V šestnácti bylo ilustrátorce Elišce Podzimkové (25) diagnostikováno nádorové onemocnění, tzv. Hodgkinův lymfom. Místo toho, aby se tehdy hroutila, se naopak rozhodla žít na plný plyn. Odjela do New Yorku, kde se dostala až na titulky místních deníků, díky čemuž si jí všiml i Jamie Oliver. I přes zářnou budoucnost se mladá animátorka vrátila domů, do Prahy. V rozhovoru pro Luxury Prague Life se Eliška svěřila, v čem ji New York ovlivnil, co jí vzala a dala zákeřná choroba a co si myslí o registraci homosexuálních párů…
Každý měsíc fotím portrét jednoho člověka z neslyší komunity. Pak ho dokresluji podle toho, jakou mají osobnost nebo čím se zabývají. Každý měsíc s tím člověkem vyjde rozhovor, který vydává Tichý svět. Na konci z toho bude kalendář. Začali jsme v lednu, takže příští rok bude křest.
Ano, tohle není placená práce. Baví a fascinují mě osudy těchto handicapovaných lidí. Jejich pohled na svět je takovej upřímnej a objektivní. A jejich osudy bývají skutečně zajímavé.
Asi ano, mám k tomu větší sklony, ale zároveň je to také tak, že se zabývám hlavně dětskou onkologií, k ostatním nemocem nemám tak blízko, takže mi to tak nesedí. Teď poprvé zkouším zabřehnout do něčeho, co se mě osobně vlastně vůbec netýká a je to taky fajn. Je to tedy nekomerční a tudíž zadarmo, ale zase na druhou stranu mi nabídli, že bych mohla chodit na kurzy jazykové řeči, a to já si zase říkám, proč ne.
Dneska je téma charity takové ošemetné. Lidé na to už začínají být i alergičtí, mi přijde. Dneska se totiž charitou musí jakože zabývat i velké firmy, snaží se na to ulovit ten svůj brand, což mi přijde nechutný. Začíná to být takový pojem – já dělám pro charitu, já dělám v neziskovce. Občas, když i já sama vidím, jak to v některých organizacích probíhá, když se mi občas pootevřou dvířka do jejich systému, tak kolikrát ani nechci vidět, co je dál. Pak jsou samozřejmě organizace, které něco dělají, pomáhají, dělají to dobře a jsou tomu oddaní. Ale upřímně řečeno, kdybych s tím neměla osobní zkušenost, tak mě to asi taky tolik nebere.
Právě. My chceme teď udělat takový větší projekt s Onkologickou dětskou ambulancí, takový seriálek o dvou dětech, co se právě na onkologii léči. Mělo by to být napůl edukativní, napůl animovaný. Něco jako Byl jednou jeden život, francouzský seriál, kde běhaly v těle buňky a krvinky…
No tak akorát bychom to zasadili do téhle doby, trošku dokumentární a byť nejsem fanda youtuberů, tak trošku tedy i youtuberský. Půjde tam o sdílení toho života, ale ne ten snový život, že chodím každé ráno na avokádový toust a mám se skvěle, ale mám se tak, jak se mám, a ještě mi do života přišla překážka, že se musím léčit se smrtelnou nemocí. Vlastně si myslím, že se snažím najít cestu tak, aby to zajímalo širokou veřejnost, a ne jen tu skupinu lidí, kterou to trápí. Je to složité, ale dá se to.
Ano, ale nikdy nemůžeme říct, že jsem stoprocentně zdravá. Vždycky je tu procento, že se nemoc vrátí. Samozřejmě je to individuální, ale v mém případě … jsem víc, jak deset let po léčbě, takže to vypadá nadějně. Ale každoročně chodím samozřejmě na velké kontroly.
Ano, pamatuju, ale je pravda, že jako šestnáctiletý teenager jsem to neprožívala tak, jako třeba moji rodiče. Já jsem věděla, že se vyléčím. V tomhle věku si prostě ani neuvědomujete, že vám hrozí třeba smrt. Vůbec nebere to, že vám je něco závažného. Bylo mi prostě občas špatně, nic zvláštního… Dneska bych to asi brala jinak než tehdy jako bezstarostné dítě. Dospělí se mají od dětí co učit…
Na jedné z kontrol jsem doktorce oznámila, že se stěhuju do Ameriky, ta chvíli nevěřila, ale po nějaké diskuzi jsme dospěly obě k názoru, proč ne. Cesta letadlem trvá sedm hodin, kdyby se cokoliv dělo, nebyl by problém doletět. Navíc jsem už dopředu plánovala, kdy budu doma, takže kontroly se naplánovaly podle toho. V dnešní době si myslím, že tohle nemůže být překážka. Máme obrovské možnosti. Věřím ale, že moje máma měla obrovský strach.
No, to je složitější. Ještě tady v Česku u nás doma v Dobřichovicích bydlela americká studentka, asi půl roku, na semestr. To bylo první poznání, že angličtina se nemusí dělat jen u tabule se zpruzenou učitelkou. I když ona u nás nebyla na výměnný pobyt, my jsme z toho výměnný pobyt udělali. Já jsem pak za ní přiletěla právě do New Yorku.
O Zoe ráda tvrdím, že to je moje americká sestra, neskutečně jsme si sedly, trávím čas u jejích rodičů, ona když je tady, tak jezdí k nám, mým rodičům. Jsme spolu už tak nějak spjaté. Takže když ona odjela, tak já za ní přijela na celé léto. Díky téhle pozici, že jsem tam někoho znala, jsem to měla jednodušší. Zažila jsem díky tomu New York i jinak než turista. Byla jsem prostě s místními, rychle jsem zapadla. Když jsem se pak vrátila domů, tak jsem nepřemýšlela nad ničím jiným než nad tím, jak se tam vrátit zpět. Okouzlilo mě to.
