Rychlá zpověď - Alexander Daško: Nikomu jsem nemusel nikdy dokazovat, že jsem lepší než jiní

Zkusme zavzpomínat na vaše úplné začátky. Žil jste v chudobě v romské osadě, pocházíte z 13 dětí. Jaké máte vzpomínky na místo, kde jste se narodil? V jakých podmínkách jste vyrůstal?

Někteří naši Romové naříkají, jak jsou chudí a jak nemají co jíst. My jsme ale měli postaráno o všechny základní věci, které jsme potřebovali. Nebyli jsme bohatí. Moje začátky byly takové, že rodiče nám opravdu dali to, co bylo potřeba dětem dát, což je fantastické a skvělé.

Myslíte, že jako Rom to máte v životě těžší?

Jsou Romové, kteří říkají, že musí dvakrát tolik pracovat, dvakrát tolik ukazovat majoritě, že jsou lepší než oni. Já musím upřímně přiznat, možná se na mě někdo bude zlobit... za chvíli mi bude 53 let a nikomu jsem nemusel nikdy dokazovat, že jsem lepší než jiní. Pokud je člověk normální, tak ho jako normálního také berou.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Narodil jste se do hudebnické rodiny? Slyšeli jsme, že jste hudebník...

Otec byl hudebník, ale amatérský. V podstatě i moji strýcové byli amatérští hudebníci, takže svým způsobem ano.

Jak vypadal váš život poté, co jste přišel na to, že máte hudební talent?

Moje maminka odjakživa chtěla mít z někoho z nás třinácti dětí umělce. Nějak se jí to nedařilo. U mě, u toho posledního, nejmladšího, rozhodla, že ty to budeš, ať chceš nebo nechceš. Ze začátku jsem nechtěl, přiznám se, ale pak mě to začalo bavit a začal jsem se tomu intenzivně věnovat.

Jak zareagovali na tento váš úspěch obyvatelé osady?

Když jsem začal cvičit, moji vrstevníci mě pokaždé sledovali přes okno, jak cvičím a ukazovali, že: „dilino, už bys mohl přestat“. Ale já jsem si šel za svým cílem. Nejdřív si dělali srandu, ale teď, když přijdu do osady, řeknou: „my jsme si z tebe dělali srandu, jaký ty jsi, dilino, ale dneska vidíme, proč jsi to dělal.“

Pojďme k vaší kapele, kdy jste se rozhodl, že budete mít kapelu?

Já jsem se nerozhodl, rozhodli se jiní. Když jsem se vrátil z vojny, byl jsem v uměleckém souboru v Brně, v Jánošíkovi, a dozvěděli se, že je volný primáš, tak přišli z Banské Bystrice za mnou na Černý Balog a řekli, že potřebují primáše na turné po Rakousku. Tak jsem souhlasil a zjistil, že turné je v každém městě na ulici. No, a když už jsem tam byl, tak co už. Hrál jsem, nemohl jsem couvnout. K tomu se váže taková srandovní příhoda. Několikrát jsme spali venku nebo v autě. Jednou jsme spali i pod mostem. Přijel jsem domů a otec se ptá: kde jste bydleli? Zalhal jsem mu, že na hotelu. Bůhví, kde jste pod mostem spali, říká, a já na něj koukám. Někdo z kapely to vykecal? Ale asi to jen tak trefil.

Kde všude jste koncertovali?

Skoro v celé Evropě, v Asii, Rusku, Bělorusku, pobaltských republikách, Uzbekistánu a v podstatě po celé západní Evropě.

Neodsuzovali vás lidé například kvůli tomu, že jste Rom?

Například do Ruska jezdím už skoro 25 let a můžu říct, že romskou kulturu tam přijali za svou, jako jeden z klenotů. Je to už tak propojeno, že dnes je už těžké rozeznat, co je ruské a co romské. I na západě, čest některým zemím. Když porovnám romskou kulturu, ta je svým způsobem vázána například na kulturu francouzskou nebo španělskou. Tam je to v něčem obdobné jako v Rusku. Ostatní státy, víte... na jednom vystoupení přišla o přestávce jedna Němka a říká mi německy, jestli jsem pravý Cikán. A já že proč? Ona říká: minule tu byla mexická kapela a byli to převlečení Němci. Říkám jí, že my jsme originál. Tak mi normálně ještě sáhla na tvář, jestli nejsme nabarvení. Takové momenty se v mém uměleckém životě stávají. Já si ale myslím, že slovanské národy jsou daleko blíže k romské kultuře, takovou mám zkušenost.

