Někdo si myslí, že je blázen, jiní doufají, že svůj nápad postavit Titanic 2 dotáhne do konce. Čtyřiadvacetiletý Ondřej Vrkoč se už jako dítě do legendární lodi zamiloval. Vášeň ale přerostla v posedlost, která pohltila i jeho okolí. Našli se investoři, pracuje se na plánech. Když to dobře půjde, do pěti let bude stát druhý Titanic, který se prý už ale nepotopí. Mladý obchodník si našel pro Luxury Prague Life čas, aby nastínil život obyčejného chlapce s neobyčejnými sny, které se pomalu ale jistě plní…
„Rok jsme pracovali na výrobě 3D modelu Titanicu, s týmem Američanů a nejuznávanějších odborníků na Titanic na světě. Máme v týmu například Kena Marshalla, který spolupracoval s Jamesonem Cameronem, režisérem Titanicu. On pro něj dával dohromady maketu, se kterou Cameron natáčel ten film. S ním a dalšími jsme pracovali na detailním 3D návrhu. Například, jak ve filmu visí obraz, tak teď tam bude viset znova. Ale jde o to, proč jsme na tom vůbec pracovali. Plány Titanicu zůstaly zhruba tak ze 30 procent, protože během druhé světové války vyhořely v Londýně během bombardování. Proto i Cameronův Titanic na natáčení měl jen část interiérů a většinou se odehrávaly v první třídě, těch se zachovalo nejvíc. Moc se toho nedochovalo, bádáme z dobových fotografií. To je i důvod, proč se ta cena výstavby zvedla z jedenácti na osmnáct miliard korun. Dneska totiž na lodi nesmí být dřevo a když ano, tak v obložení jednoho milimetru. Kvůli bezpečnosti, kdyby začalo hořet. Ale celé schodiště Titanicu první třídy bylo ze dřeva, tak jak to udělat, aby to vypadlo jako dřevo a nebylo to dřevo? Domluvili jsme se se švédskou společností, která spolupracuje s největšími loděmi světa. Použijí se novodobé materiály, ale bude to vypadat jako dřevo. A takových věcí je tam bezpočet.
Ve čtyřech letech mi rodiče pustili film Titanic, nečekali, že se stane, co se stalo. Když jsem to viděl, tak jsem ještě chodil do školky. Už tehdy jsem to pořád kreslil a povídal si o tom. Pak jsem chtěl vědět víc a víc. Když mi bylo deset, tak jsem začal kontaktovat s pomocí překladatelky největší odborníky na Titanic z celého světa jako je doktor Robert Ballard, Ken Marschall a tak dále…
Oni to nevěděli, neřekl jsem jim, kolik mi je. Brali mě jako nějakého badatele z Čech, nechal jsem je v tom. Měl jsem hodně znalostí. Popisoval jsem tam nějaký problém fundovaně, fungovali jsme na principu rodiny. Když někdo našel novou informaci k Titanicu, tak jsme si to sdíleli. Všechno to bylo po emailu. Když se třeba Ballard potápěl k Titanicu, tak mi pak posílal fotku. Já byl čím dál tím víc nadšenější. A když už jsem měl tolik informací, tak jsem si to nechtěl nechávat pro sebe, chtěl jsem to dostávat mezi lidi, tak jsem začal pořádat přednášky ve školách. Na základních, středních i vysokých.
To je další věc. Já jim to neřekl, kolik mi je.
To jo. Když jsem přišel, tak se mě ptali, to mě vozil táta, neměl jsem ještě řidičák. Mysleli si, že táta je ten odborník a on vždycky: Nene, to tady syn. Pamatuju si své první živé vystoupení v televizi. Ve Snídani s Novou sháněli historika na Titanic, koukali na internetu do diskuzí, to ještě nefungoval tak dobře Facebook, kdo se nejvíce vyjadřuje, a to jsem byl já. Tak si mě pozvali. Táta mě přivezl a maskérka už ho tahala do maskérny… takhle to začalo.
