Rychlá zpověď - plastický chirurg Jan Měšťák: Buďto usnu na volejbalovém hřišti nebo na pacientce
Je to nezmar. Přesně tak by se dal popsat věhlasný plastický chirurg Jan Měšťák, na jehož stole ležela nejedna slavná tvář. V jeho 74 letech je neskutečně těžké ho dohonit, předehnat ho, je téměř nemožné. Takhle vitálního „důchodce“ jen tak nepotkáte. Sám o sobě s nadsázkou sobě vlastní prohlašuje, že nepotřebuje ani jíst, ani pít a téměř ani spát. Operuje nonstop nejen na klinice Esthé, ale také v nemocnici na Bulovce. Denně tráví na sále x hodin, v rozhovoru pro Luxury Prague Life se ale rozpovídal nejen o práci, ale právě i o své vitalitě a pohledu na život.
Vy skutečně děláte přes padesát sklapovaček každý den?
Tím začínám, abych se trochu probral. Kromě jiných, kliků a dřepů, trochu cvičím i s činkami. Nejsem asi tak zcela normální, tak mě neberte úplně vážně. Ale musím cvičit, když je člověk tak dospělý…
Ale vám teď bude 74 let!
Bude no.
Proč si neodpočinete?
Ale od čeho, já nejsem unavený. Když jednou budu říkat, že jsem unavený, tak jsem unavený. Včera jsem operoval do noci, v úterý jsem operoval na Bulovce, v pondělí také až do noci. Co je fajn, že nemusím moc spát, abych se cítil fit.
Ale vždyť jste v důchodu, nebo byste měl být...
Já nemůžu být nikdy v důchodu. Kamarádi mi vždy říkají, že buďto usnu na volejbalovým hřišti nebo na pacientce. Mezi tím není nic.
Přeci jen občas člověk potřebuje vypnout, koukat třeba jen na televizi.
Možná někdy od manželky (smích). Ale sport v televizi vynechám jen zřídka.
Já mám například dědečka, kterému je krátce přes sedmdesát a už dvacet let čeká na smrt. Pořád jí kupu prášků, sotva chodí a já si upřímně takhle představuji typického českého důchodce, sedmdesátníka, osmdesátníka.
Profesor Pafko, mně velmi blízký člověk po všech stránkách, rozumíme si v mnohém a on mě má možná taky rád, tak ten sportuje taky a taky pracuje. Je pravdou, že já pracuji skutečně hodně, ale to nejsou pouze operace, kterých uskutečňuji týdně stále kolem 25, ale jsou to také monografie, odborné a populární články, které píši, učím studenty medicíny, jsem ve vědeckých radách, výborech odborných společností… Jakmile člověk podlehne tomu, co mu říkají lékaři nebo okolí, je to konec. ... Mně například profesor Zveřina a profesor Štulík doporučili, že bych neměl hrát volejbal a zakázali mi spoustu věcí.
Já pana profesora Štulíka velmi dobře znám, on mi zachránil kamaráda.
No vidíte, oba dva mi řekli na základě nálezů na krční páteři, že nesmím ani sportovat, ani operovat a že bych si měl nechat stabilizovat krční páteř. Že mám absolutně zúžený krční kanál a mám impresi míchy. Já však operuji stejně, jako jsem operoval před dvaceti lety, sportuji taky, takže tomu tak vůbec není.
Ono je to otázka vaší mysli, jak ji máte nastavenou. Třeba včera jsem měl opět mnoho operací, a když už jsem operoval asi osmou operaci, tak už vás logicky musí bolet hrudní páteř, že se vám i hůře dýchá. Nesmíte si to ale vůbec připouštět a ono to jde, když na to přestanete myslet.
Znám spoustu lidí, kteří by mohli nádherně dál žít, ale nežijí, protože jsou skeptičtí ke všemu. Stěžují si na různé bolesti, na mnoho životních problémů, na lidi kolem sebe. A naproti tomu je řada jiných, kteří mají nemalé zdravotní i životní problémy a přesto si stále užívají života naplno. A z těch bychom si měli brát stále příklad!
