Rychlá zpověď - mistryně světa v Casting sportu Kateřina Marková: Nahazuju lépe než muži
Že jste nikdy neslyšeli o Casting sportu? My také ne, ale o rybaření ano. Casting sport je v podstatě rybolovná technika. Má neuvěřitelných devět disciplín. A Kateřina Marková je mnohonásobná mistryně světa ve všech disciplínách. Tato mladá žena se rybolovu věnuje od té doby, co umí chodit, a díky tomu se zařadila do žebříčku těch nejlepších. A přestože se v rybářství točí obrovské peníze, tady ne. Tady žádné nevyděláte, naopak je do koníčku vrážíte. Kateřinin cíl proto je, aby se o sportu více vědělo.
Jak jste se dostala ke Casting sportu? Já jsem o tom nikdy neslyšela.
To říká spousta lidí, že ten sport vůbec nezná. Začala jsem trénovat úplně odmalička, v Písku v jižních Čechách, kde byl děda trenér rybolovné techniky. Mám staršího bráchu, který to začal dělat ještě o něco dřív, neměli jsme na výběr. Třikrát týdně jsme měli tréninky, dvě tři hodiny, pořád jsme byli na hřišti, v zimě v tělocvičně. A pořád jsme házeli na terče a trénovali.
Jako holčička jste nechtěla tancovat nebo dělat gymnastiku?
Měla jsem ambice, že bych chtěla být mažoretka. Nikdy jsem ale nebyla taková ta maličká hubeňoučká holčička. Byla jsem vždycky velká a měla jsem široká ramena, takový klučičí typ.
Po kom to máte?
Asi po tatínkovi. Doteď si pamatuju, že jsme vždycky měli tělocvik, ještě když jsem chodila do Sokola, kde jsme dělali cviky na ramena. Měli jsme je dát co nejvíce dolů, já už je měla dole a všichni mi říkali, ať je dám dolů. Mám široká ramena, ale zároveň jsem za to hrozně ráda, protože je to ta hmota, co hází do dálky.
Zkuste mi to popsat. Říkala jste, že to má devět disciplín. Pro mě je to ale prostě tak, že vezmete prut a hodíte.
Pruty jsou různé, různě dlouhé a samozřejmě to není jen chytání ryb s navijákem, který všichni známe. Je to třeba i muškaření, tam je šňůra, dlouhý prut, muškařský naviják, na konci není žádná zátěž ani háček, je tam umělá muška. Jedna z disciplín je rozvodit šňůru a odpálit ji co nejdál. Nebo ji rozvodit a různě ji zkracovat a poté se trefujeme do takových „talířů“ s vodou.
Musíte mít tedy cit v rukou, v prstech?
Určitě. Myslím, že mám hodně citlivé prsty. Všechno už v podstatě ovládáte poslepu, jak to máte naučené, už vůbec nekoukáte na to, co děláte, jen koukáte na terč a házíte.
Nechápu, že se do toho terče opravdu pokaždé trefíte.
To je tím trénováním, trénuji už nějakých sedmnáct let. A když už od pěti let koukáte na ten samý terč…
To je strašná nuda…
Je to šílený, ale je to úžasné v tom, že jsou v tom sportu úžasní lidé a skvělí kamarádi, vždycky když jsme trénovali, byli jsme skvělá parta lidí. Předháněli jsme se, povídali si a udělali jsme si to zábavné.
Ten trénink je tedy jen o tom terči? Nemusíte běhat nebo posilovat?
Teoreticky to být nemusí, ale potom, když už to člověk bere vážně, chce mít i nějakou kondičku. Není na škodu se před tréninkem proběhnout, protáhnout se, mít nějakou přípravu v posilovně.
Děláte to?
Dělala jsem to dřív, teď už jen cvičím doma, a to mi stačí.
Přeci jen jste světová šampionka, tak bych čekala, že někdo, kdo má tolik titulů, bude makat od rána do večera, běhat a posilovat.
Možná kdyby to u nás šlo dělat na profesionální úrovni v tom smyslu, že bychom si tím vydělávali, tak bych se na to soustředila víc.
