Rychlá zpověď - fotografka predátorů Markéta Schusterová: O životě se žraloky, krokodýly a záchraně planety

Pamatuješ si ještě, jak ses dostala do Kanady?

Vystudovala jsem pedagogickou školu v Berouně a během studia přišla revoluce a vyskytla se možnost vycestovat. Já už jsem od mala toužila cestovat. V televizi byly pouze dva televizní programy, na kterých jsem vyrůstala. Ale moji rodiče vlastnili spoustu knížek o Africe a další cestopisy, které jsem si jako dítě prohlížela. Vždy jsem měla touhu se někam podívat, i když přitom člověk netušil, co tam někde v cizině je. Když po revoluci přišla možnost, hledala jsem, jakým způsobem se dostat ven a nabízelo se několik možností. 

Nakonec jsem vyjela jako au pair vychovávat děti. Moje první zastávka byla v Anglii, pak jsem byla takhle v Belgii a Německu. Pořád se mi nějak nechtělo nastoupit do pracovního kolotoče a chtěla jsem si to ještě prodloužit, stále cestovat a naučit se více jazyků, a hlavně zvládnout se pořádně naučit angličtinu. Pomohla náhoda. Přečetla jsem článek Josefa Škvoreckého o jeho životě v Torontu, kde mimo jiné psal o své kamarádce, která úspěšně vede agenturu pro zprostředkování práce dívek jako au-pair. Po roční komunikaci jsem v roce 1998 do Kanady odjela.

Jsi tam doteď, ale děti nevychováváš.

Děti nevychovávám. Původně jsem se do Kanady šla na půl roku naučit angličtinu a trochu ji procestovat. No a už to bude dvacet let, co jsem tady.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Co tedy děláš?

Začátky v Kanadě byly drsné. Začínala jsem vychováváním dětí, a jelikož jsem měla v pase pracovní povolení jen na to, možností si někde přivydělat nebylo mnoho. Tak si člověk vydělával na černo uklízením domů, a nebo třeba mytím nádobí v restauraci.Měla jsem velké štěstí na rodinu, ve které jsem pracovala. Ta mi po 2 letech nabídla sponzorovaní a já jsem získala povolení k trvalému pobytu. Vždy mě bavilo fotit, tak jsem se rozhodla, že budu při práci dálkově studovat Ryerson Universitu, obor fotografie a grafického designu. Po večerech jsem dělala v baru a přes den jsem chodila do školy. Po složení závěrečných zkoušek jsem dostala diplom, který je v Kanadě velmi důležitý. Když člověk nemá školu, kanadské vzdělání, tak nějaké zkušenosti a školy z Evropy tam nikoho nezajímají. Stále dokola narážíte na dvě stejné otázky. „Jaké máte kanadské školy?“ a „Jaké máte pracovní zkušenosti v Kanadě?“ Když nemáte žádné, můžete jen stále dokola uklízet domy, nebo nedělat nic.

Co na to rodiče, že ses tak sebrala? Nikdy jsi netoužila vrátit se domů?

Ne, já jsem vždy toužila cestovat a rodiče to věděli a moc mě podporovali. I přes vzájemné stýskání mi drželi palce.

Nebyl to pro tebe velký šok, vyjet do toho velkého světa z komunistické země?

Šok to určitě byl. Neměla jsem o řadě věcí vůbec ponětí. Pamatuji si, jak je těžké se nějakým způsobem prosadit, vystudovat a něco našetřit, když člověk nemá peníze a chodí do školy. Hledá různé kličky. Například jsme zjistili, že český desetník je stejně velký jako žetony, které se dávají v Kanadě na vstup do metra a které jsou samozřejmě dražší. Tak takhle jezdívala celá česká komunita za desetník. Pak to změnili. Asi jim to došlo, možná tam hodně prodělávali. Taky si pamatuji, když jsem jako studentka šla po ulici s nejluxusnějšími obchody, kde bylo vše značkové. Vešla jsem do toho obchodu a připadalo mi, že se všichni na mě dívají a musí jim být naprosto jasné, že si tam nemohu koupit vůbec nic. Koukala jsem tam na cenovky a říkala si, že to musí být snad nějaký vtip. Jak je vůbec možné, že šaty stojí tři tisíce dolarů. Kdo si to může dovolit. 

I když jsi neměla moc peněz, pořád jsi ale cestovala. 

My jsme cestovali různě. Ze začátku stopem nebo jsme si našetřili a půjčili auto. Cestovali jsme levně, přespávali v autě, po kamarádech nebo jsme hledali levné letenky. Důležité pro nás nebylo, kde spíme, ale jen se někam dostat, všechno poznat a nafotit.

Víš, kolik zemí jsi procestovala a kolik ti jich chybí?

To jsem nikdy nepočítala. Mám v telefonu seznam věcí, je to takový inspirační list, rozdělený do několika kategorií. U kategorie míst, kam bych se chtěla podívat, je seznam nejdelší a stále roste. Takže počítat místa, kde už jsem byla, je pro mě ztrátou času. Spíš mě zajímá, kolik je ještě míst, kam bych se chtěla vypravit.

V Torontě, kde žiješ, jsi dokázala připravit řadu vlastních fotografických výstav. Jak se ti to povedlo?

Mnoho zkušeností a kontaktů z branže jsem získala při studiu na univerzitě. U mě to bylo spíš tak, že jsem se v české komunitě prosadila. Připravila jsem první výstavu, kde byla spousta fotek s českou tématikou. Získala jsem podporu české ambasády a české televize, která funguje v Torontu. O výstavě odvysílala pětačtyřiceti minutovou reportáž, což byla docela dobrá reklama. Bylo to velmi úspěšné.
To byly ale začátky, teď hlavně fotím a natáčím pod vodou. To se stalo náhodou, když jsem začala s potápěním. Jednou jsme s kamarádkami odjely na naši první dovolenou do Dominikánské republiky, tehdy se nám ji povedlo sehnat s velkou slevou. S sebou jsme neměly moc peněz. Když se blížil konec dovolené, říkaly jsme si, že je utratíme alespoň za nějaký zážitek. Moje kamarádka Renata se rozhodla, že si nechá zaplést copánky, což tenkrát trvalo asi pět hodin. Já jsem se jí snažila vysvětlit, že bělošky opravdu nevypadají v těch copáncích dobře, a že to bude pro ni hrozné, sedět někde pět hodin, ještě v tom vedru, která tam panují. Více akční byla kámoška Bára. „Hele, tady nabízejí potápění,“ řekla.
Hlavně se jí líbil instruktor, hezký Francouz, který ty kurzy potápění v bazénu vedl. Zaplatily jsme si lekci, prošly základním kurzem a pak následoval opravdový ponor.  Úplně jsem se do potápění zamilovala a rozhodla jsem se, že si udělám potápěčské zkoušky a začnu se potápět.

Před kolika lety?

Tohle bylo, když jsem přijela do Kanady, takže před dvaceti lety. Byl to první, nebo druhý rok, kdy jsem byla v Kanadě. Ano, první rok, myslím. Od potápění byl už jen krůček k focení pod vodou. Fotila jsem na souši a říkala jsem si, jak by se to dalo zkombinovat. Koupila jsem si svoji první výbavu a začala jsem dělat první pokusy točení a focení pod vodou.

No, a teď fotíš žraloky a natáčíš krokodýly.

To se stalo úplně náhodou. Začala jsem odebírat dva potápěčské časopisy, koukala jsem na fotky profesionálních fotografů i na místa, kde se dá potápět. Shodou okolností jeden měsíc ve dvou nezávislých časopisech byl článek o místě, které se jmenovalo Kokosový ostrov. Byly tam nádherné fotky. Zjistila jsem, že ostrov je u Kostariky a je velice těžké se tam dostat. Lodí je to zhruba 36 hodin na tento neobydlený ostrov. Na místě operují pouze 4 lodě. Člověk si může koupit kabinu a jet se tam potápět. Pro mě v té době naprosto nedostupná záležitost.
Významnou součástí vybavení jedné z lodí je ponorka. Hodina v ponorce stála asi 2800 dolarů, pokud si dobře vzpomínám. National Geographic a všechny velké televize si tuhle loď s ponorkou pronajímají na výzkum a na natáčení. 

Je mi jasné, že ses tam dostala…?       

Já jsem se tam chtěla hrozně dostat, ale nevěděla jsem jak. Tak jsem neustále posílala e-maily a všude telefonovala. Zjistila jsem, komu společnost vlastnící lodě patří. Byla to jedna velká skupina, která se jmenovala Undersea Hunter. Snažila jsem se je zkontaktovat tři měsíce. Oni jezdili na ostrov vždy na deset dní a pak se vrátili zpět do svých kanceláří. Za jeden den se tam vyměnili a pak zase jeli. 
V kanceláři nebyl nikdo, kdo by odpovídal na e-maily a telefony. Vše se zamlouvalo online. Jednou jsem se tam náhodou dovolala a telefon zvedl kapitán jedné z lodí. Vyprávěla jsem mu, že mým snem je se tam podívat, ale že bohužel nemám na to, abych si koupila kabinu. Sdělila jsem mu všechno, co o místě vím, jak mám vše nastudované o mořských druzích, které tam žijí, a o všem, co tam je.
Vyslechl mě a trochu s nadsázkou mi řekl, že pokud se stanu dive master, což bylo o jednu potápěčskou kvalifikaci výš, než jsem měla, a pokud se naučím základní španělštinu, tak mi dá práci na jeho lodi na deset dní. Řekl, pokud si zaplatím letenku, tak mohu přijet a budu pomáhat potápěčům a v kuchyni. Ve volném čase se budu moci potápět.

To je hozená rukavice!

Asi nevěřil, že to udělám, ale já odletěla na Bahamy, kde jsem si udělala potápěčské zkoušky a najala si učitele španělštiny. Zavolala jsem mu asi čtrnáct dní před tím, než jsem tam měla přijet, s tím, že jsem připravena. Měla jsem letenku do Kostariky, kde jsem se chtěla nalodit se na jeho loď. Po příjezdu jsem zjistila, že na lodi je sedm kabin a z toho tři mají pronajaté turisti. Ve zbylých čtyřech má National Geographic tým, který bude celých 10 dní natáčet dokument. Během pár dnů se z nás všech stali přátelé.
Pak asi zapracoval osud. Ve druhé půlce naší cesty jeden z asistentů kameramana onemocněl, nemohl se potápět a já jsem se vehementně nabídla, že pomůžu. S foťákem jsem zacházet uměla a potápěčské zkoušky jsem měla, tak mi dali šanci. Tak začala naše první, ne však poslední, spolupráce.

Když se potápíš se žraloky, nemáš strach?

Ze žraloků nemám strach, ale velký respekt. Když je člověk respektuje a chová se v souladu s přírodou, do vody netahá věci jako návnady a nepoblázní je, jsou v úplném klidu. Kolikrát není ani jednoduché je natočit, protože se celkem hodně bojí. Například natočit kladivouna, což je můj nejoblíbenější žralok, vyžaduje často i zatajit dech, aby člověk neprodukoval bubliny, protože i ty ho vystraší a on nepřiplave. 
Nemyslím si, že žraloci jsou zvlášť nebezpeční. Ale u krokodýlů je to úplně něco jiného, ti jsou v mnohém nepředvídatelní. Z nich mám větší respekt a dávám si velký pozor, protože se mi v minulosti stalo, že jsme třeba točili v mělčině a připlaval krokodýl. Točila jsem ho, nedávala pozor a připlaval druhý. Proplaval mi nad koleny, jak jsem klečela, a rozhodl se, že si odpočine. Postavil se nohama a ocasem celou vahou na mě. Zkalila se voda, protože se zahrabal do písku. Nevěděli jsme, jestli ho mám obtočeného. Kde má hlavu a jak to bude dlouho trvat. Bylo to nejdelších 45 sekund v životě. On se pak zvedl a zase odplaval.

Nikdy jsi neměla nějaké zranění?

Jednou mě kousla kanice, ryba. Byla to víceméně moje chyba, protože jsem si kontrolovala žraloky a neregistrovala přítomné kanice. To bylo během jednoho z mých prvních natáčení, kde se pro nalákání žraloku do záběru používala návnada ve vodě. Ze začátku jsme to hodně praktikovali a nyní se snažím toho při natáčení vyvarovat, protože si myslím, že to krmení je trochu proti přírodě. Hlavně se poté predátoři stávají bezprizorními. Vidí návnadu, jezdí okolo tebe, hledají, kde ta návnada je, a občas i kousnou. Byla jsem svědkem toho, že kousli kolegu do ruky. Mě naštěstí kousla jen ta kanice. Byla tam krev, ale je to mýtus, že žraloci jdou po krvi. Žádného žraloka nezajímalo, že jsem tam takhle krvácela. 

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak ses dostala k práci pro organizaci Sea Shepherd?

K Sea Shepherd jsem se přidala právě, když jsem byla na Kokosovém ostrově. Při tom celém natáčení se mi povedlo dostat do ponorky. Potopili jsme se na dno oceánu, zhruba do hloubky jedenácti set stop, kde je úplná tma. Až na pár bílých krabů a různých svítivých mikroorganismů tam nic nežije. Rozsvítí se světla a spíš se kouká po dně. Byli jsme na jednom z nejodlehlejších míst planety. Když jsme byli na dně moře, svítili kolem sebe a koukali se, co tam je, tak jsem tam najednou viděla plechovku od piva. V takové hloubce a na tak odlehlém místě! Pro mě to bylo takové první probuzení, že by se oceánům asi mělo pomáhat. Pak už to pokračovalo. Během pěti, šesti let jsem se vracela potápět na místa, kde jsem už byla a viděla jsem dramatické změny, jaké se v oceánu dějí. I co do počtu korálů, ryb i žraloků. Tam, kde jsme se potápěli i s padesáti žraloky, najednou byli sotva tři. Korály umíraly. Bylo to špatně, umírající mořský život a plasty ve vodě.

Říkala jsem si, že bychom všichni měli začít něco dělat. Úplně náhodou jsem byla na lodi, kde měla holka pouzdro na potápěčskou masku a zezadu na něm bylo logo Sea Shepherd. Zeptala jsem se ji na to. Ona mi začala vysvětlovat, že je to organizace, která chrání oceány a veškeré mořské živočichy proti všemu zlému. Od japonských velrybářů, po znečišťování plasty a chránění ohrožených druhů. Organizaci založil Paul Watson. Nejdříve jsem se stala jejich podporovatelem. Nakoupila jsem si jejich prodejní předměty, zisk z nich jde na jejich kampaně. Pak jsem začala koukat kolem sebe, jestli náhodou není v Torontě pobočka. Napsala jsem jim, udělala pohovor a začala jsem pro tuto dobročinnou organizaci pracovat. Během tří a půl let jsem povýšila a teď torontskou pobočku řídím a spolupracuji přímo s Paulem Watsonem i veškerým vedením. Tím jsem se dostala na různé kampaně. Děláme spoustu dobrých věcí.

Nedávno jsi jednu zajímavou kampaň nafotila. 

Díky tomu, že točím, fotím i využívám dron, byla jsem vybrána jako vedoucí média týmu na kampani, která se jmenovala Operation Ice Watch. Proběhla v březnu 2017 na východním pobřeží Kanady, v provinciích Nový Brunšwick, Newfoundland, kde je Záliv svatého Vavřince. Zde na ledu žije největší počet tuleňů grónských, kteří jsou bohužel každý rok legálně v Kanadě loveni kvůli kůži a oleji, ze kterého se vyrábí doplňky stravy.
Sea Shepherd aktivně bojuje za zákaz lovu už několik let. V minulosti se nám to povedlo zastavit na určitou dobu, protože tam zhruba před čtyřiceti lety francouzská herečka Brigitte Bardot přímo na zamrzlé ploše svatého Vavřince pořídila řadu fotografií s mládětem tuleně grónského.  Fotografie se dostaly na titulky několika časopisů a i díky teto publicitě byla otázce tuleňů věnována celosvětová pozornost a pravidla lovu změněna.
Součástí loňské kampaně byla opět celebrita. Hollywoodská herečka Michelle Rodriguez, známá především ze série filmů Rychle a zběsile, se na týden stala členem našeho týmu. Nafotila se podobná série fotografií. Znovu to převzala média, aby lidé věděli, že se to ještě vůbec děje. Spousta Kanaďanů a lidí po celém světě nemají ponětí, že taková masivní destrukce tuleňů grónských probíhá každý rok. Letos jich zahynulo 56 900. Druhým cílem celé kampaně bylo dokumentovat globální oteplovaní a jeho vliv na populaci právě tuleně grónského. Je to jediný druh tuleně, který není schopen se adaptovat a rodit mláďata nikde jinde než na ledu. Led jim taje, mají sedmdesátiprocentní úmrtnost a v kombinaci globálního oteplování a komerčního lovu to vypadá, že tento druh vyhubíme. 

To je šílené! Jaká další expedice tě čeká?

Sea Shepherd bojuje proti různým věcem a bohužel je spousta zemí, které se k oceánu nechovají zrovna nejlépe. Island nyní například znovu obnovil lovení velryb. Je to velký problém, protože začali v polovině června a teď v polovině srpna jich zabili už 64, takže naše další kampaň je momentálně tam. Pojedeme dokumentovat a ukazovat světu, co se tam děje. Sea Shepherd vlastní flotilu 12 lodí, které opravdové zbraně na palubě nemají. Paul Watson říká, že nejlepší zbraní na světě je kamera.

Co děláš, když nebojuješ?

Já si užívám život, dělám triatlony, to mě moc baví. Hodně cestuji i pro zábavu, nejen pracovně. Každé léto létám do Evropy na sedm týdnů, abych viděla rodinu a přátele, kteří se nestihnou zastavit za mnou v Kanadě. Také se starám o různé sociální sítě několika torontských luxusních restaurací. Teď jsem zrovna otevírala menši výstavu. Těch projektů je opravdu hodně.
Momentálně také natáčím svůj první autorský dokument z prostředí triatlonu. Silný životní příběh 70letého úžasného sportovce Boba Knuckeyho, jehož životním snem je na Havaji na světovém mistrovství závodu Ironman překonat světový rekord v jeho věkové kategorii. Myslím si, že mám štěstí. Mohu žít život, který mě moc baví. Za nic bych neměnila.

Moc děkuji za rozhovor, hodně štěstí na dalších cestách.