Měl jsem být stavební inženýr, ale vysokou jsem nedokončil. Titanic potřeboval, abych se mu věnoval. Odešel jsem po prvním semestru. Rodiče … ono když u vás doma na gauči pak sedí viceprezident největší lodní společnosti světa, aby prošel detaily projektu Titanic, tak ono je to přesvědčilo samo…
Těch příběhů je hodně. Vyprávím je na těch přednáškách. Například, že cestující ve třetí třídě museli umlátit židlema své děti, aby se nekoukali na to, jak se topí. V tuhle chvíli začnou všichni studenti poslouchat, zpozorní, zrovna tak jako teď vy.
Díky odborníkům, se kterými se setkávám a jsem s nimi v kontaktu. Není to jen o romantice, jak to známe od Camerona.
Ten nápad přišel, když mi bylo 16 let. Byl jsem tehdy na přednášce a přímo profesor té třídy se mě zeptal, co je mým největším snem. Mým snem ale bylo nemožné – vrátit se v čase do roku 1912 a vidět tu loď prostě plout. A on mi vnuknul ten nápad – říkal, abych se posunul pár let dopředu, že tam ten Titanic stojí.
V tuhle chvíli máme investory.
Ne. Můj táta je obyčejný tesař a mamka ještě donedávna pracovala na letišti, kde kontrolovala cestující před vstupem do letadla, jestli u sebe nemají bombu nebo nůžky.
Nesmíte z toho zblbnout. Bylo mi sedmnáct a i dnes, je mi čtyřiadvacet. Musím se krotit, nesmím si u investora říct o milion navíc a koupit si za to dům a ferrari. Navíc já takový moc nejsem. I když bych rád, auta miluju, ale prostě pro mě je podstatnější dodělat ten Titanic. Vidět ho v přístavu a provozovat plavby po Karibiku.
Chtějí znát čísla. Je to jednoduché. Máte třeba padesát milionů, které chcete investovat. Já vám nabídnu plavidlo pro 3 tisíce cestujících, které bude stát 750 milionů USD. Za čtyři roky si na sebe vydělá a dalších 35 let bude vydělávat podobnou sumu. Bude to mít takové a makové úroky a plus další výhody. To zní zajímavě. Tihle lidé počítají každou korunu. Většinou čím bohatší člověk, tak šetrnější k penězům. Tehdy měli podmínku, že když do toho půjdou, tak já z toho nesmím mít žádný užitek, z té jejich investice.
To ano, ale já jsem na to tenkrát přistoupil. Pár měsíců před těmahle schůzkama se podařilo domluvit spolupráci s největší, nejúspěšnější loděnicí na světě. Tam staví ty největší lodě světa. STX France. Aby s vámi začala tahle loděnice vůbec jednat, musíte mít na účtu minimálně tři miliardy korun. Jinak vám neodpoví ani na email.
Co se téhle dohody týká, šlo o dohodu s prvním investorem, chtěl dokázat, že se nechci na projektu obohatit. Tak vznikla naše dohoda. Pochopitelně jsem o této dohodě s dalšími investory už neuvažoval.
Ne! Ale vymyslel jsem způsob, jak se k nim dostat. Jednoduše jsem jim napsal, že u nich chceme stavět Titanic, a chceme se potkat. V té době už jsem měl manažera projektu, co to do té doby dělal zadarmo. Ten mi říkal, že jsem blázen, že tam nemůžu přijet s holým zadkem. Tvrdil jsem, že mám aspoň knowhow, mám plány lodi a vím, jak to udělat do posledního detailu, nejen projekt, ale i samotnou loď. Nakonec jsme tam jeli – já, kolega Ivan Samák, ředitel z největší české loděnice z Chvaletic a překladatel. K našemu udivení nás přivítal přímo viceprezident společnosti, protože ho to zajímalo osobně. Věděl jsem, že abychom uspěli, potřebujeme velkého hráče, a to je loděnice. Jenom plány studie plavidla stojí 600 tisíc euro. Bylo mi 17 let, chodil jsem do školy. Protože tomu nápadu věřil, a má rád Titanic, tak mi řekl, že nám to udělá za 40 tisíc euro.
