Král Pařížské, kmotr ODS, šíbr z Vršovic, solární baron nebo monacký rentiér… To jsou jen některá přízviska jména Ivo Rittig – podnikatele a lobbisty, jehož mediální obraz ovlivňují nejrůznější kauzy, z nichž nedávno jednu z nich po dlouhých sedmi letech vyhrál. Doposud si své soukromí přísně střežil a rozhovory téměř neposkytoval, takže novináři o něm nepsali nic jiného, než že spolu s dalšími sedmnácti obviněnými vytuneloval pražský dopravní podnik. On ale soud o své nevině přesvědčil a teď je prý ten správný čas ukázat veřejnosti, že je také táta, manžel, sběratel, milovník dobrého jídla, srdcař a pohodář. Zkrátka člověk z masa a kostí.
To ano, i když svátky moc neslavíme. Je nás tolik, že bychom slavili denně. Ale jelikož se stala ta mimořádná událost, která trošku rozjasnila náš další život, tak se s malou oslavou spojil svátek můj i Sofinky (Ivova jedenáctiletá dcera, pozn. redakce) a bylo to se vším všudy. S dortem, slavnostním obědem, s dárkama… Takže výjimečně jsme tradici svátky neslavit porušili.
Kdybych tvrdil, že soudy můj život neovlivňují, lhal bych. Nikdo není úplně teflonovej. Události posledních několika let ale ovlivnily hlavně mou rodinu na duchu a mysli, jak se tak říká. Ale soudržnost a víra v to, že se to podaří, i víra ostatních kamarádů, kteří nám zůstali, vyvrcholila asi tím pátečním rozhodnutím. I když je prvoinstanční.
To odůvodnění soudce bylo pro státního zástupce natolik zdrcující a vysvětlující, že jak řekl bývalý člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Štěpánek v Parlamentních listech: „Další odvolání je ztráta peněz českých občanů a daňových poplatníků.“
Kdybych nevěřil, popřel bych sám v sobě přesvědčení, že jsem neudělal nic nezákonného. Nehraju vabank ani žádnou hru na černý a bílý. Já jsem byl samozřejmě absolutně přesvědčený i z vývoje té situace, z vývoje otázek, výslechů i odpovědí svědků, které jsme předtím neslyšeli, že rozsudek bude osvobozující. V opačném případě by šlo o totální selhání justičního systému.
Já říkám, že žiju tři životy. Jeden život žiju do roku 90, druhý život v takzvaných devadesátých letech a třetí život žiju od roku 2000. Samozřejmě nebudu nikomu říkat, že jsem Mirek Dušín nebo že jsem některý obchody nedělal na hraně. Ale mám soudnost a mám selský rozum a úmysl. Nikdy jsem nepáchal trestnou činnost.
Co se týče události, která se stala před sedmi lety, nemělo to nic společného s domnělou trestní činností nebo domnělou činností určitých skupin lidí. Tyhle příběhy se budou dál rozklíčovávat. Část naznačil pan Dvořák (bývalý šéf DPP, pozn. redakce) ve svém prohlášení před novináři a při své závěrečné řeči u soudu, že celá kauza bylo jenom aranžmá příběhu, který se neodehrál. Byli jsme hodně vidět, byli jsme známí, rozhodovali jsme obchodně o hodně věcech a beru to jako totální zneužití lidí kolem nás. Bylo to podřízené úplně jinému příběhu, a to příběhu v osobním sporu mezi panem Dvořákem a pány Randák, Soukenka a další. Příběh DPP byla jenom záminka.
