Rychlá zpověď - mistr etikety Ladislav Špaček: Ženy nám už vzaly všechno

Co jste dělal v tomto roce, soukromě i pracovně v rámci covidu?

Covid mě připravil o drtivou většinu mých aktivit, protože se zabývám etiketou. To znamená že jsem stále mezi lidmi, dělám přednášky, kdy mám plná divadla, kulturní domy nebo kina, kde přede mnou sedí stovky lidí a já jim vyprávím. Mám připravený program pro veřejnost i pro firmy. Teď jsem tak akorát koukal doma z okna.

Nepřesunul jste se do online prostředí?

Pronájem luxusní vily 7+1, Praha - Západ – 373,

Zobrazit nemovitost

To jsem kategoricky odmítl. Bytostně nenávidím to, čemu říkáte online prostředí. Nemůžu se stimulovat k nějakému výkonu před studeným okem kamery, potřebuji před sebou vidět hezky oblečené lidi, kteří mě sledují a vnímají moje charisma a energii, kterou jim předávám. Já zase musím vidět jejich výrazy a zpětnou vazbu. Dělat online rozhovor s někým, kdo sedí v trenýrkách a triku s hrnkem kafe na stole a já se mám stimulovat k nějakému výkladu o etiketě? Dostal jsem desítky nabídek, abych všechny firemní akce a konference dělal online, že by na to lidi koukali na tom studeném monitoru. Ne, do toho nejdu, odmítl jsem všechno.

Co jste tedy dělal?

Samozřejmě že jsem nemohl zahálet, to nepřísluší k mé energické a aktivní povaze, proto jsem se vrhl na psaní knih. Upsal jsem se nakladatelství Euromedia, že napíšu další knihy. Napsal jsem třicet knih a píšu další, zájem o ně je stále velký, to mě povzbuzuje. Pokračuji v některých sériích, které už vyšly dříve, například série knížek pro děti. Ta první se jmenovala Dědečku, vyprávěj a z toho se odvozují další. Teď už píšu šestou knihu v sérii. Píšu knihy pro dospělé, pro studenty, puberťáky, teď jsem redigoval svoji knihu pro teenagerky.

Kde k tomu berete inspiraci?

S teenagerkami je to pravda náročnější, tam inspiraci nemám autentickou, faktickou. Jsem ale letitý pedagog, učil jsem osmnáct let, takže mám zkušenosti se všemi věkovými kategoriemi. Skončil jsem na Filozofické fakultě pražské univerzity, dokáži se vcítit do konkrétní situace.

Spousta lidí se letos začalo učit novým věcem, vařit, zahradničit nebo šít. Měl jste to tak také?

Tomu jsem nepodlehl. Vařit vůbec ne, nikdy jsem neuvařil nic jiného než čaj. Jednou, když jsem byl měsíc zavřený na chalupě, tak jsem si udělal hemenex, to ale bylo vrcholné dílo.

To jste mě překvapil.

O mně si lidé myslí, že jsem ten typ. Jsem milovník restaurací, barů, kaváren, tak si myslí, že mám ke kulinářství blízko. Já to rád konzumuji, to ano, sám bych to ale nevytvořil.

Jak to teď děláte, když jsou restaurace zavřené? Není vám proti srsti objednávat si jídlo v plastových miskách?

To je mi kategoricky proti srsti. Naštěstí jsem v soukromí velmi jednoduchý strávník. Nesnídám, ráno se probouzím litrem a půl černého čaje jako Karel Schwarzenberg. S tím vystačím do takových dvou tří hodin. Miluji jogurty, takže si dám pak velký jogurt, který mi vydrží až do večeře. Večeře je pro mne hlavní jídlo dne, ale tím myslím večeři v dobré restauraci. Covid mě o ně připravil, tak se odbývám chlebem se šunkou, hemenexem nebo manželka něco uvaří. Tím, že jsem hospodský typ, moc domácí vaření nemám rád. Dokonce když jsme bydleli ještě ve Spálené, neměli jsme kuchyň. Odmítl jsem to s tím, že ji nepotřebujeme. Místo toho jsme měli obrovskou koupelnu, tu potřebuji. Kuchyň jsme udělali ze záchodu, což byl metr na metr, nebylo tam topení, jen varná konvice.

Teď jsem úplně v šoku.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Takže mě byste si nevzala, co? (směje se)

Myslím si, že muži, kteří vaří, jsou sexy.

To je pravda, teď je to i móda. V televizi na čtyřech kanálech ze dvanácti se vaří, a jsou to chlapi. Ženy nám už vzaly všechno, pilotují kosmické lodě a raketoplány, jsou objevitelky a kapitánky námořních lodí. Jediné, co nám nechaly, je dámská móda a vaření.

