Rychlá zpověď - Helena Vondráčková: O lásce z rákosí, ale i osudu, který nemohla ovlivnit
Tato žena rozhodně neztrácí čas. Kam ji postavíte, tam ji rozhodně nenajdete. V klidu neposedí ani u kávy. Pořád musí něco dělat. A i to stojí za tím, že je stále tak vitální a ve formě.
Helenko, díky vám mám pocit, že se zastavil čas. Vypadáte pořád stejně, pořád stejně dobře. Na tohle už musíte mít nějaký recept?
Samozřejmě se o sebe starám. Cvičím, plavu, pracuju fyzicky, neustále někam chodím, pořád někde lítám. Jestli já si sednu na 5 minut ke kávě, tak to je můj manžel naprosto šťastnej. Takže vždycky, když to kafe chystá, tak se ptá, jestli s ním budu sedět, jestli zase někam neodběhnu. Já si totiž vždycky sednu, pak mě něco napadne a hned to musím jít udělat. Za půl hodiny se vrátím, kafe je studený a manžel už tam dávno není. Je to se mnou těžký. Jo a hraju taky tenis, že jo. Letos jsem teda měla trošku smůlu s lyžováním. Byli jsme už připraveni, že pojedeme do Rakouska. Nakonec jsme jeli, ale bez lyží. Měla jsem totiž před sebou O2 arenu. Tak jsem měla strach, abych si neublížila. Nakonec se to stalo až po tom, protože jsem si utrhla vaz v rameni, když jsem v divadle vlítla do nějakýho železnýho sloupu. No a já mám teď před sebou takzvanou tenisovou akademii v Přerově a to moje rameno pořád není úplně v pořádku. Mám trošku strach, abych si to nakonec ještě nezhoršila.
Ke kráse, ať už vnitřní nebo vnější, se dá dopracovat mnoha způsoby. Jste třeba i zastáncem estetických zákroků nebo přímo plastické chirurgie?
Jsem tomu naprosto otevřená. A hlavně vzhledem k mé profesi, když člověk zjistí, že už je „něco“ hodně viditelný nebo ho to zkrátka štve, tak by měl do toho jít. Samozřejmě by měl všechno zvážit a vybrat si tu správnou věrohodnou kliniku, kde by případně zákrok podstoupili. Aby to, nedej bože, nedopadlo tak, že z kliniky vyjdou v horším stavu, než v kterém tam přišli. Ale myslím si, že naše plastická chirurgie je už na takové úrovni, že není potřeba mít z něčeho obavy.
My ženy jsme specialistky v tom, že dokážeme utratit velké peníze za drahé krémy, abychom ještě zachránili, co se dá…
Taky je používám a taky se snažím celý život, co jsem v divadle nebo na koncertních pódiích se starat o svou pleť. Používám co nejkvalitnější kosmetiku. Nikdy nejdu spát, abych pleť dostatečně nevyčistila. To už maminka mi kladla na srdce, ať si nekupuju žádný krámy a naopak ať si kupuju pořádnou kosmetiku. Pak jsou hrozně fajn masáže. To mám moc ráda. A samozřejmě požívám nejen pleťovou, ale i tělovou kosmetiku a to si fakt užívám.
Přesto, že jste otevřená estetickým úpravám, je třeba něco, do čeho byste nešla?
Teď mě zrovna nic nenapadá. Myslím si ale, že když je člověk v ohrožení a je tady ta možnost to napravit, tak bych do toho šla. Já zase nejsem v tomto nějak bojácná. To mám asi po mamince, protože ta absolvovala dvě operace srdce. A už je to asi 25 let a tehdy to byla doba, že to ještě nebylo na takové úrovni, jako dnes. Vím, že ta první operace byla taková náročná. Museli jí otevírat celý hrudník. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo. Ona je takový můj příklad, vzor.
Vám do života vstoupilo několik mužů. Měli někdy tendence vás měnit?
Ani ne. Ono, když už je člověk v nějakým věku, tak už se na něm moc změnit nedá. Což je oboustranný. Takže pokud si nějaká ženská myslí, že toho svýho změní, tak je na omylu (smích). Možná ho třeba usměrní, ale to je tak všechno. Jinak co se týče mě, co mi může být vytýkáno, je dochvilnost. Snažím se chodit včas, protože pokud někoho necháváme dlouho čekat, je to neuctivé. A další věc, na co musím myslet, jsou klíče. Musím si dávat velký pozor, kam je dávám. Se mi jednou stalo, že jsem potřebovala zamknout místnost, tak si říkám, vím, kam ty klíče dávám. No a samozřejmě, teď jsem chtěla tu místnost otevřít, ale kam jsem dala klíče…
Schovala jste je tak, abyste je našla (smích)
Přesně tak (smích). Nakonec jsem si to uvědomila, ale hledala jsem snad půl hodiny. A teď si dokonce vzpomínám ještě na incident s čočkami, když jsem je svého času používala. Přišla jsem takhle z divadla a byla jsem už hodně unavená. Takže jsem šla spát. Ráno jsem se vzbudila. Přijdu do koupelny, samozřejmě ranní hygiena a šup dám si pochopitelně i čočky. A najednou nevidím vůbec nic. Takže panika a začala jsem na manžela křičet, že nic nevidím. A v té chvíli jsem si uvědomila, že mám dvoje čočky na sobě. Jsem si ty večerní zapomněla vyndat.