Tahle otázka je trefná. Při mé závěrečné řeči, která trvala 45 minut a kterou jsem si ani nijak nepřipravoval, jsem řekl, že mi celá kauza znemožnila vstup do MHD a jakékoliv dopravy v Praze. V momentě, kdy propukla aféra nesmyslných sedmnácti haléřů z lístku, á propos ani samotný státní zástupce mě ze sedmnácti halířů z lístku neobvinil, takže je to celé smyšlená věc, tak dali soudruzi z Blesku do reklamních panelů titulek: „Tento člověk si za vašich 17 haléřů koupil letadlo“, protože v té době si jedna moje společnost koupila letadlo. Tenhle vylhaný a úmyslně poškozující titulek běhal asi čtrnáct dní, takže těm lidem, co nemají co dělat a normálně koukají v metru a tramvaji na zem nebo kolem sebe, se vymýval mozek. A pro mě to mělo za následek, že jsem se od roku 2011 už do žádného metra, tramvaje nebo autobusu nepodíval.
Nejčastěji jezdím autem, ale nejraději mám loď. Na té trávíme většinu léta a brázdíme chorvatské břehy.
Chci trošku usměrnit myšlenky lidí lačných po senzacích, aby zkrátka z komára nedělali velblouda a neposlouchali bulvární žvásty, které z nás dělají nadpřirozené bytosti. Proto jsem se rozhodl se svojí rodinou malinko pootevřít i náš soukromý život, aby si lidé nemysleli, že žijeme jako nějací oligarchové, pro které je nemyslitelné jít i po chodníku.
Radím se s celou rodinou, děti k tomu mají samozřejmě blíž. Naše rodina je početná, a co člověk to názor. Ale nejvíc to asi baví mou paní Lenku. Na názor svých dětí dbám, ať je jakýkoli, cením si toho, že je vždycky upřímný.
S mojí paní se snažíme, i když se to zdá někdy těžké, aby se jejich pohled na svět podobal alespoň trošku našim představám. Ono je to těžké v dnešní době, kdy je vše dostupné, ale chceme je formovat k tomu, aby měly správnou dávku úcty a pokory, uměly rozeznat dobro od zla a dívaly se na svět normálníma očima. Tohle téma, na které se ptáš, je pro nás hodně složité, ale snažíme se s tím nějak vypořádat. Snažíme se, aby pochopily, že se musejí chovat normálně a rozhodně nechceme, aby nabyly dojmu, že v tomhle světě je vše dovoleno.
Nechci, aby to vyznělo jako klasický příběh chudé rodiny, který povídá každý, ale skutečně, já jsem vyrůstal v Libni, v takové cikánské čtvrti, společně s babičkou a dědou ve dvou místnostech. Moje máma dělala, co mohla, ale měla problém sehnat i něco lepšího k jídlu. Když jsem začal chodit do školy, rozhodla se, že bude pracovat v restauraci, kde se měla přece jen o něco líp a my měli o něco víc jídla. A tehdy se začal formovat můj vztah k jídlu a s ním i moje postava. (smích) Boj s váhou je také asi jediný, který neustále prohrávám.
Toužil jsem něco sbírat a asi jako každý malý kluk jsem milovat angličáky. Ale tenkrát, v té neskutečné „komoušské době“, znamenalo anglický autíčko malý poklad. Naši na ně samozřejmě neměli peníze.
Jednoho dne, tuším, že to byl rok 1973, ho ale máma přinesla domů. Moje první anglický autíčko! Pak jsem se dopracoval ještě asi k deseti kusům. Tenkrát stály závratných 10 korun. Po revoluci jsem je začal sbírat ve velkém. Zkontaktoval jsem řadu sběratelů a burz a rozhodl se, že ty autíčka budu sbírat od čísla 1 až do čísla 6000. Teď jich mám asi třetinu a ve sbírce mám samozřejmě i to úplně první od mámy.
Auta nesbírám, ale nerad se s nimi loučím, proto jich mám v garáži víc, než potřebuji. Je ale pravda, že jsem si pár aut koupil proto, že byly nějak zajímavé. Třeba dvanáctiválec Bentley Speed, který rozhodně za deset let nebude už na světě žádný. Pak bude mít slušnou hodnotu. Mám také třeba DTM CLK Mercedes vyrobený do sto kusů. Před deseti lety jsem si udělal radost s Ferrari. Paradoxně nás ani moc nelákalo s ním jezdit nějaké dálky. Dneska má miniaturně najeto a vyplatí se s ním už moc nejezdit a nechat ho v tom stavu, v jakém je. Každým kilometrem by jeho cena šla dolů.
