Rychlá zpověď – Monika Bagárová: V New Yorku hledám inspiraci, v Česku rodinu

Byla nabídka tančit ve StarDance splněným snem?

Já jsem si to strašně přála. Jednou mi prostě zazvonil telefon, to jsem zrovna byla ve studiu, a přišli s nabídkou tancovat ve StarDance. V ten moment jsem měla obrovskou radost a měla jasno, že to chci.

Obvykle ale máte dopředu sjednané koncerty a akce. Nebyl to problém?

Ono to nebylo zas tak najednou, dávají vědět fakt hodně dopředu. Měli jsme možnost si to ještě naplánovat, vymyslet a rozhodnout se. Byly to minimálně dva tři měsíce na rozhodnutí, jestli chceme. Nakonec jsem do toho šla, a samozřejmě to je potom risk, když člověk vypadne a přitom zrušil nasmlouvanou práci.

Vždycky jste ráda tančila?

Miluji hudbu, mám ráda pohyb. Tanec a hudba k sobě patří, takže ano. V podstatě ano.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Proslavila jste se v SuperStar v roce 2009. Tenkrát jste byla mlaďounká, bylo vám patnáct. Jak jste vnímala velkou produkci SuperStar tehdy, a obrovskou produkci StarDance dnes, když jste o něco starší?

Musím říct, že za těch devět let od SuperStar je těch zkušeností trošku víc, ale když mi bylo patnáct, tak to bylo doslova vhození do showbyznysu. Vůbec jsem nevěděla, jak to chodí, poprvé jsem stála na tak velkém jevišti. A najednou jsem si na to musela strašně rychle zvyknout a začít chápat, že je potřeba dělat věci naplno.

Když jsem šla do StarDance, už jsem samozřejmě věděla, jak funguje produkce přímého přenosu, jak ty věci chodí. Jen s tím rozdílem, že jsem byla vhozená zase do něčeho nového – do tance. Byla to pro mě strašná tréma, stres, fyzické i psychické vyčerpání, ale zároveň moc krásná a cenná zkušenost.

Jak byste porovnala vyčerpání z tance po koncertu a po jednom dvouminutovém tanečku na parketu před kamerami?

Já myslím, že asi po tom koncertu je to větší vyčerpání než po tanci před kamerami. Koncert může trvat i hodinu a půl, člověk tam komunikuje s fanoušky a za hodinu je tam nakumulovaná větší energie. Kdežto tady si člověk zatancuje na minutu dvacet a je po všem. Tomu ale samozřejmě předchází strašně moc tréninků, vypocených hodin a nadávání, že vám nějaký krok nejde. Je to fakt něco jiného, nedá se to srovnat.

Kolik jste zhubla?

Čtyři kila. Jenže díky tomu, že jsme trénovali každý den, jsem jedla všechno, co jsem chtěla, a hubla jsem. A najednou… Už nemám tolik pohybu, ale pořád jím, co chci. Musím s tím přestat. Ale tenhle dortík ještě dojím. (smích)

Žijete v Brně a jako jediný pár jste trénovali tam. Nebyla to škoda? V Praze přeci jenom vzniká ta ucelená parta…

Ze začátku to možná škoda byla, protože ostatní páry se potkávaly v létě na trénincích, když se střídaly na sálech. Od září bylo už ale potřeba být hodně v Praze, absolvovali jsme společně hodně aktivit, tiskovou konferenci, autogramiády a také jsme spolu trávili čas při natáčení upoutávek. Točilo se čtyři dny na zámku v Libochovicích. Takže my jsme třeba s Robinem (Ondráčkem, pozn. red.) odjeli na dva nebo tři dny do Brna, ale jinak jsme už trénovali v Praze a vztahy s ostatními se nám hodně rychle upevnily. Takže ano, ze začátku nám to líto bylo, ale myslím si, že jsme to pak všechno dohnali a sblížili se s nimi. Dovolím si říct, že tam vzniklo moc krásných přátelství.

Někde jsem četla, že jste se dozvěděla o tom, že budete ještě jednou tančit.

Já jsem věděla, že ve finále budou všechny páry, ale myslela jsem si, že tam musíme jenom být, a ne tancovat. Popravdě, pro mě ta informace nebyla do jisté chvíle tak moc klíčová, protože jsem se fakt soustředila hlavně na první kola, dané tance a na to, abychom se dostali co nejdál. Finále bylo – a vlastně ještě je – dost daleko.