Co si osobně myslíte o rasismu vůči Romům na Slovensku?

Ta mince má dvě strany. Existuje určitý rasismus, ale na druhé straně, děláme si to i my sami. Situace je taková: když bílý nechce, nebo nedá, už je rasista. Kde je vůbec ta hranice? V poslední době toho Romové z našich řad dost využívají. To, že za třicet let jsme se nějak zvlášť neposunuli, co se této problematiky týče, to je průšvih. Chybu dělají i média. Ty peníze, které jsou na to vynakládány, bůhví kde končí. Například informace, kolik peněz vůbec šlo na romskou problematiku. Dnes by už Romové měli mít v každém domě jacuzzi. Těžko říct. Já mám rád Slovensko. Když jsem byl v zahraničí, tak jsem i kapele zakazoval nadávat na naši zemi, protože je to země, kde jste se narodili a která vám dala příležitost a možnost. Víte, když někdo říká, že stát se nestará o Romy... já jsem si řekl, kdo se o mě postaral? Ti Romové by měli v první řadě chtít a bohužel jsou i tací, kteří to nechtějí, protože si bohužel na tenhle systém zvykli. Po revoluci, kdy Romové přicházeli o práci, tak se měly vytvořit nové pracovní podmínky, ještě když měli ty pracovní návyky. Teď už přešlo několik generací a od generace ke generaci nikdo nic nedělal. Někteří říkají, že nedostali příležitost, protože Cikány nechtějí zaměstnávat. I to může být, já neříkám, že ne. Ale my jsme měli hned od začátku ukázat, že chceme dělat, chceme být plnohodnotní občané této republiky. Bohužel z toho zase viním stát, že jim dal možnost raději sedět doma a zaplatil jim, než že by vytvořil pracovní příležitosti.

Říká se, že nelze házet všechny Romy do jednoho pytle... je to tak?

Určitě ne. To bych si nedovolil říct. Máme tu opravdu šikovné Romy, hlavně v té umělecké sféře.

Jaké mají Romové na Slovensku problémy?

Je to úroveň vzdělání, protože končí povinnou školní docházkou. A pak je tu ten vzor. Vidí, že otec nedělal, tak nebudu dělat ani já a nějak přežiju. Není tam žádný cíl, že chci něčeho dosáhnout. Proč to říkám? Proč jsem já ten cíl viděl? V jednom rozhovoru jsem řekl, že jsem vyšel na kopec, díval se na tu naši osadu a říkám si: tady žít nemůžu. Jediný lístek do světa je umění a muzika. Já když jsem tehdy přijel z Černého Balogu na houslovou soutěž do Banské Bystrice, to bylo, jako bych přijel do Prahy. A když jsem pak dojel do Bratislavy na celoslovenskou soutěž, bylo to, jako bych přijel do New Yorku. Pro mě to bylo něco fantastického. Vždycky jsem sledoval lidi, obličeje, kdo je kdo... Prostě nemají motivaci, cíl. Jediný jejich cíl je zůstat v osadě, jelikož Romové žijí většinou v komunitě, vždy budou žít v komunitách, a pak už mladí mají děti, ty mají zase děti, další děti, a tak pořád dál.

Proč je tedy tak velká propast mezi integrovanými a marginalizovanými Romy?

Ti integrováni jsou ti, kteří chtějí. Vědí, že bez toho, že budou vzdělaní a budou na sobě pracovat, se v tomto systému nemohou uplatnit. Marginalizovaní jsou ta skupina, která na to kašle. Je jim jedno, že přijdete s projektem a chcete jim pomoci... bohužel v tomto zase musím vinit třetí sektor. Naučili jsme Romy držet za ručičku a v každé aktivitě jim asistovat. Řekl bych, že za chvíli jim budu muset dělat asistenta i v tom, že jim budu ráno čistit zuby.

Vy jste nyní již známá osobnost. Nezávidí vám Romové? Neříkají, že už do osady nepatříte?

