Jan Koula k takovým vzorným žákům mohl klidně patřit. Svůj život zasvětil studiu a následně práci. Jako svůj životní obor, svou uměleckou lásku, si vybral architekturu, ale srdce mi přirostlo i k lidovému umění a řemeslům. Stal se dokonce profesorem ornamentálního kreslení. Tato vášeň ho pozvedla na úroveň vyhlášeného odborníka v zemi. Stejně jako znalce a propagátora folklórního umění a jeho tvarosloví.
Samostatných staveb není až tak mnoho. Mohu zmínit jeho luxusní vilku v Praze – Bubeneč zdobenou jemnými lidovými motivy, nedalekou Suchardovu vilu v podobném ornamentálním duchu, však výsostně luxusní. Pozoruhodný je i most Svatopluka Čecha, který ohromí svou obloukovou železnou konstrukcí a luxusní secesní výzdobou. Zvláštnost budící zájem jsou i sochy na vysokých litinových sloupech od Antonína Poppa.
Nebyly to vždy jen monumentální díla, ale navrhoval i sgrafita, věnoval se užitému umění – keramice, broušenému a rytému sklu, byl designér šperků a nábytku. Hodinami kreslil drobné detaily, vylepšoval. Jednoznačně tříbil svou trpělivost. Ale ta přináší růže, Koulově případě kýžené umělecké výsledky.
S láskou a svědomitostí se pouštěl do památkářské práce, oprav starších domů a jejich interiérů – dnešního Úřadu předsednictva vlády, Staroměstskou radnici, domu U Minuty. Pro svou odbornost v oblasti architektury, památek a lidové tvorby byl často zván do dozorčích rad – při asanaci Staré Prahy nebo vybavení hradu Karlštejn.
Jeho přínos světu nečiní výčet luxusních budov, ale spíš láska, kterou věnoval tomu, co měl nejraději – umění, jeho tvorbě a trvalé záchraně.