Stále více Slovenek i Češek začíná víc a víc cestovat do arabských nebo jiných muslimských zemí. Přitahují nás svou tajemností a jinakostí. Lidi vždy lákalo něco, co je zakázané, tajemné, chtěli to podvědomě prozkoumat. V těchto zemích často potkáme cizince – muže, kteří vědí, jak efektivně „sbalit“ Evropanky. Jsou milí, pozorní, vtipní, okouzlující, opálení, černovlasí a rádi skládají komplimenty. Která by odolala?
Statistiky ukazují, že přibývá Evropanek, které si za životního partnera cíleně vybírají muže z islámské kultury. Podlehnou jejich šarmu, alespoň na chvilku. Taková láska přichází během týdne dovolené, bouřlivé citové vzplanutí na sebe nenechá dlouho čekat. Po dovolené, když se vrátí ženy domů šťastné a zamilované, čekají od milovaného partnera mnohem víc, jenže partner jaksi přestal mít zájem. Bylo to pro něj jen letní povyražení a obyčejný flirt? Anebo nastane druhý případ, že se zahraniční partner ozve ve chvíli, kdy potřebuje peníze nebo práci v Evropě.
Může takový vztah fungovat? Na to jsem se zeptala mé kamarádky, která už měla vztah s muslimem. Jak je to podle ní? Samozřejmě je to individuální a nemůžeme všechny muslimy házet do jednoho pytle. Evropanky jsou prý jednoduše jinak nastaveny. Nikdy nepochopí smýšlení muslimského muže. A naopak muslimský muž nikdy nepochopí chování křesťanské ženy.
Hodně samozřejmě záleží na tom, zda je muslim liberálnější a otevřenější, nebo je to tradicionalista, který své víře podřizuje vše. Muž by měl vždy respektovat víru své partnerky a tolerovat ji. Příliš striktní muslimové však často jinou víru nerespektují, zejména ne víru své „evropské manželky“.
Na tohle všechno a mnoho dalších věcí je třeba si dát pozor. Pokud se křesťanská žena chová v souladu s muslimskými pravidly a zvyklostmi, je možný sňatek i dlouhý společný a spokojený život. Islám však bude ve vztahu ženy křesťansky a muže muslima vždy dominovat. Na tento fakt je třeba se připravit, jakož i na to, že se budete muset vždy chovat v mezích, které stanoví manžel. Pokud řekne, že musíte na hlavě nosit šátek, tak jej nosit musíte. Pokud s ním chcete nadále žít, jiné východisko není. A teď, když už víte, co vás čeká, ale stále jste rozhodnuta vzít si za manžela muslima, pojďme se podívat na to, jaká je muslimská svatba a jaké jsou její zvyky a tradice. Vzhledem k tomu, že islám je druhým největším náboženstvím na světě, není překvapením, že svatby slavené v muslimské kultuře jsou plné krásných a starobylých rituálů, které se praktikují po celé generace.
Většina muslimů věří, že manželství je základním stavebním kamenem života. Manželství je v islámu vnímáno jako náboženská povinnost, smlouva mezi párem a Alláhem.
Ať už tedy samy plánujete muslimskou svatbu nebo se jen nějaké zúčastníte, je potřeba pochopit muslimské svatební tradice. Ačkoli byste to možná neřekli, je muslimská svatba ve skutečnosti jednou z nejvíce vzrušujících a nejbarvitějších na světě. Nelituje se žádného výdaje, aby byla nezapomenutelná pro nevěstu a ženicha, jejich rodiny a hosty.
Ve většině muslimských komunit není běžnou praxí, aby si mladí lidé aktivně hledali partnera pomocí moderních západních rituálů, jako je randění. Mladým muslimům a muslimkám se důrazně doporučuje, aby se co nejdříve oženili a vdaly, protože rodina se považuje za základ islámské společnosti. Podle tradičního islámského práva se ženy a muži nemohou svobodně setkávat. Míra výběru a akceptace vhodných manželských partnerů často závisí na sociálním postavení rodiny.
Nucené sňatky se ve všech školách islámského práva považují za nezákonné. Nucené manželství je absolutně a výslovně zakázáno.