Mám do té doby nové plány. Moje manažerka řeší smlouvy a vše potřebné s produkcí a ještě skládá můj harmonogram. Všechno důležité se dozvím, kdy potřebuju. Robin, jakožto profesionální taneční část našeho páru, má víc konkrétních informací, protože případné společné choreografie řeší oni vždy s hlavním choreografem dřív.

A co to bude za tanec?

Ještě nevím, ale asi jeden z těch, které jsme tancovali. Je také možné, že bude nějaká společná choreografie. Asi záleží i na tom, kdo tam nakonec zůstane a jak se to bude vyvíjet. Necháme se překvapit, ne?

Pojďme k vaší kariéře. Jak naskakujete zpátky do pracovního procesu?

Musím říct, že když jsme vypadli, tak jsem dva dny nechápala, co se stalo. Pak mi to postupně začalo docházet, že když vypadnete, nemáte druhý den trénink, a že ten kolotoč vlastně už není. Tři měsíce téměř denně člověk maká, dostane se do tempa, najednou je to skutečně strašná životní změna. Dva dny jsem tak nějak byla mimo. A třetí den, v pondělí, jsme s Robinem měli PR aktivity, kde nám definitivně došlo, že je konec. Ten den je takový smutný, musíte na ty rozhovory a bavit se o svých pocitech, jak vám je, každý na vás smutně kouká.

Trvalo mi to takových pět dní, než jsem se dala do úplně kupy. Než jsem si řekla: „Tak jo, musím řešit svoje další pracovní věci.“ Protože já jsem i při trénincích pracovala na svých projektech, akorát to pochopitelně nebylo tak intenzivní jako předtím. Udělaly jsme společně s Markétkou Konvičkovou písničku a začaly plánovat videoklip. Taky jsem už ten samý týden byla v Bratislavě ve studiu a točila feat s Majkem Spiritem. V Brně jsem dávala se svou kapelou do kupy songy na nový jazzový projekt. Najednou jsem se musela odrazit a byla to náhlá změna. Udělat ten krok, už neřešit jako hlavní věc tancování a tréninky. Ale je to moje práce, jsem na to léta zvyklá a už jsem zpátky ve svém tempu.

Žila jste nějakou dobu v zahraničí. Jak dlouho už jste především v Česku?

Dva roky.

Nestýská se vám? Tenkrát v New Yorku jste měla i partnera…

Skoro tři roky jsem tam pravidelně cestovala, to vás rozhodně poznačí. Stýská se mi občas po té atmosféře a po mých kamarádech, které jsem tam měla. Já jsem si ale ve skutečnosti New York užila až až… Ale určitě tam občas plánuju jezdit za inspirací. Dokonce jsem tam oba ty dva roky, co už žiju zpátky v Čechách, byla pracovně s Maybelline, na New York Fashion Weeku.

Prodej slunného bytu 3+kk, Praha 2 - 104, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Česko je přeci jenom takový malý rybníček oproti zahraničí, dokonce i v SuperStar jste měli štěstí a proslavili jste se hlavě vy z těch prvních řad. Neměla byste to v zahraničí lepší?

V zahraničí je to rozhodně víc otevřené různým stylům, tam je v pohodě dělat funk, R&B nebo soul. Myslím si, že tam daleko více dokážou ocenit umělce v tom, že je jiný, zajímavý a že mu neberou jeho osobitost a originalitu. A to je strašně super.

Tady u nás je to často: „Dělej radši tamten styl, protože tenhle moc nefrčí, tenhle nemáme rádi, jiný moc nechceme a nedáváme mu prostor…“ V Americe je to takové víc barevné. Ale je tam spousta skvělých muzikantů na každém rohu a já jsem po rozpadu vztahu zjistila, že nejsem schopná žít a dělat kariéru bez hlubokého rodinného zázemí. Jsem opravdu moc fixovaná na rodinu a na Česko.

Brno je přeci jen menší město než Praha. Jak jste se tenkrát vyrovnávala s úspěchem? Tam se tolik neschováte…

To už je tolik let, že už si to do detailů nepamatuju. Ale vím, že to pro mě bylo strašně zvláštní, lidi se na mě najednou koukali. Podívali se, otočili, znovu se podívali a už si něco špitali. Šli jsme třeba s Honzou Bendigem do obchoďáku v Bratislavě a lidi nás honili. Museli jsme utíkat. To bylo šílené!

