Rychlá zpověď - Sabina Rich: S ortopedickými botami slaví úspěch, teď vyvíjí ortopedické lodičky!
Je mladá, talentovaná a odvaha jí rozhodně nechybí. Když návrhářka Sabina Sádková přišla před rokem s tím, že spustí vlastní obuvní značku Sabina Rich, ani ona sama nečekala, jak velký úspěch sklidí. Její ručně vyráběné boty překvapí nejen svým designem, ale také vysokou ortopedickou kvalitou a šetrností k přírodě. A hlavně pozor, dámy! Už brzy se od ní dočkáme pohodlných, ortopedických lodiček!
Sabi, kolik je ti let?
Dvacet tři.
Kdy se v tobě zrodil sen stát se módní návrhářkou?
Myslím, že už v dětství. Moje babička neustále šila, takže jsem se od ní naučila nejen šít. Stále jsem chtěla něco vyrábět a háčkovat – třeba pro své panenky. To ona mě naučila pravé lásce k řemeslu. Rodiče ze mě původně chtěli mít zubní laborantku, nebo ekonomku, ale nic z toho mě nelákalo. A tak když babička přišla s tím, že bych měla zkusit Střední průmyslovou školu textilních řemesel v Praze, bylo mi to už vše jasné.
Jaké to na té střední bylo? Vím, že berou minimum uchazečů a je těžké se na ni vůbec dostat…
Bylo to extrémně náročné, ale naučila jsem se tam mnoho. Od tisku, přes vyšívání a paličkovanou krajku až po figurální kresbu nebo šití. Přiznám se, že jsem byla velký šprt. Vždycky jsem musela být ve všem nejlepší, vše jsem chtěla rychle umět a jela jsem na 150 procent už tehdy, když mi bylo patnáct.
Tak to jsi asi neměla moc divokou pubertu…
Ne, vůbec. Nechodila jsem ven, ani nikam na diskotéky nebo třeba s přáteli na pivo. Design pro mě byl velmi důležitý už od prvopočátku. Byla jsem vždy velký nadšenec. Když jsem se pro něco nadchla, už jsem to nepustila.
Po střední si odešla na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. I přesto, že jsi byla, jak sama říkáš, velký šprt, školu si nedokončila. Proč?
Dostat se tam byl můj splněný sen, jenže postupem času jsem začala zjišťovat, že to nebyl můj šálek kávy. Studium bylo hrozně uvolněné, to mi vadilo.
V jakém slova smyslu?
Bylo to více teoretické, ne příliš praktické. Já se neustále potřebuji pohybovat kupředu a učit se nové věci. To byl asi jeden z hlavních důvodů, proč jsem studium předčasně ukončila.
Co následovalo potom?
Řekla jsem si: „OK, Sabino, pokud chceš něco dělat, musíš se to naučit přímo od řemeslníků.“ A tak jsem šla jako učeň k ševci. Pomáhala jsem mu s opravami, vyrábět boty. To mi dalo nejvíc.
A to tě dokázalo uživit?
Ne, vůbec, dělala jsem to zdarma. Já jsem už během střední školy nastoupila do televize, kde jsem dělala styling, vybírala oblečení a pomáhala. To byl můj hlavní zdroj financí. Také jsem spolupracovala s českou značkou SNAHA, které jsem navrhovala boty, a to byla také velká praxe. Naučila jsem se, jaké jsou doopravdické rozdíly v ruční a průmyslové výrobě. A taky mě to naučilo hodně o byznysu.
Musela to být velká výzva říct si, že sama spustíš vlastní značku. Bála ses?
Bála, ale mám ráda výzvy. Samozřejmě jsem věděla, jak těžké to v České republice je – přijít se svou značkou. Ale šla jsem do toho!
Podporovali tě rodiče?
Zprvu byli vůči výběru mého povolání trochu skeptičtí, ale teď jsou mými největšími fanoušky a naopak je musím nutit, aby mě tak tvrdě neobhajovali v komentářích na sociálních sítích.
Věděla jsem, že pokud chci doopravdy něčeho dosáhnout, musím to zvládnout sama se vším všudy. Sama jsem si spořila, ukládala peníze a tvrdě dřela. Protože u bot je to jiné, než u oděvních značek. Člověk musí mít stroje, komponenty – kopyta, podešve, stélky, vrchy, kůže, lepidla a podobně. V tom je i zásadní kapitálový rozdíl, takže ten prvotní vklad je potom třeba několikrát vyšší.
Jak vzpomínáš na svůj začátek?
