Rychlá zpověď - Bára Basiková: Moje děti chtějí zůstat inkognito
Zpěvačka Bára Basiková představuje svoji novou desku "Slzy". Hlavním tématem je smutek, který je nedílnou součástí jejího života. I díky smutku jako osobnost dozrála a dokáže se dnes na spoustu věcí dívat s nadhledem.
Po pěti letech vydáváte nové album „Slzy“. Proč jste ho pojmenovala zrovna takto?
Tak jednak je to jedna z písní a jednak si myslím, že slzy vyjadřují charakter tohoto alba. Je to smutná hudba, vážná, k zamyšlení. Ale není smutná v tom negativním slova smyslu. Je to prostě smutek, stejně tak, jako jakýkoli jiný pocit. Každý z nás je někdy smutný a nemusíme to brát jako negativní jev. Smutek je součástí našeho života a může nás donutit se zastavit. Zamyslet se a rozebrat některé myšlenky nebo situace. Tohle album je hodně inspirované kapelou Depeche Mode. A ta vlastně dělá taky smutnou hudbu.
Kdo všechno se podílel na nové desce?
Richard Ulrych a Luděk Fiala. A je to super. Přesně jsme si sedli v tom stylu, v jakým jsem si tu desku přála mít. Vzájemně jsme se neskutečně propojili.
Jak dlouho deska vznikala?
Na těch prvních písničkách jsme se scházeli už nějak před dvěma lety. Chvilku jsme něco dělali, pak jsme se půl roku neviděli. Nic nás netlačilo. Zkrátka jsme si řekli, že až to bude, tak to prostě bude. A pak jak jsme měli tak nějak ten repertoár nachystaný, tak jsme ho měli během pár týdnů natočený. Nafotil se obal, fotky. Šlo to pak rychle.
Jak se tedy vypořádáváte se smutkem, když se dostanete do nějaké méně příjemné životní fáze?
Tak v prvé řadě je třeba rozlišit smutek a tragédii. Smutek totiž není závažný jev. Není to deprese ani zoufalé cítění nebo zoufalství vůbec. Smutek je zkrátka stav, když jste z něčeho zklamaní. Nebo se vám po někom stýská. Něco se nepovedlo nebo něco skončilo. Podle mě je to taková melancholie. A pokud se mi něco takového stane, tak beru knížku, protože velmi ráda čtu. Popřípadě se podívám na nějaký hezký český film, protože já miluju české filmy.
Kdy jste se naposledy dostala do situace, která vás donutila, se zastavit. Kdy jste si naposledy musela „srovnat“ život?
No tak párkrát takové situace nastaly. Když je třeba hodně práce nebo hodně starostí, tak je potřeba si v tom udělat pořádek a řád. Já mám ráda, když věci běží nějak systematicky.
Takže plánujete?
Plánuju, ale to neznamená, že to musím mít doslova nalajnované. Spoustě věcem nechávám volný průběh. Spousta věcí se u mě děje spontánně. Nicméně před pár lety, je to asi 15 let, jsem byla hodně přepracovaná a hodně znechucená z českého showbyznysu a všechno mi hodně vadilo a překáželo. Výsledkem bylo, že jsem ztrácela chuť do práce. Takže jsem si tenkrát řekla, že toho všeho na chvilku nechám. Byla jsem doma, zhruba dva roky a věnovala jsem se dětem. Musela jsem se od všeho odpoutat. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky a odpočinout si. A musím říct, že mi to velice pomohlo a dalo novou sílu na další práci.
Jak se na český showbyznys díváte dnes?
Je to ještě horší, než tenkrát.
Ale dokážete to dnes brát s větším nadhledem?
Určitě ano. Někdy je to legrační, někdy tragický. Problém je, že showbyznys je dnes téměř všechno. A má to přesah do neskutečných sfér. Dnes se dělá reality show úplně ze všeho. Jako k čemu je to dobrý, když si neznámá rodina nechá dobrovolně do svého bytu či domu nainstalovat kamery a nechá se sledovat celým národem.
Proč myslíte, že lidé na něco takového přistoupí?
Já vůbec nevím. Nevím, proč to někdo dělá, a na druhé straně nevím, proč to někdo sleduje. To je prostě pro mě nepochopitelné. Ale zájem o to nejspíš je, když se to produkuje. Přesto tomu nerozumím. Zrovna nedávno jsem viděla v televizi slečnu, která se přetvořila na panenku Barbie. Neviděla jste to náhodou?
Viděla. Zdá se, že vás to dost pohoršilo..
Jako nechat se předělat, zrůdně předělat na Barbie. To mi hlava nebere. A slečna s tím vystupuje, kde může. A to jsme se na to dívali s mým devítiletým synem.
Co ten na to říkal?
Že je to odporný. A to byla opravdu slečna, co má desítky prsa a vosí pas. Oči umělé, čočky umělé, řasy umělé, vlasy až na zem a mohla bych pokračovat. Svět se prostě zbláznil.
Může to být nějaká nenasytnost dnešní společnosti?
Je to možné. Lidi chtějí pořád něco nového, víc atraktivního. Chtějí více neobvyklých věcí, chtějí show, adrenalin, tragédie, bohužel i násilí a podobně. Určitá nenasytnost v tom určitě je.
Váš syn nazval živou Barbie jako odpornou. Znamená to, že vaše děti tyto „absurdity“ nevyhledávají?
Já si myslím, že jsou tak nějak normální. Žijí normálně, mají své kamarády. Chodí do hospody, chodí hrát únikové hry. Tohle je podle mě docela dobrý, je to zábava. Hodně čtou, baví je cestovat. Zajímají se o všechno možné.
Tak to se jistě řadíte mezi ty šťastnější maminky. Málo dětí má v dnešní době takové zájmy.
Je to tragédie. Ale musím říct, že všechno začíná v té rodině. Je to určitě výchovou a pak už je to na těch lidech, jak chtějí žít. Co chtějí dělat nebo co je zajímá. Ale určitě prvotní vliv začíná v rodině, u rodičů. Co vidí v okolí. Jak ta rodina vlastně žije, jak funguje, jak existuje. Děti to pak samozřejmě přejímají a jsou tím ovlivnění. A jak je rodiče vychovávají, to samozřejmě na nich nechá stopy. Můžou si pak v životě cokoliv vyzkoušet, hledat a nechat se ovlivňovat vším možným, ale to jádro, které jim rodiče dali, by mělo být to pevné, co by mělo být naprosto neohrozitelné.
Vy jste vyjmenovala několik zájmů svých dětí. Má některé z nich takový vztah k hudbě, jako vy?
No, jedna dcera hezky zpívá, ale vůbec se tomu věnovat nechce. Občas teda někde na nějakém mejdanu zazpívá, ale tam to taky končí.
Byla byste ráda, kdyby se tomu věnovala víc?
Já to nechávám být. Než aby dělala něco, v čem by byla úspěšná, ale nebavilo ji to, tak to nemá cenu. Já když jsem byla mladší, tak jsem si myslela, že bude zpívat a samozřejmě bych ji to přála. Ale pokud nemá ten zájem, tak nemá cenu ji do toho nutit. Dělá úplně jinou profesi, v které se našla, a ve které je hrozně spokojená.
Poslouchali vaši novou desku? Řekli vám, co si o tom myslí?
Ještě neřekli. Zrovna minulý týden jsem jim to posílala mailem, s tím, ať mi napíšou své názory. A to si denně voláme, a pořád nic. Nemají na to čas. Matka počká (smích). Ale tohle já vůbec neřeším. Tohle u nás nikdy zrovna moc nefungovalo, že by seděly na hrachu a za trest musely poslouchat moje písničky. To opravdu ne, toho všeho jsem je opravdu ušetřila. Já mám dokonce pocit, že oni ani netuší, co všechno jsem v životě dělala. Co jsem kde zpívala. Oni vědí, že jsem zpěvačka, ale rozhodně neanalyzují moje profesní kroky.