Jo, udělali jsme velké PR v roce 2011. Investoři se našli. Jenže pak přišel miliardář z Austrálie Clive Palmer s tím, že chce postavit taky nový Titanic. Přišli jsme na to, že to byla mediální kachna, aby se dostal do tamní politiky. To jsme ale na začátku nevěděli. Tím šel projekt na dva roky k ledu.
Tak třeba přijdete do kajuty, je tam obraz, lusknete a je z něj televize. Máte tam úplně všechno. Z původní třetí třídy, která dnes už nefunguje, nikdo nechce plout v muzeu Titanicu s dalšíma třema rodinama v kajutě, tak uděláme super moderní classline, která nemá na moři obdoby. Bude tam to nejmodernější vybavení v kajutách. Bude to takovej upgrade loďařiny.
Teď se dokončily plány, v průběhu podzimu bude velká prezentace pro investory, kteří zainvestují druhou část projektu. Máme tři fáze – jednu máme za sebou, druhá jsou detailní plány Titanicu a finanční strategii. Pak se to začne prodávat. Teoreticky se začne stavět v roce 2023. Je tu sedm let čekačka na to, abyste vůbec měla místo v loděnici. Našel jsem ale způsob, jak to snad udělat rychleji, v roce 2023 bychom mohli už vyjet.
Půl roku jsem teď věnoval 19 hodin denně jen Titanicu, takže mi nezbývá čas na nic jiného.
Napsal jsem několik scénářů. Původně jsem chtěl totiž jít na konzervatoř, ale to mi naši zatrhli. Musel jsem na stavařinu. Také jsem pracoval v bance. Musím pořád něco dělat, neumím nic nedělat.
Celkově mám rád obchod, výzvy, protože i když nedosáhnete svého cíle, posune vás to dál než ostatní. Po Titanicu jsou mou milenkou auta, která mají charakter a jsou něčím výjimečné, ať už třeba Mustang, nebo evropské supersporty. Také mám rád pivo, asi jako každý správný Čech. Proto jsem dal přednost podnikání v pivovarnictví a s kamarádem jsem si založil minipivovar REZON, než benzinku, kterou jsme měli v záloze.
Ne, to má dneska kdokoliv. Radši si chci udělat letecké zkoušky. Ale na to není čas, a teď ani peníze. Zaplatil jsem si jednu analýzu ze svého. Udělali jsme crowdfounding, česky startup. Tak se dozvíte, jestli o tu věc je zájem nebo ne. Natočili jsme k tomu i video, jenže to jsem musel platit ze svého, a to stálo asi milion korun.
Musel jsem je vydělat. V tom bankovním sektoru, kde jsem pracoval jako investiční specialista. Ale věděl jsem, že tady nevydělám tolik, abych uživil Titanic.
Vždycky jsem chtěl, aby se toho mohli dotknout i obyčejní lidé, já jsem totiž také obyčejný člověk. Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že bych mohl být součástí něčeho tak velkého, tak do toho jdu okamžitě. A takových lidí jsou miliony. Tak jsme začali prodávat lístky na první plavbu nebo ručně kované nýty. Repliky, které byly na Titanicu. To vám přijde domů na takovém podstavci, kde bude vyryto číslo. A ta druhá část nýtu s tím číslem bude skutečně na tom Titanicu. Takhle fanoušky přibližujeme naší práci, Titanicu. Máme tam lidi z celého světa, dokonce si jedna Češka koupila plavbu.
Za dva tisíce dolarů. Také jsme prodávali jména kajut za 500 dolarů. Jedna kajuta tak bude pojmenovaná po českém herci a kaskadérovi Martinovi Hubovi.
Lístek začne na 1100 dolarech až do 150 tisíc dolarů, týdenní plavba například po Karibiku. Nebo budou i po celém světě.