Fotograf Petr Kurečka se u nás proslavil zejména kalendářem Proměny, ve kterém naše známé osobnosti stylizuje do světových slavných tváří. Letos pokřtil už devátý kalendář. Jaký je a proč se k němu pořád vrací, když má jako fotograf zakázky i v prestižních módních časopisech? A s jakou známou osobností se mu pracovalo úplně nejlépe?
Je to úplně diametrálně odlišné. Když máte před objektivem profesionální modelku, tak ta je schopná už házet jednu pózu za druhou. S některými modelkami už mám i takové signály, že třeba řeknu, dej mi tam Diora nebo dej mi tam Pradu, a ona už ví, jakým způsobem se má nastavit. S herečkou je to komplikovanější. Herci ode mě potřebují režírovat, musím jim nějakým způsobem říct, co u toho mají prožívat. A muzikant je člověk v tomhle směru nepolíbený, takže toho musím zpracovávat trošku dýl, než je to ono.
Ono je to spíš o osobnosti. Fotím nejen známé obličeje, ale také manažery firem třeba. A musím říct, že jsou lidi upíři, kteří člověka vysají, a jsou lidi, kteří člověku dodají neskutečnou energii. Takže to nejde říct obecně o profesi, ale je to o osobnosti.
Strašně moc. Protože samozřejmě každý je k sobě hrozně moc kritický, já taky. A musím přiznat, že autoportréty v současné době dělám jenom ve chvíli, kdy někdo potřebuje moji fotku. Pak to cvakám, protože nikomu jinému moc nevěřím.
To bylo v roce 2014, byl to britský Vogue. To byl opravdu asi nejvýraznější časopis, kde byla moje fotka. A také nedávno jsem měl docela štěstí. Fotil jsem dvě obálky pro nejlepší americký časopis o vlasech Estetica USA.
To byla fashion fotka, která byla pro místní módní návrhářku MiMi La Femme. A tahle série fotek šla i do Šanghaje na Fashion Week.
Šanghaj je tak specifická. Oni tam mají jiný režim než je ve zbytku Číny. Je to hodně kosmopolitní město. Pro mě Šanghaj vlastně nebyla Čína. Měl jsem pocit jako bych byl v Evropě, třeba v Anglii. Na místě, kde se konal Fashion Week, byly cihlové domy a neslo se to v evropském duchu. A oni tam milují evropský styl, Evropany, dokonce tam skoro nevidíte reklamu s místními lidmi. Všude jsou Evropani. A oni i chtějí vypadat jako my. Mladé holky si tam nechávají upravit oči, aby vypadaly více evropsky, nechávají si prodlužovat nohy, aby byly vyšší.
Naprosto. Se mnou se tam chtěl každý fotit.
Třeba Jižní Amerika. Tam je na všechno specialista. Neděje se, že by se tam prolínaly profese. Je tam vždycky třeba zvlášť člověk na vlasy a zvlášť na make-up. Tam každý ví, kde má svoje místo. A také je za to zodpovědný.
Terry Gilliam, bývalý člen Monty Python. A potom v Brazílii jsem fotil jihoamerickou mega hvězdu Ingrid. A to, musím říct, je taková hvězda, že zastavila i dopravu, když jsme šli po ulici. Jí se říká Julia Roberts Jižní Ameriky. Začínala v telenovelách a to ji vykoplo tak nahoru, že v současné době natáčí a produkuje vlastní filmy. A tahle hvězda mi před focením řekla, že je nadšená, že to dělám já, protože prý, když ji přijede fotit fotograf z Floridy nebo z New Yorku, tak to pro ně nic není, na to jsou zvyklí, ale říct, že přijel fotograf z Prahy, z Evropy, to je pro ně wow, sedají si na zadek.
Já myslím, že to řekl Jan Saudek, že aby byl fotograf úspěšný, musí do sebe zapadnout několik klíčových věcí. Jednou je talent a další jsou štěstí a načasování. Potkat klíčové lidi v klíčové době. To je to nejdůležitější. Jenom talent nestačí.
