Odešel bývalý ministr zahraničí, poslanec a prezidentský kancléř Karel Schwarzenberg. Kromě výrazné politické kariéry pozornost vždy budila jeho příslušnost k prastarému šlechtickému rodu. Jeden z jeho pradědů porazil v bitvě Napoleona, sám pak zdědil majetky v hodnotě stovek miliónů eur. Český patriot však v mateřské zemi knížecí titul ani nemohl používat. Naše redakce na tohoto významného muži vzpomíná s úctou a obrovským respektem.
V roce 2017 jsme měli tu čest s tímto politikem a významným mužem natočit rozhovor, zde je vzpomínka.
Karel Schwarzenberg patřil v posledních desetiletích k nejviditelnějším vrcholným politikům a za jeho ústupem ze scény nestála žádná aféra ani sešup v oblíbenosti u voličů nebo znechucení po politických neúspěších. Ministr zahraničí ve dvou vládách musel začít vyklízet politickou scénu jen kvůli omezením, která přinášel pokročilý věk.
Nadávají jak špačci.
Částečně ano. Přiznejme si, že hospodářsky se nám daří výtečně. Opravdu naše země prosperuje. Na druhé straně, politická kultura neexistuje a lidi to cítí.
Václav Havel.
Tady je těsná soutěž. Z česko-slovenských samozřejmě Kléma (Klement Gottwald - pozn. red.), protože to byl opravdu vrah. Vraždil protivníky, potom vraždil vlastní souputníky. Ten byl opravdu hrozný, ten byl zdaleka nejhorší.
Nejvíc tady, ale přiznávám, že se cítím na různých místech doma. Dlouho jsem žil v Rakousku, ve Štýrsku, ve Vídni se taky cítím doma. Ale vždycky jsem se chtěl vrátit sem, a to se podařilo. Čtyřicet jedna let jsem po tom toužil, pak to byl velký zázrak mého života… Nevíte, co to znamená, když se to po tolika letech podaří. To je pro člověka zázrak.
Samozřejmost. Tak jsem se narodil a to jsem. Nezapírám to. Je to samozřejmost jako třeba to, že mám hnědé oči, já nevím, rozumíte...
Nelze tvrdit, že starší větev Schwarzenbergů by nebyla česká, vždy podporovali české státní právo, strýc Adolf věnoval velké finanční prostředky na válečné opevnění. Byl donucen odejít do emigrace a i Jan Masaryk potvrdil, že vždy podporoval českou exilovou vládu v Londýně. Je třeba tedy zdůraznit, že obě větve byly české.
Někdy mi to přitížilo, jindy prospělo.
Nepřemýšlím o ostatních šlechticích, ale o jednotlivých osobách. Nemůžu to vzít skupinově. Záleží na tom, kdo to je.
Zlaté příbory jsem jako dítě neměl, ale přiznávám, že byly stříbrné. Na Orlíku. Do dvaceti let, dokud jsme byli na Orlíku a v Čimelicích. Po emigraci to skončilo.
Přísně, bohudíky.
Ano, jsem velice vděčný.
No, už méně, protože jsem byl pořád na cestách, musel jsem spravovat majetek ve Štýrsku, Německu, ve Vídni.... Ten úkol převzala moje žena - tedy, tu výchovu.
Jsem děda, který svá vnoučata příliš málo vidí (smích). Jsou v Rakousku a já jsem tady. Mám je strašně rád, ale když se setkáme, je to takový svátek.
Myslím, že ne.
Ano.
V tom už žádná romantika nebyla.
Ta první, to byla pořádná svatba, ta druhá to byla jen úřednická záležitost.
Proč tady jsem? Kdybych to tu neměl nejradši, tak bych tu nežil (smích).
Vlastně umím jen tři - česky, německy a anglicky. Rozumím jakž takž francouzsky, ale mluvím jenom těmi třemi.
Samozřejmě češtinu, je to jazyk mého dětství, vyrostl jsem v tom.
Já jsem nikdy neměl nadání na jazyky. Učil jsem se ruštinu, ale moc si toho nepamatuju, což je mi líto, protože ruština je překrásný jazyk, taky mi bohužel chybí franština. Já se francouzštinu nikdy řádně neučil. Když jsem byl dítě, otec se o to pokoušel, ale pak už na to neměl čas.
Asi bych se unudil.
Času na relax mám málo, ale když už ho mám, čtu. Mám-li čas přes víkend, navštívím děti a vnoučata.
Ne, já jsem v politice celý život. Od dětství se u nás politika řešila, obklopovala mě, já v ní vlastně vyrostl.
Zdroj: vlastní dotazování, rozhovor z roku 2017 pro LP-Life