Rychlá zpověď – Jana Bobošíková o rodině: Pády nás nerozdělí
Jana Bobošíková má bohatou politickou a mediální historii. Před pár lety zmizela z veřejného dění, nyní ale tato noblesní dáma s klidným a rozhodným hlasem pomalu „vystrkuje růžky“. Nešlo si nevšimnout, že se vrátila k moderování a její hosté jsou hlavně z politické scény. Luxury Prague Life zajímalo, jestli se hodlá vrátit do politiky, jaké má pracovní plány i to, co dělala ta léta, kdy neměla za zády novináře. V rozhovoru se dozvíte hodně zajímavostí ze života sympatické novinářky, političky, moderátorky, podnikatelky, ale hlavně matky a milující manželky.
Paní Bobošíková, kde jste byla tolik let? Já si vás pamatuji z televize, diskuzních pořadů, z kandidatur, ale najednou jste úplně zmizela z médií. Kdy jste byla naposledy veřejně viděna? A co jste dělala mezi tím?
Naposledy jsem neúspěšně kandidovala v prezidentských a poté parlamentních volbách v roce 2013. Po vyhlášení výsledků jsem pochopila, že po těch devíti, deseti letech v politice není po mých myšlenkách poptávka. Rozhodla jsem se proto věnovat rodině, podnikání a sobě.
To muselo být ohromné rozhodnutí. Byla jste v mediálním světě tolik let… A to, že už není poptávka po vašich myšlenkách, musí být zdrcující.
To není zdrcující. To je realita, kterou by měl člověk podle mého názoru přijmout a měl by napřít své úsilí tam, kde by se mu dařit mohlo a kde může být prospěšný. S manželem jsme vždycky podnikali, proto jsem se chytla jedné z částí našeho byznysu a začala ji rozvíjet. Dělám to ráda, baví mě to a těší mě to. Navíc jsme velmi soudržná rodina, máme se moc rádi, ale žijeme v podstatě na třech různých světadílech. Byť jsme vždycky hodně cestovali, tak díky takové rodinné situaci jsme všichni začali cestovat ještě mnohem více.
V čem podnikáte?
Je to distribuce nejrůznějších kosmetických značek v prostředí České republiky a Slovenska. Je to něco, co mě baví a naplňuje, protože je hezké pomáhat ženám v tom, aby byly krásné a cítily se lépe.
Letos v srpnu vám bude 55 let, nyní pracujete s kosmetikou, není divu, že vypadáte takhle famózně, nebo máte ještě nějaký jiný recept?
Děkuji vám! Starám se o sebe, to znamená nejen o své tělo, ale zejména o svou duši, což považuji za velmi důležité. Čtu jiné knihy, než jsem četla dříve, a zajímám se o jiné věci, než jsem se zajímala dříve.
To znamená nějaká meditace, jóga?
Je v tom i jóga, jsou v tom různé tréninky vnímání, mentální tréninky. A samozřejmě je v tom i změna životního stylu. Je tam hodně cestování, za zajímavými zážitky i informacemi jezdím po celém světě. Pracujeme na sobě tímto způsobem celá rodina. Máme své kouče na různých místech světa.
Já si asi nedokážu představit, v čem to spočívá.
Spočívá to v tom opravdu nejobyčejnějším, ale také možná nejtěžším – změňte sami sebe, změníte tak svůj život. Spočívá to v tom, že naprosto přirozeně, bez odporu a s pokorou začnete přijímat vše, co se kolem vás děje. Začnete jiným způsobem reagovat na věci, které by vás třeba před časem vytočily, naštvaly nebo byste se cítila ukřivděně. Najdete jiný vztah ke svému tělu, ke své mysli a ke své duši.