Pro jednotlivce je mnohem snadnější najít společensky přijatelného partnera prostřednictvím tradičních metod. V rámci muslimských komunit se rodina a přátelé využívají k tomu, aby dotyčnému pomohli najít vhodný protějšek. V neislámských zemích, jako jsou Spojené státy, využívají muslimové k pomoci při výběru partnera různé islámské instituce nebo imámy. Islámské instituce umožňují jednotlivcům setkávat se s ostatními na výročních sjezdech. Rada imáma je ceněna i mezi těmito muslimskými komunitami.
Pro každého člověka, který si u partnera cení zbožnosti a nemá k dispozici muslimskou sociální síť, je imám důležitým rádcem.
Nové příležitosti k seznámení a setkání muslimů přinesl i internet. V posledních letech jsou seznamovací a dohazovací stránky pro muslimské komunity stále populárnějším způsobem, jak navázat kontakt s potenciálním manželským partnerem. Webová stránka SingleMuslim.com, jedno z prvních seznamovacích fór tohoto druhu, je velmi úspěšná. Její zakladatel Adeem Younis ji navrhl v souladu s principy islámu. Protože randění není v tradiční muslimské společnosti povoleno, stal se internet ideálním prostředkem k diskrétnímu prvnímu kroku při hledání manželského partnera.
Jako u vzniku každého manželství, i v muslimské tradici musí někdo navrhnout, aby se svatební proces započal. Manželství může navrhnout žena nebo muž. Zatímco v mnoha kulturách je běžné či dokonce nutné, aby muž požádal o ruku ženy, v islámu může svatbu iniciovat žena nebo její rodina.
Tolbe je předsvatební obřad, při kterém ženich formálně požádá rodiče nevěsty o její ruku. Pokud rodiny dají své požehnání, všichni přítomní pronesou krátkou modlitbu z Koránu s názvem „súra Al-Fátiha“. Následuje pohoštění čajem, kávou a sladkostmi, které si obě rodiny vychutnají společně.
Magni jsou muslimské zásnuby, které slaví přátelé a blízcí příbuzní, kteří se setkají, aby předali dárky na počest rozhodnutí nevěsty a ženicha uzavřít manželství. Někdy se během magni vyměňují prsteny. Muslimové, na rozdíl od křesťanů, preferují svatební prsteny vyrobené ze stříbra.
Ekvivalent obřadu Hindu Haldi je intimním domácím rituálem, při kterém všechny ženské členky rodiny natírají nevěstu pastou z kurkumy. Tato činnost je doprovázena hudbou, tancem a spoustou zábavy. Tradičně má nevěsta po tomto obřadu opustit dům až do svatebního dne. Stejná slavnost se koná samostatně v domově ženicha.
Při rodinném rituálu mehndi, opět konaném den nebo dva před svatbou, jsou ruce a nohy nevěsty ozdobeny krásnými vzory namalovanými hennou, zatímco její blízcí opět zpívají, tančí a veselí se. Do namalovaných ornamentů jsou na znak lásky často zakomponovány iniciály ženicha.
Mnoho muslimů, zejména těch, kteří žijí ve velkých evropských městech a nejsou příliš horliví v dodržování náboženských pravidel, se od starodávných zvyků a norem určitým způsobem odchyluje. Pravidla islámské morálky ale vyžadují, aby se budoucí manželé před manželským svazkem nevídali v soukromí. Mohou se setkat pouze v přítomnosti dalších lidí (obvykle jde o starší příbuzné). Dotýkat se navzájem, dokonce i podat si ruce, je přísně zakázáno. Při setkání s budoucím manželem by měla být nevěsta oblečena podle muslimských zvyklostí tak, aby byla odhalena pouze její tvář a ruce.
Obřady předcházející manželství se řídí tradicemi národa nebo společenství, k němuž ženich a nevěsta patří. Ve většině případů navštěvují nevěstu a ženicha těsně před svatbou příbuzní a přátelé. Ženy se shromažďují v domě budoucí manželky a muži v domě budoucího manžela. Do úsvitu s oběma oslavují, dávají jim rady ohledně různých otázek společného života a přejí jim štěstí. V některých kulturách je ženichovi umožněno krátce navštívit dům své budoucí manželky.
