Když zazvoníte u dveří Vojty Bernatského, přivítá vás nejen charismatický muž, ale i jeho nádherná a laskavá manželka. Časem přiběhne i jeho dcera Eliška s vlásky dlouhými až skoro ke kolenům a zanedlouho se dočkáte i čerstvě probuzeného syna Matyáše, který se jde pomazlit k mámě. Prostě idylické ráno u Bernatských.
Sympatický moderátor s nejhezčím úsměvem a táta dvou dětí žije naplno a nic neodkládá na zítřek. Říká, že děti a rodina je to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. Má spoustu aktivit, do kterých v poslední době patří i psaní humorných příběhů o rodičovství. A jde mu to! V září mu vychází již třetí kniha s příznačným názvem Jak dostat tatínka do karantény. V rozhovoru pro LP-Life.cz zavzpomínal na svá studia a první lásky, jak se místo vystudované filmové produkce stal sporťákem, jak prožíval lockdown během pandemie a jak ho začalo bavit psát knížky.
Bylo to fajn, koronavirus naštěstí trochu ustoupil, takže jsme byli hodně s rodinou. Riskli jsme Turecko, protože jsme měli nevyužitý voucher z předchozího roku, kdy nešlo cestovat. Byli jsme u moře a děti si to užily. A dokonce jsme si dovolili s mojí paní po asi „sto padesáti šesti“ letech zajet si sami dva do cizí země. Byli jsme v Itálii. Čtyři dny v Benátkách a v okolí. Romantika, moře, prostě to bylo krásný.
Je to jednoduché, já jsem tehdy šel na FAMU na katedru filmové a televizní produkce, protože mě film zajímal a bavil. Ale ten hlavní důvod byl trošku jiný. Byl jsem zamilovaný do holky, která tam studovala, a já jsem mezitím studoval na Vysoké škole ekonomické. Ne, že by mě to nebavilo, ale chtěl jsem jí být blíž, tak jsem to zkusil a ono to vyšlo. Takže jsem byl benjamínkem produkce na FAMU, protože tam se lidé většinou dostávali až po sedmé, po osmé, byli tam o generaci starší spolužáci. Moc mě to bavilo, byly to úžasné zážitky. Vlastně se do dneška potkávám na chodbách České televize se svými bývalými spolužáky - kameramany, zvukaři, režiséry. Moc rád na to vzpomínám. Ale já už jsem vlastně od prváku na FAMU byl součástí redakce sportu ČT a sport prostě nakonec vyhrál.
Je to přesně tak. Baví mě to! Jdu do práce, a teď jenom, jak to říkám, tak mi běhá mráz po zádech. Těším se, co zase sport přinese, protože jsem i aktivním divákem sportovního dění. Je to prostě můj koníček. Tohle povolání jsem si vysnil v první třídě a tenhle svůj dětský sen si dodnes žiju. Nedávno jsme měli po strašně dlouhé době setkání se základní školou a oni mi všichni tleskali a říkali: „Zatímco my jsme chtěli být zdravotními sestřičkami, řidiči autobusů a kosmonauty, tak nám se to nepovedlo. Ale ty jsi říkal, že budeš sportovní moderátor a ty jím jsi.“ Já byl červený až za ušima, ale udělalo mi to samozřejmě radost. Čas nezastavíme, ale i díky svému povolání můžu vnímat neuvěřitelný vývoj, obzvláště ten technický. Svět se neustále vyvíjí. Když jsem přišel do redakce, byly tam psací stroje a dneska používáme internet a sociální sítě, takže je pořád co nového se učit. Neustále zažívám, třeba po odvysílaných BBV (Brankách bodech vteřinách) ten pozitivní a nádherný adrenalin. A to je pocit k nezaplacení.
