Sama má dceru se spinální svalovou atrofií (dále jen SMA), i to ji dovedlo k tématu života handicapovaných, kterým se věnuje již více než deset let. Helena Kočová je místopředsedkyní spolku SMáků, který pomáhá lidem s nemocí SMA, napsala několik publikací o kvalitě života handicapovaných u nás a o této tématice také přednáší na různých konferencích. Jak lidé s handicapem v naší společnosti fungují? Dostává se jim rovných příležitostí? Mění se kvalita života postižených u nás? I na to odpověděla v otevřeném rozhovoru.
Dostala jsem se k tomu, protože mám sama sedmnáctiletou dceru se spinální svalovou atrofií. Asi je to trošku osud, že člověk dostává něco, čeho může využít. Anebo ne.
Určitě bylo na začátku velké nadšení, proto jsem šla do dizertační práce, publikací i řady dalších aktivit. Po deseti letech jsem na sobě viděla únavu, takže jsem některé aktivity trošku omezila. Řekla bych, že je potřeba se nadechnout a teď už mám pocit, že se zase rozjíždím a zase přibíráme spoustu dalších aktivit.
Určitě se zlepšuje i v souvislosti inkluzivního zákona. To znamená, že už i malé děti opravdu přichází do běžných školek, škol, středních škol, vysokých škol, mají asistenta pedagoga, mají velmi dobrou podpůrnou podporu ze státu i v pozici vzdělávání, což je velká část. Ale nakonec ten pečující si může odpočinout. Mohou opravdu studovat, pracovat v mnoha oborech, mají dotační tituly na podporu zaměstnávání, takže když to nevzdávají a chtějí, tak můžou dneska opravdu hodně.
Já si myslím, že je opravdu čím dál lepší a vidíme to tam, kde ty děti, potažmo dospívající a pak i dospělí, jsou v běžné majoritní společnosti. I zdravá část naší populace vidí, že byli překvapeni, co všechno jsou tyto děti schopny zvládat a jak je vnímá. To vnímají třeba i ty samotní pacienti a tam je třeba je povzbuzovat. Nebát se a při prvním neúspěchu to vzdát, ale být v něčem dobrý.
Určitě je to věc vývoje a té dnešní společnosti, která jde dál dopředu a určitě k tomu i dochází a bude docházet. Bude to i určitá hudba budoucnosti. A protože čím víc je medializovaná tato stránka, tak samozřejmě o tom zodpovědní rodiče chtějí vědět. Často mě mile překvapí to, že nebudou přerušovat těhotenství, ale že naopak chtějí co nejdříve zahájit léčbu a vidět souvislosti.
Já se zabývám také tématem vzácných onemocnění. Máme v tuto chvíli popsaných zhruba osm tisíc vzácných onemocnění a přibývají díky diagnostice. Genetické testy samozřejmě nikdy neodhalí všechny nemoci. A už vůbec ne u člověka, který neměl nikdy žádnou genetickou zátěž v rodině. Takže určitě to hudba budoucnosti je, ale stejně nejsou testy nikdy na všechny onemocnění.
To se omlouvám, ale nemám, protože to ani není reálné, protože já se vlastně setkávám s rodinami až už po diagnostikování, spíše mi zpětně řeknou, že třeba druhé dítě už plánuju opravdu umělým oplodněním, ale nemám. Nebo mi řeknou třeba spíš zkušenost, že by to udělali, kdyby to věděli. Ale nemáme žádná data, to asi není ani reálné.
A teď myslíte, zjistí, že budou mít postižené dítě, a tak opravdu mají možnost volby?
Tam si myslím, že je strašně důležité je obejmout s pohlazením a láskou. S tím, ať se rozhodnou jakkoli, by je rodina měla především podržet. Partneři a my jsme tady ti, kteří když se rozhodnou, že takové děťátko mít budou, že jim nabízíme pomocnou ruku a že jim jako pacientská organizace, případně kolegyně z rané péče, pomůžeme a uděláme ten život trošku příjemnější a veselejší.
Určitě. To vnímáme a vidíme, že u věřících rodin to často je těžké. Ale trošičku víc přistupuju k tomu, že dítě je Boží dar a že ať má postižení nebo má nějaké omezení, tak to patří k našemu životu.
Jsou tři.
V tuto chvíli se nám díky podpoře senátora pana primáře Lumíra Kantora z olomoucké nemocnice podařil novorozenecký screening. To znamená, že od loňského ledna v každé porodnici maminka v pilotním projektu musí dát souhlas, a momentálně se tímto novorozeneckým screeningem zjišťuje 18 vzácných onemocnění. Teď jsou dvě nové, a mezi nimi i spinální atrofie, čímž opravdu už dnes máme záchyt dětí velmi brzy.
A čím dříve se se zjistí tato diagnóza, tím dříve může být podána genová léčba, kdy je to opravdu přepis genetické informace, tudíž máme opravdu už děti, které začínají chodit a v podstatě se u nich obtíže už vůbec nerozvíjí. To je první převratná léčba. V tuto chvíli dostalo tuto genovou léčbu 31 dětí v Česku. Dneska už ji mohou dostat i ukrajinské děti, které tady jsou. U nás pak máme další dva typy podobné léčby, která je tzv. udržovací, aby se děti nezhoršovaly. Jedna je Spinraza do páteřního kanálu a potom máme Risdiplam, což je účinná látka v podstatě lékovou formou, což je někomu daleko příjemnější každý den brát sirup než aplikovat do páteřního kanálu právě Spinrazu, byť jen jednou za čtyři měsíce. Tato léčba je celoživotní, na rozdíl od genové terapie, která je podána jednou jedinkrát intravenózně.
