Když pán bůh rozdávál talent, Zdeněk Piškula si pro něj, zdá se, šel hned několikrát a je možné, že ještě navíc k tomu předbíhal. Kromě filmových rolí má v pouhých devatenácti letech na kontě vítězství ve StarDance, vyniká v řadě sportů, hudbě a zajímá se o charitu. Je možné, že filmové role bude časem přehazovat vidlemi, on ale se vší pokorou přiznává, že jeho životním cílem je něco jiného - mít spokojenou rodinu. O tom, kolik by si jednou přál mít dětí, ale i o tom, jak moc jsou jeho role vydřené se rozpovídal v rozhovoru pro Luxury Prague Life.
(smích) To nevím. To se musíte zeptat jich, ale není to tak, že bych tyto věci ovládal na sto procent. Například to horolezectví - jednou jsem točil film o horolezcích a tak jsem se naučil jakž takž lézt. Nevylezl jsem nějakou obrovskou horu. Jízda na koni - zase kvůli filmu - Tři bratři. Ty ostatní věci, jako je lyžování nebo snowboarding, dělám tak nějak od mala. I tu hru na kytaru a ukulele. Je to postupný vývoj.
Ten snowboard jsem řekl, že chci. To jsem chtěl vyměnit lyže.
No právě (smích). Asi ve dvanácti mě to popadlo a začal jsem jezdit. Úplně v tom ale nevynikám. Při jízdě na snowboardu jsem si zlomil už dvě kosti, takže tady se vedle mě rozhodně nikdo méněcenně cítit nebude. Celkově mě ale rodiče vedli spíš ke sportům než uměleckým věcem.
Nebyli z toho moc nadšení, když jsem jim oznámil, že tam chci jít, protože se o konzervatoři říká, že ti umělci jsou takoví rozlítaní a paří. Ona to je sice pravda, ale mně ta škola opravdu hodně dala. Objevil jsem v sobě spoustu věcí.
Teď už snad jsou tak nějak pyšní a spokojení.
Ano, samozřejmě, ale teď už vidím, že se maminka někde i ráda pochlubí. Původně chtěli, abych šel radši někam na gympl a já jim vysvětloval, že bych se na gymplu oběsil.
Na gymplu bych seděl deset hodin v lavici, zato na konzervatoři jsem v lavici třeba dvě hodiny, pak mám nějaký pohyb, pak tři hodiny v lavici, pak jdu na akrobacii, na zpěv a není to jen vysedávání a vypisování vzorečků.
Teď mám sedmým měsícem přítelkyni, což je můj nejdelší a nejkrásnější vztah.
Je to Simona Lewandowská. Taky herečka. Je o rok mladší a studuje konzervatoř. Teď zrovna maturuje.
Začátkem prázdnin jsem byl ve Varech, pak jsem letěl na Krétu. Když jsem se vrátil, lezl jsem s kamarády po horách, letěl jsem na hudební festival do Maďarska na Sziget, pak s přítelkyní do Amsterdamu a to už byl konec prázdnin, takže pak už to bylo jen o koupání v lomu nebo chatě u kamarádů. Vůbec jsem neřešil pracovní věci. Vlastně až na jednu, ale to je pro mě spíš zábava než práce. Začal jsem se učit hrát basketbal, protože budu natáčet film Zlatý podraz v režii Radima Špačka o československých basketbalistech.
(smích) Je to vždycky všechno kvůli filmu.
Jazyky, jógu, nějaký bojový sport.
(smích) Ne, to ne. Rodiče nejsou vůbec z oboru. Máma dělá v novinách a táta šéfa zahraničního obchodu v jedné firmě. Jediný, kdo je jakž takž z oboru byla moje prababička a praděda. Prababička byla operní pěvkyně v Brně a praděda byl docela známý swingový zpěvák. Nazpíval Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem. Milan Směták.
Učím se a vím, že se mám ještě co učit. V patnácti, šestnácti se mě chytil takový pocit, že umím zpívat, tak jsem začal dělat nějaká pěvecká vystoupení, pak mi došlo, že vlastně neumím ještě zpívat, tak jsem toho nechal a řekl jsem si, že veřejně budu vystupovat až se to naučím a budu mít tu jistotu.
To jsou ale takové “Uhlířoviny”, to jsou hrozně jednoduché písničky.
To zas ne, ale může to být ještě lepší. Sál bych tím ale nevyprodal, což bych jednou chtěl zkusit.
