Rychlá zpověď – Vlastina Kounická Svátková: Nemůžu předstírat, že jsem někým jiným

Už přes rok žiješ v Líbeznicích, jak se ti tam žije, byla to velká změna?

Byla to zásadní změna, protože člověk jde opravdu za Prahu, to znamená že všichni, co žijí v Praze, už to mají daleko. Nechce se jim chodit na návštěvy a nechce se jim volat taxíka a želvy, takže se odstřihneš od většiny lidí a staneš se vlkem samotářem. Samozřejmě můžeš jezdit do centra ty, ale to se ti taky nechce, a vlastně ti to ani nevadí. Zvykneš si na to ticho a klid a vesnici, kde máš poštu a jedny potraviny, děti do školy chodí pěšky a je to vlastně v pořádku. Což je takový paradox, protože já jsem si myslela, že tohle se mi nikdy nestane a z Prahy nikdy nepůjdu, protože potřebuju mít všechno blízko.

A pak, když jedu do Prahy, tak nadávám, že nemám kde zaparkovat, že je tady moc lidí a všichni do sebe strkají. Nadávám a říkám: „Nechcete přijet do Líbeznice? Je tu takový krásný zahradnictví a kavárnička“. A lidi co mě mají rádi a opravdu chtějí, přijedou.

Takže jsi vesničanka?

No, mám tu velkou zahradu. Minule jsem hnojila a skončila jsem s akutní alergickou reakcí na Bulovce. Učím se být vesničankou, třeba se to jednou povede a budu přesně vědět, jak se sadí, hnojí, kope a používá sekačka. Třeba se toho dožiju. I můj manžel teda…

Dům na prodej 7kk - Praha 6, 307m2, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Mám tě pořád zafixovanou jako mámu se třemi dětmi a obrovským barákem, tudíž nemáš na nic čas, ale ty jsi stihla za ten poslední rok kus práce, napsala jsi už své třetí knižní dítě.

Ano, tentokrát je ale velmi speciální, protože je celý moje. To znamená, že si ho vydávám sama. I když mě oslovilo vydavatelství, a nabídlo mi spolupráci, tak nějak intuitivně jsem si říkala, že si vyberu tu těžší cestu, a zkusím si to prostě celý zprodukovat, vymyslet a udělat sama, bez pomoci vydavatele.

Vyhledala jsem si nějaké tiskárny, poptala se na ceny, pak jsem hledala grafika, editorku, jazykovou korektorku, musela jsem si v knihovně sehnat číslo ISBN, udělat eshop, oslovit novináře. Jsem ráda, že jsem to takhle udělala. Kniha vyjde na konci října a bude se dát sehnat na webu: www.prostorprodusi.com nebo v sítích knihkupectví Neoluxor a Luxor.

O knize jsi ale mluvila ještě, když jsi byla v Praze, tak jsem si myslela, že ti jí někdo zadal…

No zadali mi jí lidi na Instagramu, followeři, fanoušci. Napsala jsem nějaký ten status, který byl celkem dlouhý, a psali tam, že jsem asi jediná, u koho čtou tohle až do konce, a že by to rádi četli knižně. Mě by to asi samotnou už ani nenapadlo, ani bych asi nenašla tu energii. Když jsem ale věděla, že to lidi chtějí a že by si třeba i tu knížku koupili, a že je o to zájem, tak jsem si říkala „Tak jo, tak pro vás tu knížku napíšu“, a takhle to začalo pomalu vznikat.

V ten moment mě oslovilo vydavatelství, dalo mi deadline, do kdy to musím napsat a kolik stránek. Já jsem si ale říkala, že chci psát tak, jak to cítím a když mám co psát, abych nebyla nucená rychle něco vymyslet, sepsat nějaké bláboly. Musím prostě psát tehdy, když vím, že mám o čem.

Já upřímně také čtu tvoje statusy do konce a myslím, že to oslovuje hodně lidí. O čem tedy stručně ta kniha je, kdo se v tom najde?

