Rychlá zpověď - Jiří Kalfař: Po Pavlíně Pořízkové má další esa v rukávu!
Před lety jeho přihlášku na českém fashion weeku odmítli. A to byla velká škoda. Jiří Kalfař je totiž obrovský talent, o který se doslova perou v zahraničí. Přesto se ale mladý návrhář rozhodl po zkušenostech za velkou louží vrátit zpět do Česka, odkud vylétává do evropských metropolí za prací. Nedávno také oslavil třicáté narozeniny, což byla příležitost k bilanci.
Je už vaše jméno v Česku více známé?
To nevím, to nemůžu posoudit. Nedělám to kvůli slávě, jsem šťastný že dělám to, co dělám.
Přece jenom máte ateliér v centru Prahy, tak jste to na české klientele zaznamenat musel?
Já moc české klienty nemám. V tom se nic nezměnilo. Takže asi tu pořád známý nejsem.
A vyplatí se tedy mít tady v centru Prahy svůj ateliér?
Ano, já tu bydlím, mám tu pohodlí, život, rodinu, psa. Ono, když pracujete daleko, tak to není zas tak hrozný. Někdo cestuje Brno - Praha nebo Praha - Bratislava téměř na denní bázi, a když já potřebuju jet do Londýna, Milána nebo Paříže, tak na letiště to mám dvacet minut, hodinka až hodina a půl cesty, dvacet minut Uberem tam a jsem na místě. Je to tři hodiny v podstatě ode dveří ke dveřím, takže můžu jet jenom na otočku.
A jak často takhle jezdíte?
Často. Teď jsem tady dva dny, teď zase na čtyři odjíždím, pak se vracím na tři dny. Potom letím na víkend do Londýna, pak se vracím zpátky a pak musím být týden v Londýně a připravit přehlídku.
Jak to, že pořád nejste na českém týdnu módy, který se blíží?
Já říkám ‚nikdy neříkej nikdy‘, ale momentálně tam nejsem. Mám potvrzený Londýn, strategicky je to pro mě lepší, většina mojí klientely je v anglicky mluvících zemích, ať už Británie nebo Amerika, už jsem tam jednou začal. A já tvrdím, že je vždycky potřeba minimálně tři sezóny, abyste se někde aspoň víceméně dostala do povědomí.
A tam jste kolikátý rok?
Tohle je moje třetí sezóna. (smích)
Vy jste se tam ale nebyl nikdy ani podívat, tak ani nevíte, jak to na tom českém týdnu módy probíhá.
No ono je problém, že ty fashion weeky se většinou tak časově překrývají přes sebe, že já připravuji svoji přehlídku a nemám čas. Většinou v tu dobu už potřebuju být v Londýně, abych udělal casting, fitting, testy vlasů a makeupu. Nebo třeba pracuji celé léto a pak si chci udělat týden dovolenou, nebo na pár dní odjet, aspoň na na víkend, abych nabral zase energii. Minulou sezónu jsem dělal ještě Paříž, Milán a Budapešť, takže to je pět týdnů, kdy jste mimo a jediné co děláte je, že oblékáte, rozbalujete, zabalujete, přenášíte, cestujete, zkoušíte modelky, a snažíte se to prodat.
A prodává se to?
Prodává, v pořádku. Nemůžu si stěžovat.
Takže to znamená, že na každý den fashion weeku máte jiné věci?
Ne, ty samé. Já se snažím zaměřit každý fashion week vždy na něco jiného. Kupříkladu ten pražský je převážně o přehlídkách. Když jedete do Londýna, tak tam jsou třeba návrhářské showroomy, to znamená, že nákupčí můžou jít a podat už konkrétní nabídku na ten kus oblečení. Fashion week není jenom o přehlídkách, to je věc, do které obyčejní lidé tolik nevidí, on by to měl být ultimátně svým způsobem i byznys.
V jakém duchu bude ta letošní přehlídka?
Jako inspirace? Asi sedmdesátky nejvíc. Ale můj problém je, že nikdy nedokážu zůstat u jedný věci, já mám v hlavě takový mišmaš věcí, které vždycky komponuju do jednoho. Takže tady jsem začal u sedmdesátek, pak jsem šel přes Klub 54 až k Davidu Bowiemu, rock‘ n‘ rollu a disko éře. Všude po světě byla cítit určitá změna ve vzduchu, politická situace se měnila v Americe a Evropě, zatímco tady stále vládl tvrdý komunismus. Tak je to celé takové promixované.
To mi nahrává na otázku trošku bokem. Co říkáte na všechny události, co se teď děly ve spojení s padesátiletým výročím od okupace?