Vy za to nemáte peníze?
Ne. Do toho studuji, teď jsem ve třeťáku a dodělávám bakaláře.
Co studujete?
Fakulta rybářství a ochrany vod na Jihočeské univerzitě. Do toho podnikám, vyrábím kosmetiku. To je zase něco úplně jiného, miluju kosmetiku a koupele, tak jsem se rozhodla vyrábět vlastní produkty, domácí ručně vyráběná mejdlíčka, soli do vany a šumivé bomby.
To si vyrábíte sama?
Ano, vyrábím a prodávám.
Takže vy chodíte do školy, třikrát týdně trénujete a do toho vyrábíte…
Sama už tolik netrénuju. Když jsou přede mnou nějaké velké závody, tak si zatrénuju, ale rozhodně to není tak, že bych já sama potřebovala třikrát týdně trénovat, spíš se věnuji dětem.
Kolik máte medailí?
To je těžké, mám jich hrozně moc, ale co jsem spočítala, tak jednašedesát titulů mistryně světa. To znamená jednašedesát zlatých medailí z mistrovství světa.
Má někdo v Česku víc?
Myslím, že z žen ne.
Já jsem si myslela, že za výhru dostáváte peníze. Vy do toho sportu tedy sypete peníze…
Je to složité, já se do toho nerada pouštím, protože tomu příliš nerozumím a nerada bych říkala nějaké nepravdy. My jsme sport pod záštitou Českého rybářského svazu, jsme sportovní odvětví, takže ČRS zaštiťuje náš sport tím, že nám platí výjezdy na mezinárodní závody. Když se nominujeme do reprezentace, tak nám ČRS hradí startovné a pobyt na šampionátu.
Ale pakliže my sami chceme někam odjet, třeba na světový pohár do Japonska, tak si to platíme sami. Výhra většinou nejsou žádné peníze, opravdu jen medaile nebo pohár. Je to i těžké v tom, že ten sport není tak známý, je hrozně těžké najít nějaké sponzory, kteří by do toho peníze dostali. Mým cílem je tedy i ten sport nějak zviditelnit, abychom do toho sponzory dostali, víc lidí i peníze. Přijde mi to škoda, člověk tomu obětoval v podstatě celý život a je na nule.
Přitom ty pruty jsou opravdu drahé…
Jsou určitě drahé. Jsou pruty, co stojí třicet, čtyřicet i padesát tisíc.
Proč je to tak drahé?
Já nevím, pro mě je prut jako prut. Je to šílené, nedá se to hlavně zaplatit. Jen to, že budete mít dobrý a drahý prut, neznamená, že vyhrajete. Já mám deset, patnáct let staré pruty, které mi postavil táta. Stejně jako s navijáky, mám k nim citový vztah, nedám na ně dopustit. A kdyby se mi někdy rozbily, tak končím. (směje se)
Co ten váš zlatý prut?
To je taková paráda, s tím jezdím na výstavy a chlubím se, že je to ten vítězný prut. (směje se) To je jen na parádu. Můj prut je starý a ošklivý, a to je ten vítězný, se kterým vyhrávám. Na výstavě mám zlatý, aby to vypadalo dobře. Já mám takový perleťový, který hází úžasné odlesky, když svítí sluníčko, ale s tím zlatým nehážu, ten mi na skutečné závodění nevyhovuje.
Ve které nejvzdálenější zemi jste vyhrála? Říkala jste Japonsko…
Tam jsem nikdy nebyla, protože to je jeden z těch závodů, který je velmi finančně náročný. A takový šampionát v Japonsku opravdu nevyjde na pár kaček. Nejdál jsem byla někde v Estonsku, Španělsku. Ale vím, že dřív se jezdilo do Jihoafrické republiky, do Kanady, dokonce se jezdilo na nějaké Světové hry, v roce 1908 byl dokonce Casting sport poprvé světové veřejnosti představen na olympijských hrách v Londýně.
