Psycholog Jan Kulhánek: Spousta rodičů neví, jak má děti vychovávat. Smrt Radka Ptáčka mě velmi zasáhla

Začal školní rok, jak připravit děti, aby si zase zvykly na ten školní režim? 

Jsou na to různé názory. Já jsem toho názoru, ohlídat aby děti šly včas spát, aby ráno nespaly do oběda. Děti většinou protestují a chtějí si ještě užít do posledního dne ty prázdniny. A poslední roky čím dál tím větší silnější slovo mají ty děti, takže si myslím, že co pomůže je trošku začít hlídat spánkový režim a je docela dobré zbytečně ty děti nestresovat, neříkat: „počkej, počkej až budeš chodit do školy to se ti zase ráno bude blbě vstávat“ nebo „měl bys začít něco číst, protože ve škole budeš muset číst a teď si nečetl.“

Takže ty děti nestrašit, nestresovat a neházet na ně naše obavy, úzkosti

a možná není špatné si o tom s dětmi povídat: „Co si myslíš, že tě čeká?“ „Těšíš se na kamarády?“ „S kým chceš sedět?“ „Máš nějakou obavu, nejistotu?“ Nabídnout to téma a ono si to sedne. 

Měli bychom mluvit s dětmi i o tom, že by se měly připravit na to, že se ve škole mohou setkat s nějakými narážkami? Mám pocit, že děti jsou v dnešní době na sebe více zlé. 

Děti na sebe byly zlé vždycky.

Některé děti byly zlé nebo spíš husté, řekl bych, moc si toho neprominou, děti umí být velmi milé, přímé, laskavé, ale i prostě nepříjemné, protivné a umí si ubližovat.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

To o čem se teď bavíme není třeba první třída. Pokud se bavíme o přípravě dětí do školy, o tom jak by měly být připravení prvňáčci, tak tam se samozřejmě snažíme co nejvíce podpořit to, aby se do školy těšili, aby se ničeho nebáli. Nestává se, že by v prvních měsících v první třídě bylo nějaké ošklivé chování, většinou jsou všechny děti vykulené. Maximálně tam je nějaké hodně živé dítě, které v uvozovkách zlobí obecně, ale tyhle věci se dějí extrémně výjimečně, ale dějí se zejména u těch starších dětí obzvlášť, pokud je tam taková zkušenost z předchozího školního roku, tam je dobré to téma s nimi probrat a znovu se jich zeptat: „jak to vidí, jestli mají nějakého spolužáka, od kterého čekají potíže.“ Je dobré o tom mluvit, netlačit na pilu, ale otevřít tu možnost, že kdyby se něco dělo, že mohou za námi přijít a mohou se nám svěřit a že nebudeme podnikat nic, aniž bychom to s nimi probrali. Spíš bych nabízel to téma a dával jim najevo - zajímá mě to, mám pro to pochopení, jsem tu pro tebe, postavím se za tebe, když bude potřeba. 

Pokud si vezmeme ty starší děti jsou to děti „generací deprese?“ Podle průzkumu až 40 % deváťáků trpí nějakou formou deprese, souhlasíte s tím? 

Úzkosti a deprese k dospívání ne, že patří, ale nejsou obvyklé. Ta čísla vycházejí předpokládám z dotazníků, vůbec to nechci zlehčovat, pravdou je, že se dětem psychicky vede hůře v poslední době. Na druhou stranu ta čísla bych úplně nepřeceňoval. Je známá věc, jak ti puberťáci mají tendenci jít do všeho zostra, takže když mají dotazník, tak tam to číslo může vyjít hůře. Ale pravda je, že

populace dospívajících na tom skvěle není a myslím si, že to hodně souvisí s tím, že na tom často skvěle nejsou jejich rodiče,

protože teď máme takové třetí náročné období během několika málo let, s tím hodně zamíchal covid, spoustu dospělých se dostalo do obrovských problémů finančních, existenčních, umřeli lidé, blízcí a také jak se nechodilo do práce tak spousta partnerských vztahů dostalo zabrat. Takže covid byla velká rána a někdo se z toho líže do teď. Hned potom přišla ekonomická krize, potom válka na Ukrajině a celkově je teď svět rozhádaný, to jsou nejistoty, které souvisejí s námi dospělými, ale pokud my dospělí se nestaráme o sebe dobře, nestaráme se o to jak my pracujeme se svými emocemi, jak řešíme problémy, tak i když neradi tak to přenášíme na svoje děti a vytváří tu atmosféru doma v rodině a děti to nasávají.

