Je jí pětatřicet a je ve vedení jedné z největších světových farmaceutických firem. Radka Lang má zkušenosti s evropskou legislativou nejen v ČR, ale i v zahraničí, mluví pěti cizími jazyky. V rozhovoru pro LP-Life.cz se mladá žena rozpovídala nejen o současné situaci s koronavirem, ale také o tom, kolik stojí výzkumy vakcín proti covidu nebo výroba léku proti rakovině.
Změnila se obrovsky, a to na mnoha úrovních. Ze zdravotnictví, které bylo dříve taková Popelka celého systému, kterému se nikdo nevěnoval, se teď stalo epicentrum státu, vlády, přitáhlo to pozornost ze všech možných stran. Má to samozřejmě i pozitivní efekt, protože si lidi začali více uvědomovat hodnotu lidského života a zdraví. To, že jsou léky, které každý den lidský život zachraňují.
To je určitě jeden aspekt, z druhého hlediska se to změnilo konkrétně pro nás, také obrovským způsobem. Zdravotnictví u nás bylo přeci jen hodně tradiční, založené na osobním kontaktu i našich reprezentantů s lékaři, i s okolím. Museli jsme se od té doby strašně digitalizovat, jak v interní, tak externí komunikaci ze dne na den. Musím říct, že to proběhlo překvapivě hladce a dobře, naši zaměstnanci se na to adaptovali velice rychle a agilně.
Co se týká našeho portfolia, na tom se to až tak nepromítlo, protože my se specializujeme na onkologickou léčbu a na takzvaná centrová léčiva, což jsou vysokospecializovaná léčiva na chronická a komplikovaná onemocnění. To nejsou věci, které si můžete koupit bez předpisu v lékárně. V portfoliu nemáme moc vitamíny a léky bez předpisů, zabýváme se prodejem léků na předpis. V těchto oblastech samozřejmě nějaké dopady byly, ale ne nijak dramatické.
To, v čem vnímáme posun, je v oblasti očkování. Jsme jedna ze čtyř hlavních firem, které produkují vakcíny. Zatímco dříve docházelo k tomu, že se proočkovanost populace snižovala, tak teď do budoucna předpokládáme, že by se to mohlo zlepšit, protože přeci jen povědomí o vakcínách a celková percepce benefitů vakcín se díky veřejné diskusi zlepšila. Pokud to, jak stát, tak my, uchopíme dobře a dokážeme lidem vysvětlit benefity očkování, tak si myslím, že tohle se může do budoucna ještě zlepšit.
Ne, my nemáme vakcínu proti covidu.
To je myslím hrozně zajímavý aspekt. Vzhledem k nejisté profitabilitě do budoucna, když se podíváme na průmysl, tak nechci říkat všechny, ale strašně moc firem začalo vyrábět kandidátní vakcíny. Je to technologicky a vědecky složitý proces. Na začátku bylo asi padesát kandidátních vakcín, my jsme z toho měli dvě. Bohužel jsme ale nakonec museli od vývoje opustit, protože se ukázalo, že kandidátní vakcína nemá dostatečnou imunitní odpověď. Ale zkoušeli jsme to.
Ano. Ve velice krátkém časovém období jsme všichni zkoušeli nějakým způsobem vyvinout vakcíny na covid. Někomu se to podařilo, někomu ne, tím ale jenom reflektuji, jak složitý proces to je. Na začátku bylo zhruba padesát různých firem, teď jich je z nich úspěšná jenom hrstka.
Je to tím, že je to skutečně nesmírně komplikovaný proces, je tam opravdu potřeba hodně velké vědecké know-how, produkční kapacity. Není to vůbec jednoduché ani pro zavedenou velkou mezinárodní společnost.
Já se nechám určitě, jakmile to půjde.
Ne, absolutně ne. Jestli mám z něčeho strach, tak je to covid a jeho následky. Ukazuje se, že nejen průběh, ale i následky mohou být velmi závažné. Může docházet k poškození plic, řada lidí má potom kardiovaskulární problémy. Myslím si, že pokud si porovnáte pro a proti, tak nějaké potencionální nežádoucí účinky jsou v porovnání s onemocněním naprosto marginální.
Nevím, není to náš produkt. Bohužel jsem nečetla SPC, jsou to ale tradičně popisované příznaky po očkování. Nejsem ale lékař. Druhá věc je, že mám devadesátileté prarodiče a rodiče v důchodovém věku, a už jenom to, že bych se s nimi chtěla dál vídat, je pro mě dostatečnou motivací, když nic jiného, než vakcína to nedovolí. To je pro mě asi ještě důležitější aspekt, spíš než moje zdraví je důležitější ochrana mých blízkých.
Nemyslím si, že je to zbytečné. Je tam aspekt ochrany ostatních a kolektivní imunity, tedy čím víc lidí je naočkovaných, tím méně se virus šíří. Další věc je, že nikdy nevíte, co s vámi nemoc udělá a jakým způsobem ji proděláte. Skutečně na ni každý den umírají desítky tisíc lidí po celém světě, to je nesporné.
Nevím, kolik za to platí stát, k těmto informacím nemám přístup. Vím ale, že vývoj všech léčiv a vakcín stojí miliardy dolarů. Když se pustíte do výzkumu kandidátního léku nebo vakcíny, tak jsou na začátku mnohamiliardové dolarové investice a nikdo vám nezaručí, že vyjdou a vzejde z toho vakcína.
