Vlastina Svátková je slovenská herečka, která se divákům nesmazatelně zapsala do paměti jako manželka Radovana Krejčíře ve filmu Gangster Ka. Od té doby ušla krásná maminka dvou synů velký kus cesty jak v pracovním, tak i osobním životě. Během necelého roku a půl se stihla zamilovat, zasnoubit, vdát, porodit třetího syna a nyní se stěhuje do rodinného domu. Pro Luxury Prague Life si mezi kojením a balením krabic našla čas na rozhovor o svých láskách, touhách, životní změně a vášni v podobě luxusních šperků.
Větší, než jsem kdy plánovala. Na střední škole jsem byla jedna z těch, co tvrdila, že nebude mít nikdy děti, že chci něco velkého dokázat. A nakonec mám nejvíc dětí z celé třídy. A až s věkem a zkušenostmi si člověk uvědomí, že mít děti je to nejvíc, co můžeme v životě dokázat a co můžeme považovat za životní úspěch.
Je to tak, jak to má být.
Nad tím jsem moc nepřemýšlela, neplánovala jsem, co to bude, ale tak nějak ve skrytu duše, ovlivněna manželem, který tvrdil, že umí jenom holky, jsem očekávala, že to zřejme holka bude. Nebyla, tři minuty mi tekly slzy, pak jsme vymysleli jméno pro kluka a od toho momentu vím, že jsem třetího chlapečka měla mít. Můj muž je vtipný. Chtěl by ještě další dítě. On si totiž myslí, že já mám v sobě ještě tu malou neobejmutou holčičku, a pokud se jí nenaučím mít ráda, tak se mi ta holka nenarodí. Jsem tedy teď ve fázi, že se to učím. Vlastně se to učím skoro celý život :)
Myslím si, že je strašná výhoda, že jsou dva takhle krátce po sobě a že mezi tím třetím je velký rozdíl. Není tam tudíž ten pocit žárlení, berou ho jako miminko, mazlíčka, kterého intuitivně ochraňují. Jsou v tom věku, že jsou na to, že mají doma miminko, hrdí. Viděla jsem, jak posílají třeba fotky spolužákům. Je to výhoda, aspoň si dojdu třeba na záchod a oni ho zatím pohlídají.
Ano, ona je zvyklá. Má doma také mladšího sourozence, takže ví, co to obnáší. Jako holka má to opečovávání v sobě od malička.
To je pro mě typické. Nejsem ten typ, který by v životě vyčkával na vhodné chvíle, příliš přemýšlel, dlouho plánoval, testoval, ověřoval… Když to cítím, tak do toho jdu se vším všudy. Když to necítím, tak vyčkávám, ale to je znamení, že to nebude ono. Když to nedělám stoprocentně, tak to nemá většinou opravdový smysl.
To je takové velké téma, i dost ošemetné. Protože po všech těch zklamáních a vztazích, když potkáš najednou někoho, s kým je ti tak dobře, tak máš ty tendence si říkat, že to je spřízněná duše. Rychle vzdáš třeba i práci sama na sobě, protože si říkáš, že takhle je to super a takhle to hlavně bude navždy. Ale to je omyl. Nikdy s nikým nebude nic takhle jednoduché. Nikdy to nebude dokonalé. To je náš ženský naivní omyl. Chvilku tam je ta fáze zamilovanosti, která je u všech, a je samozřejmě nádherná. To je ta fáze, kdy se rychle bereme a děláme děti. Pak ale přijde ta fáze vystřízlivění, kdy vidíme všechny možné rozdíly, chyby jeden na druhém. To, co jsme do té doby neviděli. Téhle fázi se nikdo z nás nevyhne. Většinou se vztah rozpadne a lidé odchází hledat dál svoji spřízněnou duši. Ti, co to vydrží a neutečou, tak pak můžou vytvořit ten pevný, krásný vztah, kdy se vyklube ta opravdová láska. Pocit jistoty, bezpečí, domova.
My už víme, že neutečeme, víme, že bychom tu samou lekci opakovali s někým jiným a že je to úplně zbytečné. Navíc od sebe nechceme utíkat, takže se učíme přijímat ty odlišnosti. Já jsem introvert, on extrovert. Já melancholik, on sangvinik. Obracíme naše odlišnosti na humor. Já třeba šetřím a můj muž utrácí. Přitom ale já nemám přehled, kolik mám na účtu a on díky své profesi pracuje s čísly, s financemi, rozpočtem a je v tom přímo geniální. Učíme se to spojit tak, aby to fungovalo v rámci rodiny a rozšířili jeden druhému obzory.
Ježíš, to já nevím. Nepočítala jsem to. Myslím, že jsme se seznámili v březnu minulého roku. Takže rok a pár měsíců.
