Rychlá zpověď - olympionik David Svoboda: Nepotřebuji sportovkyni, stejně bych ji "utavil"
David Svoboda je sportovec každým coulem. Moderní pětiboj dotáhl až na vrchol, když v roce 2012 vyhrál olympiádu v Londýně. Díky tomuto úspěchu se zapsal do povědomí i těch, kteří sportu moc neholdují. Sám David přiznává, že se mu změnil život ve všech směrech, navíc je už i součástí českého showbyznysu. V rozhovoru pro LP-Life.cz se svěřil, jak to se sportem má dnes, jestli jeho budoucí partnerka musí zvládat všech pět disciplín nebo jak s dvojčetem Tomášem zakládá sportovní školu pro děti.
Mluvil jste o bizarnosti, která se vám stala včera. O co jde?
Poprvé v životě, a doufám, že naposledy, jsem moderoval slavnostní večer předávání cen v anketě nejlepší Armádní sportovec roku. Před pár lety se ujal nápad, že by večer moderovali sami sportovci. A já jsem se letos nějak málo bránil a souhlasil jsem s tím. Ale nejsem žádný moderátor.
Přitom hezky mluvíte.
Díky! Když můžu mluvit z patra a mám co říct, tak mi to nevadí. Když se ale musí moderovat podle nějakého programu, který sám nepřipravuji, a ještě se to pořád mění, je to hrozný. Nějak jsem se s tím porval, snad to nějak dopadlo.
Jak je to dlouho, co jste veřejně známý? Asi od vítězství na olympiádě, to bylo v roce 2012…
Ano, 2012. Předtím jsem občas někde vykoukl v souvislosti se sportem, ale do toho roku 2012 to byla sranda.
Máte pocit, že díky vašemu tehdejšímu vítězství se váš sport více zprofanoval? Má o něj zájem více lidí?
Bylo to minimálně dva nebo tři roky po Olympiádě, kdy jsme měli vlnu většího zájmu u dětí a jejich rodičů. Nějakou setrvačností na to naše sportovní středisko zareagovalo, takže pětibojařů v mládežnických kategoriích opravdu přibylo. Nevím, jestli to bylo přímo tím vítězstvím v Londýně, asi ano, ale netroufám si tu zásluhu připsat jen sobě. Ale rozrůstáme se, je nás čím dál více. A je pravda, že to byl asi milník, ten rok 2012, i když předtím v roce 2008 i 2004 jsme byli taky na olympiádách. Výsledky už se nějakým způsobem objevovaly už tehdy, po roce 2012 ale nejvíce.
Od té doby jste součástí showbyznysu, chodíte na akce, fotí vás s modelkami. Změnilo vám to život? Zalíbil se vám tenhle svět?
Změnilo mi to život hodně, nejenom co se týká společenského života, ale i toho sportovního a osobního. Také co se týká obchodní stránky, nabídek sponzorů a podobně. Opravdu mi to změnilo život prakticky po všech stránkách.
K lepšímu?
V něčem k lepšímu, v něčem k horšímu. To, co bylo k horšímu, bylo zaplaťpánbůh jen dočasné.
Třeba šťourání bulváru ve vašem soukromí?
To mě zrovna tolik nevyčerpávalo, spíš mně dal zabrat ten rok, co se všechno tolik změnilo. Byl to pro mě obrovský šok, musel jsem se s tím srovnávat, v něčem se mi to dařilo lépe, v něčem hůře, něco mi šlo pomaleji, něco rychleji. Musel jsem se učit spoustu nových věcí. To mi nevadilo, ale bylo to náročné.
Byl jsem třeba úplný zelenáč ohledně marketingového vyjednávání. Nikdo mi to neřekl přímo, ale už dvakrát jsem se doslechl, že v marketingu jsem snižoval cenu ostatním, protože jsem si to všechno vyjednával sám. Byl jsem v tom nový a nedokázal jsem moc odhadnout, kam se trefit. Všemi těmito zážitky a zkušenostmi po obchodní stránce ale i komunikací s médii různého druhu, nejen sportovními médii, jsem se poučil. Dělal jsem hromadu chyb a dělám je pořád, snad už ale ne tak hrubé jako předtím.
Poslal jste někdy bráchu na nějakou akci, na kterou se vám nechtělo, aniž by to kdokoliv věděl?
Ne, takhle bych to neudělal. Kdyby mi přišla nějaká pozvánka, na kterou by se mně samotnému nechtělo, přece tam nepošlu bráchu…
Nikdy jste si neřekl, že se vám tam nechce, raději byste byl jinde a jen jste potřeboval, aby se na akci objevil váš obličej?
Takhle jsme se nikdy nedomluvili, několikrát to tak ale dopadlo. Byli jsme pozvaní oba, ale šel tam jenom jeden z nás.
A věděli, který z vás to je?
Často se stávalo, že to nevěděli.
Já jsem se koukala na nějaké vaše společné fotky na Instagramu. A jste téměř k nerozeznání!