Je to pravda, ale vemte si to, že já jsem vlastně neměla pubertu. V té době jsem řešila trošku jiný věci. Najednou jsem měla pocit, že můžu všechno. A ten New York je tak dobíjející místo, má neskutečně mnoho možností, byla jsem najednou svobodnější, těžko se to popisuje.
Mně přišla nabídka práce přímo z New Yorku…
Když jsem se poprvé vrátila, tak jsem začala do fotek z míst v New Yorku, které jsem měla ráda, dokreslovat nejrůznější kraviny. Otevřela jsem na to speciální instagramový účet, kam jsem neustále tyhle fotky přidávala. Bavilo mě to. Najednou se spustil kolotoč, kdy mi lidi začali posílat svoje fotky, ať je upravím, že chtějí vidět, jak to udělám… V jednu chvíli o mně napsalo pár deníků. V den, kdy vyšla moje fotka na titulce Metra, mi volal ředitel filmové školy, jestli pro něj nechci pracovat v marketingu.
Ten hovor byl legrační. Pán byl starší a huhlal do telefonu, sotva jsem mu rozuměla, každopádně jsem pochopila, že mi nabízí práci. Ale já mu řekla, že musím dodělat bakaláře. Počkal na mě. Počkal na mě pět měsíců. Pak jsem tam odjela.
Přes rok.
To se stalo tak, že jsem upravila fotku s Jamiem, kde jede v metru. Tenhle snímek pořídil jeho hlavní fotograf David Loftus a já do okýnka přidala ilustraci přírody složené ze zeleniny a jídla. Poslala jsem mu to a on mi hned obratem psal zpátky, že to přeposílá Jamiemu. Byla jsem z toho pěkně vyklepaná. Do háje, Jamie Oliver! A o pár měsíců později se mi ozvali, jestli by se ta fotka nemohla rozpohybovat.
Ne. Tohle se celé řešilo s jeho týmem, který připravoval Food Revolution Day, což je velká akce, kde Jamie vaří s dětmi, a moje video použili na její propagaci. Musel toho mít hrozně moc, ale večer před tou akcí dal video na svůj Instagram a napsal mi e-mail, že moc děkuje. A mě u toho počítače ukápla slza. Že si Jamie Oliver najde čas a poděkuje mi za práci, to jsem nečekala.
Nevím, protože jsem je asi neznala. Dělala jsem jednou akci pro Vogue magazín. Jeden den mi prostě přišel mail, jestli se nechci zúčastnit akce, kterou pořádal přímo Vogue, v parku. Bylo to týden před Met Gala ( https://www.vogue.com/tag/event/met-gala) a že Dior ukáže na modelkách nové šaty… Nejsem moc na tyhle akce, vlastně nechápu, co na tom mělo být zajímavé, ale říkala jsem si, že Vogue se asi neodmítá… (smích)
To žití a pracování vás totálně vytrhne z kontextu toho města. Neměla jsem už čas to město užívat tak, jako když jsem byla turista. Najednou jsem si začala uvědomovat, že je to fakt velký místo plný lidí. Nepotkáte jen tak někoho na ulici. To se mi za rok stalo dvakrát a připadalo mi to v tu chvíli neskutečný. Postupně zjistíte, kde jste doma. Možná, že kdybych tam byla déle, tak se tam začnu cítit lépe, ale já chtěla domů. Chyběla mi rodina. S mámou jsme na sebe napojené, díky té nemoci jsme si prožily své a hodně nás to sblížilo. Nelituju ani toho, že jsem odjela tam ani toho, že jsem se vrátila zpět.
Tahle technika spojování je strašně stará. První filmy od Disney – reálná holčička v kresleném prostředí. Nechci říkat, že jsem našla díru na trhu, ale lidi to mají rádi – reálné prostředí a najednou do toho nějaká fantasmagorie. Je mi to bližší než samotná ilustrace. Nedokážu to popsat. Ta práce je skvělá, rozmanitá, každý projekt je jiný. Občas jsem jenom fotograf, občas jen grafik, režisér nebo jen ideamaker.
V tom mě New York naučil leccos. Například uvědomění si své orientace, to byla iniciativa toho města. Říkala jsem si, že mě tam nikdo nezná a šlo to. Tak jsem si řekla, že to půjde i tady. Nikdo se na mě vážně nebude blbě dívat, když budu mít holku. A on se na mě vážně nikdo nedívá. Všichni to vzali v pohodě. Pravda ale je, že New York je ve všem napřed. Vždycky říkám, že co je tam „in“, se k nám dostane tak za rok, někdy i za rok a půl.
Takže kromě toho, že jsem si tam uvědomila naplno svou orientaci, jsem se nechala unést i módou, kde nejsou žádné hranice.
S partnerkou Julií to nemáme v plánu. Přijde nám to dehonestující, jako kdybychom šly registrovat auto. Je to ponižující. Ten akt té registrace je to, že vezmete papír, vyplníte ho, zajdete na úřad, zaplatíte pět tisíc korun a jdete domů. Navíc vám to ani nedává ta práva, co vám dá manželství. Symbolika svatby se postrádá. Takže my to nemáme v plánu. Děti nejspíš ano, já je mít fyzicky nemůžu, ale tak uvidíme, co se v životě stane. Já si chtěla už v patnácti adoptovat nějaké dítě. Mám je ráda.
Moc.
Těžko říct, já nemám momentálně v hlavě nějaký cíl, že něčeho musím dosáhnout. Beru ty nabídky tak, jak přicházejí a jsem moc vděčná, že se můžu živit něčím, co mě fakt baví.
Moc děkuji za rozhovor.