Měli jsme před těmi devíti lety dokonce i ochranku. Nemohli jsme chodit nikam sami. Lidi bláznili, myslím naše fanoušky. Byla to lavina šíleného zájmu, nemohli jsme si v klidu jít sami ani koupit pití nebo zmrzku. Pořád jsme museli mít někoho vedle sebe jako ochranu. Když se na to dívám zpětně, bylo to fakt zvláštní. A my byli hlavně tak mladí… Přes noc se naše tváře staly veřejně známé. Myslím, že už se to v dnešní době až tak extrémně neděje.

Lidé umí být zlí a vy jste z části Romka. Zažila jste nějakou formu rasismu?

Moc ne, na mou osobu velké útoky nebyly. Jsem moc ráda a vděčná, že potkávám a jsem obklopena většinou fajn a skvělými lidmi. Občas jsem ale samozřejmě na určitých mediálních serverech narážky zaregistrovala, agresivní lidi existují. Jsem ale ráda, že jsou tam i odpovědi, které to odsuzují. Dokonce někde i zamítli ty rasistické komentáře, nedovolili tam těmto lidem psát. Ale co se týče mých sociálních sítí a mých fanoušků, tam s tím naštěstí zatím nemám absolutně žádný problém a nikdy jsem nic hrozného nezažila.

Co byl váš dosavadní největší úspěch? Co bude ve vaší kariéře těžké překonat? Je vám jenom čtyřiadvacet, což je strašně málo, a přitom už toho máte tolik za sebou.

Myslím, že největší úspěch je, že pořád zpívám a dokážu se živit hudbou. Za důležité mezníky považuji vydání první desky Shining (2011), pak cenu Skokan roku v Českém slavíkovi 2011, cestu do New Yorku, smlouvu s japonským vydavatelstvím a zkušenosti s nahráváním v amerických studiích. Pak druhou desku Flashback (2017) a samozřejmě StarDance.

Co budete dělat za dalších dvacet let?

Mám ještě moc cílů. Nemám vůbec pocit, že jsem něčeho dosáhla. Možná to tak může občas vypadat, ale ještě mám vytyčené mety v hudbě, kterých chci dosáhnout.

Můžete nějaké mety nastínit?

Chtěla bych stále dělat svoji srdcovou muziku naplno tak, jak ji dělám. Ale zároveň bych si přála, aby tady lidi začali trošku víc vnímat R&B a soul. Aby se našlo ještě víc těch, kteří tomu budou nakloněni a budou rádi chodit na koncerty. Chtěla bych třeba udělat ve svém žánru více obrovských koncertů, které budou vyprodané.

Já totiž dělám hudbu, která tady momentálně není mainstreamová. Ale právě na ní jsem odmalička vyrůstala a miluju ji. Pro mě je to srdcovka, hudbu nemám jen jako byznys, nebo něco, co musím udělat na klíč. Já to prostě musím tvořit podle mých pocitů, i skladby vydávám podle nějakého mého životního období. Když jsem ku příkladu vydala skladbu Offline, bylo to o mé tehdejší velké a slepé zamilovanosti.

To mi nahrává na další otázku: Co vy a muži? Nedávno jste se s jedním rozešla…

Rozešli jsme se asi před čtyřmi měsíci. Ale v jisté chvíli jsem se rozhodla, že už nebudu mediálně moc řešit svoje soukromí, protože si myslím, že to pak občas zastiňuje moji práci. Raději budu mluvit o hudbě, o svojí profesi a o tom, co plánuju. A také kde můžu pomoc, o své nové nadaci. Myslím, že je důležité si nějakým způsobem soukromí oddělit. Všechno je tak, jak má být, jsem šťastná, je mi fajn a mám moc práce. (úsměv)

Co je to za nadaci?

Chci pomáhat zvířatům. Trvalo to docela dlouho, než jsem se odhodlala jít s tou myšlenkou ven a začít to celé uvádět do pohybu. Utrpení zvířat mě moc chytá za srdce, protože nemůžou mluvit a sami se hlásit o pomoc. Chceme se zaměřovat jednak na konkrétní případy, hlavně týraných psů, ale také poukazovat na problémy, jako jsou kupříkladu množírny. Bude to všechno transparentní a chceme pomáhat rozkrývat lidem tuhle problematiku. Pomáhat jim orientovat se v tom. Chceme, aby lidi viděli, kam jejich peníze jdou, když pomůžou. Brzy se o tom dozví víc fanoušci na mých sociálních sítích.

Už máte pro nadaci název?

Zatím to bude Nadace Moniky Bagárové.

Moniko, moc děkuji za rozhovor. Držím palce!