Jste pro mě vzorem ctnosti a nádherného chování až ze třicátých let, co už se dnes nevidí. Jak se cítíte, když přijdete do dnešní společnosti? Pozorujete například, když ženy pijí víno a sklenici nedrží za stopku?

Samozřejmě, že to pozoruji. Každý profesionál řeší to, co vidí kolem sebe. Kdyby tu seděl kadeřník, přemýšlel by nad vaším účesem a co by se dalo změnit a podobně. I já to tak mám, vidím, jak lidé drží příbor, nejsem ale policajt. Nemůžu kazit náladu ve společnosti tím, že budu chodit od jednoho k druhému a poučovat je.

Je vám to líto?

Je. Je to bolestný proces, který sleduji v posledních desetiletích. Přitom jsme měli obrovskou šanci, když se otevřely hranice, nasát to dobré. Viděli jsme, jak se oblékali francouzští, italští, britští politici. Naši chodili v bundách, bílých ponožkách a fialovém saku. Měli jsme možnost, ale to, co se děje v posledních letech, je znakem hluboké lenosti. Mám na mysli muže, ženy to ještě drží. Muži už se ale neumí oblékat podle toho, kam jdou. Ráno si obléknou mikinu a džíny, v horším případě v létě šortky, ze kterých koukají odpudivě chlupaté nohy. V tom jdou do práce, na rande, do restaurace a někteří i do divadla, zatímco naši dědečkové se převlékali několikrát denně podle příležitosti.

Ztratili jsme cit pro žánr situace, všechno je to jedna rovina. Ztratili jsme vnímání krásy kolem sebe. Byl jsem se svojí vnučkou loni v divadle na Louskáčkovi, a vedle nás seděl chlap v zeleném svetru. V Národním divadle, v předvečer Štědrého dne na slavnostním představení, a on pohrdá námi všemi, výkony, dílem našich předků, které vzbuzuje údiv a respekt. On na to kašle a dává to všem demonstrativně najevo. Je to neodpustitelné. Hlavně je to škoda, že se připravujeme o tyto krásné okamžiky být slavnostně oblečen. Proč je nevěsta krásně oblečená?

Protože se vdává jednou za život.

Když má smůlu, tak jednou za život (směje se).

Říkal jste, že ženy to ještě relativně drží. Znamená to, že se raději díváte na ženy, když drží etiketu a snaží se?

Samozřejmě, oblečením se z ženy stává dáma. Oděv se odborně řečeno interiorizuje, zvnitřňuje. Když si dáma oblékne takové šaty, začne se i jinak chovat. Má jinou chůzi, pohyby, vyjadřování. Najednou je z ní dáma, a to je to, co šaty umějí, proto si je oblékáme na slavnostní příležitosti. Dobře oblečených žen vidíme spoustu, dobře oblečený muž je událost.

Během pandemie jsme ztratili tvář za rouškou, nepodáme si pořádně ruku, o polibcích nemluvě. Jak to vnímáte vy?

Často teď slyším takové výroky jako „to už teď takhle bude napořád, lidi budou jenom online a nebudou si podávat ruce“. Na to říkám, co blázníte? Tři tisíce let to takhle funguje, a vy si myslíte, že kvůli nějakému covidu se změní tyhle základní návyky podávání rukou? To je přeci obřad. Lidé si podávají ruce od starého Říma. Víme, že dlaň je nejcitlivější částí ruky, vnímáme teplo, vlhkost, intenzitu stisku. To jsou informace, bez kterých se neobejdeme. Nějakému ťukání loktů se lidé smějí, protože vědí, že je to sranda a nemůžou to brát vážně. Doufám, že to tak všichni chápou, že je to jen blbá doba, kterou musíme přežít a až pomine, vrátíme se zpátky k líbání na přivítanou, k podávání rukou, objímání a pohledů z očí do očí.

Jak jste se ocitl v butiku Natali Ruden?

Znám ji spoustu let a vždycky mi připadala jako jednička mezi módními návrhářkami. Ona sama zdůrazňuje, že si musí člověk všimnout žánru, stylu. Jsou styly slavnostní, které připomínají, že jsme opravdu v nejvyšších patrech, zatímco jinde najdete butiky s praktičtější, spotřebnější módou. To má Natali taky, ona je ale typická právě tím, že její přehlídky jsou bomba, je to událost sezony. Jsou to nádherné róby, které vynášejí nejkrásnější modelky.