Čím jsou děti mladší, tím míň tomu rozumí, ale ty emoce se na ně hrnou.

Tohle je něco byť nechceme a neděláme to schválně tak, přispíváme k tomu, že ty děti mají úzkosti a mohou mít i deprese. Určitě je těch důvodů více, sociální sítě. Ty vedou k tomu, že jsou děti k sobě kritičtí více než jindy, protože se srovnávají s ostatními a mají pocit, že jsou na tom hůře, že jsou větší loseři než ti ostatní. Děti, které mají klidnější povahu a které mají koníčky, více sportují, tancují nebo hrají na nějaký nástroj, tak to mívají v té pubertě trochu jednodušší pokud nemají rozbitou rodinu. Něco je vede a pomůže jim to projít tím dospíváním. Ale děti, které toto nemají a ještě mají jiné starosti doma, tak kromě toho, že musejí čelit změnám vlastního těla, přemýšlí o tom, co v tom světě budu dělat, jaké je to být dospělý, hledají samy sebe a to je hodně témat najednou a někdy to působí, že je toho moc a může to působit, že teenageři mají obavy, že to nevyjde a mohou se u nich rozvíjet ty depresivní stavy. 

Nedávno jsem točila s paní primářkou Psychiatrické kliniky v Motole a přibývá dětí se sebevražednými pokusy a sebepoškozováním a také se snižuje věk těchto dětí, máte Vy ten pocit? Proč tomu tak je? 

Rodiče mají na děti méně času, děti se cítí osaměle se svými starostmi. Já bych hledal klíč u těch rodičů. Fakt je ten, že spousta rodičů neví, jak má vychovávat děti, místo toho, aby k tomu přistupovali více intuitivně, využívali více zkušeností, ať už v dobrém nebo čemu se vymezili, když byli děti, tak hledají často návody na internetu. Je takový trend nic nezakazovat, jde o takový překroucený respekt, kdy nechceme být jen autoritativní, trestající rodiče.

Je dobré mít k dětem respekt, poslouchat je, ale zároveň děti potřebují vedení, inspiraci a potřebují hranice.

A čím mají děti složitější povahu tím více toto potřebují a pokud jim to my jako rodiče nedáváme, protože nám to přijde moc, tak ty děti jsou ztracené, jsou na ty svoje stavy samy, chybí jim to vedení, nemají se od koho učit a to také přispívá. Říká se: „kolik úzkosti, tolik agrese.“ Pokud jsou děti více ve stresu, tak může vyvolávat úzkost a u někoho to vede k agresivním emocím, chování a někdy je to jen kousek od toho obrátit agresi vůči sobě a začít si ulevovat od toho napětí právě sebepoškozováním nebo dokonce to vyhodnotit tak, že tady na světě pro mě není dobré místo, že nevím, jak z nepříjemné situace uniknout jinak. Je to paradox, když si vezmete obecně, žijeme ve světě, kde se žije relativně pohodlně, přesto, že kolem nás je spousta velkých společenských konfliktů, které vyloženě narušují ten pocit bezpečí, přesto se lidé v bezpečí necítí,

děti budoucnost nevidí pozitivně, mají strach z toho, co bude. A já myslím, že jim to děláme hodně my dospělí. 

S tou agresí souvisí i poslední případ, kdy na první školní den přišla spolužačka do školy a pobodala svoje spolužáky. Proč se to děje? Je to tím, že jsou děti nevybité? Je škola stále bezpečným prostorem?

