Není doktor jako doktor. Jan Vojáček se snaží na pacienta dívat jako na celek. A aby mu pomohl, snaží se pochopit jeho příběh. Neléčí následky, ale příčiny. Na pražské klinice Endala působí v roli poradce životního stylu. Za pomoci funkční medicíny vede své klienty k uzdravení a duševní rovnováze. Někdy je to trnitá cesta, ale bývalý fotbalový brankář s lékařským titulem slaví úspěchy i u civilizačních chorob jako je cukrovka.
Za rok zemře v Česku 1500 lidí na chřipku, ale nemluví se o tom. Občas se stane, že některé více agresivní mutující kmeny virů nebo bakterií vyvolávají určitou paniku u lidí. Já jsem přesvědčený o tom, že je potřeba samozřejmě udělat důsledná opatření, zároveň by se ale každý měl zkusit vypořádat s oním strachem. Strach může oslabovat imunitní systém, což je ta podstatná okolnost, jestli člověk onemocní, nebo neonemocní, a zároveň jestli ho nějaká nemoc ohrozí na životě. Strach nás má i chránit, vše je o zdravé míře. A tu je třeba v sobě hledat.
Já bych v této době jel do Asie za předpokladu, že bych pro to měl velice dobrý důvod, který by překonal určitá existující rizika toho, že tam tahle nákaza probíhá. To znamená, že nejsem takový blázen, abych objížděl země, kde jsou aktuálně zvýšená rizika nemoci, to ne. Kdyby ale byla nějaká mimořádná událost, třeba kdyby měl můj nejlepší kamarád svatbu ve Vietnamu, tak bych tam jel.
Chodí ke mně lidé, kteří jsou z určitého hlediska v rozkladu, a to jak fyzickém, tak psychickém, protože dnešní doba je velmi náročná pro udržení dlouhodobého zdraví. Když se dnes podíváte na společnost z pohledu fyzické a psychické kondice, můžeme vidět, že vnitřní kvalita života jde postupem času dolů. Proto ke mně chodí lidé s chronickými nemocemi na úrovni fyzického těla. Zároveň jsou vždy přítomny i aspekty vztahující se k psychickému tělu, emočnímu tělu a kvalitě prožívání.
Velmi časté jsou autoimunitní nemoci, roztroušená skleróza, Crohnova choroba, autoimunitní onemocnění štítné žlázy, jsou to také metabolická onemocnění jako cukrovka, ale i nemoci, které jsou takzvaného funkčního charakteru. To znamená, že nemají žádnou přiřazenou diagnostickou jednotku, čili to jsou lidé, kterým je nějakým způsobem opakovaně špatně. A to jak špatně od žaludku, tak například nadýmání, nejrůznější bolesti, omezení fyzické či mentální výkonnosti, snížení libida, nespavost a mnohé další.
To je to, s čím já osobně nesouhlasím. Nesouhlasím s teorií nevyléčitelných nemocí, protože například už existují studie, které vyvrací teorii cukrovky jako progresivního nevyléčitelného onemocnění. Cukrovka už dnes není považována za nevyléčitelnou nemoc, a takto se mění přístup k dalším a dalším nemocem. Nevyléčí se každý, protože uzdravení je proces, cesta, která je trnitá. K uzdravení nemůže dojít pomocí léků, ty by měly na nějakou dobu pomoci stav stabilizovat, uzdravení je pak cesta uvědomění si, proč k nemoci došlo, a zjednání nápravy.
Dogmatu o nevyléčitelnosti nevěřím, to popírá dynamiku fungování organismu a jeho neustálé obnovy a schopnosti se uzdravovat. Chronická nemoc je pouze jeden z těchto dynamických projevů na podkladě určitých okolností, jak vnějších, tak vnitřních. A ty lze popsat, pochopit a změnit. Není to jednoduché, ale uzdravit se lze.
Já jim to říkám.