Věděli jsme o sobě, Natali asi bez pochyby věděla, že existuji, já věděl o ní. Měli jsme příležitost se jenom sem tam někde potkat na nějaké společenské akci. Loni jsme se viděli na plese v hotelu Arie, tak jsme si začali povídat. Potom jsem navštívil její butik a byl jsem okouzlen tím designem a výtvarnem, které vyzařuje z každého detailu. To je její osobnost, a proto ji považuji za absolutní eso mezi českými návrháři.

Vzhledem k tomu, že víte, jak by se žena měla oblékat, dokázal byste nahradit nějaké stylisty a vzít ji například sem do butiku Natali?

Kdybych ji mohl vzít do butiku k Natali, tak je vystaráno. Kdyby byla nějaká žena bezradná a svěřila se mi do péče, řeknu jí: „Pojď, vím, kde se o tebe postarají naprosto stoprocentně a kde se postarají i o všechny doplňky.“ Sám bych se neodvážil stylovat dámu, něco o tom vím, ale rozhodně bych to nechal na odbornících.

Podle mě na to ale jste odborník. Zvlášť, když se podívám na některé stylisty a do čeho oblékají naše celebrity…

Takhle bych se dokázal živit taky, to bych asi uměl, co občas sleduji na webu. Já se ale zabývám především pánskou módou a pánským stylem. Muži mají svůj outfit naprosto přesně normovaný a definovaný. Přesně víme, jaký oblek na jakou akci si můžeme obléci, v kolik hodin nosíme černý a kdy šedý. Oblek má stanoveny naprosto přesně všechny detaily, víme, že když budeme mít zlaté hodinky, budeme k tomu mít zlaté manžetové knoflíčky a zlatou sponu na opasku a podobně. Víme, jaká má být délka nohavic, jaké zvolit boty podle doby a příležitosti, jaké si vázat kravatové uzly, a to je ta věda, kterou předávám mužům, aby nebyli ve společenském životě bezradní.

U žen je to něco jiného. Muž, když dostane na pozvánce napsáno black tie, to znamená smoking, tak přesně ví, jak bude vypadat a už půl roku předem ví, jaké bude mít boty a sako. Žena má nekonečné množství variant, jak se přizpůsobit každé ze tří úrovní pánského oblečení. My máme smoking, černý oblek a denní oblek. Žena se každé úrovni může přizpůsobit tisíci variantami, v tom je to obrovské umění, které umí málokdo.

Říkal jste "my muži, kteří víme". Kde jsou? Existují ještě vůbec?

Existují, samozřejmě. Spousta mužů to i třeba ví, protože si to kdysi přečetli v knize renomovaného autora, nebo měli tatínka, dědečka nebo nějaký vzor v rodině. Já si vzpomínám, že můj tatínek si uměl uvázat kravatu na tři různé uzly. Ráno, když si šel koupit noviny, si vzal oblek, uvázal kravatu a když přišel zpátky, sundal si sako, usedl do křesla a četl. Kravatu si nikdy nepovolil, pouze si ji sundal, když to bylo neformální. Když je v rodině takový vzor, chlapec to vstřebává a zůstává to v něm celý život. Jenže dnešní život vede k tomu, že kluci na to trochu kašlou, říkají si, že si nemusí čistit boty, kravatu nemají.

Je to škoda, protože se okrádají sami o krásné zážitky, když se hezky obléknou. To, co ženy znají, co milují a prožívají. Žena je schopna utratit za šaty - nebo přimět muže, aby utratil za šaty - neskutečné peníze, protože ona se chce zdobit a zažít nádherný pocit královny plesu. Muži nám hodně zlenivěli, i když mnozí vědí, jak by to mělo být správně.

Abych je ale nezatracoval všechny. Vidím to, když mám přednášku pro firmu, jejíž manažeři jednají s klienty. Vědí, že je důležité, aby na ně dobře zapůsobili, protože klient si jinak vybere někoho jiného, nabídka na trhu mnohokrát převyšuje poptávku a často rozhoduje právě osobní kouzlo. Firmy si uvědomují, že etiketa se stává důležitým předpokladem úspěchu realitního makléře nebo finančního poradce, a začínají se tomu věnovat. Mám plný kalendář přednášek pro takové firmy, které chtějí dobře připravit své obchodníky na kontakt s klientem. Sedí přede mnou v oblecích a jsou snaživí. Samozřejmě vnímám, že jim často utíkají detaily, ale kvůli tomu tam jsem, abych jim vysvětlil, jaký uzel vázat k jakému límečku. Učím je to a oni jsou dychtiví, je to pro ně velký objev. Zdá se mi, že nic není ztraceno a že se rodí generace, která se ráda hezky oblékne.

Moc děkuji za rozhovor.