Rychlá zpověď - potápěčka Gabriela Grézlová: Pokud uvidím žraloka, budu si přát, aby neodplaval
Gabriela Grézlová byla světovou rekordmankou ve volném potápění v disciplíně statická apnea. Na jeden nádech vydržela 8 minut a 33 vteřin. Při závodě se pod vodou snaží nemyslet na nic, když je nejhůř, vybaví si vzpomínky na pozorování delfínů. Při přípravě na světový šampionát zhubla kvůli specifické dietě patnáct kilo. Nejvíc ale miluje potápění s přístrojem. Za odměnu jezdí do Mexických cenotů – zatopených jeskyní, kde se potápí nejraději.
V roce 2015 jste vytvořila SR ve volném potápění v disciplíně statická apnea – co si pod tím mám představit?
Můžete si představit „mrtvolu“ ležící na hladině, v neoprenu, která je otočená hlavou dolů, nedýchá a měří se čas, na jak dlouho zadrží dech bez pohybu. Je to v podstatě nejméně oblíbená disciplína ze všech závodních disciplín freedivingu.
Proč je nejméně oblíbená?
Protože je nejtěžší. Je náročná především mentálně, protože když plavete, tak tam máte pocit, že něco děláte, že se aspoň hýbete. Když ale neděláte nic, tak je hrozně těžké nevykašlat se na to. Spousta lidí tu disciplínu ráno nemá. Když začnou brániční kontrakce, což je přirozená reakce těla, která říká člověku „nadechni se“, tak u plavání je mnohem snazší je ignorovat, protože se soustředíte třeba na kop, když ležíte bez pohybu, je o dost těžší zvládnout mentálně tyto ne úplně příjemné pocity.
Je potápění něčím, čím se dá uživit na profesionální úrovni?
Sportem určitě ne. Takových lidí, kteří žijí jenom výkonnostním freedivingem je strašně málo. To jsou jednotlivci, kteří mají sponzory. Je to o tom, že vás třeba někdo nechá zadarmo trénovat a bydlet u moře nebo vám dají vybavení. Není to o ještě zdaleka tom, že bychom měli úžasné prize money. Kromě jedněch závodů v Emirátech, které ale nejsou oficiální soutěží. To jen jeden z místních shaků, který je obrovským nadšencem do freedivingu, vymyslel takovou příšernou disciplínu, že vlastně zadržujete dech a jste přitom 5 metrů pod vodou, držíte se lana a máte na sobě jenom plavky. Takže jednak tepelný diskomfort, jednak nemáte safety (záchranné potápěče) ani kouče a ten pocit bezpečí tam není. Ale živit se tím spíš nedá, snad jen pokud současně děláte kurzy, prodáváte vybavení, zajišťujete výlety – což je ale v současnosti v brutálním útlumu.
Když jste překonala světový rekord, vydržela jste pod vodou 8 minut a 33 sekund, jak dlouho trvala ta příprava?
Trvala zhruba 3,5 měsíce. 6 dní v týdnu, 3 tréninky denně. Ráno vstanete a pokusíte se zadržet dech na co nejdelší dobu. Normálně na suchu v posteli. Tím jsem začínala den, taková ranní maximálka. Chodím normálně do práce, takže jsem si vždycky o obědové pauze dala tzv. výdechovky. Že si vydechnete úplné maximum a snažíte se vydržet co nejvíc, několik kol. Je to extrémně nepříjemné, ale efektivní, zabere to ani ne 10 minut. Potom si člověk dá oběd, pracuje, večere přijedu domů, nevečeří a dá si zhruba hodinu nějakých protahovacích cviků, především na hrudník, ale i zbytek těla a řízenou relaxaci. Poté jsem jela suchý tréning, tzv. CO2 tabulky – jednoduchý prográmek na počítači mi říkal kdy mám dýchat a kdy zadržovat dech. Můj tréning byl zaměřený na to, aby si člověk zvykl na vysoké množství oxidu uhličitého v krvi, nešla jsem do hypoxie (stav kdy máte nízkou hladinu kyslíku v krvi). Začínáte na nižších časech zádrže dechu, postupně časy navyšujete.
Přípravě určitě podřizujete i stravu...
