Rychlá zpověď - zakladatel a ředitel festivalu Struny podzimu Marek Vrabec: Začínali jsme, když byl prezidentem Václav Havel
Zakladatel a ředitel festivalu Struny podzimu Marek Vrabec je opravdu hudební fanda a skvělý experimentátor. Po dobu dvaceti pěti let umožňuje českému publiku slyšet nejen špičky české hudební scény, ale především světové hvězdy a mistry svého oboru. Třešničkou na dortu je překvapivé a objevné propojování hudebníků, z něhož vzniká nečekané harmonické souznění, jež vedlo až k zisku významného ocenění, jakým je cena Grammy. Zmíněný festival založil v roce 1996 společně s Martinem Pechancem a letošní ročník se koná od 19. 10. do 3. 12. 2021 v několika různých koncertních sálech po celé Praze. A jak říká Marek Vrabec: „Sebelepší záznam nebo stream nenahradí kouzlo, které vzniká mezi umělci na koncertě naživo. A právě pro tyto zážitky vznikly Struny podzimu a budou takové i letos.“ Festival začíná právě dnes.
Letošní rok slaví hudební festival Struny podzimu 25 let. Kam se od svých počátků posunul?
Vlastně jsme původně začínali na Hradě, když byl prezidentem Václav Havel a byla to tehdy dost jiná doba, než je dnes. Potom jsme z Hradu odešli a po pětadvaceti letech, což letos slavíme, se dá říct, že už jsme taková instituce. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou stranu trochu smutné, že už jsme „zkameněli“. Ale já myslím, že jsme „nezkameněli“ zcela, protože stále děláme relevantní festival, který reaguje na podstatné věci v hudebním světě a že to je pořád vzrušující věc.
Jaké události v historii festivalu považujete za hlavní a proč?
Jedna věc je to, co se dělo na jevišti, takové ty umělecké vrcholy, kterých bylo několik už i na Hradě, třeba koncert Michaela Nymana nebo Magdalény Kožené, později Bobbyho McFerrina, Gregoryho Portera a dalších. Ale další věc je, co je důležité v našem vývoji uvnitř. A k tomu musím říct, že byly velmi důležité krize, které jsme také prodělali. Ať už to byl okamžik, když nás pan prezident Klaus označil za partyzánskou akci a museli jsme z Hradu odejít po 7 letech, nebo personální krize, která nás potkala jako taková v týmu v roce 2016. Koneckonců nás zasáhla i krize covidová, která nás stejně jako ty předchozí posunula dál, protože jsme se na jejím základě rozhodli dělat festival venku a ukazuje se, že to je úžasný nápad.
Prague Sounds, neboli 1. ročník nového plnohodnotného open air festivalu již máme za sebou. Jak byste jej zhodnotil?
Že jsme měli obrovské štěstí. Také jsem si uvědomil, že jsem se ještě nikdy nedojal tím, že jsem se podíval na předpověď počasí. A to se mi stalo v den prvního koncertu Prague Sounds, kdy jsem zjistil, že nás čeká teplý a slunečný týden bez deště. A skutečně to tak i bylo. To byl pro úspěch první předpoklad. No a druhý byl ten, že k nám přijeli úžasní umělci pogratulovat k 25. výročí na plovoucí scénu na hladině Vltavy, kde se festival Prague Sounds odehrával. Ať už to byl Jiří Suchý, nebo fenomenální violoncellista Yo-Yo Ma, nebo Brad Mehldau či fenomenální Lizz Wright.
První ročník, nebo 25.? Jaké jsou nástrahy každého z nich? Co je snazší na pořádání?
Je to poměrně snadné, jak jsem zjistil, nebo stále zjišťuji, pořádat první ročník, když už máte těch pětadvacet za sebou. Protože člověk má už zkušenost. Takže dělat první ročník po pětadvaceti letech je už paráda.
Na jaké koncerty byste nás rozhodně poslal a v čem jsou výjimečné?