Všechno, úplně všechno. Nemám pár klíčových věcí. I když můžu říct, že mi jednou kamarád řekl, že točí dokument o Květě Fialové, abych mu to šel fotit.
Seděli jsme všichni v autě, Květa Fialová vepředu, já vzadu, a jak jsem viděl tu její velkou bílou hlavu, která vypadala jako Einstein, tak tam mě napadlo, že ji vyfotím jako Einsteina. Ona souhlasila, dokonce jí to připadalo jako skvělý nápad, tak se to cvaklo. A pár dnů nato mi volala Chantal Poullain, že by ráda, abych udělal kalendář pro její nadaci. Tak jsem si řekl, že to udělám jako s Květou. Že v tom budu pokračovat, proměňovat naše známé tváře ve světové osobnosti.
Je tam trošku změna. Tentokrát je téma slavní zpěváci a poprvé jsme se vykašlali na kopie fotek, které se vždycky dělaly. Herci měli kolikrát problém se nastavit naprosto přesně jako byl originál. Takže letos dostal každý za úkol nastudovat si toho „svého“ zpěváka, jeho pohyby, grimasy, a pak mi to předvedli.
To je těžký na to odpovědět. To nedokážu říct, to je pro mě Sophiina volba.
Asi ano. Myslim, že když to uvidí Tim Burton, tak nás zažaluje, že budeme černí. Ale doufáme, že když to je na charitu, na dobrou věc, tak že se přivře oko.
To se stává velmi, velmi málo. Většinou jsou s tím naprosto v pohodě. Ono je dokonce hrozně zajímavé, asi jsem si sáhl do nějakého kolektivního podvědomí, ale několikrát se mi stalo, že mi ten člověk řekl, že si třeba na tu známou osobnost, kterou jsem mu vybral, hrál jako malý. Třeba Věra Chytilová, tu jsem fotil jako Andyho Warhola, a ona se mi svěřila, že se s ním v životě opravdu potkala.
Úplně nejprofesionálnější přístup, co kdy byl, a za to ho miluju, byl Karel Gott. Navíc v něm je obrovská milost.
On ví, že nás potřebuje. Ví, že potřebuje fotografa, který ho výborně nafotí na desku. Ví, že potřebuje člověka, který ho dobře učeše, oblékne. A tohle si on uvědomuje a má k těm lidem respekt.
Můj kamarád geniální kadeřník Jirka Hrabal jí dotvořil finální účes, protože je to o tom, že ona se ve svém novém klipu sama ostříhala nakrátko. A já jsem jí to všechno fotil. Naposledy v dlouhých vlasech, a pak fotky na její desku, které vznikly den po natáčení klipu. Tam už je s krátkými vlasy.
Fotím. Ale vybírám si politiky, které fotím. Když mi to nejde tak nějak přes žaludek, tak to odmítám.
Lidi. Mě baví interakce s lidma. K módě jsem přičichl náhodou. Já vlastně nejsem módní fotograf, jsem hlavně portrétní fotograf.
V České republice je to hlavně práce, protože tady nemám tu potřebu jít ven a zachycovat okolí. Já mám totiž rád ten pocit, když něco vidím poprvé, těma očima cizince. Takže třeba v Šanghaji jsem si fotil všechno a vznikla z toho krásná černobílá série.
To mi bylo asi osm nebo deset a s klukama jsme vylezli na střechu naší školy. A já jsem tam našel starý foťák, tehdy jsem si ho vzal domů. A také si pamatuju, že jsem docela často seděl u časopisů a třeba jsem tam viděl nějakou fotku Julie Roberts, která mě zaujala proto, že jsem si řekl, že bych jí tam ani nepoznal. Tam jsem si poprvé uvědomil, že tohle by mě bavilo, trochu proměňovat lidi.
Retušérskou práci. Ale velmi nerad to předávám někomu jinému, rád to dotáhnu vždycky sám až do finální podoby.