hlavně myslím, že žádný idol nejsem. Lidé rádi vzhlížejí k někomu, kdo něco dokázal ve svém oboru a o to víc, když je to ve sportu číslo jedna, což atletika určitě je. Za idola jsem se ale nikdy nepovažoval a když jsem dělal atletiku, tak mi to bylo tak nějak jedno. Teď, když dělám v televizi, mě to těší. 

Víš, co mě napadlo? Jak se teď psalo o tom, že tě vyfotil syn v trenkách, stoupla kvůli tomu sledovanost?

To nevím! Možná jedině, kdybych ty zprávy moderoval v těch trenýrkách, pak by asi opravdu stoupla. Překvapilo mě to ale. Taková blbost a jak to lidi zajímalo. Dnes ty sociální sítě, to je šílená věc. Přišlo mi to ale vtipné. Když už jsem za těmi popeláři vyběhl a syn mě vyfotil, tak jsem si říkal, že to na ten Facebook hodím.

Vybíháš tak za popeláři často?

Ne. Vyběhl jsem tak poprvé a byla to svým způsobem náhoda. My tam bydlíme dvanáct, třináct let, takže se mi několikrát stalo, že tu popelnici člověk vytáhnout zapomene. Mám na to aplikaci v telefonu, která mi to připomíná, ale i tak člověk někdy zapomene. Odpadu bylo hodně. Mám sice ještě jednu nemovitost, kam ho můžu odvést, to se mi ale nikdy nechce. Takže když manželka křičela, že jedou popeláři, tak jsem si uvědomil, že jsem tam tu popelnici nedal, hodil jsem na sebe jen bundu, obul se do bot a běžel.

Nevykukují od té doby každé ráno sousedky z okna kvůli dalšímu zpestření?

(smích) Tím, že nevybíhám pravidelně, tak žádné zpestření není.

Lichotivých komplimentů na tvoji adresu bylo ale hodně. Jak vlastně komplimenty snášíš?

Komplimenty má každý rád. Naštěstí ale umím rozlišovat dva typy komplimentů. Od někoho, o kom vím, že mě obdivuje a od někoho, kdo tomu rozumí nebo má ke mně normální vztah. Když je kompliment moc velký, víš, že to je přehnané. Pak jsou tady ale pochvaly, které přijmeš. Myslím ale, že je nejen dobré to chválení, ale i kritika. 

Umíš ji přijmout?

Je to stejné jako s těmi komplimety. Stejně jako jsou lidé, kteří mě pochválí za každých okolností, jsou i lidé, co mě zkritizují za každých okolností. I kdybych udělal cokoliv. Nad takovou kritkou jen lehce zapřemýšlím a spíš ji vypouštím.

Takže jaká kritika je dobrá kritika?

Asi když mě zkritizuje někdo z mých blízkých a to se pak člověk opravdu zamyslí nad tím, jestli to tak je a pak se z toho může poučit a vzít si z toho něco dobrého. 

Co kritika od syna?

Od malýho to beru dobře. Třeba co se módy týče. Mladej má narozdíl ode mě vkus.

Kolik mu teď je?

Čtrnáct. Od něho kritiku fakt beru. Možná i kolikrát víc než od manželky, protože žena je někdy až moc kritická. 

Když už jsme u toho oblékání, kdo tě tedy obléká?

Obléká mě manželka. Ona i syn mají pro módu cit. Dcera to asi bohužel podědila po mně, že si s módou netyká.

Kdo má vlastně u vás doma hlavní slovo?

To je těžké. Asi já. Ale jen v těch důležitějších věcech a těch je málo. Ve všech ostatních manželka. To jsem si uvědomil, když jsme si zařizovali dům. Nejprve jsme se hádalli, co vlastně koupíme a jak ho vybavíme. Když jsme ale zařídili dva pokoje, tak jsem si uvědomil, že máme stejný vkus a i kdybychom neměli, tak přeci jen ta žena je v domě častěji a uvědomil jsem si, že když to nechám jen na ní, tak to stejně nebude špatně a bude se mi to líbit. Tak jsem to nechal celé na ní.

Jak děláš své ženě vlastně radost? Snažíš se jí dopřát luxus?

Manželka je naštěstí v tomhle stejná jako já. Je rozumná a skromná. Myslím, že luxus má hlavně v tom, že skoro každý měsíc se mnou někam jede. Buď jedeme sami nebo s dětmi. Může to být do Itálie, Španělska, na hory… Takže to si myslím, že je pro ni luxus.

A pro tebe?

Nejsem úplně člověk, který by luxus vyhledával. Jsem docela konzervativní typ. Třeba kamarády, co mám, mám ze svých dětských let. Nepatřím zrovna mezi nejbohatší, ale mezi těmi bohatšími mám také přátele. Myslím si, že v tom, co žiju, a v tom, co si můžu dovolit, jsem docela rozumný, abych věděl, kde to nepřepísknout. Takže si toho dopřávám ve vlastních mezích. Dokázal bych si představit ještě větší luxus, ale do toho se mi ani nechce. Pro mě je stejně největší luxus, když je člověk spokojený.