Ta kniha se jmenuje Prostor pro duši, protože je o životě. Myslím si, že život je vlastně takový prostor pro duši. Narodíme se a snažíme se tady nějakým způsobem fungovat. Obálka knihy je focená reálně pod vodou, kdy ta moje postava je mezi dnem a hladinou. Přijde mi, že náš život je taková metafora na to, že jsme chvilku na dně a chvilku je nám dobře někde nad hladinou u světla, že oscilujeme nahoru a dolů a snažíme se najít rovnováhu, abychom byli někde mezi, v klidu duše a v pohodě. A tom život je: Pořád se snažíme být v pohodě a někdy nám to jde, někdy nejde.

V jednotlivých kapitolách jako sebehodnota, hranice, láska, se zamýšlím nad těmi věcmi, které se dotýkají nás všech, a přidávám svojí zkušenost. Třeba jak jsem se učila v pětatřiceti vytvářet si hranice a říkat NE. Mluvím o tom, jak mi to nejde a jak je to v životě důležité umět si vytvořit hranici, kdy cítíme, že jsme to my, a že je to v pořádku, když na nás nikdo netlačí. Nezrazrovat sami sebe jenom kvůli tomu, abychom se vyhnuli konfliktu. Vytváříme totiž pak konflikt sami se sebou.

To je nějakým způsobem ta sebeláska, o které se neustále mluví - měj se ráda, měj se ráda - ale nikdo neřekne, jak na to.

A ty už to víš, jak to udělat?

Já myslím, že jsem na to přišla, a taky jsem zároveň přišla na to, že je to strašně těžký. Když si ale člověk aspoň uvědomí že tohle je ono, a zkouší to každý den a trénuje to, jako kdyby se učil cizí jazyk, tak se zlepšuje. Za rok za dva zjistíš, že jsi se někam posunula a je krásný vidět, že nejsi tím samým člověkem. Že jsi odvážnější, víc na sebe hrdá, umíš se postavit sama za sebe, třeba odejdeš z práce, která tě nenaplňuje a riskneš to, protože už se tolik nebojíš toho, co bude.

Když ti napíše nějaký tvůj fanoušek, umíš mu poradit v rámci konkrétního případu?

Knížka vznikla vlastně i proto, že mi píšou ženy a opravdu se mi svěřují a ptají se, jak se mi to povedlo, že jsem teď taková šťastná. Já ale nejsem pořád šťastná. To se jim snažím vysvětlit, že to není úplně standardní, abychom byli nonstop šťastní, že to se moc neděje. Musíme přijmout i to, že nám někdy není dobře a jsme nepříjemní, smutní, unavení, a že to je v pořádku. Že ta ortodoxní optimistická vlna, kdy musíme být všichni pozitivní, je vlastně akorát tak cesta k depresi. Snažím se poukazovat na tlak společnosti, kdy musíme být úžasné, perfektní, hlavně my ženy, od nás se to očekává, že zvládáme všechny funkce, a ještě jsme krásné, hubené a usměvavé.

Nejsem terapeut, nemůžu jít do hloubky a tahat lidi ze dna. I kdybych si ale udělala terapeutický kurz, i tak asi moje cesta nebude to, že bych tady jako terapeut seděla s někým každý den a hodinu mu promlouvala do duše. Ta knížka ale třeba může někoho nakopnout, aby šel za terapeutem, anebo se zastavil a zamyslel se nad svým životem nebo přehodnotil určité věci, ve kterých není spokojený a šťastný, ať je to práce nebo vztah.

Ty jsi si sama prošla depresemi?