Měla jsem poměrně striktní dietu, kterou mi poradil můj kamarád Branko Petrovic, který dal úžasný čas 12 minut, 11 vteřin. Všichni se mi divili, jak to můžu vydržet. Bylo to o tom, že člověk jedl potraviny, které pokud možno nezrychlují nebo přímo zpomalují metabolismus a moc nezatěžují trávení, takže na černé či zelené čaje a kávu jsem mohla zapomenout. Žádný alkohol, červené maso, z ryb pouze bílé, žádné houby, zelenina tepelně upravená, mléčné výrobky žádné, bezlepková dieta. No opravdu to bylo hodně ořezané.
Neumím si představit, že v takovém režimu člověk pracuje. Musela jste být vyčerpaná.
Ono se to nezdá, ale tělo si na spoustu věcí zvykne. Já jsem navíc používala vitamíny a výživové doplňky, protože z té stravy bych nezískala dostatek vitamínů a minerálů v množství, které organizmus potřebuje. Měla jsem ale překvapivě dost energie. Tohle problém nebyl, spíš byl problém to, že jsem brutálně zhubla a byla mi pořád zima. Termoregulaci mám špatnou pořád.
Kolik jste zhubla?
15 kilo (tzn. na váhu 60 kg při výšce 186 cm, normálně vážím 75 kg).
A jak se taková dieta ale odrazí na výsledném čase? Stojí to za to?
Celý ten čas je soubor několika malých věcí, které děláte. Jednak strečink, tak ta dieta, pak mám poměrně velké plíce, zadržováním dechu a správnou suplementací vitamínů a minerálů se vám zvedne počet červených krvinek... Všechny věci dávají dohromady skládačku, nejsem ale schopná říci percentuálně, co je z toho nejdůležitější. Ne každý ale takovou přípravu má. Jsou i lidi, kteří se takto neomezovali a taky podali poměrně pěkné časy. Většinou ale muži.
Která část pod vodou je nejnáročnější? Psychicky i fyzicky.
Začátek pod vodou je hrozně příjemný. To se člověk nadechne, otočí se, zhoupne se na hladině. To je super. Ta příjemná část u mě trvala ale zhruba 2,5 až 3 minuty. Potom už ale tělo začne dávat najevo, že se zvyšuje hladina oxidu uhličitého, že bych se měla nadechnout. Bránice vás v tu chvíli „kopne“ do plic, je to přirozený proces a naprosto v pořádku. Mozek na základě receptorů, které reagují na vyšší hladinu CO2, dá dýchacímu svalu - bránici - příslušný pokyn, bránice se stáhne směrem nahoru, jakoby „kopne“ do plic. Když ta první kontrakce přijde, tak už zhruba vím, jak dlouho vydržím. Vím, že jsem schopná v tom být klidně přes pět minut. Kolem páté minuty nicméně vždycky přijde šílená krize, brániční kontrakce jsou silné a jdou rychle za sebou. Člověk se to snaží ignorovat, ale třeba na tréninku ve vodě (na bazén jsem šla s koučem párkrát těsně před závodem, abychom se sladili) jsem vždycky kolem té páté minuty končila. Protože už to bylo nepříjemné a říkala jsme si, že to nemá cenu, když přece nezávodím.
Na co člověk takhle dlouho bez dýchání myslí? Co se mu honí hlavou?
Když jsem byla v suché přípravě, tak jsem využívala autogenní trénink. Jde o to, že si vědomě uvolňujete svaly celého těla a současně tak uvolňujete i mysl. Říkáte si třeba, že máte těžkou pravou ruku. A tak si to vsugerujete, že vám opravdu pocitově ztěžkne. Projedu si takhle celé tělo. Snažím se si tedy vsugerovat, že mám těžké tělo a lehkou hlavu a mysl a myšlenky odplouvají někam daleko.
Takže nemyslíte třeba na to, co si dáte k jídlu po závodě?
Během toho výkonu vůbec. Spíš třeba když na mě přijde krize, tak si vzpomenu na delfíny, které jsem pozorovala ve stejné poloze hlavou dolů kdysi v Africe. To jsem schopná si vizualizovat a pomáhá mi to ve fázi, kdy mi není dobře. Kolem šesté minuty už si člověk musí dávat na hypoxii a soustředím se na komunikaci se svým koučem. Máme dohodnuté signály, kouč má ode mě přesně sepsaný seznam, co se mnou má dělat. Já jsem v tomhle diktátor. Nepotřebuji slyšet, že se mám uvolnit, chci vědět, jak na tom jsem časově.
Jak to předávání probíhá, když jste pod vodou?
