V roce 2006 vyhrála tehdy ještě prestižní soutěž Česká Miss. Od té doby je Renata Langmannová součástí českého showbyznysu. Dvanáct let jím ale proplouvá bez skandálu. Deset let je s moderátorem Ondřejem Novotným, kterého si předloni i vzala. I když kráska vystudovala Policejní akademii ČR, se zbraní v ruce ji zřejmě nikdy neuvidíme. Všichni jsou ale v očekávání, kdy světu sdělí, že očekává potomka. Modelka se v rozhovoru pro Luxury Prague Life svěřila, jak to s plozením dětí má a co ji momentálně nejvíce zaměstnává.
Pravda, ale u mě se nic moc nezměnilo. Mám se dobře a musím říct, že jsem do nového roku vykročila pravou nohou. Co se týká práce, oba jsme s manželem nastřelili neskutečně vysoké pracovní tempo, ale je pravda, že to už je poslední roky pořád stejné.
To upřímně už moc ne. To je spíš na druhé koleji. Bývají to spíš akce za odměnu.
Určitě to s tím souvisí. Ale spíš jsem dospěla mentálně. Už prostě nechci cestovat tak, jak jsem cestovala. Byla jsem v podstatě deset let sbalená v kufru. A i toho se člověk jednou přejí. Bylo to krásných deset let, ale já už jsem vdaná paní a chci jiné věci. Chci být večer doma, koukat na televizi, nebo někam vyrazit s manželem a tak. A hlavně jsem se potřebovala někam posunout i kariérně.
Nee. To se ti zdá. Ale je pravda, že buď mě oslovují mladá paní a někdy ještě někdo slečno, a to mě samozřejmě těší.
Na druhou kolej, ale pořád občas zajedu do Německa, Rakouska, Itálie něco nafotit. V Česku dělám věci spojené hlavně s Instagramem, to teď hodně frčí, myslím byznys přes Instagram. Spolupracuji s různými firmami, je to spíš tedy komerční celebritní modeling.
A jinak jsem v loňském roce založila komunikační agenturu Cool Sisters s kamarádkou Lenkou Matějkovou a děláme kampaně na sociálních sítích, to je naše největší dominanta. Také k tomu děláme PR, produkční věci, marketingové strategie… snažíme se individuálně přistupovat k jednotlivým firmám. Radíme jim, jak mají správně komunikovat a být vidět.
No víš, jak to je, něco jsem vystudovala, ale díky modelingu jsem měla náročnou školu života, navázala jsem mnoho kontaktů a z toho teď těžím.
(smích) Já nestudovala proto, abych byla policistka. My jsme měli hlavně právo a to pro mě bylo důležité. Mám státnice z ústavního, trestního, správního práva. To mi hodně dalo a pořád z toho čerpám. Život a byznys je totiž celý o právu, smlouvu máš dnes téměř na všechno.
Děláme hlavně kampaně na sociálních sítích prostřednictvím influencerů a celebrit. PR spíš na přání klienta. Většinou je to tak, že nás někdo na něco osloví a pak z toho vznikne ještě další jiná spolupráce.
Máš pravdu, že na trhu je podobných agentur dost, my se to ale snažíme dělat jinak a po svém. Jak jsem již říkala, tak jedinečné jsou naše kontakty. Dokážeme vymýšlet, propojovat a spojovat lidi, vytvářet projekty na míru. Setkáváme se v poslední době s tím, že velcí klienti, kteří si dříve najímali velké agentury, s nimi nebyli spokojeni. Chybí jim individuální přístup a navíc jsou samozřejmě dost drahé. Nejsou flexibilní a tak proaktivní. My děláme v uvozovkách zázraky na počkání. Děláme to samy dvě nebo si najímáme lidi k určitým dílčím úkolům. Jsme obě do práce zapálené, navíc ani jedna zatím nemáme děti, takže i flexibilní a myslím, že i poměrně kreativní.
No tak tohle vzniklo úplně náhodou. Ondřej je moderátor, myslím, že dnes jeden z nejlepších. Já jsem se nikdy do moderování nehnala, není to úplně moje parketa. Stydím se. Ale občas někde potřebují moderátorskou dvojici, tak mě Ondra do něčeho uvrtá. A tohle byl ten případ. Že jsme spolu na onlinu Novy moderovali pořad Což takhle dát si…
Vybrali si nás, protože chtěli manželský pár. Byla to pro mě nová zkušenost. V poslední době spolu moderujeme častěji a častěji.
Ano, už dvakrát byl na Filipínách nějaké dva měsíce.
Ne. Nejdřív jsem chtěla, ale pak jsem zjistila, co by to všechno obnášelo… nejsou tam podmínky k tomu, aby tam za kýmkoliv jezdili příbuzní. Celý tým má vysoké pracovní nasazení. Od rána jedou až do noci. Ondřej mi vždy po návratu vypráví, jak náročné to tam je. Potřebuje se na práci hodně koncentrovat, dělá si přípravy… vstával třeba v pět ráno a chodil spát v jednu, ve dvě v noci. Je to tvrdý chleba, a navíc je to fakt na konci světa. Jenom cesta tam trvá dva dny.
To víš, že stýská. Ale je pravda, že oni tam jezdí vždycky v létě, a to se hned všechno snáší lépe. Je hodně aktivit, co se dá dělat. Vždycky se vydám s kamarádkama na výlety a taky pracuju, takže to docela uteče.