No jo, už je to čtvrt století… Byl to tehdy pro mě neuvěřitelně emotivní pocit, protože si pamatuju, že jsem byl dost nervózní. Když se dneska dívám na to vysílání, tak to zas až tak špatné nebylo. Až na to fialové sako a tu pestrobarevnou kravatu, které tehdy byly v módě. Moc mě těší, že si na to i kolegové v srpnu vzpomněli a moderátor Událostí Martin Řezníček, protože to shodou okolností na mě přesně v ten den, 25 let po odvysílání mých prvních BBV vyšlo, měl krásnou „předávku“. Řekl, že jsem skoro na zlatou olympijskou medaili, tak mě to až dojalo. A ačkoliv se zdá, že to je hrozně dlouhý čas, tak mě to přijde jako včera. Jo a pozor! Doma, to musím říct a pochlubit se, jsem dostal úžasný dort od své manželky, na kterém bylo BBV 25. A děti mi samozřejmě taky blahopřály, takže krásné okamžiky. Doufám, že ještě nějakou dobu, asi už to tedy nebude dalších 25 let, to už by asi nevyšlo, ale třeba nějakých deset až patnáct let to vydrží, to by bylo fajn.
Je jich samozřejmě hodně. Přeci jen už jsem v České televizi 27 let. Těmi největšími jsou vždycky úspěchy českých sportovců. Velká vítězství Martiny Sáblíkové, Katky Neumannové, Aleše Valenty… Asi úplně nejvíc vzpomínám na svoje první moderování olympijského studia, bylo to Nagano v roce 1998. Asi tušíš, čeští hokejisté tehdy slavně porazili Rusy a stali se poprvé v historii olympijskými vítězi. Musím říct, že jsem měl tehdy pocit, že jsem vyhrál taky, že mám i já zlato z olympiády. Neskutečná euforie. A když jsem pak třeba přišel s kamarády do hospody, ještě měsíce po tom, tak na mě lidé křičeli: „Nagano, Nagano!“ Prostě to byl nádherný zážitek a pocit! Na to se nedá zapomenout.
Měl jsem na starosti hlavně zpravodajství - BBV a měli jsme delší stopáž, tak jsme si to užívali. Vzhledem k tomu, že tam byl časový posun, tak si myslím, že i ty sledovanosti tomu odpovídaly, a že se lidé rádi podívali na takový ten rychlý souhrn a přehled. Trošku jsem se toho bál, protože v Japonsku zakázali kvůli koronaviru diváky. Říkal jsem si, že to nebude mít atmosféru. Bylo to znát, ale na druhou stranu čeští sportovci předvedli úžasné výkony a získali spoustu medailí, takže jsem si to užíval. Myslím si, že už mě měli doma plné zuby, protože jsem seděl „přikovanej“ u televize a fandil jsem. To je prostě svátek, to se nedá odbýt, takže krásný!
Myslím si, že bez snů, výzev a motivace člověk jenom paběrkuje a nežije ten pravý život. Takže mám spoustu snů. Chci hodně cestovat a psát knížky, to je teď taková moje nová cesta, linie, která mě úplně pohltila. A tak nějak ve skrytu duše doufám, že třeba přijde i nějaká další zajímavá televizní nabídka. Jsem vděčný ČT, že mi dala příležitosti i na jiném než jenom sportovním poli, moderoval jsem i některé zábavné pořady. Tak doufám, že se na mě úplně nezapomnělo, a že třeba ještě někdy taková podobná příležitost bude. V hlavě se mi honí ledacos a byl bych rád, kdyby se něco z toho ještě někdy podařilo zrealizovat.