Myslím, že historie by se neměla zapomínat, rozhodně by se neměla opakovat a už rozhodně ne takováhle. Já osobně nepovažuji pana Babiše za čestného politika.
Chodíte k volbám?
Chodím k volbám pravidelně. Já si myslím, že nemá smysl něco hlásat, někde něco tvrdit nebo dělat rozhovory na nějaké téma, a pak nejít k volbám. Nehodit tam ten svůj hlas by bylo kontraproduktivní.
Pojďme zpět k módě. V Česku máme spoustu českých návrhářů. Znáte se mezi sebou, vyměňujete si například nápady?
Designové nápady určitě ne, já si myslím, že každý má tak individuální rukopis, každý má svoje inspirace, že by se to ani nedalo. Je možné, že má generace návrhářů se i mezi sebou zná trošku lépe, než já se znám s nimi, protože jsem nechodil do školy, nevyrůstal jsem s nimi a tím, že nedělám ten pražský fashion week, tak nemám moc možnost je vidět. Znám je osobně, vím o nich, samozřejmě sleduji jejich tvorbu.
Kdo se vám líbí z českých návrhářů?
Já jsem vždycky respektoval kvalitu před kvantitou, takže tam bych asi zařadil Katku Geislerovou, která má extrémně kvalitní práci, a Denisu Novou, která ačkoliv má úplně jiný styl než já, tak si drží tu svoji linku už od doby, co si pamatuji. To jsem byl ještě úplný mládě.
Vy pracujete s ženskými a mužskými modely. S kým se vám nejlépe spolupracuje? Zmiňoval jste Pavlínu Pořízkovou.
Já myslím, že Pavlína je úplně ojedinělý případ. Doslova královna modelingu. Aniž bychom se znali, tak jsem jí napsal, vysvětlil celou svoji situaci, ukázal kolekci, představil nápad na přehlídku … Ona chtěla podpořit nějakého českého návrháře už dlouho a moje tvorba se jí zalíbila, což je samozřejmě obří pocta. Navíc má kolekce se jmenovala Návrat královny, a na to bych si nedokázal představit nikoho jiného. Vždyť ona doslova kralovala éře světového modelingu.
Přijela do Londýna, uzavřela mi přehlídku a v rámci toho jsme se skamarádili. Sedli jsme si lidsky. Já myslím, že pokud někdo, jako je Pavlína Pořízková, ocení vaši práci, cestuje přes půl světa, aby se vrátila na molo po téměř dvaceti letech, kdy nechodila přehlídky, tak je to obří zadostiučinění. Ale Pavlíny si vážím zejména i jako člověka.
A máte ještě někoho podobného, koho byste chtěl?
Ano, já je použiji, ale všechno má svůj čas. (úsměv)
Už je máte domluvené?
No, máme nějaké spolupráce, ale to se neříká dopředu. Některé jsou Češky, některé ne. Já dlouhou dobu spolupracuji i s Alinou Baikovou, což je Ukrajinka, a rovněž se stala i mou kamarádkou.
A co mužští modelové? Jaké máte rád, které byste preferoval?
Já většinou vyplácám rozpočet na ty ženský. Tam nejde o to, s kým bych já spolupracoval, tam je to vždycky otázka rozpočtu a čeho se musíte držet. Je jich pár, který mám rád. Třeba Simona Nessmana, Filipa Hrivňáka, Marlona, ale že bych momentálně uvažoval o spolupráci s někým z nich, tak to asi ne.
Jak zacházíte s materiály? Je náročné sledovat trendy, jak materiály získat, aby zvířata netrpěla?
Ne všechno, co já používám, je umělé. Používám i spoustu přírodních materiálů. Je to tak půl na půl, ale nepoužívám nic, co by ublížilo zvířatům. Snažím se najít nové materiály, které dlouho vydrží a recyklovat. Nejde o to, co je trendy. Já si myslím, že trendy je to mít ekologické a používat materiály, které nebyly získány skrz utrpení zvířat. V dnešní době jsou informace úplně všude, doslova na dotek prstu, takže to skutečně není náročné, není to tak, že bych musel do městský knihovny a trávit dny hledáním v encyklopediích. Jde pouze o to, nebýt líný a tu informaci si najít.
Příkladem je, co se teď každý naučil dělat s jídlem, že si vygoogluje odkud přišlo, z čeho se skládá, zeptat se na kvalitu, nebo si přímo nakoupit na farmářském trhu. To samé jde udělat na všem ostatním. Za poslední tři roky jsem nekoupil nic, co by obsahovalo palmový olej, odmítám to jíst. Auto třeba mám, řídím, ale je to elektrický hybrid, navíc jsem vegetarián, a když už si dám vajíčka nebo mléko, tak vím, že je to domácí.