Na dítě co? (smích)
Já vím. Teď už se o tom fakt bavíme. (smích) Víc než před tím. Děti chceme a je to otázka času, kdy to přijde. Zeptá se mě na to denně několik lidí. A já odpovídám, že děti chceme.
Ondra už jednu dceru má, znám ji od jejích sedmi let. Dnes je skoro dospělá. Je to v podstatě moje kamarádka. Žije s maminkou ve Francii. Je to krásná a chytrá dívka. Ta se Ondrovi povedla, doufám, že budeme mít také tak šikovné děti.
Nepřipouštím si to. Je mi to jedno. Je to můj život a já necítím, že bych byla v tom věku, kdy je pozdě, na hraně biologických hodin.
Děkuju, ale víš jak. Cvičím celý život a snažím se pořád se udržet ve formě. Není to jednoduché. Nechci říkat, že něco nejím, to ne, dopřeju si téměř všechno, ale pak dřu ve fitku. Díky bohu, že mě to alespoň baví. Nabíjí mě to energií. Dnes ráno jsem byla cvičit a od rána si lítám. Navíc dieta u mě znamená to, že to vydržím dva dny něco nejíst, pak mám pocit, že strádám, tak si to hned dám. (smích) Ale prostě nad tím, co jím, přemýšlím. Sacharidy a pečivo a všechno, co se říká, že se moc nemá jíst, jím opravdu s mírou. Ale jídlo jako takové miluju.
Dost to třídám. Teď jsem se nadchla pro posilovnu, protože mám osobního trenéra. S ním cvičím dvakrát týdně a do toho si dám kardio třeba na páse. Když je teplo, běhám venku. Měla jsem období, kdy jsem dělala thajský box, ale teď se mi do toho moc nechce. Mám takové vlny, kdy se pro něco nadchnu, pak to přestanu dělat, pak se k tomu zase časem vrátím. Ale pořád něco dělám. Nedokážu si svůj život bez sportu představit. V zimě mě taky baví hot jóga.
Občas, ale není to můj koníček.
Dvanáct let.
Myslím, že ano. Je to ten titul, co si asi vezmu až do hrobu.
V době, kdy jsem byla Miss, jsem zažívala takové vlny. Vždycky jsem na titul byla pyšná, protože ho prostě nemá každý, ale byla doba, kdy mi to pomáhalo a byly i doby, kdy mi to trochu uškodilo.
Po vítězství mi to raketově nastartovalo kariéru a nebýt ní, tak nikdy nejsem tam, kde jsem dnes. Když jsem však začala lítat po světě a dělat modeling na mezinárodní úrovni, chtěla jsem být brána víc jako modelka a vymanit se ze škatulky Miss. To šlo ale velmi těžce, protože lidi z českého světa módy mě pořád brali jako tu, co vyhrála Miss. Nebyla jsem pro ně dostatečně fashion, dívali se na mě spatra a nenechali mě fotit editorialy pro některé časopisy, protože jsem měla nálepku Miss. I po letech, kdy jsem cestovala a pracovala různě po světě. Měla jsem nafocené kampaně, natočené reklamy, spolupracovala s velkými značkami. Jeden čas mě to hodně mrzelo. Dnes je mi to samozřejmě úplně jedno.
Ano, přijde mi, že úroveň toho titulu šla skutečně dolů.
Spíš z dálky. Nechodím na finále těch soutěží, nebo na jiné akce. Nemyslím si totiž, že je to už značka, se kterou bych chtěla být spojovaná.
Ano, pořád se s některými občas potkám a vždy je všechny velmi ráda vidím. Máme mnoho společných zážitků a to se nikdy nesmaže. Nejvíc ale kamarádím s Katkou Sokolovou.
Ano, spolupracuji s ní už spoustu let. Dokonce pro ni dělám vlastní kolekci designových výrobků Teribear by Renata. Vždycky se podílím na návrhu výrobku. V kolekci máme například náramky, obaly na telefony… každý rok přidáváme jeden produkt. Charita jako taková je pro mě důležitá. Ještě spolupracuji s dětskou hemato-onkologií v Olomouci, to je pro mě taková osobní záležitost. Jezdím za nimi, znám se tam se všemi osobně… Snažím se pomáhat dětem a rodinám individuálně, vždy když něco akutně potřebují, seženu na to peníze.
Díky bohu ne. Ale jsem z Moravy, jsem z Ivanovic na Hané a studovala jsem v Olomouci. To místo mi připomíná, odkud pocházím. Mám tam k tomu opravdu blízko. Vždycky, když tam přijedu, tak si připadám jak na jiné planetě. Tady v Praze se setkávám s tím, že si lidé spíš hrabou na vlastním písečku a tam ti lékaři a sestry by se rozdali pro druhé. Kolikrát nechápu, jak fungují, co dokáží pro děti i jejich rodiny všechno dělat. A i když se bojuje se smrtelnými nemocemi, tak je to tam hrozně pozitivní. Cítíš tam naději a radost nad maličkostmi.
I tady v Praze se cítím doma. Ale je to těžký říct, na Moravě mám pořád rodinu, strašně ráda tam jezdím. Máme krásné vztahy. Je tam můj domov, ale tady v Praze to mám moc ráda. A vždycky jsem tu chtěla žít. Mám tu strejdu a jezdívala jsme sem za ním na návštěvy už jako malá. Tehdy jsem rodičům tvrdila, že jednou budu žít buď v Praze nebo New Yorku. (smích)