Chce to nějakou zkušenost a aspoň trochu znát někoho z nás, pak to jde. My jsme stejní, jsme dvojčata, a Tom je v tom veřejném životě se mnou, aniž by to chtěl nebo nechtěl, nikdo se ho na to neptal. Má to svým způsobem dost těžké.
V posledních letech má štěstí, má hromadu sportovních výsledků a tím, jak pracujeme na několika projektech společně, tak už veřejnost celkem ví, že jsme dva. Už to není tak, že by za Tomem všichni chodili a zdravili ho „Davide“. Dost často se ale oběma stává, že za námi někdo přijde a ptá se, kdo je kdo.
Nezneužívali jste to ani jako děti?
Jsme prostě dva, má to spoustu výhod, ale i nevýhod. Naučili jsme se s tím dobře žít.
Já bych to hrozně zneužívala.
Já myslím, že ne. Vy si teď představujete, jaké by to bylo, ale když to pak člověk žije, tak už tu chuť nemá. Lidi se nás často ptají, jestli se vyměňujeme naschvál. Oba s bráchou odpovídáme, že každý den má spousta lidí tisíc příležitostí si nás splést a zaměnit, a my nemáme potřebu k tomu ještě přidávat něco navíc. Jestli se to za náš dosavadní život stalo pětkrát, že jsme to udělali naschvál, tak je to hodně. Je to pak ale vždycky vtipný, je to sranda.
S bráchou teď rozjíždíte sportovní školu.
Brácha dostal výborný nápad. Už asi devět let je ve školství, pracoval pro soukromou základní školu. A jelikož měli dobré možnosti, tak měl takové ambice, že by děti víc vedl ke sportu a vytvořil tam pro to lepší zázemí. Ta škola je ale zaměřená všeobecně, a když se tam snažil tuhle cestu víc a víc prosazovat, tak jednoho dne mu někdo z kolegů řekl, aby si založil vlastní školu, že to bude mít jednodušší, v uvozovkách.
Brácha se tomu nejdřív zasmál, po nějaké době se mu to ale rozleželo v hlavě a řekl si, že založí svoji sportovní základní školu tak, jak bychom to my dva chtěli, když jsme byli dětmi. Oba jsme prošli sportovní základní školou i gymnáziem a fakultou tělesné výchovy, takže jsme měli všechny vzdělávací instituce napůl sportovní. Bylo to nejlepší, co jsme v tu dobu mohli mít. Oba si ale uvědomujeme nedostatky, se kterými se dnešní sportovci musejí vypořádávat.
Jako třeba učení?
Hlavní potíže souvisejí především s optimálním skloubením vzdělávání a sportovního tréninku, účastí na závodech a soustředěních. Současné školy toto řeší většinou jen omezeným způsobem a individuálně. Vzdělávací systém na to ale prakticky nemyslí.
Proto se o sportovcích říká, že jsou hloupí…
Možná ano, ale ono to tak není. Nebo jak který, některý jo, některý ne. Možná je to tak proto, že ten dojem může pramenit z toho, že třeba ti méně inteligentní nemají ambice vystudovat vysokou školu. Faktem ale je, že obecně talentovaní lidé bývají zároveň fyzicky zdatní i velice inteligentní.
Jenomže v naší společnosti je zvykem, že kvalitní, šikovní a talentovaní sportovci, kterých jsme za tu naši sportovní cestu potkali strašně moc, jsou dost často v klíčových okamžicích přetlačeni okolím, rodiči nebo vlastními studijními ambicemi. Začnou více času věnovat škole, aby měli dobrou práci a měli medicínu, práva nebo technické obory. To zabere víc času a na ten sport, přestože jsou šikovní a talentovaní, se postupně vykašlou buď úplně, nebo už to dělají jen pro zábavu. Tím sportovní prostředí přichází o obrovské množství velice talentovaných sportovců. A to je škoda.
A to vy chcete změnit?
Chceme malou troškou přispět k tomu, aby se děti mohly jak kvalitně vzdělávat a studovat, tak i sportovat, dělat to zároveň. Máme tam ještě další pilíře, na kterých to chceme postavit, jako je zdraví, prostředí a podobně.
Ta škola ale ještě není…
Ještě ne, zatím je v hlavách a na papíře, teď jsme na startu.
Co potřebujete?
Místo, investora a všechna povolení. Už máme za sebou asi půlrok nespočetných jednání. Nejsme úplně na startu, už se nám dost věcí celkem narýsovalo. Už víme, kudy jít a kudy ne. Co se týče místa, máme už své favority, jednali jsme už s několika investory, s některými se nedohodli, s některými doufáme, že ano. Teď nás čeká rok tvrdé práce.
