Rychlá zpověď - spisovatel Petr Macek: Kniha byla původně k Mistrovým narozeninám, Ivana ji nečetla
Petr Macek se potkává se slavnými osobnostmi každý den. A s mnohými má vřelé vztahy, pro novináře až nadstandardní. Díky tomu se mu mnoho z nich nebojí svěřit i detaily ze svého života, které on coby spisovatel vloží do svých knih. Jeho posledním počinem je kniha o legendární hvězdě hudební scény Karlu Gottovi, který se nedávno odebral do pěveckého nebe. Kniha Takový byl Karel Gott: Nejslavnější český zpěvák očima přátel a kolegů odhalí mnohé, co jste o Mistrovi ještě nevěděli. O tom, jak kniha vznikala, se Petr rozpovídal v rozhovoru pro LP-life.cz.
Jak dlouho jsi připravoval poslední knihu o Karlu Gottovi?
Tahle knížka byla specifická. Je nutno čtenářům přiznat, že její část vznikala už za Mistrova života, protože několik rozhovorů, které v knize jsou, byly určeny k jeho narozeninám. Dělaly se na jaře. Oslovili jsme tehdy zhruba patnáct osobností, které poskytly rozhovor na téma Karel Gott, a tyto pak vyšly v publikaci z edice Blesk Extra Náš Karel.
Když potom Karel zemřel, dělala se samozřejmě celá řada dalších rozhovorů, to už vzpomínkových. A v určitém stadiu nás napadlo, že by bylo pěkné dát tyto rozhovory dohromady a poskládat z nich takovou výstavní kolekci 35 rozhovorů. I ta narozeninová povídání ale v této knížce vycházejí v doplněné a rozšířené podobě, protože už jsme nebyli limitováni rozsahem. Takže Mistrovi fanoušci si rozhodně nekoupí podruhé něco, co už doma mají. Naopak dostanou mnoho nového, desítky unikátních fotografií a knížku v luxusním vydání, velkém formátu, na pěkném papíře a v pevných deskách.
Kdo za tím nápadem primárně stojí?
Ono to bylo tak nějak nasnadě. Jsou to hezké rozhovory, lidi mohou zajímat, byli jsme zavaleni pochvalnými reakcemi. Zároveň jsme nechtěli narušit to, že Karel Gott si ještě za svého života napsal svou vlastní biografii, která se snad připravuje k vydání.
Ale jako novinář jsem se s ním celý svůj profesní život setkával, a také s celou řadou lidí, kteří s ním ve svých kariérách šli tu kratší, tu delší kus cesty, někdo úplně v minulosti, jiný až v posledních letech. Z každého tohoto období jsme oslovili někoho, aby nám řekl, jak se v té či oné době na Gotta díval, co s ním zažil, jak se choval a podobně. Nebo jaké byly v jejich očích Gottovy silné a slabé stránky, jaký byl v soukromí…
Přiznám se, že osobnosti, které rozhovor dělaly už na jaře k jeho narozeninám, už jsme po jeho smrti znovu neoslovovali. Jejich vzpomínky se po třech měsících pravděpodobně nijak nezměnily. A přišlo mi hezké, že použijeme rozhovory, které byly dělané ještě za jeho života, že budou v přítomném nebo v budoucím čase. Vyjadřují určitou naději a optimismus, že svůj zdravotní stav zvládne.
Navíc je zajímavé, že lidé, se kterými jsem rozhovor dělal až po jeho smrti, o něm stále mluvili v přítomnosti. Nikdo o něm nechce mluvit v minulém čase, protože Karel Gott tady byl, je a bude, protože je doopravdy nesmrtelný díky svým písním. Díky tomu, co tady udělal, díky otisku, jaký v každém z nás zanechal.
A kdo vše dělal rozhovory?
Nechci vztahovat vše jen na sebe, tak se zaštiťuji množným číslem. S jedním rozhovorem mi pomáhala Míša Remešová a některé rozhovory jsme dělali před kamerou ještě s kolegou Davidem Turkem.
Přeci jen mnoho novinářů už napsalo o Karlovi Gottovi, třeba Míša Remešová s ním ušla také velký kus života…
Míša Remešová je mimochodem jedním z těch, kteří v knize hovoří, protože jsem chtěl i pohled novinářky, jak ona ho vnímala a jaká mezi nimi byla chemie.
Co ti řekla?
Spoustu věcí. Rozhovor má k deseti stránkám. Řekla mi, proč k němu má tak srdečný vztah. Ona je skutečně brána jako jeho dvorní novinářka, nebo minimálně do určité doby. Ušla s ním pětadvacet let, vlastně od založení deníku Blesk až do současnosti, tedy až do smrti. Takže říkala, proč to tak bylo, proč k němu měla srdečný vztah, jaká byla jejich spolupráce v minulosti a jak se měnila v průběhu času, na co byl Karel Gott alergický, když si autorizoval rozhovory, jaká slova se nesměla používat… Je tam toho opravdu spousta.