Tak pár jich bylo. Já jsem vášnivým sběratelem různých „bouráků“, „přeřeků“ a trapných situací, takže to bychom tady mohli být hodinu. Ale pokud jde přímo o mě, tak mám dvě takové krátké historky. Jednou jsem byl moderátorem olympijského studia a načítal jsem naživo příspěvek a vypadl mi, respektive asi přestaly fungovat baterky v tak zvaném klopáku – mikrofonu. A tak nebyla jiná možnost, než… vedle mě seděla… jaksi v horní části těla relativně vyvinutá kolegyně, expertka na sjezdové lyžování a já jsem se k ní musel naklonit velmi blízko a ten příspěvek jsem načítal do portu u jejích ňader. Obrázky skončily dřív, než jsem dočetl a tak divák spatřil nezapomenutelný výjev Vojty „přicucnutého“ k horní části těla expertky. Takže sportovní fanoušci měli zajímavé zpestření. A pak tu mám ještě tu s Petrem Novákem, trenérem rychlobruslařky Martiny Sáblíkové. To bylo právě v době zmiňovaného Nagana, kdy Martinu ještě nikdo neznal. Mimochodem, on tehdy ve studiu řekl, že jednou vychová olympijskou vítězku. Všichni koukali a říkali: „ Co blbne? Jako u nás?“ A já jsem tehdy jako jediný řekl: „Já ti věřím.“ On si to do dneška pamatuje a vždycky za mnou chodí a říká: „Ty jediný jsi mi věřil.“ Protože směny v olympijském studiu trvaly 16 až 19 hodin, a to už vám prorůstají vousy make-upem, tak jsem usnul, klimbnul jsem. A on v tu chvíli zrovna vyprávěl o speciálním druhu bruslí - klapačkách, které zrychlují jízdu asi o vteřinu. Já jsem se zhruba po těch 2 minutách jeho monologu probral a řekl jsem: „Tak to byl Petr Novák. Petře, díky, tak jdeme na sjezdové lyžování, a pokud bude ještě někdy čas, tak bys nám mohl říct něco o těch nových bruslích, o těch klapačkách.“ Tehdy mě Petr zachránil a řekl: „Samozřejmě, ano.“ Takže i takové věci se stanou.
Děkuji, že se na to ptáš. Je to jednoduché, narodily se nám děti a úplně se mi přehodil hodnotový žebříček. Pohltilo mě to, naplňuje mě to. Říkal jsem si, že to jsou historky a okamžiky, které máme všichni hrozně rádi a milujeme je, ale bohužel ten čas letí rychle a ve stáří bychom si na ně už třeba nevzpomněli. Právě na ty situace, které nás tak obohacovaly. A tak jsem si řekl, že si začnu psát takový deníček tatínka čtyřicátníka, který intenzivně a s humorem prožívá historky a příběhy se svými dětmi. Nějakou shodou okolností, vlastně už ani nevím jak, se to dostalo k jedné redaktorce z nakladatelství Albatros a vznikla kniha „Dvojtáta“. Moc si vážím toho, že díky hlasům čtenářů tahle moje prvotina vyhrála v anketě Kniha roku kategorii Objev roku. Mám tu cenu tady na poličce a je to pro mě opravdu úplně neskutečné. A se vší pokorou ke všem skutečným spisovatelům, je to nádhera! Samozřejmě to pro mě byla velká motivace a vzpruha, tak jsem napsal druhou knížku. Zase je to takový deník tatínka, který se jmenuje: „Tati, už tam budem?“ Tradiční otázka dětí v autě. Dnes a denně se na to ptají. A nyní mám obrovskou radost, že mi v září vychází třetí pomyslný díl s názvem: „Jak dostat tatínka do karantény“. Je to dílo příznačné době a vlastně jakýsi dokument tohoto nelehkého období. Ale zároveň i důkaz, že dětská bezprostřednost, radost a humor nás vždycky dokáží i z toho dna, i z toho, když se nám nedaří nebo je nám smutno, dostat do pohody. Takže doufám, že se i tato knížka bude líbit a mám z toho velikou radost.