Děkuju. Vedli mě k tomu jak rodiče, tak i kamarádi. Vždy jsem se držel v okruhu lidí, se kterými jsme se vzájemně drželi při zemi ve všech směrech a většinou to bylo tak, že když se konaly posh filmové party, kam chodily ty rádoby celebrity, tak jsem utíkal do hospody za kamarády než abych si někde na něco hrál. Myslím, že mě nebaví si na něco hrát.
Těžko říct. Já se ještě objevuji, poznávám se, je mi devatenáct.
Vím o sobě, že to bude znít jako klišé, ale mě baví pomáhat lidem. Rád bych se tomu v budoucnu věnoval.
Díky tomu, že jsem byl vidět, jsem se dostal k charitě a mohl jsem aktivně pomáhat. Zjistil jsem, že mě to naplňuje a baví, když můžu dělat radost ostatním. Jsem takový mírumilovný pacifista. Peacemaker (smích). Umím být ale i pěkně tvrdohlavý a vztekloun. Když mi něco dlouho nejde, tak se s prominutím na*eru a jsem naštvaný sám na sebe. Vždycky toho musím nechat, nadechnout se, chvíli dělat něco jiného a pak se k tomu vrátit.
Obojí. Do Kateřiny jsem jel dvakrát. Jednou po Star Dance, kdy jsem po půl roce potřeboval ticho a masáže. Pak po maturitě. To byl jeden z nejtěžších roků, kde jsem měl Star Dance, nějaká natáčení, v květnu jsem roztáčel novou pohádku, kde jsem hrál hlavní roli a v tom samém měsíci jsem navíc maturoval. Takže jsem byl v šíleném stresu.
Není to příjemné. Někde tam je ten vnitřní stres. Nakonec jsem to udělal a spadlo to ze mě.
V lednu. Teď už ale trénujeme - to abychom měli dost času na to, osvojit si hru. Teď v říjnu točím internetový seriál Lajna. Myslím, že je na co se těšit.
To právě vůbec. První sport, kterému jsem se věnoval od čtyř do desíti let, byl fotbal. Dal mě tam táta a žil si sen, že bude mít syna fotbalistu. Občas mě do toho trošku tlačil, ale ne nijak násilně. Já jsem si ale uvědomil, že mě nebaví, jak tam na mě ti trenéři řvou, že mě nebaví, když mi někdo říká, co mám dělat. Rozhodl jsem se, že toho nechám a dal jsem se na tanec a po tanci na kroužek muzikálového herectví.
(smích) Nikdy mi to nepřiznal, ale myslím si, že ho to trochu zasáhlo (smích). Teď už je ale snad v pohodě a spokojenej. Snad jsem jeho očekávání tak nějak splnil.
Občas jo, ale bylo to spíš v maličkostech. Ale celkově si říkám, co je komu do toho, jestli něco dokážu.
No jasně. Karma je zdarma. To funguje, to platí. Dokonce jsem si to žažil na vlastní kůži, že se to vrací.
Obecně, když jsem udělal někdy něco, co někomu ublížilo, vrátilo se mi to. Věřím i na duchovno.
Nejsem studijní typ, že bych četl ty knihy, ale vyvářím si v sobě vlastní víru a přicházím si na ty věci sám. Chci se posunout v meditaci. Zdá se mi to jako pohodlné řešení, jak se víc poznávat. Ještě jsem k tomu ale nenašel čas, že bych to začal zkoušet.
No právě! Ale i kdybych na karmu nevěřil, tak mám svědomí a to je moje dost velká slabost. Když někomu něco provedu a ani to nemusí být záměrně, nebo není jiné východisko, tak mě to zevnitř hrozně sžírá. Nepodvedl jsem nikdy svojí holku, nechci to udělat, protože vím, že bych ublížil jí i sobě.
Mám takový cíl, že chtěl bych mít jednou postavený dům na hezkém místě, mít rodinu a vědět, že jí můžu dopřát určitý komfort. Ať už to bude jedno dítě nebo pět dětí, abych se o ně dokázal postarat. A taky bych rád začal víc cestovat dokud to ještě jde.
Než přijde těch pět dětí (smích). Popřípadě cestovat i s nimi, ale to už chce velký prachy.
Asi klasika jsou takové dvě, maximálně tři, ale třeba mě to chytne a bude to můj koníček.
(smích) To je věc druhá!