Vy chodíte na pravidelné kontroly?
Jen výjimečně. Já rozumím svému tělu nejlépe. Je o mně známo, že se sám také operuji, když se mi na kůži něco nezdá. Těch operací mám za sebou desítky a zašít si to také umím, vždyť jsem plastický chirurg. A je také pravdou, že si někdy menší ránu, kterou si způsobím z nešikovnosti, například při vaření, sešiju bez umrtvení, když je to na dva, tři stehy. Nebolí to tolik, jak by si mnoho lidí myslelo, vždyť i injekce do rány na umrtvení je bolestivá.
Kolem mne je hodně zvláštností, já vím. Jestli jste o mně slyšela s pitným režimem, já samozřejmě piju, ale nepiju tak, abych každých pět minut nebo deset minut nasával. Já nejsem proti dodržování určitého pitného režimu. Ale všeho s mírou, jak říkala moje maminka. Jsou některá onemocnění, která vyžadují zvýšený příjem tekutin, jako jsou například záněty močového měchýře či onemocnění ledvin. Stejně jako vrcholový sport či práce v náročných podmínkách vyžadují vyšší příjem tekutin.. Ale aby lidé bez tělesné aktivity a jinak zdraví měli nastaveny chytré telefony, které každou hodinu oznamují nutnost se napít, či v Národním divadle ženy během představení popíjejí každých deset minut z PET lahví, to považuji za absolutně nenormální. Dokonce je zde nový termín psychogenní závislosti na pitném režimu, neboli tzv. polydipsie. Bohužel se to týká i dětí. Projevuje se stálým pocitem suchosti v ústech a žízní. A také častým močením a u dospělých nápadnými otoky obličeje, hlavně víček a otoky končetin. Protože provádím mj. i velký počet operací horních a dolních víček, poznám okamžitě, na základě atypických otoků víček, nadměrný příjem tekutin. Někdy jsou dokonce otoky tak velké, že pacientky odmítám operovat!
Nesmyslné dodržování pitného režimu má i své další důsledky. Podle statistik se každou minutu ve světě prodá 8 milionů PET lahví, z nichž se recykluje kolem 7%. Ostatní jsou odnášeny do moře, takže například v Tichém oceánu jsou viditelné z letadla již velké ostrovy, které jsou tvořeny PET lahvemi. Vědci vypočítali, že v roce 2050 bude v mořích dokonce více PET lahví, než všech ryb! Ale co je jistě k zamyšlení a příklady z nedávné doby tomu dávají za pravdu, že v mase ryb se nachází velké množství plastových částic.
Plastové částice obsahuje i kohoutková voda. V americkém kongresu dělali průzkum kohoutkové vody a zjistili ve vodě 93 procent plastových částic. A to je kongres Spojených států. Myslím, že ve Francii, v Británii a v Německu bylo nalezeno relativně nejmenší množství plastových části a to 74%, když průměr je tvořen 83%. Navíc, plastové nanočástice, které mohou pronikat do různých orgánů, mohou působit i vážné zdravotní obtíže
Také jsem to slyšela.
A ženské pijí, musejí pít, protože to údajně zlepšuje pleť a čistí organismus, což je vědecky také dokázáno, že je to nesmysl. A kdybych se na to podíval ještě z jiného úhlu... Je tak hrozivý nedostatek vody, jak slyšíme z různých medií. Při představě, že některé ženy, jak se mně svěřily, chodí denně desetkrát až patnáctkrát čůrat, což představuje až padesát a více litrů vody použité na spláchnutí za den, docela bych je nechal platit vodné a stočné, aby si uvědomily, jakému nesmyslu propadly.
Pojďme dál od té vody. Zajímáte mě vy. Co doma? Máte ženu, máte vnoučata...
Zase jedna moje povahová abnormalita. Děti miluji nade všechno, ale slovo dědeček mi strašně nesedí.