Soustředím se ještě na designové věci firem Beng & Olufsen a Revox (audiotechnika, pozn. redakce) a na staré těžké přístroje Hi-Fi techniky japonské provenience různých značek. Vlastním takový průřez od padesátých let po osmdesátá až devadesátá léta. Mimochodem některé kotoučové magnetofony Revox prý dodnes používají v Hlasu Ameriky. Takový jsou to držáci.
A ještě známky. Řekl jsem si, že budu sbírat fotbalový. První známka snad vyšla v roce 1934. Zmapovat to není složité, dnes existují katalogy, kde jsou otištěný všechny známky, které kdy vyšly. Není to samozřejmě cena Mauriciusu nebo starých známek. Tohle jsou novodobé známky a jejich hodnota stoupne až za několik desítek let, až se nebude moct sehnat obdobný kus. Dneska je sbírka vzácná svým množstvím. Přede mnou je snad jenom šachový velmistr Karpov a Havelange, bývalý předseda FIFA, kteří také sbírají fotbalové známky.
Po celém světě na různých aukcích. Už jsem tím ale maličko známý i na veřejnosti a občas se stane, že mi někdo takovou věc nabídne i přes sociální sítě. Dokonce jsem takhle už asi tři věci koupil.
Nejsem blázen. Tyhle nákupy se pohybují v řádech tisíců euro, určitě ne statisíců.
To je jednoduché. Souvislost mají sbírky jednu jedinou, a to tu, že když jsem byl malý, tak jsem to chtěl, ale mít jsem to nemohl.
Uvažuji o tom, ale zatím si myslím, že to nemá muzejní rozměry a ucelenost.
Móda mě zajímá jako každého normálního muže, extrémně to nepřeháním a jsem pod dozorem mé ženy, která je můj hlavní módní poradce. Mám rád hodinky a nosím náramek pro štěstí.
Versace je moje kultovní značka a poslední dobou se mi svou barevností líbí i Gucci.
To byly hezký časy, protože to byly nový časy a všechno, co je nový, je hezký. Tenkrát byly v Pařížské jen mlékárny, trafiky, květinářství a pojišťovny. Obchod s módou tam byl jeden. Tehdy jsem si tam koupil kalhoty v domnění, že si kupuju nový Armani. Dal jsem za ně deset tisíc s tím, že mám top kousek, a pak mě vyvedli z omylu. Byl to osm let starý model. Tak jsem koupil letenky do Itálie, se společníky jsme oslovili několik módních značek. Všichni byly pyšní na to otevírat v Česku pobočku, jen Versace pyšný nebyl, i když na to měl právo.
A tak jsme v roce 95 otevřeli první butik Versace v Česku. Tím pádem jsme měli právo použít v názvu obchodu jeho jméno, dát tam ty dvě zlaté desky, které tam byly dvacet let. Ale hlavně jsme představovali nové kolekce ve stejný den, kdy se uváděly v Miláně, Paříži nebo New Yorku. Tehdy ještě nebyl Versace ani v Moskvě, ve Vídni, ani severských státech Evropy. Zajímal ho hlavně americký a asijský trh. V té době to bylo terno, ačkoliv nikdo nechápal, jak může stát košile padesát tisíc a oblek sto.
Teď je to zábava, protože momentálně v Česku nepodnikám. Ale sám jsem překvapený, že to u nás dosáhlo takové úrovně a popularity. Česko, Slovensko a Polsko jsou teď v totální špičce MMA v Evropě, takže jsou tu největší price money, jsou tady jedny z nejlepších zápasů, zkrátka zbytek Evropy je v tomhle za námi. V Americe je to těžký trh a karty jsou rozdané, ale je možné, že to z Česka přetáhneme do dalších evropských zemí. A tam už mě to zajímá i finančně.
V Česku kvůli soudům nepodnikám vůbec a ve světě mě teď zajímají jen realitní projekty.