Celý ten projekt je dvojí projekt, který stojí na škole ale i na sportovním týmu, který jsme s bráchou pojmenovali Kalokagathia Aliance. To je staré řecké slovo, které zjednodušeně řečeno vyznává cestu k trvalé tělesné zdatnosti a moudrosti. Pro nás je to ideál výchovně-vzdělávacího principu, který se opírá jak o fyzickou stránku, tak i o tu duchovní. Je to ideální představa harmonicky rozvinutého jedince, je to antický ideál, na kterém bylo založeno například sokolské hnutí a později i novodobý olympismus. My tuto myšlenku přijímáme za svou, vlastně se podle ní snažíme žít celý život.
Na základě této myšlenky jsme založili multisportovní tým, kde dáváme dohromady vynikající sportovce z různých disciplín. Účastníme se zajímavých štafetových závodů, na které složíme tým, a to s cílem závodit o přední příčky a podat co nejlepší výkony. Jde nám o to, abychom si zamakali, užili si to a pozdravili se s kamarády, které normálně nepotkáme, protože si každý vždycky jedeme celý rok svoje.
Zároveň je tenhle sportovní tým propagací a reklamou nosné myšlenky, na které stojí i ta základní škola. Jednou by měl být tento sportovní tým složen z budoucích absolventů této školy. To všechno podporuje Toyota, která nám propůjčila auta, se kterými rádi jezdíme. I další partneři se snad odpíchnou do konce roku.
Naposledy se v médiích ohledně vašeho soukromého života objevilo, že vás během StarDance opustila dívka. A od té doby se neobjevila nová.
Ono to samozřejmě bylo trochu jinak, tahle varianta mi ale vlastně tolik nevadí, tak jsem ji nikde nerozporoval. S bývalou přítelkyní, s tou poslední, jsem se rozešel dávno předtím, v podstatě na začátku léta. Přiznávám se ale, že mi z taktických důvodů připadalo výhodné, aby se to nevědělo, abych byl pořád „jako zadaný“, a v podstatě se tento taktický záměr ukázal jako dobrý. Měl jsem klid, sice se občas někde napsalo, co s tou tanečnicí Verčou mám, nebo nemám. Všichni se na to těšili, já jsem k tomu nic neříkal a nechal jsem to být, vlastně jsem z toho vyšel úplně suprově.
Jestli vám mám popravdě odpovědět, tak od té doby, poslední dva roky, nemám vůbec na nic čas. To byl i částečně důvod, proč jsem se rozešel s tou bývalou přítelkyní. Byly tam i jiné zájmy, ona chtěla hodně cestovat, já jsem tam s ní nemohl být, takže jsme se vídali o to méně. A nějak to vyšumělo. Málo času mám ale pořád, takže jsem za ten poslední rok byl asi třikrát na schůzce se zajímavými slečnami, které mi přišly atraktivní. Ten narvaný program ale pořád zatím neumožnil to nějak rozvinout. Ale na nic si nestěžuji.
Aby vám neujel vlak…
To je riziko.
Musí být žena sportovkyně, aby pro vás byla atraktivní?
Nemusí.
To je ale pak blbý, když nesportuje a vy naopak neděláte nic jiného…
Já právě dělám spoustu dalších věcí, i když máte pravdu, všechny jsou více méně spojené se sportem. Moje partnerka rozhodně nemusí být sportovkyně, musí ale mít k pohybu pozitivní vztah, to si jinak neumím představit.
Právě! Představte si, že ji vezmete na túru a ona v půlce odpadne.
To si umím představit, i kdyby byla v dobré kondici a šli jsme spolu běhat nebo na kolo, stejně ji utavím. Z tohoto pohledu se na to nedá nahlížet. I kdyby to byla hodně dobrá sportovkyně, bude to málo. (směje se) Tohle pro mě není kritérium, je mi to v podstatě jedno. Měla by ale žít zdravě a měla by mít pozitivní vztah ke sportu, co se týká zábavy. To pro mě důležité je, protože společné zájmy jsou základ.
Stejně na ni ale nemáte čas.
Tak já si ho udělám. Až to přijde, čas si udělám.
Stejně vám musí chodit různé zprávy, nabídky k sňatku…
Ty už nechodí, tyhle zprávy mi chodily před pěti, šesti lety, teď už ne. Asi mě už vnímají lidi jinak, což je dobře.
Opijete se někdy?
Když mám dobrou příležitost s přáteli, nemám s tím vůbec problém. Ale těch příležitostí je málo.
Teď jste si dal i dortík, takže se těmto věcem nebráníte?
Ne, normálně. (směje se)
Co vás čeká ještě do konce roku?
Mám toho hodně, do konce ledna mám plný program.
Stíháte pak třeba nakupovat dárky, pomáhat s pečením?
Ne, ale vlastně mě to ani netrápí, protože teď nemám ani moc s kým.
Máte rodinu.
V rodině to zvládají beze mě, na mě to opravdu nestojí. A co se týká Vánoc, na ty se každý rok těším právě proto, že se to zastaví. Málokdo o Vánocích pracuje, tak musím přestat i já. A skvěle si odpočinu.
