Rychlá zpověď - Roman Vojtek o svatbě po svatbě: Bojím se to říct, ale jsem absolutně šťastný

Jak se cítíte, podruhé ženatý?

Kupodivu se toho moc nezměnilo. Často si o tom doma povídáme, že jsme i čekali, že se vnitřně něco stane, ale moc se toho nestalo. Asi je to normální.

Bylo to velké rozhodnutí, jít do toho znovu?

Ani ne, nějak to ze mě vyplynulo automaticky. Ani jsem se nezaobíral myšlenkou, jestli bych měl jít podruhé do manželství a jestli to má nějaké klady nebo zápory. Nijak jsem se nerozmýšlel. Prostě jsem věděl, že to tak cítím, že to chci.

Znáte ty řeči chlapů v hospodě, „neblbni, zničíš si život“…

Já moc nechodím s chlapama do hospody.

Pronájem mezonetu Josefov 2+kk, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Víte, jak to myslím, takové ty klučičí srandy.

Ty občas proběhly, ale jen já sám vím, jak to mám vnitřně. A to je pro mě nejdůležitější.

Když jsem s vámi dělala rozhovor asi před pěti lety, kdy se vám život úplně změnil, byl jste absolutně rozervaný, hodně jste mluvil o pocitech. Kdy se to u vás během těch pěti let změnilo? Kdy jste přesně věděl, co chcete?

Asi to nedokážu časově zařadit, a kdyby ano, není to důležité. Důležité pro mě je, že jsem si našel někoho, koho miluji. A o kom jsem přesvědčen, že jsem v něm našel spřízněnou duši nebo druhou polovičku, ať to každý nazývá, jak chce. Samozřejmě, může se teď stát spousta věcí, nikdo nevíme, co nás v životě potká. Ani to neumím, nebo možná nechci popisovat. Jsou to jen slova, a ta jsou velmi omezená. (smích)

Pocity je vždycky těžké popsat. Petra to cítí stejně? Kdy jste si řekl, že je ta pravá, přestože je o patnáct let mladší? Čím vás dostala?

To zase nedokážu popsat. Byl jsem o tom vnitřně přesvědčen od začátku. Měli jsme samozřejmě poměrně těžké období, tenkrát to bylo asi tři čtvrtě roku poté, co jsem odešel od své manželky. Petra byla taková ta mladá talentovaná herečka, která má sny o své kariéře, budoucnosti, klukovi. Najednou přijde nějaký o patnáct let starší a před rozvodem se dvěma dětmi, to je těžké.

Navíc na to nebyla moc připravená, neměla moc zkušeností s bulvárem. Dotýkalo se jí hrozně, když byla nazývána milenkou, rozvratitelkou. Chápu, že to pro ni muselo být ze začátku strašně těžké. Snažil jsem se ji pořád uklidňovat a přesvědčovat. Říkal jsem jí, že to přejde, že já si myslím, že je pro mě ta pravá. A jestli si to ona myslí taky, ať se mnou tohle blbé období zkusí vydržet, a bude líp.

Další věc byla, že si musela najít nějaký vztah k dětem. S Beníčkem to bylo jednodušší, ten měl v té době asi pět měsíců, s ním má vztah od narození. S Éďou to bylo složitější, tehdy to byla pětiletá holka už s názorem, která na mě hodně žárlila. Teď je to v takové fázi, že ji děti milují. Jsem strašně rád za to, jaký spolu mají vztah.

Nikdy jsem vlastně nezalitoval nebo nezapochyboval o tom, že jsem s Petrou. Není to jen fráze, opravdu jsem neměl ani vteřinu ve svém životě, kdy by mě něco nahlodalo, jestli jsem si pro svou druhou půlku života našel správně. Jsem naprosto šťastný, jen mě štve, že to přišlo takhle pozdě.

To se říká, že druhá manželství většinou vydrží déle…

To nevím. Nedokážu posoudit, jestli je to tím, že je to druhé manželství, ale nikdy v životě jsem se takhle necítil.

Takže jste absolutně šťastný?

Až se to bojím říct, ale v podstatě ano.

