Rychlá zpověď - DJka Lucca: Utíkala jsem před střelbou!
Ne vždy měla otevřené dveře do luxusních klubů. I Lucie Dvořáková nějak začínala a ne vždy byly její cesty za láskou k hudbě bezpečné. Teď už by rozhodně tolik neriskovala. Místo mixážních pultů se věnuje především tomu, aby její rodina fungovala a tak ji v klubech uslyšíte hrát jen několikrát do měsíce.
Každý ví, že jsi uznávaná DJka v Česku a zahraničí. Jezdíš hrát na Ibizu, začínala jsi ve Španělsku. Kde všude jsi vlastně byla?
Myslím, že už jsem byla v každém státu v Evropě. Ne tedy v Rusku, ale například třeba v Litvě, Lotyšsku, Estonsku. V zahraničí mimo kontinent třeba Brazílie - tam jsem měla dvě turné. V Kolumbii bylo moje první turné mimo Evropu. To mi bylo dvacettři let a bylo to hodně dobrodružné. Někdy, když na to vzpomínám, tak se divím, že jsem přijela živá a zdravá.
Narážíš na něco konkrétního?
Jela jsem tam těsně po revoluci, mobily byly jen takové ty veliké s vytahovací anténou, nebyl tam signál, takže jsem ani nemohla zavolat, že jsem v pořádku. Prakticky jsem byla úplně odříznutá. Byla jsem tam 14 dní, nebyla ubytovaná ani v hotelu, ale u někoho. Začátky byly amatérštější. O víkendu jsem hrála a v týdnu jsme jezdili s promotéry na výlety. Pamatuju si, že poblíž u jednoho přírodního termálního bazénu ukrytého v přírodě, kde jsme byli v noci, začali střílet, takže jsme museli naskákat do auta a jet zpátky. Kontrolovali nás vojáci, takže to bylo dost dobrodružné.
Měla jsi ještě podobné dobrodružství jinde?
Tohle bylo asi nejvíc. Pak ještě asi Brazílie, ale ta už byla profi. Tam jsem byla v hotelu přes agenturu. Nebylo ale výjimkou, že jsem tam byla s lidmi, které jsem neznala, takže také to bylo nejisté. Nic se mi ale nestalo a bylo skvělé zjistit, jak se baví lidé v cizích zemích a jak žijí.
Jak to vlastně funguje, abys začala jezdit jako DJ do zahraničí? Úplně na začátku to asi nebyl tvůj hlavní zdroj příjmů.
Člověk musí být v agentuře, která má dobré kontakty a ta agentura to hledá. Na to, abys byla v agentuře, musíš dělat dobrou hudbu a mít nějaké jméno.
Ale jméno se musí budovat. Nemáš ho hned od začátku. Jak jsi začínala?
To je už skoro patnáct let. Byla jiná doba, bylo snadnější se prosadit, DJů nebylo tolik. Mně pomohl anglický DJ Carl Cox, který mě pozval několikrát na Ibizu, což je sen, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že se mi někdy splní. On hrál v Brně v roce 2003 a já jsem měla asi první vydaný track Mirage01, tak jsem mu ho dala a on ho ještě tu noc zahrál na té akci, což mě dostalo. A takhle to začalo. Později se stal velkým hitem a hrál jej například Paul Van Dyk nebo remixoval DJ Umek. Když mě slyšel německý DJ Chris Liebing, vzal mě k sobě do agentury, kterou vedla jeho žena. Díky němu jsem začala hrát hodně v Německu, Holandsku a na velkých dobrých festivalech a klubech.
Vzpomeneš si na svůj první honorář?
Tehdy jsem jezdila starou, červenou, ojetou Felicií a bylo to asi 500 korun. To bylo tenkrát v Roxy v roce 1999 a já jsem hrála první hodinu jako předskokan. Tehdy jsem se strašně bála a myslela jsem, že uteču, jak jsem byla nervózní. Hrálo se navíc ještě s deskama, teď se hraje z počítače.
Jsi trémista?
Tehdy docela ano. Teď už to dokážu zvládnout díky věku a zkušenostem. Malá tréma je ale dobrá a je potřeba. Podáš lepší výkon.
Stalo se ti někdy, že ta tréma byla tak velká, že ovlivnila tvůj výsledek negativně?
Stalo. Naštěstí to lidé ani nepostřehli. Špatně se mi ale mixovalo, těžce dorovnávalo. Byla jsem strašně naštvaná, protože jsem chtěla mít všechno perfektní. Záleží hlavně na pohodě a energii, kterou do toho dáš.
Máš dvě děti.. Jak často teď hraješ?
S jedním dítětem to docela šlo, ale se dvěma hraji jen třikrát, maximálně čtyřikrát do měsíce a to u nás. Na zahraničí kývnu už zřídka, protože to je vždy výjezd minimálně na dva dny. Manžel pracuje přes den, plus má také koncerty a také o víkendu, takže jako rodina bychom se o těch víkendech vůbec neviděli a to nejde. Nefungovalo by to, což nechci, protože rodina je nejvíc.
U Michala to je už čtvrté manželství, proč mu to právě s tebou funguje? Myslíš si, že to je kvůli tomu, že oba děláte hudbu?