Hlavním znakem muslimských svatebních šatů je, že zakrývají téměř celé tělo kromě tváře, rukou a chodidel. O odhalených ramenech, předloktích, dokonce i krku nemůže být řeč. Jedním slovem by šaty neměly nevěstu odhalovat, to však neznamená, že nejde o krásné outfity. Naopak, uzavřené šaty mají krásu dívky podtrhovat. Součástí muslimských svatebních šatů musí být pokrývka hlavy. Tou může být hedvábný šál, vyšívaný kamínky a korálky, díky kterým bude vzhled nevěsty dokonalý. Vlasy mohou být skryty pod závojem nebo čelenkou. Muslimští ženichové nosí v současné době stále častěji sherwani nebo jiné formy indo-západního oděvu v kombinaci s „pyžamem“ zvaným churidaar. Sherwani je elegantně střižený kabát se složitou výšivkou. Ženichové nosí ke svému oděvu také šperky, jako jsou zlaté řetízky na krk, prsteny nebo pánské náramky. Někteří muži preferují formální oblek nebo smoking v západním stylu se společenskou obuví. Jinak ženichové obvykle obouvají sandály nebo střevíce zvané nagrai. A jak je to v reálném životě po svatbě? Muslimské ženy musí nosit burku. Burka je nejkonzervativnější oděv muslimek, neboť zahaluje tělo ženy nejvíce ze všech typů pokrývek. Je to jednodílný závoj, který zakrývá tělo, vlasy, tvář a přes oči je síťka. Burka pochází z Afghánistánu, kde byla za vlády Talibánu (1994-2001) povinnost nosit ji uložena zákonem. Odmítáním zahalit se ženy riskují i vlastní život, hrozí jim například zlynčování na ulici a ukamenování. Barvy burky se liší region od regionu. V Kábulu, hlavním městě Afghánistánu, nosí ženy modré burky, v jiných částech Afghánistánu nebo Pákistánu mohou být zelené, hnědé, bílé nebo černé.
Muslimská nevěsta nosí kroužek na levé straně nosu, což je praxe, která vychází z ajurvédského učení, dle něhož nos souvisí s ženskými reprodukčními orgány. Dnes je kroužek v nose tradiční svatební ozdobou a je kulturně významným symbolem.
Kroužek v nose má pro ženy mnoho významů. Například v severní Africe platí, že čím větší je kroužek v nose nevěsty, tím váženější je její rodina. Berberští muži často dávají tento šperk svým budoucím manželkám jako projev úcty k rodině. V jižní Asii v současnosti nosí kroužky v nose svobodné dívky jako módní doplněk. V Indii má piercing nosu velký náboženský význam. V hinduismu se kroužek v nose považuje za projev úcty k hinduistické bohyni manželství.
Kroužky v nose jsou nezbytnou součástí svatebního oděvu a po obřadu se musí odstranit. Prsten je po svatbě nahrazen špendlíkem do nosu. Špendlík do nosu je povinný pro vdané muslimky. Dalším z typických šperků muslimských nevěst je jhoomar či passa, trojúhelníkový nebo vějířovitý ornamentální šperk, který je jakousi upravenou verzí hinduistické ozdoby maang tika a je připevněn do vlasů na jedné straně účesu, nejčastěji na levé.
K uzavření právoplatného manželství je zapotřebí náboženský postup, který se nazývá „nikah“. Zpravidla se koná v mešitě za povinné účasti dvou svědků, jakož i otce nebo opatrovníka nevěsty. Jinými slovy, svědci se musí ujistit, že nevěsta se sňatkem souhlasí a do manželství nevstupuje proti své svobodné vůli.
Průměrný svatební obřad trvá v různých kulturách méně než hodinu, ale muslimský svatební obřad nikah bude pravděpodobně ten nejkratší, jaký jste navštívili. Skládá se ze tří hlavních částí:
Manželská smlouva obsahuje meher či mahr – formální prohlášení, které specifikuje peněžní částku, kterou dá ženich nevěstě. Meher má dvě části: věno splatné před uzavřením manželství a odložené věno, které připadne nevěstě během jejího života. Mnoho párů dnes jako dar používá prsten, protože jej ženich prezentuje během obřadu. Odložené věno může být formální malá částka nebo skutečný dar v podobě peněz, půdy, šperků a nebo dokonce vzdělání. Je na ženě, aby věno použila podle vlastního uvážení, pokud se manželství před naplněním nerozpadne. Věno se považuje za zajištění nevěsty a její záruku svobody v manželství.