Jaké bylo plánování svatby? Nechal jste všechno na ní, nebo jste se rozhodovali společně? Přeci jen devět měsíců od zasnoubení, to je dlouhá doba na uspořádání svatby.

My jsme měli poměrně jasnou představu o malé a jednoduché svatbě, která nakonec dopadla tak, že jsme měli osmdesát lidí na zámku. Naše plánování vzalo úplně jiný směr. To bylo ale kvůli tomu, že jsme to nechali chvíli plynout. Stala se spousta náhod a setkání, třeba s naší kamarádkou ze Zlína Ivou Janálovou, která se shodou okolností stará o svatby na zámku a která nás pozvala, abychom to viděli. Takhle se nabalovali další lidé, které jsme různě potkávali.

Nejsložitější na tom bylo přijmout myšlenku, že to bude maličko jinak, než jsme si vysnili. Ale myslíme si, že svatba může být krásná kdekoliv, kde máme lidi, které tam chceme mít, a je tam dobré jídlo a zábava. To všechno nám vyšlo.

Plánování měla na starosti hlavně Petra, já nejsem moc plánovací typ. Svatba byla pojatá jako divadelní představení, svatební oznámení bylo ve formě velké divadelní vstupenky. Měli jsme tam desetistránkový divadelní program, ve kterém bylo, jak jsme se seznámili, co říká nevěsta, ženich, rodiče, příběh, fotky. To bylo nejtěžší, dát dohromady tyhle věci, všechno dělala Petra se svou kamarádkou.

Jak jste to dokázali tak dlouho utajit? Datum a místo…

My jsme to neřekli nikomu, ani nejbližším přátelům. Už jsme se totiž kdysi domluvili na místě, kde bychom chtěli mít svatbu. Bylo to u nás na Valašsku, oba jsme z Moravy, tak aby to měly obě rodiny blízko. Věděli o tom dva lidé. A do několika týdnů nám volali z Blesku, že vědí, kde to máme, a chtějí vědět datum.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Konfrontovali jste ty dva, kteří to věděli?

Ano, ale na nikoho se nezlobím. Ono se ale může stát, že se o tom ti dva bavili a nevšimli si, že je někdo poslouchá. Nikoho jsem neobviňoval, vím, jak to chodí. Když chtějí, tak vyšťourají všechno.

Vlastně to nakonec dopadlo naprosto senzačně. Všechny jsme pozvali, řekli datum a že to bude někde na Moravě. Pár dnů před svatbou jsme odtajnili místo a všechny zdvořile poprosili, aby si vše nechali pro sebe. Dokonce jsme je požádali, aby na svatbě nefotili, že potom všem dáme fotky. A všichni to opravdu dodrželi. Hezky nám to vyšlo, měli jsme štěstí, všem moc děkujeme.

Nepřicházely vám nabídky na svatební prstýnky, šaty a podobně?

Něco přicházelo. Mně přišly nabídky, že mi zadarmo udělají oblek, Petře taky. Já jsem si oblek zaplatil u Blažka a Petra si svatební šaty nechala ušít. Už několik let ji na slavnostní akce obléká její kamarádka a návrhářka Kamila Vodochodská.

V Rychlé zpovědi jste řekl, že vás dojalo, když jste se otočil a viděl jste ji, jak přichází. Měl jste nějakou řeč? Jak jste udrželi emoce?

Přemýšleli jsme o tom, že bychom měli svatební sliby, ale oba jsme natolik citliví a jsme na sebe natolik napojení, že bychom to nedali. Nevydrželi bychom nebrečet, a to jsme nechtěli. Chtěli jsme si to užít a nebýt ve stresu. Myslím, že si nemusíme nic veřejně slibovat, víme, co k sobě cítíme. Ale požádali jsme našeho kamaráda, aby nám tam něco hezkého řekl, my jsme si řekli jen to „ano“.

Co na svatbu říkala vaše sestra, která přijela až z Bolívie, kde žije?

Byla šťastná. S Petrou mají zvláštní vztah, znají se ty čtyři roky jenom přes FaceTime, nikdy předtím se fyzicky nepotkaly.

