Rychlá zpověď - socioložka a odbornice na rovnost pohlaví Silvia Porubänová: Prostorem pro rasismus a jiné fobie jsou sociální sítě

Jaký je rozdíl mezi pojmy xenofobie a rasismus? Obojí je považováno za jistou formu diskriminace?

Jde o tři otázky v jedné. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že rasismus je jedním z důvodů diskriminace. Můžete být diskriminován na základě vašeho rasového původu, například. Xenofobie je na rozdíl od diskriminace na základě rasy pojmem širším, neboť často označuje i iracionální, špatně uchopitelné odmítání, strach a zároveň odpor k lidem, kteří jsou z jakéhokoli důvodu (v případě xenofobie zase z důvodu etnicity, rasy, národnosti a s tím souvisejících typických prvků vzhledu nebo jiných předpokládaných charakteristik, vlastností) odmítáni jinou skupinou lidí. Takže xenofobie je zároveň jedním z mnoha projevů rasismu.

Řekněme si něco k historii a počátkům diskriminace. Kdy nastal zlomový bod, kdy jsme začali mluvit o diskriminaci?

Pokud mluvíme o diskriminaci jako o (z různých důvodů) neodůvodněném upírání práv jisté skupině lidí, je třeba říci, že takový přístup existoval od počátku lidské společnosti, kdy se jedna skupina - samozřejmě ta, která disponovala mocí - nějakým způsobem identifikovala, respektive vyčlenila od jiných skupin, které považovala za méněcenné. Jsou zprávy o tom, že už ve starém Egyptě považovali lidi, kteří se zabývali těžkou fyzickou prací či měli tmavší barvu pokožky, za méněcenné a chovali se k nim tak, že dnes bychom označili toto chování za diskriminační. S diskriminací tak, jak ji definujeme v současnosti, bojujeme a snažíme se ji eliminovat až od doby, kdy vznikla Všeobecná deklarace lidských práv. Velmi zjednodušeně řečeno - po druhé světové válce, kdy se zcela otevřeně začalo mluvit o tom, že všichni lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Jak poznáme, že je někdo rasista?

Mnoho lidí se otevřeně, tváří v tvář, nehlásí k ideologiím, jako je rasismus. Prostorem pro rasismus a jiné fobie jsou sociální sítě. V běžné komunikaci tváří v tvář lidé obvykle řeknou: „nejsem rasista, ale...“. Psychologie říká, že je třeba věnovat pozornost tomu, co následuje za tím „ale“. Tehdy vyslovujeme své vlastní opravdové přesvědčení, vlastní zhodnocení určité situace. Opět zjednodušeně: rasista je ten, kdo odsuzuje lidi, kteří se odlišují barvou pokožky či svým sociálním prostředím, původem. Na základě očekávaných nebo i reálných psychických a mentálních vlastností je automaticky považuje za méněcenné, „nehodné“, nebo prostě za ty, kteří s ním nemohou sdílet dejme tomu pracovní, soukromý nebo sousedský život. Ještě před několika desetiletími bylo zvykem uvádět, že nejen rasismus, ale dejme tomu i homofobie pramení z nedostatku zkušeností, nedostatku kontaktů s lidmi, kteří jsou jakýmkoli způsobem jiní, než je naše vlastní bublina. Opět to neplatí paušálně. Jak by se mohlo zdát, skutečnost, že naše společnost před více než třiceti lety otevřela světu a zejména mladí lidé jsou velmi masivně kontaktováni s jinými kulturami, protože za prací nebo za studiem běžně odcházejí do ciziny, automaticky neznamená, že zcela eliminujete nebo naopak i nezískáte rasistické a jiné postoje. A neplatí zde jen kritérium věku. Nakonec i lidé z generace 60+ jsou dnes velmi aktivní na sociálních sítích, kde se také mohou stát cílovou skupinou nejenom rozličných konspirátorů, ale i šiřitelů různých nenávistných projevů.

Kteří politici užívají útočné výroky a urážejí?

Mnozí i v našem prostoru. Protože nejlehčím způsobem, jak zaujmout, je obrátit hněv a frustraci lidí, například i v covid krizi, která sice za konkrétní problém nemůže, ale... i proto, že se někomu neplní jeho sny a nemá příležitosti, které by si podle osobního mínění zasloužil.

Jak s tím souvisí fašismus?

To je historické memento, které se nesmí opakovat právě proto, že zřejmě i ve třicátých letech dvacátého století bylo v Německu, respektive v širší Evropě, podceněno nebezpečí akceschopnosti právě takových ideologií. Hitler, když začínal, byl směšnou figurkou a nikdo ho nebral vážně. Chybělo však jen velmi málo k tomu, aby se stal reálným pánem světa.

Které věkové skupiny mají nejradikálnější postoje?

Opět bych nepaušalizovala, že jsou to například lidé do dvaceti let, i když se obvykle tvrdí, že jsou to právě adolescenti nebo středoškoláci. Nemyslím si, že by to v současnosti, v éře sociálních sítí, platilo všeobecně. Lidé jsou schopni se mobilizovat a rekrutovat skrz všechna sociální spektra, skrz různé věkové skupiny. Stačí si prohlédnout složení účastníků protestních demonstrací, ať už z jakýchkoliv důvodů. Opravdu se nedá říci, že protestovat proti establishmentu by v současnosti bylo výsostně typické jen pro mladé...

Které státy podle vás vykazují největší míru negativních postojů xenofobie a rasismu a které nejmenší.

