Rychlá zpověď - hokejista Milan Hnilička: Babiš je mým spojencem
Co přiměje hokejistu vstoupit do politiky a proč mu jeho dcery dělají starost? Nejen o tom se slavný hokejista rozpovídal v rozhovoru pro Luxury Prague Life.
Vstupujete do politiky. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Už nějakou chvíli pracuji s mládeží na českém svazu ledního hokeje a když vidím, v jakém stavu je pohybová gramotnost našich nejmenších, tak to je velmi špatné. Kolikrát děti neumí třeba udělat ani kotoul… My se v rámci hokeje snažíme děti vést komplexně a vytvořit u nich pozitivní vztah ke sportu, ale ten první signál musí přijít už ze školek a základních škol. To, kam se dnes dostal tělocvik, to je jedním slovem katastrofa. Infrastruktura sportovišť je kapitola sama pro sebe. Stát nemá jasně definováno, kolik jich vlastně máme a jaká je jejich majetková struktura… Přerostlo to ve mně a řekl jsem si, že se budu snažit přiložit ruku k dílu a pokusím se spojit s lidmi, kteří to vidí podobně a mají zájem vylepšit situaci ve sportu. Zhruba před rokem jsem se potkal s panem Babišem, který sport podporuje. Názorově jsme se shodli a řekl mi, abych vypracoval návrh, jak bych si to představoval. Teď na podzim jsem připraven kandidovat do Poslanecké sněmovny za ANO jako nestraník. Chci podpořit sport v České republice.
Nebojíte se vstupu do politiky?
Nebojím. Nemám co ztratit. Jdu tam s čistým štítem a velkým přesvědčením. Tady na Svazu mám skvělou práci. Konzultoval jsem to s panem Králem (prezident Českého svazu ledního hokeje - pozn. red.), který ví, jak pracuji a jak moc mě to tady baví. Nicméně vnímá tu situaci v současném sportu stejně jako já a podporuje mě. Nebýt jeho podpory, tak jsem do toho nešel. Nejdu do toho ale proto, abych pomohl hokeji, ale abych byl součástí týmu, který vytvoří systém podpory sportu jako takového. Systému, který bude mít jasná pravidla a transparentní financování.
Andrej Babiš je poměrně kontroverzní osoba. Někdo ho nesnáší, jiný mu fandí. Vadí vám negativní ohlasy na něho?
Mám k němu kladný vztah, známe se sice krátce, ale jsme v úzkém pracovním vztahu a vidím, jak nahlíží na sport a v tom ho vidím jako obrovského spojence. To je pro mě to nejdůležitější. Můj život je sport. Nesnažím se být makroekonom.
Byl jste zvaný na jeho svatbu?
Ne, nebyl. To je jeho soukromá záležitost.
Kariéru hokejisty jste ukončil v roce 2010 kvůli únavovému syndromu. Chybí vám ty časy?
Teď už ne. Ze začátku mi to chybělo, ale teď už mám jinou misi. Sice jsem se celý život těšil, až po kariéře nebudu muset nic dělat, jak si budu užívat golfu a rodinu, ale vydržel jsem to necelý rok a byl jsem zpátky v práci, protože jsem takhle nastavený. Nejsem člověk, který by si mohl jen užívat a nic nedělat, to nejsem já. Jsem šťastný, když mám nějakou vizi, musím něco dělat a to mě činí šťastným.
A co vám na hokeji nechybí?
Co mi nechybí? Být profesionální sportovec znamená, že jste pod permanentním tlakem. Specificky ta moje pozice byla taková, že když jsem udělal chybu, tak to skončilo gólem a vhazovalo se uprostřed hřiště. Tak tohle mi na tom nechybí. Paradoxně se ale zase ženu do pozice, kdy se zase pod tlak dostávat budu, ale je to něco jiného a je to pro mě výzva.
Když jste jako hokejista začínal trénovat, chtěl jste být i na jiné pozici než v bráně, nebo to byla první a jasná volba?
Já si to moc dobře nepamatuji. Přišli jsme na hokej, byl jsem multifunkční, dělal jsem víc sportů. Tenkrát mě postavili do brány a i táta řekl, aby si mě klidně vyzkoušeli v bráně. Už jsem tam zůstal. V této době mají velký vliv rodiče.
Jaký sport děláte teď? Jak se udržujete v kondici?
Teď moc času nemám. Poslední tři, čtyři roky jsem hodně vytížený. Ale když můžu, tak si jdu zaběhat nebo jezdím na kole. Nejradši mám ale míčové sporty - golf, tenis. Běhání a kolo je z nutnosti, abych se vešel do kalhot. To mě ale moc nebaví, nepadají tam žádné góly nebo míčky do jamky.
Svoje děti k profesionálnímu sportu vedete?
My vedeme děti ke sportu hodně, ale ne k profesionálnímu. Moje děti si vyzkoušely poměrně širokou škálu sportů. Vede je to k povinnosti, disciplíně. Holky hrály tenis, fotbal, jezdí na kole, plavou, hokej bude samozřejmost pouze pro našeho kluka. S manželkou jsme k nim poměrně tolerantní co se týká výkonnostního sportu, ale kde jsme nároční, tak to je škola. Manželka má vysokoškolské vzdělání, já jsem taky učil poměrně dobře a oba jsme vychovaní v tom, že vzdělání je pro nás stěžejní.
Vaše dcery jsou v pubertě. Připravujete se už na to, až vám přivedou představit své partnery?
Na to připravený nejsem a asi ani připravený nebudu. (smích)
Takže budete tchán, kterého se jejich kluci budou bát?
V ideálním případě tchán vůbec nebudu. (smích) To asi mluví za všechno!
Jaké to tenkrát bylo po Naganu? Měl jste pocit, že teď můžete všechno?
Myslím si, že hokej vychovává pokorné lidi. Co znám kluky, tak čím jsou větší hvězdy, tím jsou pokornější. Hráči, co byli v Naganu, byli normální, užili jsme si to. Nikdo z toho nedělal žádnou velkou vědu. Byl to skvělý turnaj, skvělý zážitek na celý život a hraje se dál.
Pamatujete si, co jste si za výhru v Naganu koupil?
Ne, ale pamatuju si, že jsme s Frantou Kučerou dostali od pana Charouze auto, Ford Ka.
Poznávají vás lidé na ulici? Rozdáváte autogramy?
Jak kdy. Děti už nás moc neznají, spíš rodiče.
Vy jste se teď vrátil z dovolené. Kde jste byl a s kým?
Po mé kariéře jezdíme pravidelně zpátky do Ameriky. Narodily se nám tam všechny děti a my se tam taky cítíme jako doma.
Bez čeho nebo koho byste nemohl žít?
Asi to bude znít jako klišé, ale špatně by se mi žilo bez rodiny.
Potrpíte si na luxus?
Mám rád hezké hotely a kvalitní věci. Ale já jsem z paneláku… Mám rád sport… Samozřejmě, když hrajete v NHL, létáte soukromým letadlem, spíte v nejlepších hotelech a chodíte do vynikajících restaurací. Restaurace bych rád zmínil, ty mám rád. Ale nemyslím si, že bych patřil mezi lidi, kteří by se oháněli luxusem. Mám rád hezké bydlení, čisté, upravené zázemí. Mám rád i cestování všeho druhu.
Co pro vás znamenají peníze?
Není to z mé hlavy, ale jednou jsem to slyšel od Lucky Bílé. Peníze, když jsou správně pojaté, dají člověku svobodu. To mi zůstalo v hlavě. Myslím, že na tom něco bude.