Ale vždyť máte věk na to být dědeček.
Vysvětlím, proč tomu asi tak je. Jednak si představuji dědečka, jak mu babička předá kočárek s dítětem a požádá ho, aby s ním došel k jedinému stromu, který je na konci cesty. A když k němu dojde, ať se obrátí, že na něj zamává a bude to signálem pro něho, že se má vrátit tou samou cestou nazpátek.
Ale spíše bych se přikláněl k něčemu jinému. Ve druhém manželství se mi narodila krásná dcera v mých 53 letech. Velice nelibě se mě dotklo, když před ní někdo řekl, jak má hodného dědečka. Pamatuji se také, jak jednou dcera přišla ze školy a milé spolužačky jí se škodolibostí řekly, že mají doma mladšího dědečka, než ona tatínka. Moje dcera to vzala tehdy velmi dobře a oba jsme se tomu zasmáli.
Děti od mého syna z prvního manželství mi říkají „didi“, děti od dcery také z prvního manželství mě častují „Honzíkem“. Oboje je milé. Jsem přesvědčen, že u mojí současné dcery už mi to vadit nebude!
Máte někdy dovolenou?
Samozřejmě mám, ale velice ji využívám na resty, které jinak nestíhám. Je to dokončení monografie o estetické rhinoplastice, neboli o operacích nosů, dále dopsání odborných publikací či řešení různých problémů, které doprovázejí moje mnohé funkce, které zastávám. Své nejbližší však příliš nezanedbávám, protože jejich spánek bývá podstatně delší, než ten můj. Navíc rodina je pro mě skutečně na prvním místě. Byť jsem možná neměl úplně štěstí v manželství, tak všechny moje děti jsou úžasné a pro ty já si čas samozřejmě vždy udělám.
Musíte být hodně psychicky odolný. Jak se pak člověk ventiluje?
Za celou dobu mé čtyřicetileté klinické praxe chirurga a plastického chirurga jsem poznal tolik smutku a neštěstí, ať již s narozením nejtěžších dětských vrozených vad, nádorových onemocnění či úrazů, že musím mít vytvořenu určitou stupnici hodnot, která doprovází nejen můj lékařský, ale i běžný každodenní život. Vím naprosto jistě, kde může být smutek největší. Pro mě je a vždy bude nejdůležitější štěstí a zdraví dítěte. Vše ostatní je proti tomu pomíjivé, pokud je rodič dobrý a miluje své děti tak, jak milovat má. Rozchod s partnerem či pracovní neshody mají určitě nějaké řešení, ale vážné onemocnění dítěte? Stejně tak i naše vlastní zdraví je pro mě až daleko za zdravím dítěte.
Co mě naproti tomu velice povzbuzuje a také nabíjí, je štěstí těch, které jsem dobře odoperoval a pomohl jim získat nedostatečné nebo ztracené sebevědomí či zdraví. Skutečnost, že přeci jenom bych mohl již s operacemi skončit je zatím tak trochu v nedohlednu, protože mám stále tolik pacientů, kteří se na mě s důvěrou obrací, mohu je odmítnout? To skutečně nelze. Stále mám čekací doby na konzultace na klinice Esthé delší než pět měsíců a operace na univerzitní klinice poskytuji až na rok 2019.
Zajímají vás i povrchní věci, jako je oblečení, kosmetika?
Na boty jsem zatížen, to jo. Těch mám tolik ... a na bundy jsem zatížen také. Díky mně je oblečena půl Moravy. Když to rok nenosím, tak to daruji. Maminka mě také naučila, že když mám černou aktovku, tak bych měl mít také černé polobotky a černý pásek, u přírodních barev stejně tak. Také odlišuji oblečení, zda jdu na kliniku za pacienty či na sport. Obvykle mám sako a kravatu, na sport jeany a sportovní obuv. Po holení užívám Eternity a jako krém po desetiletí ráno Niveu.