Jak říkám, dostalo mě to, baví mě to. Často sedím ve svojí pracovně u počítače a píšu a píšu. Už mám nějakých 30 stran dalšího pokračování. Mohlo by se to třeba jmenovat Život není peříčko. To je jednoznačně nejčastější věta mojí maminky. A vzápětí dodává – Všude je chleba o dvou kůrkách. Mám velkou radost i z toho, že mě tentokrát nakladatelství poprosilo, abych sám namluvil u téhle poslední knížky i audio verzi. A dokonce jsem tam na kytaru i zabrnkal čtyři písničky. Tak se mi vlastně splnil další dětský sen. V září mi tak vychází zároveň moje první „elpíčko“.
To je čistě amatérská záliba, ale baví mě to. Teď hrábnu docela často, protože jsem dostal od své manželky nádhernou kytaru. Vymýšlím různé písničky do šuplíku a teď jsem to i prodal na té zmíněné audioverzi mé knihy. Baví mě to od malička, chodil jsem jako malý kluk do dětského sboru a pak jsme i s kolegou Petrem Svěceným měli takovou pokojíčkovou kapelu. Je to úžasný relax, baví to dokonce i děti a zpíváme si spolu. Je to prostředek k tomu, jak se skvěle odreagovat, třeba od těch ne úplně jednoduchých situací, které přináší tahle doba.
Tak zase na takové úrovni to není. Děkuji se vší pokorou. Ta je pro mě velmi důležitá. Bez ní to nejde. Já jsem si to vlastně v roce 2009 zkusil s Petrou Janů. Za to jsem také moc vděčný, že jsem dostal tu příležitost být součástí soutěže Duety aneb když hvězdy zpívají. Díky hlasům televizních diváků jsme tehdy ve finále porazili Simonu Postlerovou s Petrem Kolářem. Později nám do toho trošku vstoupil Tomáš Klus a další, ale tehdy jsem s nadsázkou říkal, že jsou jen dva zpěváci, kteří kdy porazili Petra Koláře, který byl v té době věčně druhý ve Zlatém slavíkovi… Karel Gott a … a JÁ. Do dneška občas s Petrou vystupujeme s naším půlhodinovým pásmem a na různých akcích a plesech společně zpíváme. Tu a tam na různých akcích zpívám i sám a je to doufám pro diváky milé překvapení. Takže zpívání mě baví a je součástí mého života.
Já s tím problém nemám. Na druhou stranu respektuji rozhodnutí některých rodičů, kteří své děti světu ukazovat nechtějí. Nedávno mi jedna kamarádka říkala: „To je dobře, že tam toho Matyáše dáváš, protože, kdyby ti ho někdo odtahoval za ruku, tak všichni budou říkat: Vždyť to je ten Matyáš od toho Vojty Bernatského.“ To je samozřejmě nadsázka. Prostě, pokud bych tam dával něco nehezkého, nebo nějakou dětskou nahotu, nebo nějaké problematické věci, já mám rodinný Instagram a bavíme se tím. Do teď to bavilo mé děti i mou ženu. Až s tím někdo z nich začne mít problém, a už se trošku naše devítiletá puberťačka Eliška ozývá, tak prostě na obrázcích, fotkách nebo případně videích nebude.
Jsem rád, že jsem byl zhruba před deseti lety osloven, abych byl patronem Nadačního fondu Rozum a Cit, který se stará o děti v pěstounské péči i o samotné rodiny. S Naďou jsme parťáci, ona je tam už přes dvacet let. Setkáváme se s rodinami a jezdíme také minimálně dvakrát do roka na takový výjezd lodí po Vltavě, kde se objeví zhruba 40, 50 rodin. My je obcházíme a rozdáváme jim dárečky. Samozřejmě se snažíme s Naďou skrze své kontakty shánět finanční prostředky na konkrétní případy. Na holčičku, která potřebuje nový vozík, nebo na mladou dámu, slečnu, která potřebuje nové naslouchátko nebo nová rovnátka. Mně se líbí, že Nadační fond Rozum a Cit cílí na konkrétní případy a rodiny. Řeknu vám, že když odcházím z té lodi, tak jsem tak nabitý energií, která sálá z těch rodičů a celých rodin. Kolik lásky a citu dávají dětem, které nemají tolik štěstí jako my ostatní. Tohle mě opravdu moc naplňuje a doufám, že to ještě nějaký ten pátek vydrží a že budou se mnou jako s patronem spokojeni.