Jo, já si myslím, že škola je bezpečným prostorem. Nechci podporovat mediální hysterii, já se nedivím, že to vzbuzuje velké obavy a otazníky, ale

pořád je škola bezpečným prostorem, navzdory tomu, že vyvoláváme pocit, že škola není bezpečný prostor, to souvisí s těmi emaily, které nahlašují bomby.

Ukazuje se čím dál tím více, že je to organizovaná aktivita, pravděpodobně a já si to tedy myslím, která má za cíl ani ne tak dopřát dětem prodloužení prázdnin, ale vzbudit v dětech i v rodičích pocit, že škola není bezpečné místo a tím zasít zase do společnosti další nejistotu, obavu, úzkost. Je to téma manipulace se strachem a to je dlouhodobé téma a měli by se tím odborníci intenzivně zabývat. Co se týče té holčičky, já ten případ neznám a bráním se tomu zobecňovat jednotlivou věc. Vím, že se to někdy stane, je to strašné. Každopádně to v nás zvyšuje pocit strachu a ten strach není dobrý rádce a to není dobře a ještě navíc možná nevědomky přispíváme k atmosféře ve společnosti, která je pro někoho cílem. Nemyslím si, že jsou děti nevybité, myslím si, že obecně v té společnosti agrese přibývá. Řekl bych, že tomu přispívají sociální sítě, hlavně u dospělých se dizerfikují různé názory, radikalizují se. Není to úplně bezpečná situace obecně. A ten případ holky ve škole může mít různé důvody. Obecně u dětí, co zvyšuje agresivní chování je buď to, že byly samy obětí a terčem šikany nebo jsou vystavované agresi doma, jsou týrané, zneužívané, mohou být jen svědky nějaké agrese doma nebo že užívají nějaké návykové látky, které tu agresi odbrzďují. 

Co si myslíte o zákazu telefonů ve školách? 

Tohle téma jsme řešili už před deseti lety. Bavil jsem se o tom s jedním ředitelem prestižní základní a střední školy.

Já si osobně myslím, že by děti neměly mít vůbec možnost během vyučování mít v ruce mobilní telefon a rád bych jim to omezoval i o přestávkách,

protože si pak nepovídají, jsou nalezlé na telefonech místo toho, aby si právě povídaly a buď si tam jede každý svoje, nebo společně něco hrají, ale ten mozek si neodpočine a pak jsou roztěkané, nepozorné. A při vyučování si hrají hry, chatují. Vždycky byly úniky a podvůdky, ale obecně si myslím, že ty telefony by děti mít při vyučování neměly. Jenže jak to udělat? Rodiče říkají: „my chceme, když se něco děje, aby nás mohly kontaktovat, nebo my je.“ Takže je tam nárok ze strany rodičů.

Obecně dneska neumějí rodiče dětem něco zakazovat, to není populární.

Jedna věc je nařídit to dětem, ale jak to vyjednat s rodiči, kteří jsou proti? Přitom často rodiče nadávají na to, že jsou děti závislé na telefonech, ale sami nedokáží jim to efektivně limitovat a potom, když nějaká jiná autorita - škola, by to omezila, tak bude velký křik. Určitě někdo to ocení, ale bude dost těch, kteří s tím souhlasit nebudou, budou mít pocit omezení, ohrožení. Budou říkat něco jako svoboda, demokracie a najednou zdraví dětí se přestane probírat. To co mi přišlo inspirativní tak v té škole, jak jsem mluvil s tím panem ředitelem, tak tam vymysleli mobile zónu, místo, kam to dítě, když potřebuje tak tam dojde s tím mobilem a může si zavolat, ale jinde ten mobil nesmí mít. A udělali to před lety tak, že první byla kampaň směrem k rodičům, nenařídila to ta škola z vrchu. A zeptali se: „máte vy rodiče návrhy?“ „Jak byste se stavěli k tomu, aby se limitovalo užívání mobilů?“ Když se to řeklo takto nedirektivně, tak těch odpůrců bylo opravdu málo a pak se hledal konsens a ten se nakonec našel v těch mobile zónách. To mě přišlo zajímavé řešení, ale nejzajímavější je na tom ten proces, kdy škola řekne, jak to chce, vyjednává se a rodiče jsou partneři. Mluví se o tom s dětmi ve třídě, jaký by to byl pro ně přínos, v čem by to bylo pro ně cool a pak se udělá zákaz a vždycky bude někdo, kdo s tím nebude souhlasit.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

V kolika letech dát dítěti mobil a přístup na internet? 