Já to všechno pod vodou slyším. Když si třeba ukážu, stačí malý signál ukazováčkem, tak ví, že mi má říct čas. Na tom jsme domluvení. Ve vyšších časech už dává pozor, jestli vnímám a reaguji, jak mám. Dává mi třeba úkoly ať rukama zahraju na piano nebo ať ukážu prostředníček a podobně. V závěrečné fázi už se soustředím jenom na to, jestli dělám a slyším to, co mám. A na to, kdy mám vylézt. Lezu ven na jeho pokyn, je to jeho zodpovědnost, aby mě vytáhl v ten správný moment – ne moc brzo, a ne moc pozdě. Dobrý kouč je velmi důležitý.
Funguje to tak, že se ponoříte do vody a hned zjistíte, že to půjde nebo naopak, že to nebude stát za nic?
On by tomu člověk neměl přikládat takový význam. Třeba když jsem byla na evropském šampionátu v roce 2014, tak tam mi přišla kontrakce opravdu neskutečně brzo, asi v prvních dvou minutách. To jsem si říkala, co tady dělám, to bude průser. A nakonec jsem dala světový rekord (s časem 7:45), takže asi by se člověk na konkrétní výsledek nebo číslo neměl upínat, protože podle mě vás to potom strašně limituje. Spíš jde o to se nevzdávat předem. Samozřejmě, pokud pokazíte přípravu už před startem, a ještě se nestihnete plně nadechnout, nemá smysl se trápit. To se mi taky „povedlo“.
V roce 2017 váš rekord překonala Rakušanka Veronika Dittes s časem 8:53... Motivovalo vás to?
Já jsem chtěla dát v roce 2017 rekord přes devět minut a skončit, takový byl můj plán. Jenomže cca dva měsíce před mistrovstvím, se ke mně dostala zpráva, že při tréningu v bazéně zemřel kamarád, který tam měl jet taky. V prvním momentě jsme si říkala, že se na ten závod a celý freediving okamžitě vykašlu. Nějakou dobu jsem vůbec nebyla schopná trénovat. Potom jsem se rozhodla, že tam pojedu , a že nějakou placku vybojuju pro něj - a bylo mi jasné, že zlatá bohužel fakt nebude - nedokázala jsem se soustředit na tréning, bylo to psychicky velké trápení. Nakonec z toho bylo stříbro a pro mě úleva, že mám splněno.
Máte ozkoušená nějaká konkrétní dechová cvičení?
Začala jsem s jógou, byla na kurzu dechových technik, ale jsem v tomhle směru dost punker, a hlavně neumím počítat. Takže takové ty intervaly výdech-nádech několik sekund, já se v tom okamžitě ztratím. To vůbec není pro mě. Víceméně si vždycky lehnu a jenom se tak prodýchám jak to zrovna jde. Ale abych se soustředila na to, jestli vvdechuju do břicha nebo kam, tak to mi bylo vždycky úplně jedno.
Jak to máte dnes s potápěním? Stále se tomu věnujete?
Freedivingu už se nevěnuji. Pokud jsme někde u moře a nemůžu se potápět s přístrojem, tak si vezmu šnorchl, nebo ani ten ne. U mě vždycky suverénně vedlo přístrojové potápění. Jezdíme se ale potápět s kamarády. Minulý týden jsem byla po dlouhé době na ponoru ve Vltavě. Za normálních okolností, když je vše otevřené, tak jsem ve vodě téměř každý víkend.
Máte vyloženě nějaké oblíbené místo na potápění?
Mám ráda šachtu Hraničnou, kde jsem už nebyla rok a kam se moc těším. Anebo je tu spousta krásných zatopených lomů, kde se dá potápět. Na Pardubicku a Vysočině je spousta krásných žulových lomů. Co se týče zahraničí, tak jsem se definitivně zamilovala do Mexika. Nádherné zatopené jeskyně s krápníky, čistá a teplá voda. To fakt je nádhera a pro člověka zvyklého na temné studené vody opravdu za odměnu.
Potápěla jste se někdy se žraloky?
Potápěla, ne jednou, a bylo to nádherné. Když dodržujete nějaká pravidla, jak s nimi intereagovat, tak je to docela bezpečné. Samozřejmě je to pořád divoké zvíře, které se může zachovat jakkoliv. Ale pokud ho nebudu nějak otravovat (na zvířata pod vodou zásadně nesahám a už vůbec si ze žraloků nedělám podvodní skútry), tak si mě buď nevšimne, nebo ho spíš budu rušit vydechovanými bublinami. Když ho pod vodou potkám, tak si budu spíš vždycky přát, aby mi rychle neodplaval.