Jednoduše. Když jsem byl malý kluk, tak jsem uměl jen dvě písmenka: „v“ a „o“. A ono se to zrovna hodilo „Vovo“. Do dneška mi tak rodiče říkají, obzvlášť maminka. Tak jsem si prostě dal na Instagramu nick, přezdívku „Vovo75“, protože 75 je můj ročník narození. Teď mi nedávno někdo říkal, ať ještě vydržím dvakrát pětadvacet let v těch Brankách a už to bude tomu mému „Vovo75“ odpovídat. Takže je to takhle jednoduché.
No tak, ne úplně já. Tohle anglické slovo pochází ze švédského „plocka up “, to je „zvedni, třiď, odnes“ a tato aktivita vznikla ve Švédsku, kde se mimochodem zrodila spousta skvělých běžců, maratonců. Já nejsem maratonec, ale tu a tam se jdu proběhnout. Inspiruje mě hlavně moje maminka, která už přes deset let žije v Gotteborgu a tímto způsobem, „ploggingem“, tam pročistila mnoho lesních porostů. Chodí na takové dlouhé deseti kilometrové procházky k moři a chytlo jí to. Navíc ve Švédsku funguje zálohový systém, takže za ty jednotlivé „petky“ a plechovky získá i nějakou tu kačku na kafe, takže pohoda. Myslím si, že takový podobný zálohový systém by určitě fungoval a slušel i naší zemi. Takže my s manželkou takhle občas vyběhneme s igelitovým pytlem a baví nás to.
Trošku to souvisí i s těmi pracovními sny a výzvami. Nejsem ten typ, který někde o něco žadoní nebo prosí. Myslím si, že za tu dobu, co jsem v České televizi, mají tvůrci jistý přehled o tom, jestli by Vojta Bernatský měl na to být průvodcem v uvozovkách zábavného pořadu. A koneckonců, jak už jsme si říkali, s kolegou Petrem Svěceným jsme si to už párkrát vyzkoušeli. Jednoznačně bych se tomu nebránil, ale když taková nabídka nepřijde, určitě se nic neděje. Budu psát knížky a budu s rodinou. Ono, když už jsme mluvili o té koronavirové době, tak nevím jak ty, ale kdyby mi někdo položil otázku, jaké jedno slovo by mě napadlo v souvislosti s lockdowny a karanténami, tak je to jednoznačně RODINA. Semkli jsme se, jsme parta, smečka a jsme rádi spolu. Někde třeba zjistili, že to nefunguje, ale život je krátký, tak je pak třeba jít o dům dál. Ale my ne, my jsme spolu rádi, naplňuje nás to a hlavně nás to baví. Rádi spolu cestujeme, blbneme, tvoříme. Když to takhle zůstane a nebude nic jiného kolem, tak budu nejšťastnější Vojta na světě.
Teď aktuálně se moc těším na 8. září a 14. září. Hlavně proto, že vyjde moje třetí knížka a proběhne také její křest. Kmotry budou Eva Holubová, Pavel Zedníček a paralympionik Jirka Ježek. Tak se na to moc těším a doufám, že se bude knížka čtenářům moc líbil. Samozřejmě nás čeká zase další velká akce i ve sportu, protože po jedné olympiádě přichází zase hned v únoru druhá v Pekingu. Takže je toho dost a kdo ví, třeba přijde i nějaká další výzva.
Já moc děkuji a těším se, že i tento náš rozhovor se bude posluchačům i divákům líbit a přeji vám všem hlavně zdraví.