Tohle už se řeší od doby, kdy jsou obecně mobilní telefony, asi tak od roku 2000, tehdy děti pod patnáct let mobily neměly, pak se to posouvalo na druhý stupeň, teď už je to první stupeň, jsou to prvňáčci. Ještě nějakou dobu tady byla snaha, že se dal prvňáčkům tlačítkový telefon, aby nemohli hrát hry, ale i to už je na ústupu a rodiče to řeší různě. Co mě připadá dobře, nedělat rozhodnutí, aby to dítě hned splynulo s davem, když se to tomu dítěti vysvětlí a to dítě se naučí, jak na to reagovat, tak aby ho to netraumatizovalo, jak říct já to mám jinak a ustojí si to v té první druhé třídě, tak jsem proto, aby ty děti buď ten mobil neměly nebo aby neměly smartphone a nebo když už ho mají, tak aby rodiče využili nějaké aplikace, která bude limitovat, co se na tom smartphone dá dělat. Dát jim třeba hodinu na hraní a jinak, aby rodiče zablokovali herní aplikace a sociální sítě. A taky sledovat jejich aktivitu na tom internetu.

Vy podle mě potřebujete do těch třinácti let mít nějaký přehled o tom, co ty děti na internetu dělají.

Nepodporovat je v sociálních sítích a limitovat ten čas. Pak se setkávám se závislostmi u dětí na hrách na sítích a to je většinou spojené s tím, že ty děti tráví na tom mobilu deset, dvanáct hodin denně. Nebo tam jsou od jedenácti do tří do rána, pak chodí jak zoombíci do školy, netrefí do tramvaje a omylem se ocitnout v jiné třídě, protože skoro spí, nesoustředí se, tak to nakopnou energetickým nápojem. Podle mě jde o to, aby se děti samy naučily vydržet ten limitovaný čas a neprosazovat si to za každou cenu. Já jsem měl výbornou zkušenost s jednou aplikací, kde si můžete nastavit kolik času dětem na tom zařízení dáte a od kdy do kdy a můžete i nastavit jakých aplikací se to bude týkat. Ten telefon se po limitu nevypne, dítě může zavolat ale nemůže hrát hry a koukat třeba na YouTube. Mně se to osvědčilo, ubyly konflikty, dokonce jsem i manipulativně, když to dítě přišlo požádat o prodloužení času, tak jsem řekl: „dobře, ale něco za něco, takže umyješ nádobí, vyklidíš myčku.“ 

V posledních dnech otřásla Českem zpráva o odchodu Radka Ptáčka, znal jste ho? Byl to Váš kamarád, kolega? 

Byl to můj kolega, moc jsme se nepotkávali. Potkal jsem se s ním asi na dvou odborných akcích, občas na mě vykoukla na sociálních sítích jeho videa. On se dlouho věnoval výzkumu, udělal si profesora. Mám trochu jinou práci, ale třeba když mluvil o sebe rozvoji, jak se cítit dobře, jak vychovávat děti, tak tam jsme se tematicky potkávali, to mě zajímalo.

Mě to hodně zasáhlo.