A na co byl alergický?
Třeba mi řekla, že Karel Gott hrozně lpěl na tom, aby nebyla použitá formulace, že se někdo na něco „strašně těší“, protože to slovo „strašně“ má negativní konotaci. Takže se na něco velmi těší nebo moc těší, ale nikdy nemůže nikdo napsat, že se na něco „strašně“ těší.
V Rychlé zpovědi jsi mi říkal, že už jsi něco napsal a Ivana s tím nebyla úplně v pohodě…
Nevím, jestli bych to chtěl rozmazávat. Když knížka vyšla na jaře, měl tam rozhovor i Milan Drobný. Já jsem se zeptal, jaké jsou jejich vztahy s Karlem Gottem v současnosti, protože ne vždy byly zalité sluncem. A Milan mi odpověděl, že už si vše vyříkali. A uvedl jistou smyšlenku, ovšem už tehdy s tím, že se jednalo o výmysl a o mstu někoho, koho nechci jmenovat. Byť to bylo podané už s tím faktem, že to byl kec, tak tahle věta vzbudila velkou nevoli. Ale protože tato nová knížka má být památeční, vůči Karlovi Gottovi a jeho rodině uctivá, tak jsme celou tuto pasáž z knihy vynechali.
Nebojíš se, že by Ivana Gottová mohla mít s novou knihou problém?
Ivanu Gottovou plně respektuji. Je mi jasné, že chce udržet jméno a památku svého manžela a mít nad tím jistou kontrolu. Ale jak říkám, to, co jsme vydali, není životopis Karla Gotta. Je to mozaika úhlů pohledu různých lidí z jeho okolí na něj. Tady by, při vší úctě, Ivana Gottová neměla najít nic, s čím by měla nesouhlasit, protože jsou to subjektivní názory různých lidí, ze kterých si čtenář sám poskládá svůj názor na to, jaký byl Karel Gott. Jako kolega, jako kamarád, jako člověk.
Ať už kdokoli píše knihu, všichni se ji snaží vydat do Vánoc, je to celkem logické. Čím si vysvětluješ, že Ivana Gottová ještě nevydala životopis, který napsal Karel sám o sobě?
To opravdu nevím.
Ale přeci jen jako autor mnoha knih máš vlastní zkušenosti…
Mohou být dva důvody, které mohou zdržet vydání knížky. Buďto nějaký marketingový plán, který třeba počítá s tím, že se to vydá k nějaké události, třeba k ročnímu výročí nebo k narozeninám. Nebo knížka není úplně dokončená a ještě se na ní dělají nějaké úpravy. Ale opravdu nevím, která z variant to je.
Co se dělo v redakci Blesku, když přišla informace, že zemřel Karel Gott?
Na pikovteřinu se zastavil čas a pak se rozjel ohromný kolotoč systémově předem připravených úkonů. V novinách musí člověk být na vše připraven. Věděli jsme, s jakou nemocí Karel bojuje a jak na tom je. A všichni víme, že byť bychom chtěli, aby byl Karel nesmrtelný, tak to bylo přání nerealistické. Takže úkoly byly předem jasné. Každý člověk v tu chvíli v redakci představoval jedno kolečko v soukolí, které muselo rychle reagovat a muselo začít oznamovat Česku tu zprávu a vše, co s ní souviselo.
Vím, že jsi říkal, že jste se soukromě nestýkali, ale přeci jen, jak tě to zasáhlo jako člověka?
Myslím, že v této republice není nikdo, koho by to nezasáhlo. Samozřejmě jako novinář musíš tu informaci nejdřív zpracovat pro někoho jiného, pro čtenáře, a teprve potom si ji zpracovat uvnitř v sobě. Pamatuji si moment, kdy jsem asi tři dny poté jel metrem. A teprve tehdy mi došlo, že Karel Gott už tady fakt není.
Určitě jsme nebyli osobní přátelé, ale existoval mezi námi jakýsi – snad i vzájemný – respekt novináře a umělce. Potkávali jsme se na společenských událostech, jako byl Slavík či různé koncerty, křty, vystoupení. Udělali jsme na nich spolu řadu rozhovorů, natočil jsem s ním řadu reportáží, účinkoval i v pořadech, na kterých jsem pracoval jako scenárista, ať už pro Novu nebo pro Primu. Bral mi telefony, dokud byl zdravotně v pořádku, vždycky byl k domluvení. Na profesionální úrovni mezi námi fungoval přátelský vztah.
