Rychlá zpověď – fotograf Petr Kurečka: Tajemství osobnosti Karla Gotta

Jaký je rozdíl práce s modelkou nebo modelem, herečkou a muzikantem?

Je to úplně diametrálně odlišné. Když máte před objektivem profesionální modelku, tak ta je schopná už házet jednu pózu za druhou. S některými modelkami už mám i takové signály, že třeba řeknu, dej mi tam Diora nebo dej mi tam Pradu, a ona už ví, jakým způsobem se má nastavit. S herečkou je to komplikovanější. Herci ode mě potřebují režírovat, musím jim nějakým způsobem říct, co u toho mají prožívat. A muzikant je člověk v tomhle směru nepolíbený, takže toho musím zpracovávat trošku dýl, než je to ono.

S kým se nejvíc nadřeš, s kým je největší práce?

Ono je to spíš o osobnosti. Fotím nejen známé obličeje, ale také manažery firem třeba. A musím říct, že jsou lidi upíři, kteří člověka vysají, a jsou lidi, kteří člověku dodají neskutečnou energii. Takže to nejde říct obecně o profesi, ale je to o osobnosti.

Ty někdy fotíš i sám sebe - autoportréty. Kolik ti tohle dá práce? Kolik potřebuješ pokusů, abys vybral třeba dvě fotky, kde jsi sám se sebou spokojený?

Strašně moc. Protože samozřejmě každý je k sobě hrozně moc kritický, já taky. A musím přiznat, že autoportréty v současné době dělám jenom ve chvíli, kdy někdo potřebuje moji fotku. Pak to cvakám, protože nikomu jinému moc nevěřím.

Tvoje fotky se objevily v prestižních časopisech. Dokonce i ve Vogue...

To bylo v roce 2014, byl to britský Vogue. To byl opravdu asi nejvýraznější časopis, kde byla moje fotka. A také nedávno jsem měl docela štěstí. Fotil jsem dvě obálky pro nejlepší americký časopis o vlasech Estetica USA.

Přeci jenom Vogue je opravdu slavný časopis. Jakou fotku jsi tam měl?

To byla fashion fotka, která byla pro místní módní návrhářku MiMi La Femme. A tahle série fotek šla i do Šanghaje na Fashion Week.

Kde jsi byl sám osobně. Jaké to tam bylo?

Šanghaj je tak specifická. Oni tam mají jiný režim než je ve zbytku Číny. Je to hodně kosmopolitní město. Pro mě Šanghaj vlastně nebyla Čína. Měl jsem pocit jako bych byl v Evropě, třeba v Anglii. Na místě, kde se konal Fashion Week, byly cihlové domy a neslo se to v evropském duchu. A oni tam milují evropský styl, Evropany, dokonce tam skoro nevidíte reklamu s místními lidmi. Všude jsou Evropani. A oni i chtějí vypadat jako my. Mladé holky si tam nechávají upravit oči, aby vypadaly více evropsky, nechávají si prodlužovat nohy, aby byly vyšší.

Takže jako vysoký Evropan ses tam asi měl jako v bavlnce...

Naprosto. Se mnou se tam chtěl každý fotit.

Jak probíhá módní focení ve světě? Jak moc se to liší od českého prostředí?

Třeba Jižní Amerika. Tam je na všechno specialista. Neděje se, že by se tam prolínaly profese. Je tam vždycky třeba zvlášť člověk na vlasy a zvlášť na make-up. Tam každý ví, kde má svoje místo. A také je za to zodpovědný.

Luxusní byt na prodej 267m, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Kdo ze zahraničních osobností ti utkvěl v paměti? Které focení?

Terry Gilliam, bývalý člen Monty Python. A potom v Brazílii jsem fotil jihoamerickou mega hvězdu Ingrid. A to, musím říct, je taková hvězda, že zastavila i dopravu, když jsme šli po ulici. Jí se říká Julia Roberts Jižní Ameriky. Začínala v telenovelách a to ji vykoplo tak nahoru, že v současné době natáčí a produkuje vlastní filmy. A tahle hvězda mi před focením řekla, že je nadšená, že to dělám já, protože prý, když ji přijede fotit fotograf z Floridy nebo z New Yorku, tak to pro ně nic není, na to jsou zvyklí, ale říct, že přijel fotograf z Prahy, z Evropy, to je pro ně wow, sedají si na zadek.

Když se podíváš zpětně na své projekty a práce, je to i o tom, být ve správný čas na správném místě?

Já myslím, že to řekl Jan Saudek, že aby byl fotograf úspěšný, musí do sebe zapadnout několik klíčových věcí. Jednou je talent a další jsou štěstí a načasování. Potkat klíčové lidi v klíčové době. To je to nejdůležitější. Jenom talent nestačí.

Co ty ve svém životě a kariéře považuješ za klíčové momenty?

Všechno, úplně všechno. Nemám pár klíčových věcí. I když můžu říct, že mi jednou kamarád řekl, že točí dokument o Květě Fialové, abych mu to šel fotit.