Byla jsem hodně odhodlaná a nečekala jsem dlouho, než jsem se svou značkou vyšla na světlo. Ale dávala jsem si na čas, aby to bylo bezchybné a připravené na rozjezd, nechtěla jsem vyjít jen tak s něčím. Celý princip naší značky spočívá v inovativním přístupu k výrobě ortopedických stélek na míru a celého postupu, který našemu zákazníkovi zabere pouhých 20 minut.
A tehdy ses rozhodla, že se chceš věnovat zdravému obouvání?
Odstartoval to můj manžel, který měl výrůstky na patní kosti, a hrozilo mu, že půjde na rázovou vlnu. Udivilo mě, jak málo toho lidé vědí o svých chodidlech. To byl pro mě jeden z prvních impulsů, proč jsem se pustila do výroby zdravé obuvi. Nebylo by pro mě dostačující, kdyby boty byly jen „hezké a módní“ a nesplňovaly vyšší účel.
Kdy se ti ta velká investice začala vracet?
Začalo se nám dařit hned ze začátku. Díky tomu, že jsme hned od začátku byli součástí Designbloku, se nám začaly hrnout první objednávky. Prodali jsme přes půlku kolekce ještě před oficiálním spuštěním kolekce. Popravdě jsem to nečekala, myslela jsem si, že mi bude trvat tak pět let, než se o mně vůbec někdo dozví.
V minulosti jsem dělala třeba boty pro Petru Ptáčkovou či LaFormelu, to mi trochu ukázalo, jak dlouhou cestu musí designer ujít až na vrchol. Věděla jsem, jak je těžké se vůbec – byť i málo – dostat do povědomí lidí a byla jsem dost pesimistická. Ale opak byl pravdou.
Pro koho jsou tvoje boty určeny?
Pro všechny lidi, kteří mají rádi boty, český design, udržitelnou módu anebo mají vadu nohy, což je v dnešní době kolem 80 procent lidí.
V čem tě boty baví víc než oděvy?
V tom, že musí být důkladně přesné na milimetry, musí být technicky dokonalé, musí mít dokonalé zpracování. Musíte mít speciální nářadí, brusky, kladiva, kopyta, většinou i speciální stroj na šití kůže. Je toho mnoho. Taky mě baví to, že mohu být součástí celého procesu té výroby – já jednám s těmi lidmi, s dodavateli, sleduju komponenty, neustále se vzdělávám, konzultuji věci s mou PR, vymýšlím vizualizace a mnoho dalšího.
Jak dlouho ti trvalo navrhnout svou první kolekci?
Dva a půl roku.
Kolik bot jsi za den vyrobila nejvíc?
To se těžko odhaduje. Na Designblok jsme během pár dní připravili přes 25 párů bot. Ale to jsem nespala skoro čtyři dny. (smích)
V jaké cenové relaci se boty od Sabiny Rich pohybují?
Už na začátku jsem si řekla, že nemůžu vyrábět zdravé boty, které budou zároveň extrémně předražené a tím pádem nikomu ve výsledku nepomůžou. Platy maminek na mateřských dovolených nejsou nějak vysoké, a tak jsme chtěli, aby si je mohly dovolit. Dostali jsme se na prodejní částku od 1390 korun u dětských modelů a od 3590 korun u těch dámských. Ano, není to nejlevnější, ale boty jsou ručně vyráběné, jsou z recyklovaných plastů a zároveň pomáhají.
Co máš v plánu dál?
V současné době vyvíjíme ortopedické lodičky. Zjistila jsem, že na trhu chybí a mnoha ženám tak mohou pomoct. V září spouštíme další kolekci a máme rozjednáno několik velkých spoluprací. Podrobnosti zveřejníme už brzy.
Máš vůbec nějaký volný čas? Jak ho trávíš?
Ne, nemám čas. (smích) Když mám volno, jsem se svým manželem, který je také umělec. Navzájem se podporujeme a máme pro sebe pochopení. Myslím, že pokud chce člověk dělat věci naplno, musí být tak trochu blázen a být tomu zcela naplno oddaný. A to jsme oba.
Takže v nejbližší době žádná dovolená?
To vůbec.
Máš sourozence?
Ano, jsem z velké rodiny. Je to náročné na vysvětlování, ale celkem nás je osm sourozenců a to od tří let až do třiceti. Není nic lepšího než velká rodina.
Obouváš členy rodiny?
Ano, všichni dostávají dárky, občas nestíhám vyrábět. Zrovna na jedny čeká moje maminka.(smích)
Děkuji za rozhovor.