To musí být velice dlouhý proces…
Je to zajímavý proces, který mě baví. Myslím si, že ještě není zdaleka u konce, ale jsem ráda, že jsme se tou cestou vydali. Je to cesta, která vás nejen uklidní, ale zároveň vám umožní zvýšit fyzickou a mentální výkonnost. Umožní vám dostat se do jiných časových i vzdálenostních dimenzí. Ačkoliv jedna dcera žije v Los Angeles, druhá dcera v Torontu a manžel žije na Sibiři, nemám pocit, že jsme od sebe daleko.
Na Sibiři?
Ano, manžel je v Asii, dcery jsou v Severní Americe a já jsem v České republice. Ale řekla bych, že jsme spolu spojeni. Je to někdy až magické, v jednu chvíli si píšeme stejné věci, říkáme stejné věty, mluvíme s velmi podobnými lidmi.
Jak často se vídáte? Vždyť se vám musí strašně stýskat.
S manželem se vidím relativně často, řekněme jednou za dva týdny, s dcerami asi pětkrát, šestkrát do roka. My si ale ta společná setkání připravujeme a pak si je opravdu užijeme. Protože to je organizovaný odpočinek a společně strávený čas v tom nejlepším slova smyslu.
Řekla bych, že ta vzdálenost nás paradoxně vůbec nerozděluje, ale spíš nás spojuje. Musím říci, že vím o svých dcerách a svém manželovi – o tom, co cítí, po čem touží, čeho se bojí, co si přejí – daleko více než třeba před deseti lety, kdy sice dcery už studovaly v zahraničí, ale byli jsme všichni mnohem častěji pod jednou střechou, než jsme teď. Mám zkušenost, že fyzická vzdálenost nehraje až tak obrovskou roli, a vůbec nemusí znamenat stýskání a odloučení.
Někde jsem se dočetla, že jste se s manželem znovu vzali.
My jsme se s manželem brali v roce 1986, což už letos bude 33 let. Tehdy jsme se brali na Staroměstské radnici v Praze a neměli jsme církevní obřad. Už tak od dvacátého výročí svatby jsme si říkali, že bychom mohli udělat církevní obřad, protože jsme oba křtění katolíci. Dostali jsme se k tomu až při tom třicátém výročí a stvrdili jsme naše manželství v katedrále svatého Víta. Bylo to opravdu velmi krásné. Odborně se tomu říká církevní konvalidace občanského sňatku.
Nebudu tvrdit, že tam nebyl i ten sen krásných šatů. Opravdu jsem si obstarala nádherné šaty s velikánskou vlečkou, dcery nám šly za svědkyně, měly stejné romantické šaty. Nebylo to tedy jen o tom atributu víry a manželského svazku, ale i s prvkem toho hezkého, ženského, který jsme si dopřáli. Byla v tom i spousta humorných momentů, například když jsem vybírala šaty a majitelka salonu se ptala, jaké šaty budou mít družičky. Ale v salonu všude visely takové ty roztomilé krásné šatičky pro malé holčičky. To mě tak pobavilo, protože mojí družičce bylo 65 let! Opakování sňatku po 30 letech je v mnoha aspektech jiné, než když se člověk kolem 30 let poprvé vdává.
To je v dnešní době poměrně vzácné. Komu se dnes podaří taková životní láska, se kterou po letech znova stvrdí manželství?
Na jednu stranu je to hrozně intimní, na druhou stranu je to ale pro mě normální. Já jsem se vždycky chtěla vdát tak, abych s tím člověkem vydržela celý život. Asi jsem měla to štěstí, že manžel to cítil podobným způsobem.
Myslím si, že máme manželství jako každé jiné. Samozřejmě je tam občas Itálie, samozřejmě, že na všechno nemáme stejný názor a někdy se pohádáme. Ale na druhou stranu je pro nás společné soužití natolik cenné, že nějaká hádka, životní nezdar nebo pád nás nerozdělí. Pevně věřím, že to tak bude i dál. Když vidíme, jak si toho čím dál víc váží naše děti, a jak je to významné i pro ně, tak čím dál tím více jsme radši, že nám to vydrželo. Tváří v tvář těmto zkušenostem je náš svazek pevnější a pevnější. To je alespoň můj pocit.