A nemůžu také zapomenout, že jsem za ním byl jako novinář poslán za deníky Blesk a Aha! na jeho svatbu do Las Vegas. Den poté, co se dostalo na veřejnost, že se oženil, už jsem seděl s fotografem v letadle, aniž bychom tušili, kde ho tam najdeme. A on tehdy opravdu nechtěl být k nalezení! Po celém dnu a noci prohledávání města jsme z Prahy dostali echo, že už se snad má vracet zpět. Tak jsme zajeli na lasvegaské letiště – a během pár minut vidíme, jak s Ivanou a malou Charlottkou kráčí proti nám.
Byl trošku zaražený, ale protože už opravdu odlétal, nevadilo mu to. Ještě na tom letišti jsme udělali rozhovor, fotky a dostali jsme řadu doporučení, co v Las Vegas s fotografem nesmíme vynechat. Dal mi tehdy itinerář své svatební cesty, kde všude byl on. Opravdu jsme to tam tehdy všechno po jeho stopách objeli, takže vlastně můžu říct, že jsem zažil jeho svatební cestu!
Myslíš si, že kdybys neměl zaměstnavatele, kterého máš, že bys to někdy uskutečnil? Myslím tím vydávání tolika knih…
Já jsem knihy psal ještě předtím, než jsem začal pracovat pro noviny. A nemyslím si, že to, kde dělám, mi usnadňuje cestu. První knížku jsem vydal v 18 letech, kdy jsem ještě byl na střední škole. Možná i druhou a třetí. Knížek mám teď zhruba 25, a to není chlubení, to je konstatování faktu. Knížky jsem vydával, i když jsem byl na Nově, vydával jsem je, i když jsem byl v Aha!. A vydávám je i teď. Moje práce novináře s tím nesouvisí. Knížky mi vycházejí i v zahraničí, kde nikdo neví, co je Blesk.
Spousta lidí, kteří napíší knížku a chtějí ji vydat, říkají, že si raději založí svoje vlastní vydavatelství, protože jinak na tom nevydělají. Platí to i u tebe? Že píšeš spíš pro radost, než že by sis tím vydělal na živobytí?
Já to nedělám pro peníze. Pro mě je to taková vizitka, marketingový nástroj, který dáváš kolegům a kamarádům: „Ahoj, já mám novou knížku.“ U nás, nebo alespoň v mé realitě, to není moc na uživení. Je to tak na kafe nebo na dovolenou. Nechrlím deset knížek do roka, a ty, které mi vyjdou, se prodávají v řádu tisíců, ne statisíců. Dělám to proto, že mě to baví. Já vlastně od starostí reálného světa utíkám do imaginárních světů. Píšu si tu detektivky, tu komiksy. To jsou věci, které mě baví. Pro mě je to taková autoterapie.
Řekni nám něco o tom komiksu. Přeci jen kniha o zesnulé celebritě a do toho komiks… To jsou dvě rozdílné věci.
Myslím si, že pokud máš v sobě nějakým způsobem písmenka a chceš je dávat na papír, tak to v tobě prostě je, nebo není. A pokud to v sobě máš, tak potom způsob, jakým to zpracuješ, jestli do beletrie, do biografie nebo třeba do scénáře, už je vlastně jen řemeslo, způsob jakým ta písmenka poskládat.
A protože psaní je i mým zaměstnáním, tak se snažím, aby můj mozek odpočíval u jiných druhů psaní. Když jsem unavený novinovým psaním, jdu si odpočinout do jiného, proto píšu detektivky. A když jsem unaven detektivkou, tak se snažím psát zase něco jiného. Biografie lidí, se kterými se mi dobře spolupracuje, a podobně. Takhle skáču po tématech, ale protože vždycky zapojím jinou část mozku, můžu psát prakticky neustále. Proto vedle sebe vznikl třeba životopis režiséra Václava Vorlíčka, historický román se Sherlockem Holmesem, fantasy novela nebo kniha o okupaci 21. srpna 1968.
A protože jsem byl vždy fanoušek komiksů, tak jsem se spojil s výtvarníkem Petrem Koplem a navrhnul mu, zda si spolu nezkusíme udělat dobrodružný, superhrdinský komiks, takový ve stylu Avengers či Spider-Mana. Aktuálně nám vyšel Pérák, což je legendární český hrdina z druhé světové války. To byl podle pověsti skutečný člověk, který bojoval proti nacistům. Sabotoval je a bránil utiskované Čechy proti německé zlovůli. Tuto postavu jsme si vzali a ušili jí na míru nový příběh, který se odehrává během 2. světové války. Říkám o něm, že je to takový trochu český Indiana Jones.
Komiks se jmenuje Pérák: Oko budoucnosti a nedávno vyšel. Pokud máte doma děti, které mají rádi komiksy, zajímají se o českou historii a nebo jim ji chcete podsunout nenásilnou formou, je to ideální dárek k Vánocům.