Wali je označení pro mužského zástupce nevěsty, typicky jejího otce, který ji „vdává“ poté, co obdrží její souhlas. Bez souhlasu nevěsty není svatba možná. Pokud otec nežije nebo existuje nějaký jiný důvod, proč ji nemůže takříkajíc „provést uličkou“, může tuto roli převzít jiný mužský opatrovník nebo příbuzný.
Nikah provádí duchovní zvaný mullah nebo imám. Nahlas přečte čtvrtou kapitolu Koránu, která popisuje práva a povinnosti vdané ženy. Ženich má potvrdit svůj úmysl oženit se s nevěstou. Nevěsta a ženich demonstrují svou svobodnou vůli tím, že třikrát zopakují slovo qubool hai („přijímám“ v arabštině). Během této fáze se očekává, že nevěsta a ženich budou v oddělených prostorách (ačkoli někde se rodiny mohou rozhodnout, že nevěsta i ženich budou na stejném místě). Po získání souhlasu od nevěsty jde imám za ženichem a vyžádá souhlas i od něj. Po oboustranném souhlasu nevěsty i ženicha se tito dva sejdou, aby podepsali manželskou smlouvu, po čemž se pár považuje za sezdaný.
Nikah-namah je muslimská manželská smlouva, kterou nevěsta a ženich podepisují před svědky. Během svatebního obřadu se nahlas přečte v arabštině a poté se podepíše. Manželství se stane legálním podle občanského a náboženského práva.
Savaqah je poslední částí muslimského svatebního obřadu. Když pár odchází z obřadu, nevěsta je na oslavu zasypána mincemi.
Při muslimské svatbě se obřad nikah koná v mešitě nebo v domech páru. Někde umístí nevěstu a ženicha do oddělených místností a ženich uvidí nevěstu až po dokončení obřadu nikah. Rozdělení účastníků podle pohlaví je běžnou součástí mnoha muslimských tradic, včetně svateb.
Mějte na paměti, že pokud se muslimský svatební obřad nikah koná v mešitě, všichni hosté si musí před vstupem vyzout boty. Nikdy nepřecházejte před někým, kdo se právě modlí.
Jedinečným aspektem muslimské svatby jsou manželské sliby. Na rozdíl od křesťanských svateb, kde si pár čte své sliby, a hinduistických svateb, kde se opakují zpěvy a mantry, páry při muslimských svatbách většinou poslouchají duchovního, který předčítá o jejich povinnostech a odpovědnosti v manželství vůči sobě navzájem a vůči Alláhovi.
Jedinečným zvykem na muslimských svatbách je i okamžik, kdy se nevěsta a ženich mohou ve svatební den poprvé spatřit poté, co byli dosud odděleni. Musí vedle sebe sedět pod závojem, který jim zakrývá hlavy, a mohou se dívat se na svůj odraz v zrcadle, které je před nimi umístěno společně s Koránem.
Od hostů, kteří se účastní jakékoli islámské svatby, se očekává, že přinesou dárky pro nevěstu a ženicha. Mezi nejběžnější dárky patří:
Plátna s arabskou kaligrafií – mnozí muslimové rádi prezentují islámskou kulturu různými dekoracemi ve svých domovech.
Attar - jedná se o přírodní parfém bez alkoholu, který se tradičně užívá v muslimských kulturách.
Svíčky – zejména ty, které vypadají tradičně a zobrazují islámskou kulturu. Mnozí novomanželé rádi zapalují po domě voňavé svíčky nebo jednoduše slouží jako dekorace.
Muslimský modlitební růženec, známý také jako tasbíh – muslimové obvykle počítají jeho kuličky, aby věděli, kolikrát odříkali verš v Koránu. Zvláště ceněné jsou korálky z exotických materiálů, jako je například agarové dřevo.
Souprava hidžábových broží – nevěsty ocení pořízení nádherné soupravy broží, sloužících k ozdobení hidžábu.
Manžetové knoflíčky – ženichové zase ocení darované manžetové knoflíky, zvláště pokud nosí tradiční muslimské svatební oblečení.
A co se děje dále po muslimském svatebním obřadu? Novomanželé i hosté se odeberou na hostinu.
Zaffe je velkolepý příchod novomanželského páru na recepci. Obvykle začíná tak, že otec nevěsty přivede svou dceru k ženichovi. Potom následuje skupina bubeníků, kteří hrají tradiční, veselou arabskou hudbu. Během zaffe si páry přemístí prsteny z pravé ruky na levou.