Vždyť jste říkala, že je to mezi Čechy populární…
Myslím si, že čeští rybáři jako takoví to nemají rádi, nevím proč, v ostatních státech to tak není. Působí to na mě tak, že nás nemají rádi, že jsme jen nějací plácalové na hřišti a pořádné ryby chytat neumíme. V ostatních státech to dělají i profesionálně, například na Slovensku nebo ve Švýcarsku.
Tak se tam přestěhujte.
To už jsem taky měla v plánu, ale říkám si, že ten sport zatím dělám pro radost.
Jakub Vágner mi říkal, že už i holky se začínají zajímat o rybářství a rybolov.
S Kubou se už znám hrozně dlouho, je to mimochodem člověk, který mi pomáhá ten sport zviditelnit. Vždycky spolu pořádáme dětské akce, ukazujeme dětem, jak nahazovat na terč. Je to hrozně důležité. Myslím si, že dítě, které chce začít rybařit, by si mělo projít nějakým rybářským kroužkem. Součástí by měl podle mě být i casting sport, aby se děti naučily ten prut ovládat.
Jak na ten sport reagují muži a celkově vaše okolí?
Je hrozně těžké někomu vysvětlit, o čem ten sport je. Je těžké popsat to slovy někomu, kdo si to nedokáže představit. Většinou ten, kdo mě zná, to bere. Když to ale někomu vysvětluji, je to takové to sáhodlouhé popisování, kolik je tam disciplín, co a jak se tam dělá. A pak už je to ani nezajímá, jak je to dlouhé.
Já si myslím, že chlap tím musí být naopak ohromený. Přeci jen je to ještě pořád doména mužů…
Můj přítel to trochu odsuzuje si myslím. Je rybář a nikdy jsem z jeho strany neviděla takový ten zápal vůči tomu sportu. Ale přesto mě maximálně podporuje.
Chodíte s ním chytat?
Ano.
Vy nahazujete líp než on, ale on chytá víc ryb?
On taky nahazuje krásně. (směje se)
Říkala jste, že máte ráda módu. Jaká je móda v rybaření?
Já mám, samozřejmě s nadsázkou, takové hodně egoistické motto „není důležité, co děláš, ale jak u toho vypadáš“. Snažím se obléknout tak, aby to bylo pohodlné a zároveň hezké.
Existuje už nějaká Casting kolekce?
Ne, vůbec. Jsme maličký sport a bohužel o nás téměř nikdo neví.
Kolik vás je?
V České republice si myslím, že dost. Stovky, tisíce. Snad každý patnáctý člověk u nás je rybář, podle mě ale jen sedm až deset procent rybářů zná Casting sport.
Když jdete s přítelem chytat ryby, rozhlédnete se a vidíte, jak blbě všichni nahazují?
Jo, to je šílený. Možná proto moc nechodím na ryby, ta technika těch rybářů… Vidím to i na výstavách, kde to předvádím a snažím se ukázat, jak se to dělá správně. Pak tam přijdou zarytí dědové s vnuky, snažím se jim vysvětlit, jak se to dělá, a oni si stojí na svém, že tak, jak to dělá on, je to správně. Nechtějí se to naučit jinak.
To máte velkou trpělivost.
Asi ano. Rodiče jsou kolikrát horší než děti. Děti jsou na tom špatně manuálně, nevím, jestli mají vyklikané palce z mobilů, ale přijde mi, že my jsme byli šikovnější. Učím děti v rybářském kroužku a navázat háček je nadlidský výkon, vůbec to nezvládají.
Přemýšlela jste už nad tím, až budete mít vlastní děti?
Mám mladší sedmiletou sestru, narodila se, když mi bylo patnáct, takže jsem si tou výchovou tak nějak prošla. Teď ji trénuji.
Budou vaše děti také nahazovat?
Nevím. Od té doby, co se narodila ségra, si říkám, že budou dělat něco, v čem jsou peníze, třeba golf nebo tenis, ale nevím. Uvidíme, kam to nakonec mé děti zavede. Určitě chci, aby sportovaly, ale nebudu je chtít do ničeho nutit.