To bych tady dávno nebyl. Obchodního ducha jsem měl už asi v šesti letech, kdy jsem něco prodal za účelem zisku svým spolužákům. Byl to teda spíš směnný obchod, ale už tehdy jsem vyšmelil, co se dalo. Zkrátka dělal jsem to, co fungovalo už před miliony lety, když měnili pazourky, mamuty, sklíčka a já nevím co, aby získali víc, než měli předtím. To jen komoušský magoři nechápali, že to je základ byznysu. Nebyl jsem absolutně schopen tehdejší režim pochopit. Byl bych tady přesně do chvíle, než bych měl možnost se vysápat na nějaký plot a utéct.
Jsem tady doma a mám to tady rád. Komunismus byl něco jiného, ale soudní tahanice mě nemůžou rozhodit.
Můj názor je, že všude trvalo pět set let, než se vytvořil stabilní trh. Ekonomové mi dají za pravdu, že nejvíc miliardářů na světě se narodilo po nějakých těžkých příbězích. První světová válka, druhá světová válka… Ta, kdyby nebyla, tak by Němci nebyli tam, kde dneska jsou. Nejvíc se bohatá vrstva tvořila při koloniálních a dobyvačných příbězích, kdy v té době světové velmoci získávaly obrovské majetky. Tak proto nikdo nemůže chtít po Česku, kde nikdo nesměl podnikat, žádné zázraky.
Divím se, že Česko vůbec ten nápor kapitalismu přežilo. Je úplnej zázrak, že tady nějaký bohatý lidi za tak krátkou dobu jsou. Za třicet let od revoluce se tady nemůžeme převrátit do toho, co jiným trvalo pět set let. Žádný občanský války, kolonie, jenom sametová revoluce, dépéháčko, privatizace, to je nic, proti tomu, co bylo jinde.
Ale abych se vrátil k otázce, tak ano, dřív se koupily tři kamiony hraček nebo oleje, převezly se přes hranice, prodaly a vydělaly se peníze. Tohle už dnes nejde. Vydělat peníze je už i tady o dost těžší. Samozřejmě, že dnes už ani v Americe jen tak někdo nezbohatne. Závratně bohatnou jen lidé, kteří přijdou s unikátní věcí.
Žijeme v hektické době, kdy je pro normálního člověka celkem složité, jak po stránce ekonomické, politické a tak podobně, se v tom tady orientovat. Máme pozůstatek z doby minulé a to je typická česká závist. Pořád někteří lidé u nás mají v hlavě zakořeněno, že lepší auto, větší dům a víc peněz se neodpouští. Závist je u nás furt ukazatel číslo jedna, a proto obdivuju každého, kdo tady ještě dokáže podnikat a vydělávat peníze. Ale čím více jich budeme vydělávat, tím si myslím, že tady bude líp.
Kdybych já měl začít, nestavěl bych svůj byznys na zajetých a známých věcech, zaměřil bych se na nové technologie. A pak bych tímto způsobem vydělané peníze mohl investovat zpět do zažitých a spolehlivých věcí a ty renovovat a zlepšovat.
V mém životě, se krom toho, že si můžu koupit něco víc a podívat se někam do zahraničí, nic nezměnilo.
Moje zásada je se vždycky koukat dopředu. Zpátky se nikdy nekoukám a nikdy nehodnotím zpětně svoje činy, protože to bych se zbytečně utápěl buď v tom, že jsem to neměl udělat, nebo měl udělat.
Samozřejmě z jakéhokoliv důvodu „popularity“, kterou dnes mám, a vlivem událostí, které dnes jsou a je jimi nejvíc postižená moje rodina, která musí respektovat to, že zkrátka někam jít můžu, ale někam nemůžu. Já s tím umím žít, je to cesta, kterou jsem si vybral. Rodině jsem tu volbu nedal, ale jsou se mnou. Cestu, kterou jsem si vytyčil, razím dál, jak říkám, „čest, sláva a prachy, a kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe“.