Neodmyslitelnou součástí muslimských svateb je, že muži a ženy včetně svatebních hostů jsou odděleni, často zataženou oponou. Zatímco tradičně se toto rozdělení vztahuje i na pozdější hostinu, v současnosti je to věcí volby páru a jejich rodin. Na recepci se často předvádí populární lidový tanec dabke v podání profesionálních tanečníků a poté i svatebních hostů. Hosté jej tančí v kruhu bok po boku.
Slavnostní hostina po nikah je tradičně vynikající a bohatá. Určitě se budou podávat známé orientální sladkosti. Večeře na muslimské svatební recepci je slavností v tom nejlepším slova smyslu a zahrnuje bohatá masitá jídla, voňavé pokrmy z rýže, delikátní dezerty a ještě mnohem více. Samozřejmě nesmí chybět všeobecně milované biryani (v překladu něco jako pečená nebo smažená rýže), které je samo o sobě dostatečným důvodem k účasti na svatbě!
Pamatujte však, že s největší pravděpodobností se nebude podávat alkohol. Ať už je to v souladu s vaším přesvědčením nebo ne, je důležité respektovat kulturu a přání rodin.
Krájení dortu je svatební tradicí, která se vyskytuje ve většině kultur, ale tady je ozvláštněno. Muslimské páry krájí svůj vícepatrový svatební dort velkým mečem, který se v den svatby předává ženichovi jako dar od jeho rodiny.
Tato tradice je poslední rozloučení s novomanželským párem před odjezdem z místa svatby v honosném a bohatě vyzdobeném autě. Přátelé a rodina páru je doprovázejí zpět do jejich domu nebo hotelu v koloně vlastních aut, hraje přitom hlasitá hudba a celou cestu se troubí, aby všem oznámili, že jedou novomanželé.
Od mladé ženy, která se dostane do rodiny svého muže, se očekává, že zajistí pokračování rodu v mužské linii. Pokud žena porodí alespoň jednoho syna, má téměř vždy zajištěn klid do dalších let. Jako matce je jí prokazována úcta. Synové jsou totiž zárukou další materiální rodinné prosperity. I když se ekonomicky osamostatní, mají morální povinnost materiálně pomáhat své rodině, zajistit své rodiče ve stáří a podporovat mladší sourozence.
Ve většině rodin jsou děti mnohem méně závislé pouze na svých rodičích, než tomu bývá jinde. Ve velkorodině je dítě předmětem zájmu nejen matky, ale také tchyně, která chce do výchovy potomka svého syna zasahovat. Vztah mezi snachou a matkou ženicha má zvláštní povahu a pevně stanovená pravidla. Matka je ženou, kterou by měl syn upřímně obdivovat a zahrnovat ji mnohem větší pozorností, než svou manželku. Synova matka má koránem a hadísy posvěcené právo zasahovat do citového vztahu svého syna a snachy a vstupovat do jejich soukromí. V souladu s mravním kodexem vyžaduje matka od syna povinnou pozornost a od nevěsty pokoru. Kromě babičky je dítě soustavně v péči sester manžela a manželek jeho bratrů. Stejně se o výchovu dítěte zajímá i mužská část rodiny a zahrnuje ho svou přízní. Děti jsou vychovávány v „ženském křídle“ domácností velmi kolektivně.
Muslimové se modlí pětkrát denně. V muslimských zemích oznamují tento čas z mešit svoláváním k modlitbě, adhan. Na rozdíl od zvonění kostelních zvonů zde k modlitbě svolává živý člověk prostřednictvím ampliónů. Zapamatovat byste si měli, že první modlitba dne začíná už před svítáním. Pokud se tedy náhodou ocitnete u mešity v pět hodin ráno, vězte, že se hlasitému vyzývání k modlitbě nevyhnete.
Polygynie (mnohoženství) je v islámu za určitých podmínek povolena, ale polyandrie (mnohomužství) je zakázána.
Podle Koránu mají muslimští muži povoleno mít až čtyři manželky, pokud mohou každou z nich stejně zaopatřit. Pokud si to nemohou dovolit, je jim doporučeno mít pouze jednu manželku, což je praxe ve většině moderních islámských společností. Muslimské ženy mohou mít pouze jednoho manžela. Zapomeňte tedy na mužský harém.