První cena byla 50 milionů. Úplně nesleduji, jak farmaceutické firmy potom zlevňují, ale určitě je teď ta částka o něco nižší, ale stále velmi převratná. Opravdu je to velmi, velmi finančně náročné.
Já mám sama vystudovanou etiku na teologické fakultě a dříve jsem se takto přesně na to dívala. Poté, co jsem poznala kolegy lékaře ve Spojených státech, kde rodiče založili projekt, přidali se vědci, lékaři z celého světa, etický výzkum, vlastně pracoviště, které na tom pracuje třiadvacet let. Musí to být vysokoškolští pracovníci, lidé, kteří mají zázemí. Tak si to už dneska nemyslím, že by to byla tak obrovská částka. Ale ten pohled byl stejný, než jsem pronikla do celé problematiky.
Já si myslím, že to je moc dobře, že ten posun je obrovský. My máme v tuto chvíli 20 genových léčiv, jak jsem se dozvěděla na kongresu dětské neurologie, což je velmi převratné.
Zakládali jsme ho jako takové vyústění charitativního projektu setkávání rodin v rané péči, což jsou děti ošetřené do sedmi let. A protože se blížila léčba, já jsem se tomu věnovala i odborně, tak jsem trošku tlačila i na další rodiny. Pojďme něco udělat, bude to potřeba, musíme být silný partner. Takže ostatní rodiče nově narozených dětí měli zase novou chuť a spoustu energie. Tak se podařilo založit pacientskou organizaci a postupně se ji snažíme i profesionalizovat. A aby ta služba nebyla jenom na to, že se nám chce někomu zavolat a pomoct, ale aby ta služba byla účinná, aby byla navazující, abychom byli zastupiteli, aby to nebylo o jednom člověku, ale abychom byli nějaký tým.
Já Vanessku znám úplně od útlého věku v rané péči, když jsem jezdila do rodiny a každý rok se s nimi setkávám, protože jezdí i na naše tábory, kdy si moc ráda užije programu, byť nemluví a někdo by řekl, že by si tam vlastně nic užít nemohla. Já tuto rodinu velmi obdivuji, protože tak krásně ošetřené dítě na ventilaci včetně rehabilitace, narovnání a cvičení, je neskutečné. Maminka není úplně nejmladší, a přesto do toho s manželem dávají obrovské úsilí a mám strašně velkou radost, že se nám podařilo pomoci i v pedagogické asistenci, tudíž mají asistenta pedagoga i učitele. Vanesska je obdivuhodná v tom, jak díky očnímu ovládání kontaktu je opravdu denně v nějakém rozvoji, co všechno chce znát, vědět, a co si může očním kontaktem říct, na co má třeba chuť, jak s ní může najednou rodič nebo okolí komunikovat. Takže já jsem moc ráda, že tu podporu jim dáváte, protože to nemají jednoduché. Denní péče je 24hodinová.
Pomoci Vanessce můžete i vy na nadačním fondu Naše plíce.
Pomůcky potřebují opravdu od útlého věku malých vozíčkářů. Já mám sama sedmnáctiletou dceru, která má šestý vozík v pořadí, podle toho, jak roste. U těch dětí, o kterých jsme teď mluvili, na plicní ventilaci, tak tam je celá řada dalších lékařských zdravotních přístrojů. To znamená na noc BiPap, SiPap nebo potom ventilace, odsávačka. Takže to jsou opravdu přístroje velmi drahé, náročné a často i poruchové. Tudíž je důležité, aby takováto rodina měla doma záložní, protože se může stát, že takový pacient je ohrožen přímo na životě. Takže podpora z pozice státu je tak třeba z poloviny, z šedesáti, někdy sedmdesáti procent. Některé hradí bohudíky teda celé zdravotnické přístroje. Ale jak říkám, ta nadační podpora je potom potřeba při vytvoření té náhradní pomoci, aby rodina byla v klidu, že když se cokoli stane, tak může použít náhradní přístroj.
Musí. Bohužel to tak je. A co ještě nefunguje v ČR dobře je, že máme sice ošetřovatelskou péči, stejně jako pečovatelskou službu a osobní asistenci, ty dvě druhé si člověk platí z příspěvku na péči. Ošetřovatelskou službu by měl mít nárok 6 hodin buď denně, nebo tři hodiny denně každý den. A to prostě není reálné a je to velká škoda, protože si dovedete představit, když 3 hodiny denně je tam zdravotní sestra, tak maminka má najednou prostor si dojít někam do obchodu nebo si něco udělat a být nápomocná a neplatit tuhle ošetřovatelskou službu. A toto je věc, která nefunguje a kterou bychom mohli i díky třeba nějaké mediální aktivitě prosadit, pomoct dál, aby se tahle situace zlepšila.
Nemyslím si, že by se tomu někdo věnoval. To je potřeba i pojišťovna, média, možná pacientské organizace a určitě se tomu teď v tuto chvíli nikdo systematicky nevěnuje, takže moc naděje nevidím. Spíš ta nadační pomoc podpory rodině.
Toto musí být opravdu na celé národní úrovni. To znamená, je tady nějaký svaz pojišťoven, všechny pojišťovny. Měl by tady být nějaký tým, třeba odborné společnosti lékařů intenzivní medicíny, kteří by intervenovali, protože oni jsou ti, kteří poskytují intervenční péči. Tak jako se dělal novorozenecký screening u kulatého stolu, začalo se jednat a musí být nějaký hybatel, který to bude dělat. A na to si myslím, že v tuhle chvíli nemá nikdo z pacientských organizací prostor.
Mějte se krásně, děkuju.