Ona tu za celou tu dobu nebyla?

Ne, je to poměrně daleko, je složitější se sem dostat. Navíc měla malé dítě. Poslední dvě děti (ona má čtyři) se nám narodily ve stejný čas, má osmiletého syna a čtyřletou holku, my to máme naopak. Myslím, že si holky spolu hodně sedly, máme všichni tři podobný názor na život. Sestra má stejný smysl pro humor jako já, takže to se Petře líbilo, ona má taky podobný. Bylo to moc fajn setkání.

Co svatební cesta?

Teprve bude.

Kam?

Někam za teplem, ale až v zimě. Ještě úplně nevíme kam, ale o samotě někde u moře. Žádné cestování, žádné poznávání, jen na jednom místě. Sami dva, skočit do vody, užívat si, číst knihy, být spolu, jíst dobré jídlo.

Chystáte se rozšířit rodinu?

Určitě časem ano. Vlastně jsem se ani nikdy nezamýšlel nad tím, proč ne.

Nepřemýšlel jste nikdy o tom, kolik byste chtěl mít dětí?

Ani ne.

Petra asi bude chtít děti…

Na všem se domlouváme společně, tedy i o dětech si povídáme. Až to přijde, já jsem připravený. (směje se)

Vaše děti by chtěly další sourozence?

Chtějí, strašně. Přemlouvají nás, vymýšlejí jména a hádají se, jestli to bude brácha, nebo ségra.

Kde vás můžeme v nejbližší době vidět v nějaké nové roli? Chystáte třeba společný projekt s Petrou?

Mohl jsem mít hodně práce, ale všechnu jsem odmítl a teď žádnou nemám. (směje se) Měl jsem být s Petrou ve stejném muzikálu, teď začíná zkoušet Tarzana v Hybernii. Zkoušky jsou v létě, ale mně se v létě zkoušet nechce. Tak v tom nejsem. Péťa v tom bude hrát Jane, hlavní ženskou roli.

Muzikály se u nás hrají především v pátek a sobotu, někdy ve čtvrtek a v neděli. A to mám většinu roku jinou práci, pro mě o něco důležitější, takže s tím bych měl problém. Po dlouhé době jsem minulou sezónu nazkoušel činohru, mám hlavní roli v představení Nalevo od výtahu, což je slavný film s Pierrem Richardem, v divadle Palace. Strašně mně to vyhovuje, je to po dlouhé době krásná a náročnější práce. Trochu jiná, než jsem zvyklý z těch muzikálů, je to plnohodnotná činoherní práce. Celé dvě hodiny neslezu z jeviště, byla to výzva. A jsem za ni strašně rád.

Navíc se to hraje ve všední dny, kdy mám čas. Mám navíc takovou milou domluvu, že hraju jen ve dnech, kdy nemám děti, aby se mně to nekrylo. Tím, že mám děti ve střídavé péči, snažím se ve dnech, kdy jsme spolu, omezit práci.

Co nějaké televizní role?

Začínám teď točit televizní seriál. Tomu jsem se také poslední dobou vyhýbal, větším rolím, kvůli dětem a času. Teď mě oslovil Rudolf Merkner, který napsal Vyprávěj. Připravuji tedy další seriál, který je takový milý, z vesnického a hasičského prostředí. Ta práce není časově dlouhodobá, je to jen několik dílů. Přijal jsem to rád, začínáme v srpnu, časově omezené to bude jen na několik měsíců.

Ještě mám představení Miluji tě, ale…, kde hraji již asi sedmnáct let. Je to muzikál asi pro čtyři lidi, také v Palace. Pokud všechno vyjde, čeká mě moc hezká práce na Primě v jednom novém seriálu, to bude ale asi až za tři čtvrtě roku. Nebude to detektivní ani z nemocnice, ale vztahové, o normálních lidech, jak žijí. Není to ani komediální. Na to se také těším.

Koukám, že nakonec máte práce více než dost. Moc děkuji za rozhovor, Romane. Těším se zase za pár let.