Londýn na vlastní pěst! Večeře v Park Chinois, noc ve vyhlášených klubech
Sen o plesu ve Vídeňské opeře jsem si splnila a teď je na řadě další dobrodružství. London Calling! Vyrazte se mnou do britské metropole a hledejte inspiraci k vlastním nezapomenutelným zážitkům!
Když jsem do Londýna letěla poprvé, očekávala jsem, že na každém kroku potkám stráže z Buckinghamského paláce ve srandovních čepicích, budu jezdit červeným dvoupatrovým autobusem na nákupy do Harrods, telefonovat mámě z červené budky, a že po celou dobu bude pršet.
Všechno z toho vlastně v Londýně zažívám dodnes. Hlavně poslední bod programu. Přiletím do Londýna a on mně přivítá deštěm. Je jedno, jak krásně mám zrovna vyfoukané vlasy. Vždycky prší. Ještě ze slunečné Prahy se dívám do svého iPhonu na počasí v cílové destinaci. Prší. Celý víkend.
Jsem v Londýně a jde se na věc! Taxi chytám přímo u vlakového nádraží Paddington. Milý řidič se mě ptá, odkud jsem. Když odpovím, že z Prahy, reaguje důrazným „Oh, Czechoslovakia!“ Než bych se dala do vysvětlování, nechám ho s tou domněnkou šťastně jásat. Nato mi hrdě oznamuje, že… v Londýně prší. A že bude pršet celý víkend. No to je mi překvapení. Prostě Londýn!
Mám pronajatý byt od Airbnb přímo v centru města na Cadogan Square, takže si sem jen házím kufr, beru v předsíní deštník a skáču zpět do čekajícího taxíku.
Oběd, který nikdy nekončí
Vystupuji před italskou restaurací Chicconis. Můj deštník je tak velký, že by se pod něj vešla celá armáda spásy. Na otázku recepční, zda mám rezervaci, přiznávám, že ani ne. Všímám si jediného volného místa na baru. Po notné chvilce přesvědčování konečně získám vyhlídnuté místo a studuji menu.
Je chvíli po třetí odpoledne, ale všechno kolem žije! Vypadá to, že oběd v Chcconis nikdy nekončí. Dám se do řeči s manažerem Jaccomem, který mi prozrazuje, že je podnik otevřený už 40 let.
Užívám si svůj krabí salát s fritovanými cuketovými hranolky a nenápadně pozoruji slečnu, která sedí vedle mě. Znuděně objednává celou láhev Brunello di Montalcino (Marroneto, Toscana - 150 liber). Upřímně jí přeji, aby brzy dorazila její společnost, kterou očividně očekává. Půl hodiny sedí sama s otevřenou láhvi, ke které si nechává přinést ještě sklenku šampaňského. Nakonec dorazí její kamarádka. Achjo, my ženy prostě neumíme chodit včas…
Jako Kim Kardashian
Na řadě je kadeřnický salon Jo Hansford na South Audley Street. Londýn je jako New York, nestačí vědět jen ulici a dům, abyste našli, co potřebujete, musíte znát i světovou stranu. Venku pochopitelně lije jako z konve. Bloudím po náměstí před americkou ambasádou a nakonec najdu vyhlášené kadeřnictví, kam mně objednala kamarádka. Malém si mě spletli s jinou zákaznící a už mě chtěli barvit na blond! Důkladně jsem se vyděsila, načež jsme si udělali jasno, jaká je má představa. Po hodině odcházím jako Kim Kadashian s dokonale vyžehlenými vlasy, což mě stálo 50 liber. Jako kompenzaci za finanční (nebo chcete-li morální) újmu dostávám ještě balíček vlasové kosmetiky.
Světla velkoměsta
Na dnešní večer jsem sama sobě připravila parádní překvapení. Park Chinois. Místo, kde jsem nikdy nebyla, ale zato jsem o něm hodně slyšela. Je velmi trendy a je na Mayfair – noční tepně Londýna. Načesaná, dokonale nalíčená a připravená dýchat hlavní město plnými doušky vyrážím na Sloan street kousek od mého bytu a snažím se stopnout kolem projíždějící mini caby. Že prší už ani nezmiňuji. Prší tak, že byste, jak se říká, ani psa nevyhnali (v angličtině pro to mají výraz „rain like cats and dogs“). Na celé Sloan street jsem jen já a jeden chlapík, který se schovává před deštěm ve vstupu do luxusního butiku.