Jak to probíhalo? Tam vznikl první impuls k focení Proměn?

Seděli jsme všichni v autě, Květa Fialová vepředu, já vzadu, a jak jsem viděl tu její velkou bílou hlavu, která vypadala jako Einstein, tak tam mě napadlo, že ji vyfotím jako Einsteina. Ona souhlasila, dokonce jí to připadalo jako skvělý nápad, tak se to cvaklo. A pár dnů nato mi volala Chantal Poullain, že by ráda, abych udělal kalendář pro její nadaci. Tak jsem si řekl, že to udělám jako s Květou. Že v tom budu pokračovat, proměňovat naše známé tváře ve světové osobnosti.

Jaký je kalendář Proměny na rok 2018, který se nedávno pokřtil?

Je tam trošku změna. Tentokrát je téma slavní zpěváci a poprvé jsme se vykašlali na kopie fotek, které se vždycky dělaly. Herci měli kolikrát problém se nastavit naprosto přesně jako byl originál. Takže letos dostal každý za úkol nastudovat si toho „svého“ zpěváka, jeho pohyby, grimasy, a pak mi to předvedli.

Na kom jsi se letos nejvíc vyřádil?

To je těžký na to odpovědět. To nedokážu říct, to je pro mě Sophiina volba.

V minulém kalendáři Proměny, tedy v tom na letošní rok, jsi dělal repliky plakátů k hollywoodským filmovým trhákům. Potřeboval jsi na ně získat práva?

Asi ano. Myslim, že když to uvidí Tim Burton, tak nás zažaluje, že budeme černí. Ale doufáme, že když to je na charitu, na dobrou věc, tak že se přivře oko.

Diskutují naše známé osobnosti o svých proměnách? Něco nechtějí, v něčem se necítí...

To se stává velmi, velmi málo. Většinou jsou s tím naprosto v pohodě. Ono je dokonce hrozně zajímavé, asi jsem si sáhl do nějakého kolektivního podvědomí, ale několikrát se mi stalo, že mi ten člověk řekl, že si třeba na tu známou osobnost, kterou jsem mu vybral, hrál jako malý. Třeba Věra Chytilová, tu jsem fotil jako Andyho Warhola, a ona se mi svěřila, že se s ním v životě opravdu potkala.

S kým byla práce tak výjimečná, že na to nikdy nezapomeneš?

Úplně nejprofesionálnější přístup, co kdy byl, a za to ho miluju, byl Karel Gott. Navíc v něm je obrovská milost.

Čím to je?

On ví, že nás potřebuje. Ví, že potřebuje fotografa, který ho výborně nafotí na desku. Ví, že potřebuje člověka, který ho dobře učeše, oblékne. A tohle si on uvědomuje a má k těm lidem respekt.

Teď jsi dokončil i jednu, dá se říct, soukromou proměnu. Bára Poláková se totiž neproměnila jenom na chvíli před tvým objektivem, ale ta její proměna je natočená i v jejím novém klipu...

Můj kamarád geniální kadeřník Jirka Hrabal jí dotvořil finální účes, protože je to o tom, že ona se ve svém novém klipu sama ostříhala nakrátko. A já jsem jí to všechno fotil. Naposledy v dlouhých vlasech, a pak fotky na její desku, které vznikly den po natáčení klipu. Tam už je s krátkými vlasy.

Fotíš politiky?

Fotím. Ale vybírám si politiky, které fotím. Když mi to nejde tak nějak přes žaludek, tak to odmítám.

Co fotíš nejraději?

Lidi. Mě baví interakce s lidma. K módě jsem přičichl náhodou. Já vlastně nejsem módní fotograf, jsem hlavně portrétní fotograf.

Jsi ten typ fotografa, který jde po ulici a fotí, zachycuje okamžiky, nebo tvoříš zásadně v ateliéru a je to zkrátka práce?

V České republice je to hlavně práce, protože tady nemám tu potřebu jít ven a zachycovat okolí. Já mám totiž rád ten pocit, když něco vidím poprvé, těma očima cizince. Takže třeba v Šanghaji jsem si fotil všechno a vznikla z toho krásná černobílá série.

Kdy se v tobě zrodila touha být fotografem?

To mi bylo asi osm nebo deset a s klukama jsme vylezli na střechu naší školy. A já jsem tam našel starý foťák, tehdy jsem si ho vzal domů. A také si pamatuju, že jsem docela často seděl u časopisů a třeba jsem tam viděl nějakou fotku Julie Roberts, která mě zaujala proto, že jsem si řekl, že bych jí tam ani nepoznal. Tam jsem si poprvé uvědomil, že tohle by mě bavilo, trochu proměňovat lidi.

Je na tvé práci něco, co nemáš rád? Co zkrátka nemusíš?

Retušérskou práci. Ale velmi nerad to předávám někomu jinému, rád to dotáhnu vždycky sám až do finální podoby.