Mě to zasáhne vždycky, pokud je to někdo, koho znám alespoň z doslechu a navíc když odejde tak, že si sáhne na život. To vnímám jako tragédii. Je mi to líto, je mi líto těch, co tady zůstali, jeho třech dětí, manželky. Mě to samotného překvapilo, na to že jsme se neznali, jak moc mě to zasáhlo. Myslím si, že nikomu z nás se nevyhýbají problémy, krize nebo vztahové a rodinné vztahy. Ta naše profese by nám měla pomoct v tom včas identifikovat, že je to problém, že se nám něco děje a naopak by nám to mělo pomoct zajít si za někým, když si s tím nevíme rady nebo když je toho na nás moc. Není to žádná ostuda, běžně to tak je. I já mám zkušenosti s chozením na terapie, jednak mi to máme povinné v rámci vzdělávání, ale jednak jsem tu možnost využil, když mi umírala máma před lety, tak jsem na terapie chodil, abych se s tím vyrovnal. A vnímám to jako dobrou službu, jak dobrý krok, jak pro sebe může člověk něco udělat. Trochu je problém koho, protože

když je vám špatně, jdete za někým koho znáte, ale když potřebujete na něčem trošku pracovat, tak je potřeba najít někoho, komu důvěřujete, ale koho neznáte a my se navzájem dost známe.

Nevím, co Radek Ptáček vyzkoušel, jestli hledal pomoc před tím, než se rozhodl toto udělat. Každopádně je to tragédie. Může se to stát každému z nás, že vnímáme situaci jako bezvýchodnou, která v nás vyvolá pocit, že už to nebude nikdy dobré. Nebo se skutečně dostaneme do situace, která je bezvýchodná. Někdy lidé páchají sebevraždu, že se dozví fatální diagnózu nebo ztratí blízkého, zemře jim dítě a oni si řeknou: „já už takhle žít nechci.“ Ale často to nějaké řešení má, ale my ho v tu chvíli nevidíme. Rád bych podpořil všechny, co se cítí špatně, aby na to nebyli sami, aby se svěřili, aby tu odbornou pomoc vyhledali. Moje zkušenost je taková, že jsem potkal lidi ve velmi těžkých depresivních stavech, kteří opravdu nevěřili.

To ta deprese dělá, ona je taková podvodnice, že vám sebere naději a vyvolá pocit, že je všechno špatně, že už to nikdy nebude dobré, ale je to podvod deprese

a lidé, kteří se začali léčit třeba i s podporou psychofarmak a dostanou se z toho, tak jsou pak rádi, že se z toho dostali a jsou z toho venku. Znovu najdou naději, znovu se začnou v životě hledat a mohou ho žít kvalitně dál. Je mi líto, že se to v případě Radka Ptáčka nestalo a takhle odešel. 

Stalo se to na začátku školního roku, je to nějaká symbolika nebo šlo o náhodu? 

Já myslím, že to byl jeho příběh, který možná ani neměl nic společného se začátkem školního roku. Co mě k tomu napadá, to už se netýká kolegy Ptáčka, začátek roku je pro některé děti obtížný, zejména pro ty, kteří odcházely z té školy, kde byly šikanované a dostatečně se to neřešilo a teď se mají do toho prostředí vracet, to je šílené. Nebo tam, kde jsou v té škole přetížené, byla špatně vybraná škola nebo nemají podporu ze strany rodičů - zase přijde ten teror, dvojka je špatná známka. Tak to je potom velmi těžký začátek školního roku a podobně zatěžující bývá pololetí a konec školy kvůli vysvědčení a extrémním kritikám rodičů, kteří z toho dělají konec světa. Pracovníci krizových linek by vám řekli, že je to období, kdy děti často volají a kdy právě často přemýšlejí jestli ta jejich hodnota je dost velká, jestli je mají ostatní rádi a jestli tady mají být.

Tady bych rád apeloval na rodiče, aby se uklidnili, aby ty děti byť nejsou spokojeni s jejich výsledky nebo mají pocit, že na školu kašlou, aby si dávali pozor na to, že to má svoje limity

a že je důležité nejen to, jak se jim momentálně daří se známkami nebo jak jsou pracovité, ale jestli jsou přijímají, chtění na světě a jak je spíše podpořit, trochu jim taky něco zakázat a přemýšlet nad tím, jak jim pomoc.

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování