Vyrostl v rodině spisovatelky a bubeníka legendární kapely Olympic. Milan Peroutka už od dětství směřoval ke kariéře umělce, takže není divu, že šel v otcových šlépějích a zpívá ve vlastní kapele Perutě. A cizí mu není ani herectví, sympatického zpěváka jsme mohli spatřit v rolích mnoha seriálů. Před několika týdny se ale stal novou tváří TV Nova a uvádí Snídani s Novou, což je pro Milana velká výzva. V následujícím rozhovoru se dozvíte, jaké to je v necelých třiceti letech stíhat tolik prací, jak se žije ve stínu slavného táty i to, jak to má s fanynkami…
Vyvrtnul jsem si kotník. Kromě toho jsem zjistil, že se říká „vyvrtnout“ a ne „vyvrknout“ si kotník. (směje se) Často teď vstávám ve čtyři hodiny ráno moderovat Snídani s Novou, což jsem myslel, že mi bude dělat problém, ale naopak mě to docela baví vstávat takhle brzo. V sobotu ráno jsem se probudil v sedm a byl jsem odpočatý, to se mi stalo snad poprvé v životě. Šel jsem si zaběhat, a sotva jsem vyběhnul, chtěl jsem ladně obkroužit nějaké dítě, které šlo do trasy, a zvrtnul jsem si u toho kotník. Teď to nějak obvazuji, protože jsem od té doby byl i na Barvám neutečeš a dalším běhu, měl jsem koncerty a podobně. Moc tomu klidový režim nedávám, tak si to snažím aspoň obvazovat.
Nebyl, ale je pravda, že když mi to v sanitce obvazovali před tím běžeckým závodem, tak mi říkali: „Pane Peroutka, ale víte, že to můžete mít i zlomené?“ Měl jsem tam bouli jako prase.
Nabídka přišla už asi před rokem, když jsem do televize šel jako host. Většinou se tak bojím, že nebudu mít co odpovídat, že do toho šlápnu… Když jsem byl poprvé host v Óčku, tak mě pozvali na kamerovky na moderátora do Óčka, a teď se mně to samé stalo na Nově. Ale poměrně dlouho to trvalo, byl to asi rok. Byly jsme tam jedna z potencionálních dvojic, ukázali na nás prstem, že potřebují vykrýt už půlku dubna, takže jsme pak nastoupili v dubnu.
Je to pro mě nová zkušenost a jsem za ní rád, že jsem si ji mohl zkusit v téhle branži a v nějakém tom barevném spektru zkušeností. Uvidíme, jak to bude časem, mělo by pak být i nové studio a nový koncept. Já bych chtěl osobně do Snídaně víc hudby, protože hudebníci dnes kromě Show Jana Krause, Dobrého rána a potažmo té Snídaně nebo Óčka vlastně nemají kde hrát. Už nejsou takové ty estrády, jak to bylo dřív. Vzpomínám si, že když jsem chodil do školky a dávali Dobré ráno, vždycky jsem si natahoval punčocháče u videoklipů v televizi. Myslím si, že hudba tam chybí, a naopak bych maličko upozadil ty zprávy, které se na nás odevšud hrnou.
Já už jsem jim to říkal, a oni to tak chtějí víceméně změnit, ale bude to ještě dlouho trvat. Uvidíme, jestli až se to bude měnit, tam Peroutka ještě bude vstávat do toho pořadu. (směje se)
Vaříme, což nám nevadí, protože se rádi najíme. Za tu krátkou dobu, co tam pracujeme, máme zkušenost, že pokud to nesníme před kamerou, pak nám to sebere štáb. Jedna z mnoha diváckých připomínek byla, že se nehodí, abychom jedli přímo před kamerami.
Vaření mi nevadí, ale je pravda, že ráno asi děláš jiné věci, než aby sis vařila nějakou večeři. Ono je hlavně důležité, že ta snídaně trvá přes tři hodiny, ale průměrný divák na to samozřejmě kouká kolem dvaceti minut. Říkám, že za pár měsíců budu jako moderátor Prima nápadů, protože už vím, jak se chovají chameleoni, jak se co vaří, jak se dělá akupunktura… Každý den se dozvím něco nového.
To nebyl nápad televize, leč už mě s vlasy přijímala. Byla to nabídka od francouzské značky Kérastase, byla to kampaň. Říkal jsem si, že by mě lákalo si jednou v životě zkusit mít jinou hlavu, protože jsem v životě nebyl obarvený. Zase jsem ale víceméně konzervativní týpek, takže jsem si dal tak dva měsíce na rozmyšlenou. Pak jsem si řekl, že to zkusím. K mému překvapení mně to osobně nevadilo, cítil jsem se v pohodě.
V souvislosti se Snídaní je to teď těžké. Diváci obecně nemají rádi změnu, ještě hodnotí od hlavy k patě, takže u mě to dokonale splnili. Samozřejmě ta hlava je pěstí na oko, nejsou na to zvyklí. Já už si říkám, že mám pocit, jako kdybych někoho zabil.
Já nejsem propagátor peroxidu na vlasech, já jsem si jenom chtěl s dovolením jednou v životě tohle zkusit.
Teď mi bylo 29. Ale i kdyby mi bylo padesát nebo šedesát. Kolikrát si říkám, že jsem si je raději nenechal hnědé, než tady s někým diskutovat. Vadí mi, že se lidem říká snáz kritika, než pochvala. Nevzpomínám si, že by vyvolala moje předchozí hnědá nějakou pochvalnou diskuzi. A kdo ví, jestli až odroste blonďatá, nostalgicky nějaký divák nezavzpomíná.
Já jsem to samozřejmě poctivě řešil ve všech svých projektech, včetně Ordinace v růžové zahradě a divadelních představení, kde to nejvíc potřebovala konzultovat Miriam Landa u Krysaře. Ve Snídani už věděli, jakou mám hlavu, a naopak se s ní vyfotil i vizuál. Vizážisti mi říkali, že by bylo dobré to pak po nějakou dobu udržet, když už se tak představím.
Já se hlavně musím naučit, že když mám Snídani, abych pak byl schopen nějak fungovat i po zbytek dne, protože člověk je potom trochu jako v kocovině. Mám hlavu trochu jinde, a když nemusím nic dělat, tak v podstatě bych jenom doma koukal, dokud nebude večer a půjdu spát. Doufám, že tohle se časem poddá, abych byl schopen to ještě lépe kloubit.
Co dělám… Tak hraju v představení, teď budu vydávat kapelní desku, což je pro mě velká věc. Ale na to, jak je to velká věc, se mi zdá, že to v podstatě neprožívám, protože je to pořád ve stínu dalších aktivit. Ale jsem moc rád, že se nám konečně podařilo to dopiplat, donahrát, domíchat a dofotit. Deska se bude jmenovat Žij a tancuj, je to i nový singl na léto. Bude tam takový průřez posledních dvou let, co hrajeme. Ale v bonusech bude i něco staršího. Je to takové zhmotnění naší hudby, kterou předáváme z pódií, ale ještě to nebylo nikde vydané tak, aby si to lidi mohli koupit nebo stáhnout. Těším se, že to bude dohledatelné jinak než jen na Youtube z nějakých živáků. A doufám, že ze studia to bude znít o něco lépe. Na CD bude i speciální efekt, budou tam speciální brýle a speciální fotky, které uvidíš jen s těmi brýlemi.
Vždycky u článků koukám, podívám se i k tobě, co mi tam napíšeš, protože se to mění s tím, co je nejvíc na očích. Vtipné bylo, že když jsem začal hrát v Ordinaci, tak mi lidi po koncertech říkali „my jsme nevěděli, pane Peroutka, že taky hrajete“. Teď mi po koncertech říkají „my jsme nevěděli, že taky zpíváte“. Takže za chvíli mi řeknou, že nevědí, že dělám něco jiného než moderování. Především je to všechno tak pomíjivé! Na Tvář budu vždy vzpomínat jen v nejlepším. Když mi dnes někdo pochválí nějaké mé někdejší výkony, skoro už tomu nevěřím, že si je pamatuje. Moc rád o tom pak vyprávím. Byla to pro mě zásadní zkušenost a multikurz všeho, s čím se člověk v dnešním showbyznysu potkává.
Možná to není moc strategická věc, i co se týče veřejnosti. Teď jsem se o tom bavil i s někým ve vydavatelství. To, že toho dělám víc, je dobře pro mě, ale naopak z nějakého pohledu mě třeba jedno vydavatelství odmítlo s tím, že jsem pro ně takový „všechno, a nic“, když to tak řeknu. Což byla pro mě první ťafka. Došlo mi, že to není jenom klad, protože já osobně jsem to vnímal tak, že sbírám zkušenosti. Sbírám je rád a dávám tomu 100 procent svého času. Ale pořád to vnímám tak, že to dělám kvůli sobě.
Někdy mám pocit, jestli ty věci dělám skutečně pořádně, jestli to nedělám mechanicky a napůl, což by mě mrzelo. Naše práce je zaprvé divná, a zadruhé je o duši. A člověk musí někde regenerovat, protože se pořád někde vydává, třeba i fanouškům. Někdo třeba dělá, že fanoušci ho otravují, ale já to dělám skutečně pro ně a je mi dobře, když vidím, že jim dělám radost. Také je tam ale prostor mezi tím, kdy už člověk má mít klid, a kdy je tady pro ně.
Řekl jsem si, že ten můj životní mód se teď točí kolem toho, a zároveň jedním dechem dodávám, že to tak nemusí být vždycky. Třeba si jednou řeknu: „Děkuji, že jsem to zažil, a teď se chci hodit někam jinam.“ Já jsem před Tváří měl jiný směr, studoval jsem v zahraničí a říkal jsem si, že co mi nikdo nevezme, jsou vědomosti. Pochyboval jsem nad svým umem, jestli mám co nabídnout, i když mě to lákalo od dětství. Dramaťáky jsem měl víceméně od třetí třídy.
Přesně, možná je to i nějak zakódované v genech. Mamka píše knížky, to zase souvisí s texty. Máš pravdu, že člověk možná ani nezdrhne tomu, jak to jednoduše cítí vevnitř.
To je častá otázka. Já jsem se nad tím zamýšlel až poté, co se hodně novinářů ptalo na to, jestli mě to deformovalo v dětství. Podle mě to tak ale není, ty se narodíš přirozeně do nějakého prostředí a bereš to tak, jak to je. Až v dospělosti, nebo i později, máš to tak taky a má to tak každý čtenář, si začneš vykládat ty jednotlivé situace. Je blbý podceňovat děti, protože si to všechno pamatují, a pak si to stejně v dospělosti vyloží.
Pro mě byl taťka ten hudebník, který nebyl moc doma, byl na koncertech, kam jsme se každoročně zašli s rodinou podívat, abychom mu udělali radost. Až někdy v dospívání jsem si to nějak přehodil, a pak vlastně rok předtím, než táta umřel, jsem s ním jezdil na turné k padesáti letům Olympiku. Tam jsme si sami sebe užili nejvíc, za ten jsem strašně rád. Hlavně jsme pak spolu začali s tátou bydlet, takže jsme si fakt ten poslední rok užili. Tam jsme si vynahradili to dětství.
Řekl bych, a říká mi to i spousta lidí v branži, kteří tam jsou déle, že můj táta byl v tomhle skromný, zprvu až plachý a pro ostatní ve společnosti by se rozdal, rád je bavil. Doma naopak chtěl vypnout, to mám po něm. Nebyli jsme hogo fogo, neměli jsme doma ani moc peněz, naši byli rozvedení. Vůbec bych nikdy necítil, že by tam byla nějaká hra na něco. Vnímal jsem to úplně normálně, táta se určitě nikdy nad nikoho nepovyšoval a podobně.