Na festivalu Struny podzimu představuje každý koncert zcela jiný typ hudby a každý je zážitkem svého druhu, takže vás zvu na všechny. Abych jmenoval jeden za všechny, tak Madeleine Peyroux, americká písničkářka, ještě tu nikdy nebyla a vystoupí v Lucerně 28. října. Mimochodem, právě to je jeden z hlavních rysů Strun podzimu. Snažíme se totiž přivážet do Prahy umělce, kteří tu doposud ještě nikdy nevystoupili. A tohle je jedna z nich.
Jaké největší talenty festival objevil a nyní jsou to star?
Těch jmen, která festival objevil, ať už zejména mezinárodních, nebo která představil českému publiku poprvé, těch je celá řádka. Já tady mám seznam, nebudu to všechno jmenovat, ale za všechny – poprvé jsme přivezli Brad Mehldaua, Roberta Glaspera a také Gregoryho Portera, … a tak dále a tak dále. Prostě každý náš koncert má ambici být objevný, a tudíž přivážíme jak významné zahraniční umělce, kteří tu nikdy nebyli, tak objevujeme ty české mladé.
Máte talent spojovat umělce a z vašich nápadů vznikla zajímavá česko-zahraniční uskupení nebo dua. Které máte vy osobně nejradši a která stojí za zmínku?
My jsme se tímto směrem vydali nebo osmělili v době, kdy tu byl Bobby McFerrin a vyslovil přání, že by si zaimprovizoval s nějakým českým umělcem, takže jsme k němu tehdy vybrali Dana Bártu, Ivu Bittovou a Tara Fuki a myslím také Clarinet Factory a bylo to fantastické. Myslím si, že zejména Danova improvizace byla opravdu památná a změnila život nejenom všem, co byli tehdy v sále, když to řeknu nadneseně, ale i Danu Bártovi jako takovému. Vystřihl tehdy bez přípravy s Bobbym McFerrinem neuvěřitelnou improvizaci. My jsme se pak osmělili a začali jsme z tohoto činit vlastně princip, dávat vedle talentovaného českého umělce, kterému jsme věřili, zahraniční hvězdu a naplno se nám to vyplatilo. V případě Gregoryho Portera, ke kterému jsme postavili za hammondy Ondřeje Pivce, českého „hammondkáře“, to „zaklaplo“ a zahráli si spolu. Mohlo by to u toho skončit, ale neskončilo. Krátce nato pozvali Ondřeje Pivce na natáčení desky Blue Note Records a následující rok tato společná deska získala cenu Grammy, což je krásná ukázka toho, kam až může vést takový prvotní nápad.
Jste pořadatelem Silvestrovského koncertu v Rudolfinu a spolupracujete s Českou filharmonií i v rámci tradičního Novoročního koncertu. Proč tato iniciativa?
Měli jsme pocit, že na přelomu roku, zejména tedy na Silvestra, není v Praze příliš kultivovaných kulturních akcí, takže jsme se rozhodli jednu uspořádat. Udělat takovou Silvestrovskou „milongu“ v Rudolfinu. Letos vystoupí skvělý světový hornista Radek Baborák a zahraje argentinské tango od legendy tohoto žánru Ástora Piazzolly a další americkou hudbu. V tomto jihoamerickém duchu bude vlastně celý silvestrovský večer. Novoroční koncert České filharmonie je skvělý vstup do nového roku s naším orchestrem po červeném koberci a se vším tím společenským leskem, který takováto akce má mít. A my jsme velmi hrdým spolupořadatelem takovéto události.
Vy osobně jste bubeník. Bubnujete ještě někdy?
Nebubnuji, naposledy jsem bubnoval asi před pěti lety na svatbě kamaráda, kterému jsme společně hráli. Jenom jsem se utvrdil v tom, že na to profesionální hraní už to není a s amatéry mě to nebaví. Je to takový ten syndrom bývalého profesionálního hudebníka-sportovce, který má přesně tento problém.
Přejeme Vám hodně štěstí na všech vámi pořádaných akcích a děkujeme za rozhovor.
Děkuji za pozvání.
Více o festivalu najdete zde:
