V Česku není snad nikdo, kdo by neznal písničky Dády Patrasové. V mládí se mohla jako herečka stát tzv. femme fatale, ale ona se rozhodla jinak. Stala se dětskou moderátorkou a bavičkou. Zůstalo jí to dodnes. Dětští fanoušci ji doslova nabíjejí energií a elánem do života, který se s ní po všech stránkách moc nemazlil. V bulváru se už několik let propírá odchod jejího manžela k mladší milence. A přestože si Dáda sáhla na dno svých sil, díky pevné vůli a nové lásce má zase důvod se smát.
Jednak tady mám spoustu italských přátel, a jednak to zúročuji v komunikaci s mým přítelem Vitem. Naše společná dovolená bude v září na Sicílii. Pro uklidnění všech těch spekulací, jestli tam pojedu, nebo ne. Někteří lidé mají zvláštní starosti. Pravděpodobně tam ještě pojedu v srpnu, společně tam ale budeme, až jemu skončí sezóna.
Kdepak! Vy se taky učíte, tak víte, jak je italština těžká. Intuitivně se ale domluvím.
Mně ty kauzy, které trvají už pár let, strašně ubírají sílu, život a spokojenost. Teď jsem se rozhodla, že si začnu žít konečně svůj život. Doufám, že mě veřejnost pochopí a novináři mě nechají trochu žít a dýchat.
Tohle já vám podepíšu, ale ještě bych přidala, že jsem to ustála až teď, poslední měsíce.
Určitě ano, strašně dlouho mi to ale trvalo. My jsme s manželem od roku 1980 spolu, v roce 1983 jsme se brali. Já jsem mu věřila a spoustu věcí jsem nevěděla. Ano, beru to jako zradu, ale už jsem se se vším smířila a už nechci nic vracet zpátky.
Velký. Italové jsou galantní, jsou gentlemani, jsou pozorní. To můžu potvrdit, protože Vita znám dvacet let, spolu jsme tři roky. A po tři roky nepolevila jeho pozornost, galantnost, denně mi volá, skypujeme, jezdí za mnou. Je velký workoholik, takže hodně pracuje, ale pořád má zájem na tom, jak se cítím, jak mi je a co zrovna dělám za práci. Je velice pozorný a galantní.
Myslím, že jim to hodně schází.
Teď jsem měla dvě vystoupení na Moravě v jeden den v rámci dětského dnu. Diář mám potom docela plný, už se mi zaplňuje hodně i léto. Nejraději jezdím představení pro děti, protože děti mě nabíjejí neuvěřitelnou energií. Není to fráze, je to tak. A myslím, že to dokazuje i to, že pro ně intenzivně od roku 1986 dělám různá představení. Předtím jsem pro ně hodně hrála v pohádkách a seriálech, tam jsme se s dětmi nějakým způsobem poznali přes obrazovku.
Spousta lidí se mě ptá, jestli mi nelezou na nervy, jestli už toho nemám dost. Opravdu s naprostou upřímností říkám: Nelezou mi na nervy. Naopak, z představení vždycky přijedu plná elánu a energie. Dodávají mi energii nejen na jevišti, ale i pod jevištěm jako publikum. Každý den potkávám děti, které říkají „Hele Dáda“, zdraví mě, někdo jenom přijde a obejme mě. Krásné je, že jejich maminky na mně prakticky vyrostly, takže ony i tatínkové rádi chodí na moje představení a moje písničky si tam zpívají.
Přesně tak.
Naprosto dvě odlišné cesty, je to pravda. Když už jsem dělala pro děti, tak v zahraničí mě brali ještě v té první poloze. Tam jsem si odehrála spoustu krásných rolí, kostýmovek, dobovek, ale mě tohle prostě naplňuje. Beru to jako dar od boha, který jsem dostala, že můžu vystupovat pro děti.
Ano. Tenkrát jsem založila baby studio, to jsem ještě nosila Andulku v bříšku, potom tam vyrůstala. Když jí byly asi tři roky a já si s dětmi ve studiu hrála, tak říkám „Aničko, pojď mezi nás“, protože tam seděla sama v koutku a malovala si. A ona mně na to řekla: „Ne, maminko, jen buď s dětmi, já jim tě přeju.“ To bylo něco neskutečného. „Jen si s nimi hraj, povídej si.“ Ona byla neskutečně zlaté, přející dítě, což jí zůstalo dodnes. Obě děti vyrůstaly s ostatními dětmi v baby studiu, bylo to strašně fajn a nikdy na ně nežárlily. Snažila jsem se jim věnovat, strašně mě ale bolelo u srdce, když jsem od nich musela odjíždět a jet na zájezd. To jsem většinou obrečela v autě cestou tam.
Dneska to chápou.
Pro oba kluky jsem babička Dáda, nebo jenom Dáda. On jim pouští moje písničky. A teď mě strašně dojal ten menší Rafael, když přišel za mnou a začal mi zpívat písničku, která se jmenuje „Nám se na tom světě líbí“. Je to docela těžká písnička, je na oslavu dětí. Pro dvouleté dítě si myslím není, spíš pro ty starší, a on mi ji zazpíval. Samozřejmě po svém, některá slova má podle sluchu a je vidět, že má ohromný sluch, takže to mě potěšilo. To samé Felínek, je to nádherné, když vám řeknou, že vás mají rádi a že se jim líbí, co děláte. A že se trochu ve školce i vytahuje, že má babičku Dádu.
Pokud to bude v souladu s mými zásadami, tak proč ne, a ráda.
Teď ne.
Je to hodně náročné, protože ještě kromě toho, že každé dítě chce zvlášť moji pozornost, tak je ještě hlídám, aby nespadly, někdy se i poperou o to, kdo bude vedle mě. Je v tom z mojí strany velký strach o ně, aby se jim něco nestalo. Je to hodně náročné, je to adrenalin, a když vidím, že si jejich rodiče zpívají písničky spolu se mnou, tak mě to neskutečně dojímá a jsem za to hrozně ráda.
Já jsem dělala jako dítě sportovní gymnastiku, kvůli které jsem pak měla velké zdravotní problémy se zády a podobně. Moje svaly si ale ten pohyb pamatují, takže se rychle zkoncentrují a dají se do kupy. Takže jsem teď posledního asi půl roku začala cvičit, mám slečnu trenérku, začala jsem více dbát na pravidelnou stravu. Zjišťuji, že svaly mají skutečně paměť a zapojují se velmi rychle.
Nepřeháním to, protože je to časově náročné, i když to může být bráno jako výmluva. Dvacet minut by si člověk denně měl najít, protáhnout se a trochu se dát do kupy. Teď se jen vymlouvám, že je to pro mě i časově náročné, ale snažím se cvičit pravidelně. Ne každý den, ale snažím se.
Musím se přiznat, že jsem nikam dlouho nechodila na žádnou kosmetiku. Teď jsem ale začala o sebe trochu dbát. Moje kamarádka, paní doktorka Ivana Němečková, má kliniku, tak mi začíná radit, jak co zapojit, byly jsme spolu na dovolené v Tunisku. Je to hodně o stravě, pohybu, zdravém vzduchu, spánku a duševní pohodě.
Musím zaťukat, je to daleko lepší. Myslím si, že je to i díky tomu cvičení, zpevnila jsem si zádové svalstvo. V pořádku to asi nikdy nebude, protože lékaři říkají, že mám páteř devadesátileté stařenky. Jako dítě jsem asi od čtyř let dělala gymnastiku a mám hypermobilní páteř, jako hadí žena. Mohla jsem dělat přemety bez rozcvičení, provazy. Také jsem toho hodně využívala, hlavně když jsem byla v divadle Semafor, kde jsem si to ještě znásobila.
Teď už bych se do spousty věcí nepustila, ale nicméně je to i dáno geneticky, máme v rodině dlouhověkost. Babička z tatínkovy strany pracovala celý život na zahradě, na poli a byla hrozně krásná i jako stařenka. Zemřela v devadesáti letech, byla zdravá, jedla kyselé mléko, brambory a podmáslí, denně se koupala ve studené vodě. Měla krásné vlasy po pás, byla úžasná, byla to taková ta pravá babička.
Tatínek geneticky přenesl i na mě část předpokladů. Třeba já, babička i táta máme stejnou kůži na rukou, hodně jemnou. I když musím říct, že moje maminka byla také úplně zdravá, netrpěla žádnými nemocemi. Bohužel ji v osmdesáti letech zajelo auto.
V tom roce 2000 se mi změnil život a započalo to trápení, kdy je člověk hrozně smutný, špatný a kdy se mu začíná bortit život pod rukama. Vzala jsem si tatínka k sobě domů, dochovala jsem ho do posledního momentu a jsem ráda, že jsem to udělala, protože mu vděčím za život a za všechno. To, co mě oba rodiče učili, jak se mám chovat, co mám cítit, učili mě k lásce k muzice a k umění vůbec. To vás tak obohatí a člověku to zůstane celý život. Myslím si, že takové krásné věno, co mně dali tou výchovou do vínku, že mě nic lepšího v životě nepotkalo.
No, musím začít.
To ano, ale starat se o sebe fyzicky. To jsem začala zhruba před šesti měsíci. Je to sice trochu pozdě, měla jsem s tím začít už dávno, tak před třiceti lety, ale já jsem na to neměla čas. Hodně jsem jezdila za dětmi, hodně jsem hrála. Nebyl na to čas, abych všechno skloubila ještě s rodinou, o všechno se postarat. Když se rozhlédnete kolem sebe, to jsem všechno sázela já. Je to hodně práce mít zahradu, ale jsem ráda, že budu moct svým dětem předat alespoň něco ze sebe.
Těším se na děti, na vystoupení, těším se samozřejmě na vnoučky. Byla jsem na takové polopracovní dovolené, ale chtěla bych ještě s dětmi vyrazit na chalupu a pak samozřejmě na dovolenou s přítelem. Život je vůbec hrozně fajn a je potřeba se pořád na něco těšit.