Korán se přímo zabývá problematikou mnohoženství v kapitole 4, verš 3:
„...Vezměte si ženy, které chcete: dvě, tři nebo čtyři. Ale pokud máte pocit, že byste neměli být schopni jednat spravedlivě, pak jen jednu nebo co má tvoje pravá ruka. To je vhodnější, abys zabránil páchání nespravedlnosti.“
Vzhledem k tomu, že muslimský svět zahrnuje téměř dvě miliardy lidí a existuje 49 zemí s muslimskou většinou, z nichž každá má určité regionální a kulturní rozdíly, neexistuje ani pro muslimské svatby jediná univerzální tradice. Navíc mnozí muslimové žijící na Západě mísí rodinné tradice se zvyklostmi svých hostitelských zemí.
Po vyhlášení rozvodu vyžaduje islám tříměsíční čekací dobu (nazývanou iddah), než je rozvod dokončen. Během této doby žijí manželé nadále pod jednou střechou, ale spí odděleně. To jim dává čas na uklidnění, zhodnocení vztahu a možná i na usmíření.
Pokud se manželství rozpadlo, obecně mají muslimové povoleno znovu se oženit, pokud si to přejí. Pokud jde o postupy při rozvodu a novém sňatku, existují mezi muslimy rozdíly: sunnitští muslimové například nevyžadují svědky. Při vstupu do manželství by měl všechny věci potřebné k zabezpečení nové rodiny zajistit muž. Žena se k manželovi jen přistěhuje a není povinna přispět ničím. V případě rozvodu však nemá nárok na žádný majetek. Jako zajištění pro ženu proto slouží právě věno, které obdrží od svého manžela a jeho rodiny při svatbě, ale i suma peněz, na které se obě rodiny dohodnou jako na odloženém věnu. To dostane žena v případě rozvodu.
Jedná se o rozporuplné téma.
Islám poukazuje na to, že před Mohamedem se na Arabském poloostrově zacházelo se ženou velmi špatně. Ženy byly považovány za sexuální objekt a zdroj zábavy. Až islám jim poskytl důstojnost a úctu.
Mezi rozporuplná témata patří například pravidla pro odívání muslimských žen, která jsou na Západě vnímána jako omezující a porušující jejich lidská práva. Na druhé straně muslimské ženy trvají na tom, že zakrývání těla a vlasů je chrání před tím, aby se na ně pohlíželo jako na sexuální objekty. V různých muslimských společnostech existují rozdílné interpretace příkazů týkajících se postavení žen. Zatímco v některých komunitách mohou ženy získávat vzdělání a zastávat významné posty, v jiných nemohou ani řídit.
Týrání, znásilňování, bití, mučení, ponižování – to vše je každodenní součást života mnoha muslimských žen. Korán přikazuje mužům své ženy trestat, pokud neposlouchají, tedy nesplní-li vše, co si muž přeje. Nejen muž, ale údajně i sám Alláh od nich žádá, aby chodily zahalené. Svým oděvem prý neskrývají tělo, ale chrání svou čistotu. Obdobně je omezováno i potěšení ženy z vlastního těla. V mnoha muslimských zemích se dodnes povinně praktikuje ženská obřízka, při které dochází k odstranění části nebo celých vnějších genitálií často nesterilními nástroji. Tyto většinou podomácku vykonávané rituály způsobují kromě cíleného znecitlivění pohlavních orgánů ženy také jejich zmrzačení a riziko infekce s nepředstavitelnými bolestmi. A v těchto případech lze těžko hovořit jen o bolesti fyzické. V mnoha muslimských zemích se také dodnes uplatňuje útrpné právo a fyzické násilí je zde zcela běžným způsobem trestu. Praktiky jako veřejné popravy, mučení, kamenování, sekání uší či rukou jsou běžné například v Pákistánu, Súdánu, Mauretánii, Bangladéši, Íránu, Jemenu i v jiných státech.
Pravidla islámu ohledně stravování jsou pro muslimy závazná. Tato pravidla jsou popsána v Koránu a dělí se na halal (arab. حَلَال, „povoleno“) a haram (arab. حَرَامْ, „zakázáno“). Mezi povolená jídla patří například jídlo ulovené dravci a mořské plody. Dhabihah je arabský výraz, který se vztahuje na povolené způsoby zabíjení zvířat.