Je pravda ale, že byt nebo dům jsme hledali už rok a až teď jsme ho našli. Hlavně si tenhle dům kousek u Prahy vybral Matyáš, protože jsem v něm začala rodit a realitní makléřka se šílené lekla, že tam porodím. Když jsme tam přišli, začaly mi pravidelné kontrakce, takže jsem řekla, že to okamžitě bereme a jedeme do porodnice. Tam se mi ale zastavily a pustili nás domů. Za týden jsme do toho baráku šli znovu a znovu jsem začala rodit a ten den jsem také porodila. I kdybychom si to my desetkrát rozmysleli, tak náš syn si ten dům vybral a my to musíme respektovat a platit hypotéku (smích).
Když jsem začínala hledat, tak jsem za žádných okolností nechtěla opouštět Prahu 10, abych klukům nemusela měnit školu. Po půl roce jsem byla svolná i k Praze 5 nebo 6 a po roce hledání jsem byla už i za Prahou. Vůbec jsem nechtěla do baráku, navíc do velkého. Manžel spočítal, že když by mělo každé dítě svůj pokoj a on byl často doma, tak potřebuje pracovnu a aby si všechny děti mohly hrát, pořebují hernu, takže potřebujeme 9kk. Tehdy jsem se mu vysmála a řekla, že se zbláznil, že mě nikdy do tak velkého domu nedostane. A nakonec se přesně do takového stěhuji a nestačím se divit, jak toho bez násilí dosáhl.
Ne. Dokonce předtím, než jsem potkala manžela, tak jsem byla ve fázi, že jsem přijala i tu myšlenku, že budu sama a že nemá smysl nikoho hledat. Říkala jsem si, že budu matka dvou dětí a budu si to užívat a pak si třeba koupím kočku a naučím se vyšívat, když kluci vyletí z hnízda a nebudu je už zajímat.
Byl originální. Všichni si myslí, že napíšou na Facebook “jsi moc krásná” a my se z toho posadíme na zadek. Můj muž mě pozval na badminton. Přišlo mi to originální. Koupila jsem si nové tenisky do haly a hrála jsem jako o život, dokonce jsem si způsobila zánět šlach. Zapomněl mi říct, že hrál badminton závodně a že mě testuje. Pak mi říkal, že jsem to špatně pochopila, že to nebylo rande, že si prostě chtěl jít zahrát a neměl s kým. (smích)
Natáčela jsem seriál pro Číňany, na Slovensku se jeden seriál ještě dotáčí, vypadá, že bude dobrý. Teď jsem dostala nabídku. Na hlavní roli. Jsem se i zasmála, jak je ten život vtipnej. Když bys mohla pracovat, tak sedíš doma na zadku a čekáš na nabídku, která nepřijde. Když už ti přijde, tak ji nemůžeš vzít, protože je v zahraničí a ty máš doma tři děti. Dostala jsem se ale do bodu, kdy se nikam nehoním. Před deseti lety, když se mi narodil první syn, jsem měla pocit, že musím ihned do práce, jinak se na mě zapomene. Teď mám tři děti a je mi jedno, jestli se na mě zapomene. Nedokážu si představit, že bych s tímhle malým točila nějaký náročný projekt, měla ho na place, tam kojila nebo ho dala nějaké chůvě. To ne. Kariéra je utopie. Zejména ta herecká, postavená na večném mládí a kráse…
To určitě ne, mám na sebe napsanou hypotéku (smích). Ale jsem v klidu. Dělám to, co mě baví. S kamarádkou Zuzanou Šulajovou jsme se pustily do výroby originálních šperků pod značkou Adore. Máme hotovou druhou kolekci, kde je dalších sedm prstýnků ze syrových polodrahokamů a diamantů. Každý kousek je originální, speciální a můžete si být naprosto jisti, že nikdo na světě nebude mít stejný kousek. Máme krásné i snubní prstýnky. Někteří muži je svým ženám koupili se slovy, že to je to, co by jejich žena chtěla, ale nikde to nemůže najít. Takhle mě navíc inspiroval můj muž, když mě požádal o ruku s prstýnkem, který se tu nikde nedal koupit a tak ho nechal vyrobit.
Všechno se mnou konzultoval, naslouchal. Ukázala jsem mu, kde se inspirovat. Chtěl ho nechat vyrobit, ale zjistil, že to je najednou všechno problém. Třeba sehnat syrový morganit- kámen lásky. Než jsme našli zlatníka, který byl ochotný to vyrobit, tak mě napadlo, že to je přesně to, co tu chybí. Jiný styl, šperky s příběhem, kameny s energií…
To bych také samozřejmě chtěla, dokonce jsem dostala nabídku jednu napsat, ale musela by být do konce roku a to bych teď nedala. Počítala jsem, že bych musela napsat stránku denně. Nejsem teď schopna napsat seznam na nákup, natož knížku. (smích)
Přála bych si, ať to vše zůstane takové jaké teď je. Plné opravdové lásky, pocitu, že žijeme krásný a intenzivní život, že něco budujeme vlastními silami, že držíme spolu a táhneme za jeden provaz jako rodina. Není většího smyslu života…