Vybírala jste si vždycky stejný typ mužů?
Víte, že ne? Většinou to tak bývá, ale u mě je to „každej pes, jiná ves“. Jeden byl menší a tlustější. Druhej vysokej blonďák, další vysokej černovlasej.
A povahově?
Dva byli stejní berani. To je nadělení teda. Ale celkově se kolem mě motá hodně rohatejch. Maminka beran, tatínek beran, můj první chlapec beran, můj bratr kozoroh…a já mírumilovná „račička“. Rak a beran k sobě jdou. Jsem se to dočetla v jedný knize. Protiklady se přitahujou.
Dostala jste někdy neobvyklou nabídku na schůzku?
Tak to byla ještě taková láska v začátcích. Protože jsem milovala plavání a pádlování, tak jsem jezdila se školou na Želetavku, v blízkosti Vranovské přehrady. Tak tam bylo jedno romantický místo. Mě se tehdy líbil jeden kluk. Byl vysokej, blonďák. Měl krásný bílo červený široký podélní triko.
Vy si to takhle pamatujete?
Ano, pamatuju. Byl hrozně fajn a hrozně se mi líbil. A přestože nás paní učitelka hodně hlídala, tak mě pozval na rande. Tak jsme se v noci potichu vyplížili k řece a tam jsme si sedli do rákosí. Vím, že tehdy hrozně svítil měsíc. A on se najednou osmělil, a že mi dá pusu. Tak mi dal teda pusu, jako rty na rty a když už to teda trvalo asi 10 minut, tak jsem si říkala, aha, tak tohle mě teda nebaví (smích). Jak jsem se fakt už modlila, kde to konečně skončí.
Nemáte někdy pocit, že by se některé věci měly stát jinak?
Jsou takové věci. Člověk si kolikrát něco naplánuje a ono to nevyjde. Jsou zkrátka okamžiky i situace, které neovlivníme, a prostě se stanou. Nezbývá než se snažit to přijmout a vyrovnat se s tím. O tom je ale život.
Nejspíš asi narážíte na to, že zkrátka ve vašem životě nenastala ta chvíle, stát se rodičem…
Tak tam jsem tak nějak mířila. Pochopila jste tok mých myšlenek.
Jak se dá s něčím takovým vyrovnat?
Tak nejdřív vás to mrzí, pak tíží. Potom přijde pláč. Ale co se dá dělat. Když je to daný, tak je to prostě daný.
Mám pocit, že čím jste starší, tím víc pracujete. Nebo se mi to zdá?
Nezdá. Pracuju, protože mě to baví. Dělám to s láskou a hlavně, ono mi toho času zas tolik nezbývá. Když si sečtete moje roky, tak žádná procházka po rozkvetlé louce to není. Takže dokud je o mě zájem, dokud mě lidi chtějí poslouchat, dokud hlas funguje a tělo drží pohromadě, budu to dál dělat velmi ráda.
Takže nepociťujete takovou tu únavu, kdy si člověk řekne, bude lepší toho nechat?
Ne, to ne. Ale snažím se včas odpočívat, abych předešla těmto únavám. Na podzim minulého roku to bylo dost náročné, takže jsem se snažila najít i chvilku na odpočinek.
Vás letos čeká turné. Jak probíhají přípravy?
Tak přípravy jsou v plném proudu. V plánu je 20 koncertů. Vystoupí se mnou například Monika Absolonová, taneční skupina Tomáše Slavíčka. První koncert se bude konat v Písku a to 17. května a další zastávky dohledáte na mých webových stránkách. Letos bude i Lucerna a to 14. prosince.
Já už jsem slyšela, že máte na ten vánoční koncert vybrané šaty!
Byla jsem pozvaná na nádhernou módní přehlídku Tatiany Kovaříkové, která na mé garderobě pracuje už delší dobu, a tam jsem si právě vybrala dva super modely.
Prozradíte nám, jak vypadají?
No, to já nemůžu…ale dobře, tak aspoň barvu. Jeden model je černý a druhý stříbrný flitrovaný…
A v těchto barvách budou letošní Vánoce…
Přesně tak.