Konečně jeden volný taxík! „Park Chinois, 17 Berkeley Street!“, hlásím vítězně řidiči. „Objednávala jste taxík? Pokud ne, ihned vystupte!“ opanuje řidič.
Otráveně vylézám ven, když k vozu přistoupí ten sympatický mladý pán, co stál opodál. „To je můj taxík,“ říká. „Nejedete náhodou do Park Chinois?“, obrátí se na mě.
Nevěřím svým uším! Jedeme!
Berkley street a Berkley square jsou vyhlášené svými luxusními kluby a restauracemi. Najdete tu Nobu, Novikov, Sexy Fish a taky Park Chinois, do kterého míříme.
Než vejdeme dovnitř, děkuji svému spasiteli. Ještě než se rozloučíme, otevře mi červené dveře do recepce podniku s krbem. Recepční si mě důsledně přeměřuje očima. Cítím se jako v jiném světě. Vybavuji si scénu, jak James Bond v „Quantum of Solace“ míří na člunu ke kasinu v Macau. Prožívám každý tón hudby a všudypřítomnou vůni aromatických tyčinek.
Po odložení kabátu mě doprovází do Club Chinois v suterénu. Barman mi nabízí „signature drink“ Rouge Intime (Konik’s Tail vodka, likér z rebarbory, med s levanduli a limeta). Hned při prvním doušku mnou projde jakýsi nekonečný klid. Večírek může začít.
Za chvílí slyším za svými zády hlas přítomného baviče. Je převlečený za pošťačka. „Jste tu sama? Něco pro Vás mám,“ oznamuje mi a vytahuje z košíčku něco, o čem tvrdí, že to jakési „čínské madlo“. „Co si takhle na chvíli představit, že cestujeme v čase? Zamávejte madlem a svět bude patřit jen Vám!“
Poslušně dělám, co říká, i když se mi celé osazenstvo stolu za mými zády směje.
Později se přesouvám ke stolku přímo vedle pódia. Pozoruji své sousedy – elegantně oblečení lidé různého věku. Jsou tu páry na romantickém rande i větší skupinky. A všichni nesmírně šik! Jenže být šik, to není v Londýně nic neobvyklého. Je to prostě zdejší přirozený stav.
Anonymní drink a návod, jak se dostat do klubu pouze pro členy
Za nedlouho si již pochutnávám na čínských knedlíčcích dim sum, které mi doporučil sám šéfkuchař, a užívám si rozmanitý program večera. Tři herečky. Jednu chvíli jsou za sexy tanečnice z kabaretu, v další spektakulárně představují truchlící sicilské vdovy.
Následuje romantický song půvabného tmavého zpěváka a já dokončuji svou božskou pekingskou kachnu, když tu dorazí číšník a postaví mi na stůl sklenku šampaňského. Na dotaz, od koho je, se servírka jen usměje a oznamuje mi, že si pán přál zůstat v anonymitě.
Po půlnoci přestává pršet. A všude kolem je živo. Vcházím do blízkého podniku. Z obou stran stojí ochranka v černých cylindrech a překvapivě sympaticky se usmívá. Na recepci mě vítá starší paní. Tváří se přísně. Nechtějí mě pustit dál. Na chvíli mimoděk svírám v ruce ten svůj obrovský deštník. Kéž by byl na vteřinu čarodějnickou hůlkou Harryho Pottera. Členství do některých pro ostatní veřejnost uzavřených klubů stoji kolem 1500 liber ročně a některé více konzervativní kluby dokonce stále nedovolují vstup ženám. A to jsme v Evropě v 21. století!
„Jste členkou našeho klubu?“, podezíravě se ptá recepční, když tu mě osloví mužský hlas. „„Jsem potěšen, že jste přijala můj drink. „Dáma je se mnou,“ prohlásil elegantní mladý muž, kterého jsem si rázem vybavila u velkého stolu v Park Chinois.
Recepční se v tu ránu začne usmívat: „Dobrý večer, Sire Every! Vítejte v novém Annabels!“
A jaké dobrodružství nás čeká příště?
Nechte se překvapit!