Jak jsi správně řekla, největší pozornost kolem mého táty přišla až v momentě, kdy umřel. Jinak to byl docela normální život. Pak to bylo trošku divný, když nám někdo fotil nějaké věci před barákem, ale jinak to bylo úplně normální. Úplně nejhorší je pro mě druh hejtu, když lidi píšou něco s mým tátou, to se mi zdá takové nejjedovatější. Ale to jsem úplně odbočil.
Vzpomínám na to, že když jsem poprvé měl zazpívat na mikrofon, tak se mně začala třást ruka, strašně jsem se bál. Ve mně není přirozený exhibicionismus, ale od dětství mě strašně láká zákulisí divadla a filmů. Přijde mně, že je to tak magický svět, že ty lidi něco vytvářejí, a mě to zároveň strašně táhlo. Jako malý jsem chodil na zpěv a podobně, a pak jsem mámě doma brečel, že chci přestat chodit a že se strašně bojím… Ale že až budu dospělý, a dospěláci se nebojí, tak že jí slibuju, že zase začnu zpívat.
Měl jsem v hlavě, že musím překonat ty strachy, a pak do toho jít. Skutečně jsem zatnul zuby a pak jsem si to splnil. Ale nemysli si, třeba i Tvoje tvář pro mě byla obrovská výzva a já jsem měl strašný strach, že to nezvládnu. První kolo si pamatuju jako teď, vyjel jsem tím výtahem a chtěl jsem říct „nezlobte se, já potřebuju ještě čas, ještě nechci zpívat“. (směje se) Je to zajímavé, podle mě je tam i nějaký princip, že mě baví překonávat sám sebe a výzvy. A tohle je jeden velký adrenalin.
Čas se vždycky najde, když chceš. Je to ale sobecký přístup, protože se to musí trošku točit kolem mě. Myslím, že teď nejsem vhodná partie na vztah. Když mám nějaké chvilky, tak se je snažím udělat hezké. Taky si o téhle fázi myslím, že na ni nemusím příliš tlačit. Sama se vyvrbí, ať už to s tou kariérou bude jakkoliv.
Jsem fatalista, jen občas dávám osudu tipy, kam bych se mohl stočit, poslední slovo má ale vždycky on. A občas nám to dělá komplikovanější, abychom se něco naučili a zkusili jiné věci a jinak, protože samotným by se nám nechtělo. Těším se i na to, že si jednou užiju to, že budu „máma na mateřský“ a že budu doma. Strašně mě třeba láká naučit se vařit, pěstovat něco na zahradě.
Chtěl bych říct, že ještě nemám dokončenou školu. (směje se) Měl jsem jí dokončit teď v červnu.
Studuju, čeká na mě inženýr, státnice.
Chci. Když už jsem s tím strávil tolik let. Ale teď bych měl v červnu odevzdávat diplomku, ale myslím, že to nestihnu.
Ok, stihnu to. (směje se)
Tak to neberu. Beru to jako takové zadostiučinění a jako potvrzení dodělání všech těch zkouškových období a studentských let, člověk tomu musí obětovat hodně času. Byla by škoda to nedoklepnout a neodnést si ten diplom.
Čtu teď jednu knížku, která doslova zakazuje tyhle reklamní vize. Víš, jak to je, člověk míní, život mění. Ale tak nějak si představuji, že chci v životě ještě spoustu věcí poznat a zkusit, teď jsem nadšený a vzrušený, že mám tyhle příležitosti. Ale až budou jiné… Já jsem třeba dělal ve Španělsku v podmořském muzeu, nebo v baru v Německu během školy, kde jsem studoval. Baví mě tyhle výzvy, a jak říkám, třeba bych chtěl jednou dobře vařit. Tohle mě ještě čeká, novou kuchyň mám, ale to vaření… Zatím dělám výbornou thajskou polévku, i tou můžeš okouzlit.