Víte i o jiných návrhářích, co se to snaží dělat jako vy?
Já nevím, jestli z českých, ale jestli je někdo průkopníkem, tak to je určitě Stella McCartney. To je absolutní průkopnice, tam nenajdete absolutně nic, co by uškodilo zvířeti, ani ta vlna. Je taky veganka, a má i vlastní materiály, které si vytváří tak, aby nebyly jen humánní vůči zvířatům, ale aby byly i udržitelné.
Jaká je vaše vize, kam se chcete posunout, co všechno ještě chcete dělat?
Já jsem strašně ambiciózní člověk, takže vždycky když něco řeknu nahlas, tak to zní strašně ambiciózně a nedosažitelně a lidé se mi pak smějí. Asi čtyři roky zpátky, když jsem úplně začínal, tak jsem odpovídal do magazínu na otázku ‚kde bych chtěl být za pět let‘, že bych chtěl být na londýnským fashion weeku, otištěn ve Vogue a LÓfficiel. A to se mi podařilo během dvou let. Tenkrát mě v tom rozhovoru nazvali idylickým snílkem. Nijak mě to neurazilo, dělám si to, co dělám, nejdu přes mrtvoly. Myslím, že možnosti jsou úplně všude a jde o to, jestli je vidíte a jste progresivní. Pokud se seknete na místě, tak nemáte šanci.
Je to velké konkurenční místo? Mně přijde, že nikomu nechcete škodit, děláte si na vlastním písečku, ale závist je závist. Jsou nějací záškodníci, setkal jste se s něčím takovým?
Asi ano, já vím, že někde někdo si prosazoval, abych nebyl v jedné dané publikaci, a v té dané publikaci mě nikdo do teď nevytisknul. Rozhodně nemá cenu být uražený, přemýšet nad tím, nebo to nějak řešit. To je pro mě ztráta času. Já jsem se naučil, že když vám někdo někde zavře dveře, nebudu se do nich snažit dostat mermomocí. Jakmile mi někde zavřete dveře, tak si je otevřu někde jinde. Myslím, že nemá smysl závidět. Kdybych tenkrát začal předvádět na českým fashion weeku, tak možná nejsem teď v Londýně. Tím, že mě tenkrát nechtěli, musel jsem najít jiné platformy, tak jsem vynaložil energii jinam. Nejdřive Kyjev, nyní Londýn.
Už jste někdy odmítl ušít klientovi šaty, že to bylo něco, s čím byste nesouhlasil?
Ne, ale já moc často nedělám zakázky. Nejsem ten, za kterým přijdete a řeknete: "Já bych chtěla velký černý šaty a ušijte mi tohle". Samozřejmě udělám zakázku, ale udělám jí na základě toho, že jsem designér, jdete za mnou, že mám určitý styl nebo dělám něco jiného. Řeknete, že chcete svatební šaty, já vám navrhnu patery, šestery na papíru, a z toho uděláme nějaký kompromis, co mně se líbí a co vám se líbí.
Ale aby to bylo něco, co je absolutně mimo váš styl, to neděláte?
Ne, ale to říkám vždycky rovnou na začátku.
Jak dlouho trvá vyrobit večerní šaty?
Jsou takové, na které stačí dva dny, které se vyrobí rychle, pokud máte látku. Ale jsou takové, pro které si i necháváme vyrobit látky. Pak jsou takové, který se prošívají ručně kamínkama, a to trvá třeba pět, šest týdnů.
A to vyjde na kolik?
Upřímně? Nevím. Jedny jsou v příští kolekci, ale ty ještě nejsou naceněné.
Říkal jste, že už jste měl třicátiny, tak jaké to bylo? Co jste dostal za dárky?
Dárky jsou osobní, to se mi nechce moc říkat, aby to nevypadalo, že se chlubím. Víte, há jsem nikdy v životě neslavil moc narozeniny, protože je mám v srpnu, a to byli vždycky všichni moji kamarádi pryč. Zvykl jsem si je tedy neslavit nebo jen udělat nějakou grilovačku na zahradě. Ale teď mi kamarádi a přítel udělali oslavu, o které jsem absolutně nevěděl. Byli tam lidé, které jsem neviděl strašně dlouho. Rodina, obří plameňák na řece, stany, DJ, udělali to tématicky na styl Coachella, takže každý byl tématicky oblečený. Bylo to fajn. Doslova kouzelné.
Jirko, moc děkuji za rozhovor, přeji hodně štěstí a doufám, že se jednou objevíte i na českém fashion weeku, protože tahle událost bez vás o hodně přichází.