Povolená forma zabíjení zvířat nebo drůbeže spočívá v zaříznutí ostrou čepelí nože do krční žíly, čímž se minimalizuje stres pro zvíře. Zvířata musí být v době usmrcení zdravá a poražený kus musí být zbaven veškeré krve. Během tohoto procesu muslim přednese zasvěcení, známé jako šaháda.
V islámu je zakázáno konzumovat alkohol, vepřové maso, mršiny a krev, maso masožravých zvířat a jakékoli živočišné produkty, které nebyly získány nebo připraveny v souladu s islámskými pravidly. Standardně je většina potravin halal, což znamená, že pokud není něco výslovně zakázáno v Koránu nebo výrocích proroka Mohameda, lze to jíst nebo pít.
Mnozí z nás vědí, že muslimové i židé nejedí vepřové maso. Zákaz konzumace vepřového můžeme nalézt v Koránu. Napadlo vás ale někdy, proč tomu tak je?
Jde přece o nenáročné zvíře, které dává spoustu masa. Od mnohých lidí lze slyšet standardní odpověď: „náboženství to zakazuje“ nebo „prase je špinavé zvíře.“
Pokud se vrátíme zpět do starých dob, kdy tato náboženství vznikala, nebyli tehdy lidé o moc čistší než ta prasata. Existuje však i praktický aspekt, proč tato náboženství konzumování vepřového masa zakazují, a to kvůli dopadům na zdraví. Na místech, kde se zrodil islám a judaismus, je výjimečně horké podnebí. Je známo, že vepřové maso má poměrně krátkou životnost, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že prasata jsou všežravci a dokáží sníst dokonce i své vlastní výkaly. Jejich maso obsahuje trichinely a parazity, kteří způsobují různá onemocnění. Navíc množství bakterií není zničeno ani během tepelné úpravy.
Konzumace vepřového proto mohla způsobit těžké otravy, nemoci i úmrtí. Lidé samozřejmě věřili, že tyto příčiny mají mnohem hlubší význam než jen ohrožení zdraví. Pokud tělo nedokázalo přijmout takové maso, muselo v něm být něco ďábelského. V důsledku toho bylo vepřové maso zakázáno.
Ramadán je považován za posvátný měsíc půstu, který začíná a končí objevením nového měsíce. Během měsíce ramadán předal Alláh proroku Mohamedovi Korán jako nauku pro lidi. Během ramadánu si muslimové vyhrazují čas na introspekci, modlitbu a čtení Koránu. Lidem, kteří dodrží ramadán s půstem a modlitbami Alláh odpouští jejich spáchané hříchy. Během tohoto období se muslimové zaměřují na saum (sebeovládání), což je jeden z pěti pilířů islámu.
Ramadán zdůrazňuje saum, kdy se věřící musí zdržet jídla, pití, sexuální aktivity a nemorálního chování od úsvitu do soumraku.
Po soumraku muslimové přeruší půst během jídla zvaného iftar s rodinou a přáteli. Saum může být zmařen přerušením půstu, které však lze napravit jedním dnem půstu navíc. Konec ramadánu se slaví Svátkem přerušení půstu, jedním ze dvou hlavních náboženských svátků v muslimském kalendáři.
Salamu alaikum znamená „mír s vámi“. Bez ohledu na to, z jaké země muslimové pocházejí nebo jakým jazykem mluví, jsou tato slova jejich univerzálním pozdravem, který se vám na cestách určitě bude hodit. Použití tohoto pozdravu vám při prvním setkání s jakýmkoli muslimem zaručí úsměv a přátelské přivítání.
Muslimský způsob života je pro většinu obyvatel západního světa nepochopitelný. Muslimský svět je na jedné straně zahalen závojem tajemstvími Orientu, na druhé straně je však i plný zvrácené ideologie, pravidel, zákonů a trestů. Pro Evropana je to někdy až nepředstavitelné. Co si o tom myslíte vy?
Eturbonews.com, Hlavnespravy.sk, Theamm.org, Theestatekl.com, Guidesforbrides.co.uk, Weddingsutra.com, Ananyacards.com, Culturalindia.net, Weddingthingz.com, Aktuality.sk, autorské dílo