Chystáte k desce nějaké koncerty?
Asi na podzim. Já právě teď v souvislosti s albem, v souvislosti s mou profesí, jsem se nechala donutit k tomu, abych si založila Facebook a taky svoje webovky. Do teď jsem nic z toho neměla a přežila jsem to. Nicméně doba si to asi žádá. Takže webovky se každou chvíli spustí a tam se všechno dozvíte. Ale šlo to do teď i bez toho. Stačí mít za sebou ten správný tým lidí.
Vy, jako zpěvačka, jste veřejnosti známá. Mělo to někdy dopad na vaše děti?
Já jsem bohužel udělala tu chybu, že když byli malí, tak jsem se s nimi ukazovala nebo třeba fotila. Bylo to vůči nim hrozně nefér, protože si to nemohli sami zvolit. A v momentě, kdy začaly holky chodit do první třídy, tak jim to začalo vadit. Nechtěly chodit na nějaké společenské akce a ukazovat se. Prostě žádné premiéry, koncerty ani fotografování. Tak jsem to prostě respektovala a nikam jsem je nebrala. Když jim fotografové cpou objektivy před obličej, tak se otáčejí a odmítají jakoukoliv „spolupráci“.
Theo je v druhé třídě, je to tak? Už jste, předpokládám, vy nebo manžel byli na třídních schůzkách. Jak to probíhalo?
Syn má fantastickou paní učitelku. Naprostou úžasnou. Myslím si, že je to naprosto ojedinělý pedagog. Mám to srovnání. Já sama chodila do školy. Dcery mají několik škol. Takže mám ty zkušenosti a musím říct, že tohle je učitelka, jak má být. Je mladá, takže je plná elánu a energie, ale není nezkušená a hlavně má obrovský cit pro práci s dětmi. Je trpělivá a přitom přísná a důsledná. Theo ji miluje. Když přijde do třídy, tak se rozběhne k ní a obejme ji.
Takže ještě nepřišlo to období, že by školní povinnosti byly spíš starosti než radosti?
Ještě je to v pohodě. Druhá třída je druhá třída. To je ještě pohádka.
Nepřišel domů třeba s nějakou poznámkou, že udělal nějaký průšvih?
Ne. Nic takového.
A jak jste na tom byla vy, když jste chodila do školy?
Já jsem byla hrozná průserářka. Věčně jsem vyrušovala. Věčně jsem něco dělala pod lavicí. Pak jsem zfalšovala podpis. Pak jsem zfalšovala i známku. Dostala jsem pětku a já ji normálně přeškrtla a přepsala na jedničku. A tátovi jsem řekla, že se paní učitelka spletla. Byla jsem neuvěřitelně drzá. Skončilo to dokonce dvojkou z chování.
A přišlo období, kdy jste se zklidnila nebo to takhle bylo po celou dobu vašeho studia?
Na základní škole jsem byla dost rebel. Na střední škole už to bylo v pohodě. Já chodila na dívčí ekonomickou školu, dnes je to obchodní akademie a holky mě tenkrát dokonce zvolily předsedkyní třídy (smích).
Tak to byla ale už zodpovědnost...
No, ona to spíš byla sranda. Takže jako předsedkyně jsem měla velkou pravomoc, takže jsem vymýšlela různé aktivity. Chodili jsme tak věčně někam místo školy. A snažila jsem se věci dělat tak, aby nám bylo veselo.
Vy jste zmiňovala, že dcery mají několik škol. Prozradíte nám, co všechno vystudovaly?
Oni právě nechtějí, abych o nich mluvila. Mají vystudované nějaké školy. Přitom mají práci. Jedna pracuje v hotelu a druhá jako redaktorka v časopisu. To je tak jediné, co vám řeknu (smích).
Děkuji