Nedávno jste vyvolala comeback ohledně vaší práce a moderování.
Já jsem nevyvolala comeback, to bylo úplně jinak. Představte si, že si vyjedete do Koreje na bitcoinový kongres a také zkouknout nějakou kosmetiku. Pak ležíte na pokoji a zazvoní vám telefon z Prahy. To volal Luboš Xaver Veselý, známý moderátor, který má televizi XTV. Dal mi nabídku, že by byl rád, kdybych u něj v televizi moderovala rozhovory tak, jak jsem to dříve dělávala v Sedmičce nebo v České televizi.
Chvíli jsem váhala, protože přece jenom po čtrnácti letech, kdy jste tu práci nedělala, může být vystoupení na obrazovce odvážné. Pak jsme nicméně udělali jednu kamerovou zkoušku a začala jsem moderovat pro XTV. Dělám tam ekonomické a politické rozhovory s klíčovými lidmi z české ekonomiky a politiky. Dělám to při své práci, baví mě to a dělám to ráda.
Dělala jste to řadu let. Neměla jste nicméně pocit, že byste se na to měla znovu připravit? Navštěvovat jazykové kurzy, abyste zase hovořila tak, jak se přesně má podle dikce…
Jazykové kurzy jsem nenavštěvovala, ale samozřejmě jsem si vzpomněla na cenné rady, které jsem dostávala od profesionálů již tehdy před třiceti lety v začátcích novinářské kariéry. Jak si posadit hlas, co říkat a neříkat, jak sedět rovně, jak se před kamerou hýbat a podobně. To jsem se snažila v mysli oživit. Výsledek ať posoudí každý, kdo se dívá na XTV.
Koho byste tam chtěla pozvat? Máte na někoho vyloženě „pifku“?
Vůbec nerozhoduji o výběru hostů a ani to není moje ambice. Chci, aby se divák o hostovi, který je tam pozván, dozvěděl co nejvíce. To je moje práce, proto ta interview dělám. Nechci, aby to znělo ošklivě, ale mně je v podstatě jedno, kdo sedí ve studiu.
Jste prostě objektivní, tak to má být.
Ano. U koho usoudí management televize, že by měl být pozván a mnou zpovídán, tak prostě řeknu „fajn, připravím se na to“. Nevím, nakolik jsou mí hosté spokojeni s výsledkem, ale odvedu tam svou práci.
Dlouhá léta jste byla v politice. Jak se na ni díváte dnes?
Volby u nás jsou demokratické a Poslanecká sněmovna a její složení jsou výsledkem demokratických voleb. Je to obraz společnosti a lidí, kteří si v den voleb řeknou „ano, chci do toho promluvit“, seberou se a jdou volit. Každý k tomu může mít nejrůznější pohnutky. Někdo je naštvaný, někoho oslovil volební program, někomu se líbí kandidátka, někomu se líbí ten člověk, někomu se může líbit i ta kobliha. Nechci to karikovat, jiným se může líbit buřt. Podstatné je, že se lidé seberou, jdou volit – a volí tak, jak volí.
Vy jako profesionál ale máte jiný pohled. Jak se to líbí vám? Změnila byste něco?
Kdybych měla tu moc, tak bych změnila poměrný volební systém na většinový. To znamená, že by bylo od začátku naprosto jasné, že vítěz voleb bude opravdu vládnout. To je ale také všechno, co bych měnila. To ostatní už jsou moje osobní politické preference. Myslím, že v opravdové demokracii by občané měli být schopni akceptovat, že vyhraje ten, komu zrovna nefandí.
A vaše politické ambice nějaké budou?
Nevím, opravdu to nevím. Život už mě naučil „nikdy neříkej nikdy“. V tuto chvíli nikam nekandiduji, nic nikde nevytvářím. Ale co já vím, co bude za pět nebo deset let. Život může být opravdu dlouhý.