Já jsem neměla ty klasické klinické deprese, že bych na tom byla tak špatně, že bych nemohla vstát ráno z postele a nebavil mě život. Splíny a smutné nálady mívám, jsem citlivý člověk a možná až přecitlivělý, a hodně citliví lidi tohle mají, že určitý věci je dostanou na kolena, řeší je, analyzují ze všech stran. Nejsou tak flegmatičtí, aby nad tím mávli rukou a kolikrát jsem si přála, abych taková byla, že bych mnoho věcí prostě neřešila a řekla si: „No tak to nevyšlo, tak jdeme dál“. Když se mi stane něco dost zásadního v životě, nebo něco nefunguje, tak to dost často řeším a dost často jsem z toho smutná a nešťastná. Nenechám to být, ale musím to rozebrat úplně to detailu, abych to vyřešila, což není někdy v tom vztahu ideální. Protože chlap ne vždycky chce věci řešit.

Co konkrétně?

Ženy jsou citlivé a muži se spíše od emocí odpojují, aby nemuseli věci řešit a nemuseli se jimi trápit. Tím pádem se mužský a ženský svět opravdu někdy nepotkává, ale zároveň je tam prostor k růstu pro oba. Ženy se můžou naučit zůstat víc v klidu a neřešit určité situace tak emotivně a muži se třeba vedle svých žen můžou naučit lépe a otevřeněji komunikovat a otevírat se. Nikam nevede, když kňouráme, rýpeme a tlačíme na muže. Když chceme všechno okamžitě a hned vyřešit. Měly bychom se umět udělat šťastné samy.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Píšou ti i muži, sledují tě i muži?

Sledují mě i muži, není jich tolik, ale občas mi napíšou ty manželky, že to ukázaly svému muži. Napsalo mi i pár mužů, ale není jich tolik. Nesvlékám se tam a neukazuju zadky, tak neočekávám, že by mě muži sledovali, ale samozřejmě ti sofistikovanější a inteligentnější muži mi napíšou a sledují mě.

Co ti třeba napíšou?

Normálně se začnou bavit o těch hlubších věcech, jako o duši, a jsou překvapení, že se to dá, že našli někoho na Instagramu, s kým se dá o takových věcech povídat. Jsou z toho překvapení, protože na Instagramu všichni očekáváme spíš ty povrchnější věci.

To je právě takový kontrast, že ty se tam vyfotíš nenalíčená a napíšeš tam něco takhle hlubokýho. Co si myslíš vůbec o tom světu Instagramu?

Jestli mě sledují lidi a já je mám nějakým způsobem ovlivňovat a inspirovat, tak nemůžu předstírat, že jsem někým jiným než ve skutečnosti. Jestli máme na někoho působit a tomu člověku něco předat, tak nemůžeme předstírat, že jsme pořád úžasní, skvělí a dokonalí.

Když ukážu, že i takhle vypadá břicho po porodu, a vlastně vypadá tak všech žen po porodu, skoro teda všech, tak se strašně moc těm maminkám uleví, že nemusí mít hned po porodu vypracované pevné svaly a nemusí se hned vlézt do svého starého oblečení. Porodily jsme dítě, a tělo se potřebuje dostat do normálu. Nechápu, proč bych se tady měla tvářit, že mám úžasný břicho po porodu, když to tak není, a způsobovat deprese jiným ženám.

Je to tak, jsi tam hodně otevřená a upřímná, což se dneska v dnešním světě nevidí. Narazila jsi na někoho, kdo tě chtěl jenom využít přes sociální sítě?

Jediný, kdo mé otevřenosti využije, je bulvár. Ten to (příspěvek, pozn. red.) bez optání ukradne, napíše samozřejmě bulvární titulek z toho, co jsem tam já otevřeně napsala, a obrátí to proti mně. Už jsem si na to zvykla. Vlastně mi to vůbec nic nedělá, beru to tak, že mi vlastně dělají propagaci, i špatná reklama je reklama. Normální lidi bulvární břečky nečtou.

Stalo se ti, že ti někdo napsal, že má sebevražedné sklony a ty jsi takhle oddálila nějakou ztrátu života?