Nevím, jestli kvůli hudbě, ale možná kvůli tomu, že víme, jak to prostředí funguje, dokážeme se pochopit. Podle mě to ale nemá zásadní vliv.
A povahově se doplňujete nebo jste protiklady, které se přitahují?
Myslím, že protiklady, které se přitahují, ale i doplňují. Mám z něj co čerpat a myslím si, že i on ze mě, ale nemůžu mluvit za něj (smích). Cítím to ale tak, že každý z nás je pro toho druhého inspirací. Povahově jsme rozdílní.
Vy spolu prý nespíte v jedné posteli kvůli tomu, aby ses mohla v klidu vyspat. To je pro spoustu žen nemyslitelné. Vynahrazuješ si to nějak?
Určitě si to vynahrazujeme. Když jsme neměli děti, tak jsme spolu spali v jedné posteli, ale pak přišly děti a jak se kojí a děti křičí, tak ten druhý se nikdy nevyspal, takže jsme udělali druhou ložnici a řekli si, že se budeme střídat, aby byl aspoň jeden odpočatý. Jeden byl vždy u toho kojence a nějak jsme u toho zůstali. Když přijedu z hraní, tak si nedovedu představit, že bych si k němu ve čtyři, v pět lehla. Spánek by byl špatný. Za těch patnáct let hraní mám trošku narušený biorytmus. Navíc, když se nevyspím sedm a víc hodin, nedokážu se s tím srovnat. Zato, když se nevyspí Michal, tak to dává. Já ne. Kdybychom spali spolu, pořád by se vedle mě někdo vrtěl a funěl a já mám ráda v posteli klid a samotu na spánek. Denně se ale objímáme.
Jste manželé pět let a celkově?
Počkat, počkat (hodně dlouho přemýšlí, počítá, kolik je dětem) …celkově jsme spolu osm nebo tak nějak.
Na datumy výročí nehrajete?
Ne, ne. My jsme na to trošku flinkové. Výročí svatby nebo seznámení nějak neslavíme. Sem tam si na to vzpomeneme, ale že bychom šli na večeři, kupovali si dárky, tak to ne. Máme hodně práce a k tomu děti... Když byly děti ve školce, pořád jsme cestovali, takže na tohle nám kapacita nezbyla. Když chceme, uděláme si hezký den, večer nebo víkend a nemusí to být zrovna kvůli výročí.
Když se dětí "zbavíte", co nejradši děláte?
Nejradši ležíme v posteli a spíme.
Takže žádný program, ale flákání?
Flákání určitě. Naše děti jsou dost živé, takže nehrozí, že bychom si s nimi lehli a dívali se na film nebo si četli. Takže je nám to vzácné.
Myslíš, že se ve vašich dětech už nějak začíná promítat hudební nadání?
Nevím. To spíš sleduje Michal. Koupil jim bubny a klávesy.
Bubny? Já myslela, že to kupuje jen rodič sebevrah!
Občas na tom kluci bubnují, Míša si vezme můj mikrofon a rapuje, ten menší k tomu hraje, jakože mají kapelu, ale těžko říct. Zpívají tak nějak normálně. Já je spíš v dnešní době iPadů vedu ke sportu, aby měli hlavně pohyb a sportovali. Michal je vede k umění. Ve školce říkali, že František je strašně šikovnej na kreslení, tak tam je možné, že se bude spíš výtvarně rozvíjet.
Vrátím se zpátky k Ibize. Jaké to tam je? Pro spoustu lidí to je sen..
Ibiza to je party vedle party, nejlepší světoví DJové. Když mě tam Carl pozval, byla jsem v naprosté euforii a ten klub Space, který minulý rok přestal fungovat, tam chodilo na Carla 5 tisíc lidí každou noc. On je bůh.
Za tu dobu své kariéry jsi dala nespočet rozhovorů. Je nějaké téma, na které se tě nikdo nikdy nezeptal a ty bys k tomu měla co říct?
Hm…to nevím… (smích) Už vím! Před hraním jdu vždycky na záchod "na malou", protože pak hraju dvě hodiny. Asi ti nemusím říkat, jak to vypadá, když během těch dvou hodin popíjím vodu.. Párkrát se stalo, že se mi během setu po hodině chtělo jít "na malou". Pak je to nepříjemné. Někdy je záchod blízko, ale někdy musíš jít přes celou halu, takže párkrát jsem myslela, že prasknu. (smích)
Nedej bože, když tě na cestě na wc potká fanoušek a chce se vyfotit.
(smích) To taky, ale u toho hraní už jsem se kolikrát nemohla soustředit a už si přála, aby to skončilo. Pak jsem byla na sebe za to naštvaná. Takže asi tohle. Ale to je trochu blbý, ne?
Není! Máš nějakou metu, kterou máš stále před sebou, které jsi nedosáhla?
Určitě bych si ještě ráda zahrála s Carlem na velké akci, ale když se to nestane, tak si hlavu neutrhnu. Už jsem to zažila, bylo to skvělé a když se to někdy zopakuje, budu ráda. Je to už ale těžké. Je velká konkurence - mladí DJové, DJky, kteří nemají děti a jedou jen na sto procent kariéru. Musela bych na sobě zamakat, ale to už s dětmi nedám. Možná tak za deset let (smích).