Když přijedu do osady, tak hlavně ti staří Romové tam mi vykají. A jsou to Romové, kteří mi ještě jako chlapci tykali. Já jim říkám: co mi vykáte? Vždyť jste mi vždycky tykali. A oni na to, řeknu to romsky: „ty jsi teď velký člověk, tak ti musíme vykat“. Jaký jsem byl, takový pořád jsem a taky i budu, říkám jim.

Vaše manželka je z Ruska. Jak jste ji poznal? Zabloudil jste do Ruska?

Právě naopak. Ona zabloudila sem. Přesně si pamatuji rok 1989, kdy sovětská vojska už poslali domů, my jsme se nějak dali dohromady a ona zůstala tady. Jinak co je zajímavé, vy mluvíte o rasismu vůči Romům. Jednou sama řekla, že takový rasismus, jaký byl vůči ní, když tu zůstala... kolikrát přišla do obchodu... tehdy tu byla taková protiruská atmosféra, že ruské svině neobsluhují, nemohou chodit do obchodu, ale... o co je ten Rus horší? Pokud neřeší politiku a je to normální, běžný občan... vždyť kolik je v Rusku lidí, kteří se neztotožňují s politikou? Víte, to je ta kolektivní vina. Zase všechny házet do jednoho pytle kvůli tomu, že je Rus, ale vedle toho nemusí sdílet stejný názor na politickou situaci v Rusku, například. Každou národnost házíme do jednoho pytle. Ona si také prožila určitý způsob takové diskriminace.

Velmi by mě zajímalo, jaký postoj mají k Romům v Rusku?

Jelikož v Rusku žije kolem 137 národností, přijali je za své. Oni nikdy nerozdělovali na Rusy, Cikány a podobně. Jednou to byl občan buď Sovětského svazu nebo Ruska. Samozřejmě musí dodržovat zákony, které platí v konkrétní zemi a tím to hasne. Oni je opravdu přijali. Už jen to je důkazem - jediné romské divadlo na světě, divadlo Romen v Moskvě vzniklo už před 86 lety. To je opravdu dlouhá doba. Zrovna včera jsem po koncertě vyprávěl, jak opravdu bohatá je romská kultura. Je to klenot, který v mnoha státech neumí využít, zato v Rusku naplno. Tam se státní akce bez Romů nebo romské kultury nemohou obejít, zrovna tak filmy. Filmy, které točí Nikita Michalkov. Já znám asi deset filmů, které by bez Romů ani nenatočili. Je to svým způsobem taková, nechci to nazvat pozitivní diskriminace, ale oni to už tak neberou. My chceme, protože je to tradice. Však v Rusku, když je oslava, tak pokud tam nejsou, jak oni říkají, Cikáni, tak jako by ani nebyla. Opravdu berou tu kulturu za svoji.

V minulosti jste se rozhodl vstoupit do politiky a kandidoval jste i do parlamentních voleb za SMER - SD...

Můj otec byl vždycky levicově orientován. U nich ta sociální politika měla fungovat, protože ji měli v programu. Já jsem to bral tak, že Romové jsou sociálně vyloučení. To je jedna věc. Druhá věc je, že to byla jedna z nejsilnějších politických stran a jít do nějaké strany, která nemá „tah na branku“, pokud chcete hlavně řešit problémy, které mají naši Romové na Slovensku... bylo by zbytečné vstupovat do nějaké malé, nechci říct bezvýznamné strany. To byl v podstatě důvod „proč“.

Sám již několik let pořádáte festivalový projekt s názvem Cikánský oheň. Přiblížíte našim čtenářům, o co jde?

Je to projekt, který běží už asi 15 let. Na Slovensku je hodně romských festivalů. Tenhle festival, stejně jako tato škola, má přidanou hodnotu v tom, že představujeme naši kulturu směrem k majoritě. Nechtěli jsme sklouznout do takové atmosféry, že budeme pořád ukazovat jen kapely z osad. Chceme ukázat velmi kvalitní romskou kulturu, která má co představit a říct. Důkazem byl i včerejší koncert, kde vystoupili zástupci romské kultury ze Srbska, Balkánu, Slovenska, Maďarska. Koneckonců Maroš Čekovský - všichni ho považují za našeho. Představovat Gorana Bregoviće snad už ani nemusím, ten udělal úplnou revoluci a zviditelnil romskou balkánskou kulturu tak, že je dnes nejpopulárnější na světě. Myslím, že jen tolik k tomu.

Děkuji za rozhovor.