My samozřejmě vyvíjíme inovativní léčiva ve všech oblastech.
V roce 2019 to bylo 186 miliard dolarů. Pro srovnání je to trojnásobek rozpočtu ČR za stejné období.
Ono se to z něčeho financovat musí, prostředky na začátku být musí. Skutečně stojí obrovské množství investic vůbec se dobrat kandidátní molekule nebo vakcíně a potom ji ještě uvést v život.
Možná jsem to měla formulovat, že spíše musíme počítat s tím, že něco takového je možné. Příchod pandemie odhadovala řada vědců ještě před covidem, není to žádné novum. Je to něco, s čím musíme počítat a ideálně se poučit ze současné situace tak, abychom na nedej bože další mohli reagovat mnohem flexibilněji a s větší rozvahou.
Já osobně doufám, že ne. Tím, že přijmeme logiku očkování, tak v nějaké fázi bude populace natolik proočkovaná, že už to nebude zapotřebí. Virus se nějakým způsobem eliminuje a dojde ke kolektivní imunitě. To znamená, když se přesáhne počet proočkovaných jedinců v populaci, je to kolem sedmdesáti osmdesáti procent, tak poté dojde k tomu, že existuje kolektivní ochrana před virem. I lidem, kteří se očkovat nemůžou z důvodů imunokompromitujících zdravotních stavů a podobně.
Celou svou kariéru dělám v oblasti externích vztahů, to znamená v oblasti komunikace s veřejností, zejména se státní správou, státní sférou. Zdravotnictví je naprosto unikátní v tom, že obhajujete skvělou kauzu. Mojí prací je především obhajovat práva pacientů, zajišťovat lepší přístup k lékům pro české pacienty, aby měli ty nejlepší možné dostupné léky. Je to úžasná práce v tom, že vidíte, že produkty, které my vytváříme, inovujeme a vyvíjíme, zachraňují životy každý den po celém světě. Máme spočítané, že léčíme v České republice českými léky asi půl milionu obyvatel.
Tím, že mám zkušenost z mého předchozího působení a z politologie, tak mně to náročné nepřipadá. Svou práci přirovnávám ke tlumočení z jednoho jazyka do druhého, tedy z byznysového do politického a naopak, protože ne vždy jsou si tyto dva světy schopné porozumět. Je to most mezi byznysem a státní správou, hrozně mě to baví. Vidím, proč je ta práce důležitá a zásadní, snažím se jí přiblížit takzvaným steak holderům na druhé úrovni. Na druhou stranu se zase snažím pochopit percepci lidí na druhé straně, jaké mají oni priority a že i oni mají samozřejmě svou optiku, přes kterou je třeba také nahlížet.
To nesmíme zveřejňovat.
Vím.
Pandemie covidu přeskládala priority ve všech odvětvích a sektorech. U nás ve společnosti si myslím, že se zaměření neztratilo, pořád pokračujeme dále, jak můžeme. Došlo samozřejmě k nějakému omezení, například klinických studií, protože byl omezen přístup k pacientům. To je aspekt, který se děje po celém světě. Nedávno jsem se dívala na nějaké studie, jak konkrétně to ovlivnilo vědecký výzkum, a samozřejmě už jenom ta opatření jako home office hodně výzkum zpomalila. Státní investice do univerzitního výzkumu se nějakým způsobem také změnily. Je to spíše něco, co uvidíme v dlouhodobém výhledu, jak moc se výzkum zpomalil, jestli vůbec.
Celkově bych ještě ráda zdůraznila prevenci, které se také velmi věnuji. Myslím si, že často zapomínáme na úplně jednoduché věci, a že řadě onemocnění se dá předcházet poměrně jednoduchými pravidly a přístupem k životu. Je například prokázané Světovou zdravotnickou organizací, že zhruba čtvrtina až třetina onkologických onemocnění je preventovatelných tím, že se budeme více hýbat, nebudeme kouřit a dobře se stravovat. Takhle bychom měli přistupovat k životu, a nečekat pak na existenci nějaké pilulky, která nás zachrání.
Moje práce je sice náročná, ale velmi uspokojivá. I vzhledem k pandemickým opatřením pozoruji v poslední době změnu ve smyslu prolínání soukromého a pracovního života. Nevedu život ve stylu práce od 9. do 17. hodiny a od 17. hodiny zbytek života. Rovnováha mezi osobním a pracovním životem pro mě znamená, že se ty dvě složky vzájemně doplňují, což se projevuje tak, že dělám to, co je právě potřeba a kdy je to potřeba. Neřeším například práci v pozdních hodinách, na druhou stranu ale pak nemám výčitky, když si jdu uprostřed dne zaběhat, dokud je ještě světlo nebo si dojdu pro nákup se sluchátky na uších a poslouchám telekonferenci. Mám výhodu v tom, že MSD je v tomto ohledu velmi pokroková společnost.
Snažím se kompenzovat hodiny sezení ideálně každodenním sportem, jsem vášnivá čtenářka a nejvíc si odpočinu u plotny, například dlouhým vařením boloňské omáčky.