V zásadě lze říci, že obecně nejotevřenější vůči jinakosti jsou severské státy a radikalismus a odpor vůči cizincům nejvíce bují právě v zemích bývalého východního bloku, ať už u nás, v Maďarsku nebo v Polsku.

Umíme říci, které náboženské skupiny vnímají mladí nejhůře a proč?

Asi ty, o nichž vědí nejméně. Od roku 2001 je to bohužel islám. Netýká se to ale jen východních náboženství. Možná se to týká všech náboženství, o kterých osobně nic nevíme. Souvisí to i s medializací a většinovým veřejným míněním. To, co je v názorotvorných médiích a v dnešní době zejména na sociálních sítích prezentováno jako škodlivé, nebezpečné a vražedné, bude především mladými lidmi takto vnímáno.

Paní ředitelko, jaký je postoj mladých k obyvatelům sousedních zemí na základě národnosti? Zdá se mi, že nejproblematičtější vztah mají Slováci k Maďarům žijícím na Slovensku.

Nejpříznivější postoj mají Slováci dosud k Čechům a snad to platí i naopak. Naše blízkost je nezvratná a nezpochybnitelná. Pokud jde o Maďary, tohle je už snad naštěstí za námi. Speciálně nenávist vůči Maďarům žijícím na Slovensku byla masivně podněcována politiky v 90. letech a na přelomu tisíciletí. Možná, že i současný migrační problém tento stereotyp a předsudek prolomil. Uvidíme i při sčítání lidu, jaké výsledky se ukáží, kolik lidí se bude hlásit k maďarské národnosti a kolik lidí uvede tuto národnost jako druhou, jelikož zde tato možnost byla historicky poprvé. Svědčí to o tom, že to určitě není hlavním problémem Slovenska. Slováci a Slovenky si nenechají vnutit, že Maďaři a Maďarky žijící na Slovensku jsou pro ně hrozbou. Myslím si, že reálné soužití je v obcích a městech přímo vzorové a ukázkové, takže se politikům naštěstí nepodařilo vnést do života lidí, kteří na Slovensku vedle sebe desetiletí žijí, neexistující problémy. Slovensko a Česko je speciální fenomén. Od rozdělení republiky v roce 1993 dosud v evropském povědomí přetrvává pocit ze sametového rozchodu. Pokud můžeme být jako národy na něco hrdí, tak na to, že se opravdu umíme chovat bratrsky a dokážeme cítit vzájemnou náklonnost i roky po rozdělení. I přes křivdy, které byly občas vnímatelné na obou stranách, jsme nikdy nepřišli o naši akceschopnost ke vzájemné spolupráci a k ​​harmonickému soužití. Pokud jsme v něčem příkladem pro Evropu, pak právě v tom, jak se přátelsky rozejít a přitom spolu nadále velmi intenzivně komunikovat a kooperovat a být si nadále blízcí.

Tvrdí se, že se Romové měli za komunismu lépe...

Existovala obecná pracovní povinnost a kdo nepracoval, tak byl podle příslušného paragrafu trestán za příživnictví. Zároveň měli všichni zabezpečeny pracovní příležitosti. Takže pokud jde o počet Romů, kteří se propadli do chudoby, nebo že je tu už několikátá generace, která ani nemá pracovní návyky, protože se nestihla zařadit na trh práce, tak myslím, že je to pravda. To je velký problém. Je to i velká výzva pro všechny slovenské veřejné politiky, protože žádná společnost nemůže unést, aby desetitisíce jejích členů žilo mimo hlavní proud. Takže nejen z humanitárních důvodů, ale také z důvodů udržení sociální soudržnosti a stability společnosti je potřeba, aby se úroveň jednotlivých skupin vyrovnávala, aby se nikdo nepropadal na sociální dno a aby „ponížených a uražených“ bylo i na Slovensku co nejméně.

Myslíte si, že mají na Slovensku Romové výhody oproti „běžným lidem“?

Ne, nemají. To je velký předsudek. Lidé si myslí, že si dopomáhají k vysokým důchodům a invalidním důchodům. Není tomu tak. Nikdo, kdo má například jedenáct dětí, žádný úžasný příjem nezíská. Dávky jsou nastaveny tak, aby po čtvrtém dítěti byly jisté limity. Není jim určitě co závidět a nikdo by jim asi nezáviděl jejich chudobu. Nemyslím si, že by na Slovensku získávali nějaká nadlimitní práva a výhody.

Řeší vláda tento problém diskriminace a xenofobie?

Vláda řeší problém diskriminace a xenofobie sekundárně. Vláda ho řeší, pokud se dostane do limitů, které přesahují zákon o rovném zacházení. Slovensko má už několik let antidiskriminační zákon, takže až od tehdy je to úkolem vlády.

Čemu podle vás budeme čelit v příštích letech?

Uplynulé dva roky jsme čelili absolutně nečekanému ohrožení, které způsobil covid-19. Dá se říci, že nejméně dva tři roky... nikdo není prorokem, jak dlouho budeme čelit důsledkům. To onemocnění s sebou přineslo fatální dopady na všechny sociální systémy celého globálního světa, takže nemůžeme předvídat, co se stane se zmíněnou soudržností společnosti, co se stane s lidmi, s jejich volbou, pokud jde o to, jaké povolání si budou volit a vůbec, jejich důvěrou ve stát, ve společnost, v sebe sama... asi nikdo si netroufá říct, co bude za dva nebo tři roky.

Paní ředitelko, děkuji za rozhovor.