Ano, stalo se mi, že mi psala jedna žena, která procházela náročnou životní situací a já jí jenom dodala odvahu, že to zvládne sama, že rozumím tomu, čím si prochází, protože jsem si něčím podobným prošla a když to ustojí, tak bude zase líp. Dostala se z toho, dokázala ukončit vztah, i když měla malé děti, dokázala odejít, protože tam bylo i týrání, dokázala udělat ten základní krok a začít úplně znovu.

Je to úžasný, protože tahle žena může být na sebe neskutečně hrdá. Být na děti sama a stejně to zvládnout, ještě bez pomoci…

Jak funguje tvoje manželství? Tenkrát jsi říkala, že jste byli tak straně zamilovaní, vzali se, zplodili dítě, a pak najednou vidíš ty malinké rozdíly. Jak to všechno funguje? Jsi šťastná?

Já jsem šťastná a beru to tak, že vztah prochází určitými fázemi, a ty fáze jsou všechny hrozně důležitý. Na začátku byla ta euforie, potkali jsme „spřízněnou duši“ - v uvozovkách, protože na spřízněnou duši tak úplně zásadně nevěřím - a v určitý moment přijde realita. Sestěhování, velký barák, velká hypotéka, musíme pracovat oba dva. Do toho čtyři děti, protože manžel má dceru z předchozího vztahu. Někdy padáme na hubu, jsme tak strašně unavený, že nemáme sílu a energii. To jsou takový klasický věci, které ten vztah musí ustát a možná ho to ještě víc utuží, čemuž já věřím.

Kdy tě uvidíme, kde budeš točit? Nebo se jenom věnuješ psaní knih a výrobě šperků?

Jak jsem mluvila o těch hranicích, tak jsem si je vytvořila i v profesi. Uvědomovala jsem si, že chodím do práce a nejsem úplně šťastná, protože nedělám úplně to, co bych chtěla. Tak jsem si tam dala limity a začala jsem říkat NE i v práci. Začala jsem si vybírat, což může generovat, že třeba půl roku, rok netočím nic, ale je to moje vědomé rozhodnutí. Ano, mohla bych točit deset věcí, ale nechci je točit. Jsou to projekty, které mě nijak neoslovily, nezaujal mě ten formát a akorát bych se trápila a byla na sebe naštvaná, že to dělám jenom kvůli penězům. Dělat jenom to, co mě baví, je samozřejmě riskantní krok.

S kamarádkou Zuzanou Šulajovou máme značku luxusních zlatých šperku Adore. Je to takový koníček, který si chceme užívat, nechceme být žádná velkovýrobna. Snažíme se to také dělat tak, aby každý šperk byl precizně a kvalitně provedený, aby každý kousek měl svůj příběh a byl originální.

Navíc samozřejmě mám tři děti, ty mi zaberou dost času, a do toho si vybírám projekty, takže šperkařina zůstane jenom takovou srdcovou záležitostí.

A ve kterém tě budeme moct vidět?

Teď točím Policii Modrava na Šumavě.

Jsi hodně inspirací pro lidi i oblečením, ale já jsem slyšela někde že nakupuješ v sekáči…?

Já miluju nakupovat v sekáči, ne všechno tam nakupuji, ale baví mě to kombinovat. Drahé, značkové kousky si kupuju nadčasové, aby nebyly jenom na jednu sezónu, ale vím, že to můžu nosit třeba tři, čtyři roky, jako třeba kašmírový kabát, kožená bunda, kabelka, která ti vydrží ideálně celý život. Do toho jsem ochotná investovat, a potom ty výstřední kousky, ty jsou ze sekáče nebo z vintage obchodu. Baví mě si s tím hrát. Móda je hra. Jdu si svojí vlastní cestou a to, co se mi líbí, tak si koupím. Tak, jak se řídím v životě, tak se řídím i v módě. Snažím se být svá.

A já myslím, že ti to jde. Děkuju za rozhovor a přeji hodně štěstí s knížkou.