To nejsem jenom já, dneska jsou lékaři, jak u nás, tak ve světě, kteří dělají studie, jak zastavit diabetes specifickou úpravou stravy. Strava je však jen jeden z mnoha dílků. Pětadevadesát procent lidí ale nechce se sebou nic dělat, protože tohle není o lécích. Je nutno změnit svůj životní styl, změnit stravu, spánkový režim, změnit myšlení a hodnoty. A to se velkému množství lidí nechce. Lidé si raději dají koblihu a na to si píchnou inzulín.
Velké množství lidí se nechce pouštět do řešení své životní situace na úrovni práce, vztahů. To znamená, že v situaci, kdy budete chronicky pod vlivem stresu, a nic se na tom nezmění, tak se velmi pravděpodobně cukrovky nezbavíte.
Není však stres jako stres. Je nutno pochopit celý kontext nezdravého způsobu života a najít sílu to změnit. Na cukrovce se velmi podílí hormonální systém a stresová osa s vlivem stresového hormonu kortizolu. Ta významně přispívá ke vzniku takzvané inzulínové rezistence, tedy cestě k diabetu. Uzdravit se je prostě jedna z existujících možností za určitých okolností, kterým je potřeba jít naproti.
V řádech jednotek až desítek lidí, protože to není naše hlavní činnost. Naše aktivita je velmi o osobním přístupu. Já mám například za den čtyři lidi, protože s nimi strávím hodinu až dvě času. Se svým týmem dalších odborníků a průvodců jim ukazujeme cestu, kterou se mohou vydat na podporu zdraví.
Věc, která se mi velmi nelíbí, je nálepkování lidí diagnózami. Lidé se pak často s nemocí identifikují a stává se součástí jejich identity. Pak se může takový člověk těžko vyléčit. Už to není jen Petr či Jana, už je to Petr s cukrovkou či Jana s roztroušenou sklerózou, a to na celý život.
Mým záměrem při práci s lidmi je podpora zdraví a zlepšení kvality života a prožívání. V okamžiku, kdy je cukrovka způsobena nezdravým životním stylem a dlouhodobým přetěžováním organismu, ať už na úrovni nervového, hormonálního systému či metabolismu, tak to způsobí zhoršení kvality života. A to, že k tomu ještě dostanou cukrovku a berou na to léky, to změní jen částečně. Mým hlavním cílem je pomoci obnovit onu kvalitu prožitku života, a ne zbavování se nemocí.
Týdny, měsíce, někdy i roky. Minimum jsou tři měsíce. Je to skutečně proces, který není rychlý, a to je přesně ten důvod, proč ho nepodstoupí každý. Všichni si neudělají čas, prostor a vůli pohlédnout pravdě do tváře, aby se podívali, co se s nimi děje.
Já jsem měl to štěstí, že to nedospělo k nějaké vážné nemoci, jenom se mi začaly objevovat po těle určité příznaky ve formě svalových záškubů, které by mohly vést k nějaké autoimunitní neurologické poruše. To se nestalo, měl jsem to štěstí, že jsem se mohl začít věnovat tomu, čemu se věnuji, a samozřejmě v prvé řadě pomoci sobě, protože to je vždycky nejlepší cesta, jak pomoci někomu dalšímu.
Myslím si, že ano. A zároveň si myslím, že jsem nemusel být jenom lékař, protože většina mých aspektů k řešení se nakonec ukázala spíš na úrovni podvědomí a emocí. K tomu, abych se vydal cestou zkoumání svých podvědomých konfliktů a vzorců chování, myšlení a systémů přesvědčení, tak k tomu nemusím být lékař. Mně svým způsobem lékařství pomohlo, protože jsem si objasnil mnohé okolnosti, co se to se mnou děje, až na úroveň fyziologických procesů v těle.
Je to vztah založený na důvěře. S některými by se dalo říci přátelský, s některými stále můžeme říci profesionální, ale rozhodně na bázi důvěry. Sdělují mi často svoje niterní a intimní pochody, ale zároveň do té míry, která je pro ně bezpečná.
Nechodí. Snažím se informovat o tom, že funkční medicína funguje nejlépe v rámci prevence a v rámci počátečních stádií chronických onemocnění, čili čím ten proces trvá delší dobu, tím více se zacyklují změny natolik, že je potom velmi složité se z toho dostat. Nechci se pouštět do těchto akcí, protože abych byl k lidem fér, tak jim rozhodně nemůžu slíbit, že se vyléčí.
Za těchto okolností můžu slíbit to, že se můžeme podívat, jak jejich zdraví podpořit, protože sama léčba je většinou za těchto okolností velmi náročná pro organismus. Můžu nabídnout určitou komplementární cestu, která může podpořit jejich organismus, ale určitě nikoho nezrazuju od jejich léčby a neslibuju jim vyléčení.
Jsou různé pohledy. Pro některé to není medicína, je to takový soft způsob medicíny, ne ten invazivní, který rychle vyřeší následek. Pro některé to je nevědecké nebo příliš málo vědecké. Pak je další skupina, které to začíná dávat velký smysl, protože začínají vidět limity své práce s lidmi, že se jim tam pořád vracejí, že se jejich stav stále zhoršuje, nabalují se jim na to další zdravotní problémy, na které jsou jen další léky. Ti většinou tuto práci kvitují a vidí v ní smysl. A někteří se k nám dokonce přidávají.
Asi pět let. Posledních deset let mohu pozorovat vzrůstající zájem lidí o jiné přístupy. Jeden důvod je zklamání v klasické medicíně a druhý právě zhoršující se kvalita zdraví lidí. Tím hned nemyslím jen rakoviny a vážné nemoci, ale také vyhoření, vnitřní nespokojenost se sebou, životem, vztahy, únavu a žití s nízkou úrovní životní energie. Vzhledem k tomu, že toto klasická medicína neřeší, tak proto mají lidé čím dál tím více zájem o jiné přístupy, nejen ty klasické. Mělo by to jít ruku v ruce.
Všechno má svoje místo a tak je to i s léky. Vždy říkám, že by se s nimi mělo zacházet velmi obezřetně – nasazovat je v co nejmenší dávce na co nejkratší dobu, pokud již není jiná možnost. Přesně touto rozvahou jdu jak u sebe, tak u své rodiny i u klientů. Pokud to jde jiným způsobem jako odpočinkem, vývary, bylinkami nebo homeopatií, tak pak jsem tímhle schopen zvládnout u sebe a své rodiny 95 % stavů. Těch pět procent je přesně ten mód, kdy nejsem žádný extremista a v okamžiku, kdy dcera má čtyři dny vysoké teploty, tak už ji nenechám ten čtvrtý den se trápit, protože tři dny už si tím prošla a už je z toho vyčerpaná, tak jí dám lék na snížení teploty. Za dva roky jejího života jsem to udělal dvakrát.
Kvalitní tuky jsou dobré.
I třeba kvalitní špek nebo sádlo jsou vlastně považovány dnes za prospěšnou potravinu. Tyhle určité mýty se „rozpouštějí“. Co se týká mých neřestí, občas jdu s klukama na pivo, občas zabrouzdám na sociální sítě, občas se podívám v televizi na nějaký lehkomyslný seriál na odpočinek.
To není neřest? Tak nevím, co je neřest.
To neznamená, že to není neřest. (směje se) Chápu, že je to forma kompenzace. Můj známý poměr je sedmdesát na třicet, to znamená, že sedmdesát procent času se rád věnuji tomu, abych si své zdraví udržoval v pořádku, ať už ve formě kvalitní stravy, spánku, pohybu, pitného režimu. Těch zbylých třicet může být něco, co to narušuje. Když jedeme s klukama na mistrovství světa ve fotbale lékařů, kde hrajeme a paříme, vždycky se mi smějí a ptají se, kde doháním těch sedmdesát procent, když tam pařím do rána. Říkám, to je přesně ono, my tady paříme, a já pak chodím v deset spát. Je to všechno o balancu.